Naštěstí jsme takovýmto stresujícím zážitkům nebyli vystavování často, anebo kontinuálně. Naprosto opačnou kartou bylo hudební vystoupení kapely v kasárenském sále. K muzice sice chyběly dívky a pivko, ale fakt, že jsme mohli vypadnout a na chvíli okusit krásu civilního života pro nás byla velmi přínosná. Vlastně celkově už nebylo tak hrozně, jak tomu bylo na začátku. Život v kasárnách jsme si osvojili a málo co nás překvapilo. Mě osobně vojenský život vyhovoval. Nemusel jsem se starat v kolik budu ráno vstávat, co si vezmu na sebe, co budu snídat a co podnikat. Sem tam se sice vyskytly úkoly kolidující se zdravým rozumem, jako odklízet listí vprostřed listopadu za silného větru z buzeráku lemovaného listnatými stromy posetými žlutým listím. Ale zjistili jsme, že nic (bohužel i bohudík) netrvá věčně. Každá pakárna dosáhne jednou konce.
Z těch pozitiv musím jmenovat ještě vycházky a návštěvy. Kromě přítelkyně a rodinných příslušníků za mnou byli i mí drazí kamarádi. Sice bylo nehezké, že nás můj "starý" nazval buzerantem, když mě viděl ve společnosti tří kluků, zvlášť proto, že okolní lavičky byly obsazeny svíjejícími se páry. Taky běhání s Dušanem Rovenským nebylo již tryznou, ale posilujícím tréninkem. Asi díky němu se mi podařilo zmenšit obvod pasu a z koule se přeformátovat na člověka. V neposlední řadě se z nás začala tvořit dobrá parta.
A pak to přišlo. Dva dny po přísaze, nesoucí si v zavazadlech (pytlu na hady) celý obsah skříňky kromě vycházkové košile, jsme nasedli do přistaveného autobusu a odcestovali směrem k Českému Krumlovu. Právě zde se nacházel a snad doposud nachází vojenský prostor Boletice. Ihned po příjezdu nás přepadla jediná starost. Neuvěřitelná zima. Jak němečtí okupanti obklíčení u Stalingradu jsme se k sobě tulili a dělili se o živočišné teplo. Toho však bylo zoufale málo. Dokonce i přítele Sarina, který nás neustále obdarovával plyny, jsme vzali mezi sebe. Protože ani okolní krajina a areál nepřinášel naším duším žádného povzbuzení, těšili jsme se do ubytovny s nadějí, že tam snad bude trochu teplo. Mýlili jsme se. V montované, několikapodlažní budově připomínající stavební buňku bylo vedro na padnutí. Hned po průchodu vstupními dveřmi jsme začali rozepínat blůzy a zpod svetru vyhánět pot. Nacpali jsme se do malé cimřičky, shodili ze sebe věci a znechuceně hleděli na stovky much, které se válely na zemi, na parapetu, na zemi i pod postelí. Byly prostě všude. Nechuť ale přešla velmi rychle ve zděšení, když jsme zjistili, že hmyz byl pouze ve stavu spánku a pomalu se začínal probírat k životu. Pustili jsme se do prachsprostého vraždění a dupali kolem sebe.
Existuje sice rukou psaný dokument (Učitelem), který literárně zhmotňuje několik dní trávených na tomto vyvedení, ale je přísně tajný a je určen pouze očím a uším vojáků, kteří u toho byli. A já si po těch letech nedokážu vzpomenout na všechny události, které jsme prožili. V paměti mi ale pár scén utkvělo. Nedá se zapomenout na burácivé rozčilování pana plukovníka nad faktem, že nejsme schopni vytvořit v lichém počtu vojáků dvojstup, aniž bychom neměli ve tvaru díru. Pak na návštěvu sprch za účelem očisty, kterým chybělo pár oken a dovnitř foukal přívětivý listopadový větřík. Hodiny a dny trávené venku, brodění se v mokré, jinovatkou pokryté trávě. Plakajícího Taťku při kontrole funkčnosti plynové masky v plynové komoře a jeho nesmrtelný výkřik "já myslel, že to má pálit". Na ovocný tvaroh rozpatlaný v ešusu (naštěstí jen tam), který jsem si nechal od snídaně "na pak". Taky se nedá opomenout opičí dráha, kterou jsme museli podstoupit v rámci zocelení, jehož součástí bylo překonávání překážky s pomocí, průnik zadýmeným terénem a plazení ve vodou zaplněným rigolem. Zjistil jsem, že skutečně platí pořekadlo "hlad je nejlepší kuchař", když jsem jako celodenní studenou stravu obdržel plechovku vepřových jater ve vlastní šťávě a i přes to, že tenhle pokrm bytostně nenávidím, jej hladově zdlabal (nic jiného totiž nebylo). Ovšem když jsme všichni úspěšně absolvovali několikakilometrový noční pochod (od třiadvacáté do páté ranní) po tankodromu, připadali jsme si jako hrdinové. Já zjistil, že spát se dá i za pochodu a poprvé v životě jsem měl halucinace (když jsem hlavou uhýbal větvím - na prázdném poli). Zjistili jsme, že náš rotmistr je sice drsný, ale spravedlivý a umí se za své vojáčky postavit. Na všech z nás se tenhle týden nějakým způsobem podepsal. Minimálně v tom, že jsme se považovali za pokřtěné vojáky.
Zbytek měsíčního přijímače na Čínské už nepřinesl mnoho zajímavého. Chodili jsme na vycházky, sem tam na pivo, odhalovali jsme některé své dosud skryté stránky. Konec na útvaru se pomalu ale jistě blížil. A tu a tam prosákla informace, že se budeme přesouvat k novým útvarům, podle zařazení. V poslední den, kdy se konal nástup roty, si nás nechal pan rotmistr rozestoupit tak, jak to dělal vždycky při klikování. Tentokrát nás ale velmi překvapil. Obešel nás jednoho po druhém, každému podal ruku a rozloučil se s ním. Ať bylo co bylo, považuji ho kvůli tomu doteď za skvělého vojáka. Pár dnů nato jsme se sbalili a odjeli každý jinam. Někomu byla nalajnována kariéra velitele družstva, někdo byl předurčen jako kuchař, některým rozdala štěstěna karty pro Generální štáb. Parta, s kterou jsem toho tolik (i když krátce) prožil se rozdělila a já se s dalšími přesunul do kasáren Ruzyně.
