Sloužím vlasti

2. díl: ... radši kulku do palice

Již jako plnohodnotní vojáci základní vojenské služby jsme cvičili a připravovali se na nadcházející zkoušku. Týden trvající test fyzické zdatnosti, spojený s ostrou střelbou ze zbraně, nácvikem chemického nebezpečí a nočním pochodem. Nedělali jsme si ideály o tom, že se jedná o něco lehkého. O této fázi výcviku se totiž tradovala jedna poučka: "Boletice, nikdy více, radši kulka do palice". Navíc nám naše VD (velitelé družstev) několik dní před naším odjezdem promítli velmi poutavé video. Krajina připomínající Dukelský průsmyk a stejně odění vojáci, pohybující se před objektivem, nám nahnali hrůzu. Střelba, obličeje v maskách, noční přepady, řvaní povelů a rozkazů. Nad tím vládla a ještě děsivější atmosféru dělala skladba skupiny Leibach. Když snímek skončil, seděl jsem opařený ještě několik minut poté. Tohle prostě nemůžeme přežít.

sobota 28.10.2000 publikovaný vojenské zážitky Jenda

Naštěstí jsme takovýmto stresujícím zážitkům nebyli vystavování často, anebo kontinuálně. Naprosto opačnou kartou bylo hudební vystoupení kapely v kasárenském sále. K muzice sice chyběly dívky a pivko, ale fakt, že jsme mohli vypadnout a na chvíli okusit krásu civilního života pro nás byla velmi přínosná. Vlastně celkově už nebylo tak hrozně, jak tomu bylo na začátku. Život v kasárnách jsme si osvojili a málo co nás překvapilo. Mě osobně vojenský život vyhovoval. Nemusel jsem se starat v kolik budu ráno vstávat, co si vezmu na sebe, co budu snídat a co podnikat. Sem tam se sice vyskytly úkoly kolidující se zdravým rozumem, jako odklízet listí vprostřed listopadu za silného větru z buzeráku lemovaného listnatými stromy posetými žlutým listím. Ale zjistili jsme, že nic (bohužel i bohudík) netrvá věčně. Každá pakárna dosáhne jednou konce.

Z těch pozitiv musím jmenovat ještě vycházky a návštěvy. Kromě přítelkyně a rodinných příslušníků za mnou byli i mí drazí kamarádi. Sice bylo nehezké, že nás můj "starý" nazval buzerantem, když mě viděl ve společnosti tří kluků, zvlášť proto, že okolní lavičky byly obsazeny svíjejícími se páry. Taky běhání s Dušanem Rovenským nebylo již tryznou, ale posilujícím tréninkem. Asi díky němu se mi podařilo zmenšit obvod pasu a z koule se přeformátovat na člověka. V neposlední řadě se z nás začala tvořit dobrá parta.

A pak to přišlo. Dva dny po přísaze, nesoucí si v zavazadlech (pytlu na hady) celý obsah skříňky kromě vycházkové košile, jsme nasedli do přistaveného autobusu a odcestovali směrem k Českému Krumlovu. Právě zde se nacházel a snad doposud nachází vojenský prostor Boletice. Ihned po příjezdu nás přepadla jediná starost. Neuvěřitelná zima. Jak němečtí okupanti obklíčení u Stalingradu jsme se k sobě tulili a dělili se o živočišné teplo. Toho však bylo zoufale málo. Dokonce i přítele Sarina, který nás neustále obdarovával plyny, jsme vzali mezi sebe. Protože ani okolní krajina a areál nepřinášel naším duším žádného povzbuzení, těšili jsme se do ubytovny s nadějí, že tam snad bude trochu teplo. Mýlili jsme se. V montované, několikapodlažní budově připomínající stavební buňku bylo vedro na padnutí. Hned po průchodu vstupními dveřmi jsme začali rozepínat blůzy a zpod svetru vyhánět pot. Nacpali jsme se do malé cimřičky, shodili ze sebe věci a znechuceně hleděli na stovky much, které se válely na zemi, na parapetu, na zemi i pod postelí. Byly prostě všude. Nechuť ale přešla velmi rychle ve zděšení, když jsme zjistili, že hmyz byl pouze ve stavu spánku a pomalu se začínal probírat k životu. Pustili jsme se do prachsprostého vraždění a dupali kolem sebe.

Existuje sice rukou psaný dokument (Učitelem), který literárně zhmotňuje několik dní trávených na tomto vyvedení, ale je přísně tajný a je určen pouze očím a uším vojáků, kteří u toho byli. A já si po těch letech nedokážu vzpomenout na všechny události, které jsme prožili. V paměti mi ale pár scén utkvělo. Nedá se zapomenout na burácivé rozčilování pana plukovníka nad faktem, že nejsme schopni vytvořit v lichém počtu vojáků dvojstup, aniž bychom neměli ve tvaru díru. Pak na návštěvu sprch za účelem očisty, kterým chybělo pár oken a dovnitř foukal přívětivý listopadový větřík. Hodiny a dny trávené venku, brodění se v mokré, jinovatkou pokryté trávě. Plakajícího Taťku při kontrole funkčnosti plynové masky v plynové komoře a jeho nesmrtelný výkřik "já myslel, že to má pálit". Na ovocný tvaroh rozpatlaný v ešusu (naštěstí jen tam), který jsem si nechal od snídaně "na pak". Taky se nedá opomenout opičí dráha, kterou jsme museli podstoupit v rámci zocelení, jehož součástí bylo překonávání překážky s pomocí, průnik zadýmeným terénem a plazení ve vodou zaplněným rigolem. Zjistil jsem, že skutečně platí pořekadlo "hlad je nejlepší kuchař", když jsem jako celodenní studenou stravu obdržel plechovku vepřových jater ve vlastní šťávě a i přes to, že tenhle pokrm bytostně nenávidím, jej hladově zdlabal (nic jiného totiž nebylo). Ovšem když jsme všichni úspěšně absolvovali několikakilometrový noční pochod (od třiadvacáté do páté ranní) po tankodromu, připadali jsme si jako hrdinové. Já zjistil, že spát se dá i za pochodu a poprvé v životě jsem měl halucinace (když jsem hlavou uhýbal větvím - na prázdném poli). Zjistili jsme, že náš rotmistr je sice drsný, ale spravedlivý a umí se za své vojáčky postavit. Na všech z nás se tenhle týden nějakým způsobem podepsal. Minimálně v tom, že jsme se považovali za pokřtěné vojáky.

Zbytek měsíčního přijímače na Čínské už nepřinesl mnoho zajímavého. Chodili jsme na vycházky, sem tam na pivo, odhalovali jsme některé své dosud skryté stránky. Konec na útvaru se pomalu ale jistě blížil. A tu a tam prosákla informace, že se budeme přesouvat k novým útvarům, podle zařazení. V poslední den, kdy se konal nástup roty, si nás nechal pan rotmistr rozestoupit tak, jak to dělal vždycky při klikování. Tentokrát nás ale velmi překvapil. Obešel nás jednoho po druhém, každému podal ruku a rozloučil se s ním. Ať bylo co bylo, považuji ho kvůli tomu doteď za skvělého vojáka. Pár dnů nato jsme se sbalili a odjeli každý jinam. Někomu byla nalajnována kariéra velitele družstva, někdo byl předurčen jako kuchař, některým rozdala štěstěna karty pro Generální štáb. Parta, s kterou jsem toho tolik (i když krátce) prožil se rozdělila a já se s dalšími přesunul do kasáren Ruzyně.

Pokračování příště...

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Lukáš hodnotil(a) 05.12.2019 02:03:07

vynikající

Lucík hodnotil(a) 26.11.2019 23:03:50

vynikající

Milda hodnotil(a) 11.11.2019 10:12:51

vynikající

článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

K tomuto článku dosud nikdo nevložil komentář.

Seriál a související články

1. díl: Jak jsem se ocitl v pasti

Při ranní cestě do práce během dnešních dnů mi připomíná vlhký vzduch, plíživá mlha a šero stejnou atmosféru, jakou jsem okusil při nástupu na vojnu. Samozřejmě je to ve velké míře způsobeno tím, že na kalendáři bylo zobrazeno téměř totožné datum, ale dříve jsem si tohoto opakovaného úkazu nevšímal. Od třetí čtvrtiny roku 2001, kdy jsem byl propuštěn do civilu, se ve mě v polovině října vrací stejné vzpomínky. Na Dejvická kasárna, na nástup čety na buzeráku před odchodem na snídani, na chrchlání, kašlání a odplivávání ve tvaru, na žluté světlo lamp, na pana svobodníka, který nás odvedl před jídelnu a hlavně, na nikdy nekončíci proud vtipů, úsměvných komentů a dobré nálady.

2. díl: ... radši kulku do palice

Již jako plnohodnotní vojáci základní vojenské služby jsme cvičili a připravovali se na nadcházející zkoušku. Týden trvající test fyzické zdatnosti, spojený s ostrou střelbou ze zbraně, nácvikem chemického nebezpečí a nočním pochodem. Nedělali jsme si ideály o tom, že se jedná o něco lehkého. O této fázi výcviku se totiž tradovala jedna poučka: "Boletice, nikdy více, radši kulka do palice". Navíc nám naše VD (velitelé družstev) několik dní před naším odjezdem promítli velmi poutavé video. Krajina připomínající Dukelský průsmyk a stejně odění vojáci, pohybující se před objektivem, nám nahnali hrůzu. Střelba, obličeje v maskách, noční přepady, řvaní povelů a rozkazů. Nad tím vládla a ještě děsivější atmosféru dělala skladba skupiny Leibach. Když snímek skončil, seděl jsem opařený ještě několik minut poté. Tohle prostě nemůžeme přežít.

3. díl: Mezi mazáky a supráky, aneb pravý vojenský život záklaďáka

Tak jako existují jasně definované protiklady černá-bílá, velký-malý a hodný-zlý, pochopil jsem, že přijímač a ostatní měsíce základní vojenské služby jsou ve stejném vztahu. Ne, že by to bylo trochu něco jiného. Bylo to naprosto jiné. Dovolím si uvést pár strikně dodržovaných pravidel prvního měsíce trávených na Čínské. Povinnost vojáků byla chodit vždy upravení, oholení, zdravit hodnost stejnou a nebo vyšší. Buď se chodilo ve tvaru (dva a více lidí), anebo se nechodilo nikam. Skříňka musela být dokonale uklizená (to už jsem psal), postel ustlaná, na bidle (posteli) se nesmělo ležet v maskáčích, natož v botách. Denní rozvrh byl všem předen znám a neexistovala minuta, kdy se nefungovalo podle denního rozkazu. A my jsme se tak nějak ocitli v místě, kde to moc neplatilo.

4. díl: Lentilkiáda

Už samotný přesun na Vekou Moravu (se všemi věcmi) byl trochu zmatečný. Zatímco všichni ostatní byli zapojeni do denních aktivit, naše trojice se práci kontinuálně vyhýbala s tím, že se dnes přesouváme do Dukelských kasáren nemůžeme být manuálně využiti. Tahle výmluva nám vydržela přes oběd, až do odpolední hodiny, kdy nám konečně nějaká šarže vyplnila cesťák a my byli propuštěni za závoru. Na Hlavním nádraží, odkud jsme tušili pravidelné spoje směr Opava, nás paní pokladní seznámila s jízdním řádem. O pár minut jsme minuli vlak a další spoj vyjíždí až večer. Jiným způsobem se k cíly nedostaneme. Hezky jsme poděkovali a volný čas šli trávit do hospody.

5. díl: Stanice 916

V Dejvicích jsem prožil několik dní a znovu se balil a chystal k odjezdu. Tentokrát jsem měl svoje místo mezi spolubojovníky, kamarády a mazáky opustit na hodně dlouhou dobu. Do vojenské knížky přibyl další zápis. Od začátku prosince jsem povolán jako obsluha elektrocentrály na Stanici 916, nacházející se na Suchém Vrchu v Orlických Horách. Se mnou se stali dalšími nástupci současné posádky David, kterého jsem znal už z Čínské a svobodník Jirka, červenčák. Spolu s panem praporčíkem a řidičem jsme se naskládali do UAZu a maximální rychlostí osmdesát kilometrů v hodině (když jsme jeli z kopce) odjeli do Pardubického kraje. Cesta mi trochu připomínala výlet do Opavy. Stejně polstrované sedačky, stejně nudné hodiny vyplněné monotónním hučením, jen na rozdíl od vlaku tu hodně táhlo a bylo o poznání hlučněji. Naštěstí jsem dálniční pouť skoro celou prospal.

6. díl: Sucháč na sněhu

Za okny stanice vládla povětšinou tma, anebo mlha. Ze stříbrné oblohy se dosti pravidelně hrnula bílá nadílka a krajina se změnila v pohádkovou. Nepamatoval jsem si, že bych kdy viděl jehličnan, jehož větve jsou povislé k zemi, obtěžkány nánosem sněhu. Bohužel nevlídné počasí dávalo celkovému dojmu spíše příchuť depresivní. Až jedno ráno se za okny vylouplo na oblohu sluníčko a přichystalo nám tak nádhernou podívanou, že jsem ještě před snídaní vyběhl ven a kochal se krásami zimy. Tím ovšem radostné zážitky spojené s bílou krajinou končily. Starostí byl naopak přehršel.

7. díl: Sucháč pod sluncem

Sněhové nadílce trvalo ještě dlouho, než slezla z vrcholu, ale týdny se střídaly jak na běžícím páse a sníh se nadobro ztratil z krajiny. Slunečných dnů přibývalo. Jaro nastoupilo na trůn. Nechodili jsme zabalení do několika vrstev, nemrzli cestou domů a zpět a nadšeně pozorovali, jak se okolní krajina mění. Navíc jsme nebyli většinu dne zalezlí na stanici, ale nastavovali jsme své tváře slunečným paprskům. Neustále se zkracující číslo nás činilo odvážnějšími, nápaditějšími a hlavně nepřemožitelnými. To, co bylo nemyslitelné na začátku ledna jsme v polovině dubna bez zaváhání spáchali. Odjezdy vojenských pohlavářů z Prahy jsme měli ošetřené a příjezd návštěvníků byl vždy dopředu hlášen. Navíc nám k odstraňování katastrof stačily v průměru dvě hodiny.

8. díl: Loučení se zeleným životem - za nula

Poslední čtvrtrok se na Sucháči nesl v prazvláštním režimu. Milan se nám ani po několika týdnech nerozmluvil a navíc neměl moc smysl pro humor. Pro zasmání jsem si tedy chodil jen k Adamovi. Bohužel to nebylo tak časté a pravidelné, protože snížením počtu členů hlásky se eliminovala možnost sloužit ve třech. Jeden byl na opušťáku, zbylí dva si házeli služby. Ideální to nebylo, ale jinak to nešlo. Zatímco s Adamem jsme si užívali společných metalových skvostů, Milan mě přesvědčil o tom, že člověk může mít hudební hluch (to není překlep) a přitom celkem kvalitně hrát na kytaru. Navíc tento dubňák fungoval v oznamovacím režimu. Nechodil se totiž ptát, jestli může něco uskutečnit. Jakoukoliv snahu o jisté narovnání jeho poslušnosti jsem zanechal ve chvíli, kdy mi přišel oznámit, že jde na vycházku. Upozornil jsem ho, že obsluha stanice je dvoučlenná a Adam je pryč. Tudíž to není možné. Odpovědí mi bylo, že jde jen na hodinu. Pokusil jsem se mu alespoň napsat vycházku do vycházkové knížky. Marné, dle jeho slov to nepotřeboval.