Sypající se sníh pro nás znamenal odklízení betonové plochy před stanicí. Pár dní jsme to dělali velmi poctivě, ale když jsme každých půl hodiny vybíhali k odklízení, pravidlo hrabání a zametání jsme upravili. Uklízet budeme pouze v případě, že k nám někdo pojede. Nejednou se však stalo, že se za dveřmi stanice ocitl zapadlý řidič, který přišel prosit o pomoc. Jeho prvotní žádost směřovala k zapůjčení hrabla nebo lopaty. Protože my jsme byli hodní a navíc jsme nechtěli těchto nástrojů pozbýt (jeden nikdy neví, s kým má tu čest), vydali jsme se s nebožákem. Z auta povětšinou koukal jen zadek. Zbytek byl zabořen v kupě sněhu. I když se majitel chtěl pustit do výkopových prací, nabídli jsme pomoc, chopili se násad a makali. Řidič se nejdříve zdráhal a děkoval, ale pak zaujal vyčkávací postoj, zapálil si a pozoroval, jak mu banda záklaďáků vysvobozuje auto. Odměnou pro nás bylo teplo z práce a dobrý pocit z pomoci bližnímu. Ovšem všeho moc škodí a desátého zoufalce jsme odmítli s tím, že musíme plnit službu vlasti a šli dál čučet na bednu.

Narozeniny jsem strávil (nedá se říci, že oslavil) na Sucháči, ale svátky Vánoční si užíval v teple domova. Byla to moje první dovolená a i když to bylo jen pár dní (opravdu jen svátky), bylo velmi příjemné se dostat zase domů a užívat si rodinnou pohodu. Nacpal jsem se kaprem, bramborovým salátem a cukrovím. Co jsem našel pod ježatým zeleným kuželem si už nepamatuju, ale nikdy tam nebylo prázdno. Samozřejmě cesta zpátky byla obtěžkána jídlem nacpanou taškou. Mamka nám přibalila něco na přilepšenou. Ve druhém turnusu, na silvestra, odjel domů David a kromě jídla, sterea, mraky krámů a sbírky techno-hitů přivezl (nechal se dovézt) auto. Naše radost z toho, že už nebudeme tahat nákupy jako muly na hřbetech, neznali mezí. Ovšem vyjet s předním náhonem po zasněžené a velmi kvalitně uklouzané silnici kopec nebylo lehké.

V den návratu zavolal David zpod kopce, že má jisté problémy s vyjetím. A vyžádal si pomoc. Jiřík popadl lopatu a zmizel ve tmě a chladu. Za chvilku volal Jiřík, že jednočlenná obsluha není dostačující a poptal pomocníka. V závěru jsme se u bílé škůdky sešli všichni (služba-neslužba) a z plných sil se snažili přinutit řvoucí stroj k pohybu vzhůru. Auto klouzalo dozadu i do stran. Nakonec se jako správné řešení ukázala jízda dvou vojáků na přední sajtně a jednoho tlačícího vzádu. Po zhruba hodinovém snažení se osobák ocitl na parkovišti.

Objem ručního nákupu se od nákupu vezeného autem rapidně lišil. Jak v počtu položek, tak i hmotnosti. Kromě klasického točeňák-chleba-máslo se na seznamu objevili lahůdky jako nakládané okurky, salám, sýr, zelenina, těstoviny, zavařeniny a možná i cosi od drůbeže. Na tento velký nákup jsem jel s Davidem opět já. Ale tentokrát se nestala smutná příhoda s rozmláceným nákupem. Tentokrát to bylo mnohem zábavnější. Bílá pokrývka byla den ode dne přisypávána a tak jsme si na potravinovou výpravu vzali i lopaty. Cesta dolů byla víceméně bezpečná kvůli sněhové, několikametrové bariéře, která lemovala silnici. Nákup byl uložen do několika jezevců a batohů. Tentorkát nedošla pára na poslední zatáčce (jako v předchozím výjezdu), ale skončili jsme u daleko níže. Jakékoliv snažení s lopatou nebylo nic platné a tak David nechal škodovku u krmelce (jedna ze staveb a hlavní orientační bod na cestě na Sucháč), popadli jsme bagáž, maximálně využili pracovní nářadí a vydali se k vrcholu. Lehké to nebylo, ale alespoň jsme nic nerozbili. Samozřejmě nechat auto ve škarpě po zbytek zimy se nikomu nechtělo (hlavně ne Davidovi) a tak jsme využili svěřených kontaktů a zavolali silniční pohotovost. Požádali jsme o protažení komunikace od hlavní až k nám. Pán náš požadavek akceptoval s tím, že to chápe a pak dodal, že přijede za tři dny. Chvilku jsme remcali, ale ničeho nedosáhli. Nakonec to tak dlouho netrvalo a my byli velmi mile překvapeni, že druhý den ráno se nám pod okny ozývá silný naftový motor. Záchrana dorazila. Co nám radost neudělalo byl pohled na zahrabané auto, které jsme museli osvobodit. Ale cesta na Sucháč byla volná.

I když se zprvu zdálo, že osádka stanice bude až do červencových dní neměnná, nebylo tomu tak. David nám neustále zatěžoval ušní bubínky naprosto nemelodickou záplavou zvuků ("vlaky", jak to Jiřík pojmenoval), maloval si psychadelické černobílé obrázky a týmová práce pro něj přestala býti zábavnou. I přes opakované výzvy velitele stanice k nápravě chování se nic nestalo a David si jel po své línii. Jednoho březnového dne však zastavil na parkovišti UAZ a přivezl nového vojína. Nástupní termín leden, vysoký, černovlasý s lenonkami na nose. Hrdě prohlašoval, že pochází z Hořic a jakékoliv záměny s tím, že je Hradečák tvrdě odporoval. Proběhla výměna, David byl nahrazen Adamem a život na hlásce šel dál. I když si sesazený voják zase odvezl svoje stereo, hudební žánr se naopak rozšířil. K Landům, které jsme povětšinou točili a znali je již nazpaměť a rádiovým hitům přibyla rocková a metalová alba. Něco z toho bylo poslouchatelné, něco méně, něco bylo pouze pro Adamovi uši. Sám byl totiž zastáncem "blicího" druhu metalu. Protože se Adam ukládal k výkonu odpočinku zcela ojedinělým způsobem, dostal přízvisko "hroch".

Když už jsem nakousl odpočívání a ležení vůbec, musím zmínit, že z druhého podlaží, tedy z ložnice posádky, jsme se natrvalo přesunuli do přízemí. Nahoře nebylo ani rádio, ani televize, navíc by se tam zcela zbytečně topilo. A tak jsme si na služebně rosprostřeli několik matrací (matráčků) a noci přečkávali tam. Dozorčí měl právo postele z toho důvodu, aby z ní dosáhl na telefon. Později jsme ale zavedli nepsané pravidlo, že kdo je nejblíž u zvonícího aparátu, ten bere hovor. Ať už má službu kdokoliv. Nikoho to nijak nepohoršovalo a fungovalo to.

Stravování se díky Lukášovi postupně změnilo ze studené a nezdravé krmě na konzumaci chutných a hlavně teplých jídel. Točeňák jsme začali používat do špaget anebo k němu měli přílohu. Žádné ustavičné žraní dvaceti centimetrů salámu, společně s chlebem a hořčicí. Na talíři se objevily zapečené těstoviny, špenát, smažený sýr, langoše, sekaná s kaší, polévky (povětšinou pytlíkovky, ale i tak), krupicová kaše nebo vepřo knedlo zelo. Prostě luxus. Lukáš, kvůli pohodlí u přípravy smažených jídel, vylepšil kuchyň o vlastní elektrický spotřebič - fritovací hrnec.

Jeden nákup, který kluci (Lukáš s Jiříkem) přivezli chytře na bobech, obsahoval i živého králíka. Hned od začátku bylo striktně dané, že není určen ke konzumaci, ale k potěše ducha. Lukáš, jakož jeho páníček, ho pojmenoval Karlos a umístil ho do plechové bedny na dokumenty v kuchyni. Život nám Karlos opravdu spestřil. Krom vyhazování podestýlky a náhodných záchvatů dupání se naučil za pár dní vyskakovat z bedny. Linoleum posyté bobky nám tolik nevadilo, jako fakt, že savec (králík není hlodavec) okusuje cokoliv na počkání. Boty, kalhoty a nohu stolu bychom oželeli, ale když se pustil do přívodního kabelu jediného zdroje umělé zábavy (televize), důrazně jsme zasáhli. Nad bednou se objevilo drátěné víko a Karlos byl pouštěn jen k pomazlení. Bohužel si naší přízeň špatně vysvětlil a někdy naše dolní končetiny pokládal za králičici.