Během průzkumů (stále bylo v temných místnostech co objevovat) někdo vyčaroval stolní tenis ve velmi zachovalém stavu se vším potřebným náčinním. Služebna, bezesporu druhá největší místnost v domě poskytovala dostatečný prostor k provozování tohoto sportu, včetně obíhačky. Hodiny, ba co celé dny jsme trávili s pálkami v rukou a pobíhali za schovávajícím se míčkem. Jeden slunečný (téměř letní) den jsme s Lukášem vysoukali zelený stůl před chatu na plácek a uspořádali mač pod otevřeným nebem (takový openair).

Hodně velkým úletem (za střízliva, bez použití jakýchkoliv omamných látek) byla námi přivolaná sněhová nadílka. Jednoho odpoledne se nám postesklo po bílé peřině povalující se přede dveřmi a tak jsme se rozhodli, že si jí vytvoříme. Nejsnazším způsobem, jak si opatřit prostředky, bylo provedení zkoušky hasicího přístroje. Sněhového. Vzali jsme tu největší tlakovou láhev, umožňující opětovné zavření ventilu, vylezli ven a hráli si na hasiče. Efekt samozřejmě nebyl tak slibný, jak jsme si představovali a místo nadýchané bílé pěny se po asfaltu válela nevzhledná kejda. Opakovaně i přes několik změn technik stříkání. Smutek přešel rychle v paniku, když nám vítr zabouchl vchodové dveře a celá obsluha stanice stála venku. Z naší strany byla pochopitelně koule. Chvilku jsme na sebe koukali s nevyřčenou otázkou, kdo má klíče. Ty jak jinak, byly v zámku. Z druhé strany. První větu pronesl Lukáš. Aktuálního problému se moc netýkala, ale i tak mi uvízla na celý život v hlavě. "Já nevím jak vy, ale já za pět minut musím podat hlášení". Tím bylo jasné vše. Objehli jsme objekt a hledali otevřená okna. Nic. Nabízela se i teorie vyšplhání po vysílači, přeručkování, přeskakování, slézání a podobně. No blbost odsouzená naštěstí k zániku. Jedním z řešení bylo rozmlátit vchod. Taky blbost. Konečné řešení se dostavilo v podobě opatrné demontáže skleněné výplně dveří. Doslova s hodinářskou přesností se klukům povedlo odstranit lišty držící sklo, vyjmout křehkou desku a otevřít. Lukáš s lehkým zpožděním podal večerní hlášení. Bohužel jsme nezůstali nepotrestáni. Sklo prasklo a jeden z rohů se oddělil od desky. I přes to jsme výplň nainstalovali do dveří s tím, že prasklinu zdůvodníme silným nárazem způsobeným větrem.

Rozpadlá ruina (bývalý hotel), nacházející se poblíž stanice si taktéž říkala o bližší prozkoumání. Střecha objeku, která disponovala jistými konstrukčními nedostatky poukazovala na skutečnost, že ubytování není aktuálně možné. Tak jsme se jednou s Lukášem vydali na výpravu. Oknem, které postrádalo sklo jsme se protáhli do interiéru hotelu a rekognoskovali vnitřek prvorepublikové stavby. Krom sutin, děr ve zdi, podlaze a stropu toho nebylo moc k vidění. Dotek civilizace jsme zaznamenali až při vstupu na věž, která je s hotelem spojená. Krom úžasného výhledu do širokého okolí jsme našli i pamětní razítko s motivem chaty. Lukáš řekl, že se bude určitě hodit a vzal ho do úschovy k nám. Od té doby odesílal korespondenci pouze s otiskem tohoto razítka. Jeho původ se pomalu vytratil v zapomění.

Ovšem na začátku léta rozhledna ožila a krom placené vyhlídky nabízela davu turistů, kteří se trousili kolem, i možnost lehkého občerstvení. Jako svědomití zastánci ozbrojených slože jsme se šli dvěma dámám, které rozhlednu přivedly k životu představit. Obě ženy uvítaly, že na jejich malou živnost budeme dávat pozor a nabídly nám, že nám tu a tam přivezou nákup a budou posílat poštu, abychom nemuseli až na poštu. Všechno bylo krásné až do té doby, co se v jejich rukou objevil dopis s razítkem. Hleděly na něj s nechápavým pohledem a otázaly se, kde jsme k tomu razítku přišli, když je jejich a bylo uložené na bezpečném místě (no, bezpečném). Zatímco já jsem zrudl a styděl se, Lukáš bez zaváhání poskytl dámám celou, lehce upravenou, pravdu. Razítko máme na stanici, protože ho tam někdo přinesl. A tak jsme razítko zase pozbyli.

Velmi vítaným zpestřením volného času bylo vyhazování turistů. V zimě jsme běžkaře upozorňovali na průjezd vojenským prostorem z okna, anebo na prahu dveří, v teplých dnech jsme kárání vedli z lavičky. A protože byly okolní lesy nekonečným nalezištěm borůvek, hub a historického opevnění, civilisté porušující zákaz vstupu bylo o poznání více. Brblání kolemjdoucích, které jsme poučovali o porušení neexistujícího (námi vymyšleného) zákona, nás činilo ještě šťastnějšími. Největší odvahu předvedl houbař s plným košíkem, který nám zazvonil u dveří a požádal o umytí rukou. A protože štěstí přeje odvážným, pustlili jsme ho (a možná s ním i pokecali).

Zkratku pro svévolné opuštění posádky jsem již uvedl (SVOP), ale jestli existuje něco, co popisuje svévolné navýšení počtu sloužících na posádce o civilistu, netuším. Obou těchto přestupků jsme se o jednom víkendu dopustili. Jiřík byl na dovolené, Adam měl opušťák a službu jsme konali jen já s Lukášem. Lukášovi ovšem tou dobou hořela lýtka a svěřil se mi, že by rád trávil víkend, potažmo noci, někde jinde s někým jiným, než se mnou. Abych se tu nebál, mohl jsem si pozvat i já pozvat slečnu. Krásný výměnný pobyt směřující k nehoráznému průseru. Ale byli jsme mladí a nezkušení a tužby realizovali. Lukáš odjel a já si na stanici pozval Lucku. Až ve chvíli, kdy mi Lukáš napsal, že sedí v pořádku ve vlaku mi došlo, co jsme provedli. Okecat nastálou situaci bych zřejmě nebyl schopen. Ale nic strašného se nestalo a Lukáš se v neděli odpoledne vrátil zpět. Nebyli bychom to ale my, abychom to ještě nepovýšili. Přichystali jsme na vojína Adama malou komedii. Jelikož byla Lucka podobné postavy jako Lukáš, navlékli jsme jí do mundůru a udělali z ní výkonnou praporčici provádějící kontrolu materiálu a celkové připravenosti osádky. Adam se dostavil z vycházky celkem neupraven (baret na půl žerdi, vykasaná košile a kanady přes kalhoty). To nebylo nic neobvyklého a v teplých dnech jsme se tak vraceli všichni, protože výstup byl náročný a lesní zvěř se o ústrojovou kázeň nezajímala. Nicméně teď byla situace jiná a Adam dostal za svůj zevnějšek nehorázný pojeb. I když Lucka nebyla profesionální armádě nijak nakloněna, sehrála to dokonale a my s Lukášem měli co dělat, abychom nevyprskli smíchy. Adam zrudnul a beze slova se začal upravovat. Jediný jeho odpor byl v podobě nepublikovatelné věty, směřující na adresu odcházející praporčice. Tryzna však netrvala dlouho a po příchodu do kuchyně jsme mu odhalili pravdu. Chvilku beze slova stál, pak se mu v očích objevily slzy a nakonec se s námi pustil do hlasitého smíchu.

Když už jsme u Adam a zážitků s ním, nemůžu vynechat příběh o poutech. Lukáš, který se postupně vyzbrojoval, přinesl jednou u opasku železná pouta, používaná příslušníky policie. A zcela nerozvážně odjel jednoho dne na opušťák bez nich. Protože jsme dost často prováděli s tímto nástrojem různé vylomeniny a osobní majetek povalující se na stole nepovažovali za nedotknutelný, Adam si je půjčil a chvilku si s nimi hrál. Najednou se ozvalo cvaknutí a polovina želízek trčela na Adamově zápěstí. Chvilku pobíhal po kuchyni a služebně hledajíc něco, k čemu by se připoutal. Nakonec se však umoudřel a chtěl si pouta sejmout. Hle, nastal problém. Klíček se na obvyklých místech nenacházel. Zavolali jsme tedy o radu Lukášovi a ten nám sdělil, že odemykací nástroj se nachází v jeho kapse. Vyděšený Adam děkoval svému úsudku, že se nepřikurtoval k posteli či křeslu a nemusel vylučovat do kýble. Líbivý módní doplněk nosil tři dny, do Lukášova návratu.

Léto bylo v plném proudu, Lukášovi s Jiříkem se blížil konec vojny (měli to za málo) a my se rozhodli pokřtít nedaleké ohniště. Nákupní seznam obsahoval buřty, na okenní paratet jsme ze služebny vytáhli telefon, stejně jako rádio a užívali si svobody. Seděli jsme kolem ohně, užívali si ticha a nádherné horské přírody, vyprávěli si zážitky, cpali se buřtíky a když byla nálada, poslouchali Jiříka brnkajícího na kytaru. Bohužel byl tenhle silný zážitek pro mě okořeněn i trpkým kořením faktu, že brzo se oba sedící nadobro přesunou domů a tohle dobrodružství skončí. Když si na konci června dojel praporčík pro kluky, dovezl s sebou i vojína Milana. Já, jakožto služebně nejstarší, se stal velitelem s jedinými dvěma právy. Podepisovat vycházkové knížky a dostávat kartáč za bordel na stanici. Na hlásce jsme tak bojovali chvíli ve třech a nebýt Adama, z vojenského života by se naprosto vymanila sranda. Milan byl uvědomělý, spisovně mluvící a nedaleko bydlící. Krom ranní otázky, jestli si dáme "čaj anebo kávu" vlastně nemluvil.