Jestli se mechanika v prvním ročníku týkala grafického zobrazení sil na tlačených, anebo tažených sáňkách, později to bylo o výpočtu síly nutné k nevratné deformaci materiálu, vektorech působících na jednotlivé zuby ozubeného kola a axiálním a radiálním zatížení ložisek. Samozřejmě si z toho nic nepamatuji, ale napsat takhle chytře jsem to musel. Pro mě velkým strašákem, táhnoucím se v následujících třech letech, se stal profesor Antonín. Jeho bílý plášť skrývající výukové pomůcky, celohlavová přehazovačka a osobitý vokální projev mi naháněl hrůzu, stejně jako ostatním. Ovšem studiem se zabývat nechci, protože na to existuje spousta příruček, skript a studijních materiálů. Koneckonců proto taky existuje ta škola.

Fakt, že jsem seděl každý den pracovního týdne poblíž těch samých lidí, měl za následek nové kamarádství (to rozhodně neznamená, že stará přátelství jsem odložil). Pod jejich vlivem Petra a Tomáše jsem začal poslouchat elektrickými kytarami vytuněnou hudbu, žánry a kapely, o jejichž vzniku jsem doposud neměl ani ponětí a koupil si bombra. Abych možné pochybnosti rozptýlil hned na začátku, tak uvedu, že nikdy jsem nebyl zastáncem extrémní pravice, nikdy nenosil v botách bílé tkaničky a nikdy jsem nestál v pozoru s napřaženou pravou paží. Jen jsem se prostě v rámci dospívání potřeboval nějakým způsobem vyhranit. Z těch více pozitivních změn uvedu, že jsem se ocitl mezi řadami brigádníků a stal se nájemním pracovníkem tehdejšího obchodního řetězce Delvita.

Protože v únoru vyvstala nutnost odstěhovat se od rodičů, nabral můj životní styl jiné a trochu rychlejší otáčky. Samozřejmě se volnost a nekontrolovanost musela nějak projevit. Studiu jsem nevěnoval tu správnou pozornost, domácí úkoly zapomínal anebo je (o)psal těsně před výukou a přípravy a učení odkládal. Studijní prospěch podle toho vypadal a od fatálního neúspěchu mě ochraňovalo jen to, že jsem si část výuky zapamatoval při výkladu a pravidelné návštěvy mé mamky. S mým přístupem bylo jasné, že premiant nebudu, na druhou stranu jsem se naučil trochu hospodařit a starat se o sebe a domácnost. Ale opravdu jen trochu. První nákupy vypadaly hodně srandovně. Nabral jsem si potraviny, jejímž účelem měla být večeře (sladké pití, puding a čokoláda) a s obavami naklusal ke kase. Placení byla pudová (buď to půjde, anebo ne) záležitost. Od chvíle, kdy jsem postával u pokladny s dvoukilem v ruce a sledoval finální cifru přesahující dvěstětřicet korun, jsem nakupoval velmi obezřetně. Jakoukoliv položku jsem zaokrouhloval na desítky. Od té chvíle jsem byl většinou mile překvapen, že ten nákup nebyl nakonec tak drahý.

Jelikož jsem jezdil kvůli změně trvalé adresy ze školy na Palmovku, konečně jsem se poznal s Kubíkem. Ten totiž po škole směřoval do Libně. A společně trávený čas nás změnil ze skupiny spolužáků na celkem fungující partu. Pořádali jsme výpravy do obchodního domu Máj na Národní třídě, po škole chodili na jedno k Ježkům, kupovali si svačiny naproti škole. Tu a tam se v době dlouhého meziškolského okna jeli ke mě a zase zpět.

Vlastně nejsem schopen popsat, jak jsem všechny ty týdny, měsíce a roky trávil. Ale byla to směsice příprav na čtvrtletní písemky z matematiky (zas tak strašně jsem na tu školu nekašlal), rýsování a vytváření výkresů tuží na pauzák (to bylo velmi napínavé), hraní her a sledování televize, učení se v případě, že prospěch z předmětu šel znatelně dolů, odpolední společné akce s kamarády, velmi sporadická četba. Asi proto jeden z (mladých) profesorů komentoval náš bezstarostný studijní život výrokem: "srandičky? přejdou".

Na mé životní scéně se také znovu objevil bývalý spolužák ze základní školy (a navíc i školky) Petr. I když on studoval umění kuchařské, osud nás spojil znovu dohromady několika pouty. Diablem a Command & Conquer: Red Alert. Krom několika návštěv jsme uskutečnili i společně trávený víkend. Petr v pátek přišel a v neděli odcházel (vypotácel se) s kruhy pod očima a silným spánkovým deficitem. Na rozdíl ode mě vzal za své pravidlo, že od hry se neodchází, dokud na obrazovce neutíkají konečné scény. Během jednoho takové víkendu se na nás přijela podívat i mamka. A pojala podezření, že se oddáváme nelegální činnosti. Když viděla bez života sedícího Petra, který již deset minut drží buchtu (kterou nám přivezla) aniž by se jí dotkl, měla za to, že užíváme všelijakých látek. Z tohoto omylu jsem jí rychle vyvedl. Jsme v pořádku a nic zlého nečiníme. Jen bylo důležité se probojovat co nejdál ve spletitých chodbách děsivého podzemí. A na všechno bylo jen sedmačtyřicet hodin. Nebylo čas spát. Vlastně abych úplně nelhal, jednu neřest jsem se naučil. Zařadil jsem se na dlouhou dobu mezi kuřáky.