Velkou pozitivní a nepředvídatelnou událostí, která se odehrála na Orlickohorském vrcholu, byl příchod Bubliny. Když jsem se jeden večer vracel z opušťáku a ocitl se před vchodem do chaty, nestál jsem tam sám. Malé, chundelaté, černošedé klubíčko se choulilo u schodů a upíralo na mě bezmocné psí oči. Zazvonil jsem u dveří a optal se kluků, čí je ten pes, který hlídá u dveří. Nikdo nic nevěděl. Protože na psi trpím, i když to bylo proti zdravému rozumu, pozval jsem ho dál. Na služebně jsme mu udělali pelíšek, do misky nalili vodu a nasypali trochu piškotů. Očividně naše vstřícné gesto uvítal, protože se stočil na žlutou deku a spokojeně odfouknul. I když postrádal známku, nezdál se být zdivočelý. Na základní povely reagoval celkem jistě a rozhodně nebyl neposlušný. Jméno Bublina dostal po čtyřnohé postavičce z Rychlých šípů. Ne, že bychom se my považovali za symbol všeho dobrého a psisko si svému tištěnému vzoru také nebylo podobné (spíš se podobal Kuliferdovi). Ale Bublina se prostě ujala.
Moc dobře jsme si uvědomovali, že přítomnost hafana by nebyla přijata ze strany našich nadřízených nijak pozitivně. A báli jsme se okamžiku, kdy budeme muset s pravdou ven. Ale oddalovali jsme to, co se dalo. Až jednou přišlo na nejhorší a my dostali zprávu, že se k nám chystá inspekce. Pan praporčík nám kromě své maličkosti přivezl i čtvrtého do party a ukončil tak neuvěřitelný záděr, v kterém jsme se ocitli. Bublinu jsme na chvilku (alespoň jsme v to doufali) odstěhovali do jednoho ze skladů. Očekávali jsme totiž krátkou návštěvu. Pár slov, malé kafíčko a odjezd. Jak tomu bylo standardně. Ovšem všechno se odehrálo krapet jinak. Zatímco se Milan stěhoval do spíže (přivezl si dva jezevce a batoh plný jídla), praporčík mi oznámil, že si zkontrolujeme sklady. Polilo mě horko, nicméně splnit zadané jsem musel. Od střechy po přízemí jsme procházeli místnosti a místnůstky a kontrolovali materiál. Až nakonec jsem musel otevřít i dveře oddělující nás od Bubliny. Odemkl jsem, rozsvítil a čekal hromy, blesky. Krátce jsem popsal, jak jsme k psíkovi přišli. Pan praporčík (vždycky jsme ho považovali za správného) nám vyrazil dech. Pozoroval štěně a jeho vrtící se ocásek a nechápavě se nás zeptal, proč jsme ho zavřeli ve tmě a chladu, když se musí očividně bát. Navrhl nám, abychom mu udělali pelech na služebně. Bublina se tak stala oficiálně obyvatelem Stanice 916.
Z dovezeného vojáka (jak se jmenoval netuším) se vyklubal televizní maniak, navíc těžký sólista. Povinnosti spojené se zásobováním neakceptoval, neboť jeho potravinové zásoby byly v řádech měsíců. Jeho denní program vypadal tak, že se ráno nastěhoval před televizi, ustlal si na zemi, obstavil se jídlem a s ovladačem v ruce dlouhé hodiny sledoval všechny dostupné seriály. Naštěstí moje služba pomalu končila a já si jeho přítomnost užil jen krátce. Zhruba týden před odchodem do civilu jsem předal stanici (s obrovským materiálním dluhem nezpůsobený mnou) a ocitl se znovu v Ruzyňských kasárnách.
Z myšáků, které jsem v prosinci opouštěl se stali supráci a život byl o poznání jednodušší. Na povolené knoflíky, převázané kanady a ruce neustále v kapsách nás už nikdo neupozorňoval. Protože pozdější nástupní termíny mě neznali, pár vojáků se mě na fakt ústrojové nekázně snažilo upozornit. Ovšem jejich číslo bylo proti mému značný hektar a rychle pochopili. I když jsem vyfasoval jednu službu (s psovodem, kterého pokousal jeho pes), konec vojny byl klidný a nezapomenutelný. Každou chvíli jsme si připomínali číslo, za které to máme.
Nastala nula. Tedy odchod do civilu. Od rána jsme pátrali po termínu, kdy budeme nadobro propuštěni bránami kasáren a ocitneme se mezi civilisty. Pouštění v průběhu dne nepřicházelo v úvahu (zřejmě kvůli počtu lidí). Nejprve padla půlnoc, později jedenáctá, nakonec desátá. Jediné, co nás čekalo bylo odevzdat všechny zelené hadry a nasoukat se do civilu. Ten jsme si přinesli z poslední vycházky. Během dne jsme sháněli mazačenky, kterými si košile, jediný slušný suvenýr z vojny, vyzdobíme. Přiblížil se večer a my se sháněli po informaci, jestli nás přeci jen nepustí dřív. Ve vzduchu kroužila slova "možná" a "snad". Čekání nás svedlo do jedné velké cimry, kde jsme si vyprávěli zážitky posledního roku. V deset nás nepustili a v půl na nás padla únava. Svalili jsme se, kde se dalo a klimbali. Vojáčka, který nám přišel v jedenáct oznámit propuštění, jsme odmítli poslechnout s tím, že spíme.
Dozorčí útvaru nás doprovodil k zadní bráně kasáren, kde se s námi rozloučil a my za vydatného řevu "civil" prošli bránou. Samozřejmě nemohlo dojít k ničemu jinému, než velkému zapití. Cesta nočním městem (i tramvají) se nesla ve jménu skandování, radosti a euforie. I když jsem u spousty kluků neznal ani jejich jméno, všichni jsme byli jedna parta. S hrdostí můžu říct, že i když jsme se hlučností přiblížili ke startující stíhačce, nikoho nenapadlo provést demolici. Pro nikoho z nás nepřijela policie. Civil jsme zapili v jednom Dejvickém nonstopu. Jak dopadli ostatní nevím, ale já se dostatečně však od oslav odpojil a raním metrem odcestoval domů. Prospal půl dne a odpoledne vstal bez bolesti hlavy a dobrým pocitem, že jsem skončil v nejlepším. Ovšem zmatek, který jsem zažíval z toho, že si musím vybírat co na sebe, co jíst, co dělat. Ten se mě pár hodin držel.
Velká a dlouhá kapitola mého života tak skončila. Na rozdíl od lidí, kteří (ať už z jakýchkoliv důvodů) považují vojnu za ztrátu času, ve mě zanechala spousta zážitků a rád na ní vzpomínám. Kromě nehmatatelného mi dala i několik známých a jednoho velkého, životního kamaráda.
