Bylo pondělí, druhého října roku 2000, kdy jsem se v doprovodu přítelkyně dostavil před brány Dejvických kasáren v civilním oblečení a povolávacím rozkazem v kapse. I když jsem znal z vyprávění kamarádů a známých scény vojenského života, osobním zkušenostem se samozřejmě nemohlo nic vyrovnat. Vesměs všichni ze skupiny čekajících u brány vypadali stejně. Některým se ještě motaly oči z předešlé prohýřené noci, někteří se spárovali a pronášeli na armádu silácké poznámky, někdo bezhlesně postával u zdi a pozoroval. Já si stále dodával optimismu a nechal se ujišťovat Luckou, že rok není tak dlouhá doba. Navíc nemůže být tak zle, jak jsem slyšel a četl. Šikana byla zakázaná a všichni jsme si rovni. Máme svobodu a protiprávní jednání je tvrdě postihováno. Při pohledu na pokérované a vylepané svalovce, většinou o hlavu větší než já, jsem ovšem veškeré iluze ztrácel. Do neznáma jsem vstoupil překročením prahu dveří armádní budovy. Osaměl jsem.

Proces, kdy se z unikátních osobností a jednotlivých individuí stanou zelení, jednolití panáčci netrval dlouho. Nejprve jsme prošli důkladnými kontrolami. Kontrolovaly se doklady, zdravotní stav a způsobilost a samozřejmě také upravenost zevnějšku. Občanka, lejstra a tělesné tekutiny byly v pořádku. Za nevyhovující byl ale označen můj krátký sestřih. Dohlížející důstojník mě poslal nechat si ještě jednou sjet hlavu strojkem. Snaha nebýt tenisákem se nepovedla. Následovně jsem byli posláni do velké místnosti, patrně sloužící k duševní osvětě a kulturním představením a vyfasovali jsme zelené tričko, trenýrky stejné barvy a koženkové pantofle. Mladík vydávající vojenský materiál mě rukou ukázal na chodbu vedoucí do sprch. Provedl jsem očistu a dle informace na sebe navlékl erární výstroj. O pohodlnosti se v případě trenýrek nedalo mluvit, ale nic nekoukalo ani nedřelo, tak jsem to neřešil. Vrátil jsem se znovu do sálu a všechno civilní, barevné, líbivé, lidské, neanonymní naskládal do připravené papírové bedny. Balík jsem omotal motouzem, nadepsal adresou a položil na stůl. Paní skladnice mi podaly konfekční velikost kalhot a blůzy a nechaly mě vyzkoušet si boty. Protože jsem netušil, jak moc má stejnokroj plandat či sedět, nechal jsem se zkontrolovat odborníky. Všechno bylo v pořádku, byl ze mě akceptovatelný vojáček.

Po dávkách (ve stádu) nás odvedli do skladu k výdeji dalšího, nutného materiálu. Každý jsme dostali obrovský papírový pytel (do kterého bychom se dva s přehledem schovali) a nafasoval z každého fochu, s každé poličky po každé položce. Někdy i víckrát. Dno pytle se začalo plnit malým nehezkým chlebníkem, velkým nehezkým ruksakem, fuseklema, kšandami, spacákem, utěrkou, ešusem, lopatkou, plynovou maskou, kabátem, svetrem, cvičkami, druhými maskáči, čepicemi, barety. Být to o vánocích a nemít všechno stejnou barvu a být to o dvacet let mladší, byl bych nešťastnější člověk na světě. S nákladem jsme se vypotáceli před budovu a vyčkali příjezdu autobusu. Ten nás odvezl do kasáren v Čínské ulici, rozsáhlého areálu u Julisky. Našeho nového domova.

Za pohvizdování a posměšných volání z oken (mazáky) jsme byli odvedeni ke vchodu jedné z budov, ubytovávající vojáky naší roty. Dlouhou chodbou, protože armáda zná pouze dlouhé chodby, jsme odpochodovali až k cimře, do které jsme byli, dle nařízení, ubytováni. Vstoupil jsem do obdélníkového pokoje připomínající malou Billu. Podél delší strany byly vyskládány skříňky, naproti nim okna. U oken stála řada paland, doplněná módními nočními stolky. Rozhlédl jsem se po volných postelích a na tu nejbližší (hned proti dveřím, dole) položil nadílku v papíru. Tady budu bydlet. Já a třicet dalších kluků. První, naprosto intuitivní operací, bylo uskladnit kupu hadrů do malé skříňky. Ovšem rozložení položek podléhalo striktnímu pravidlu. Uložení triček do jiného fochu, anebo nesložený svetr znamenal jasnou reakci. Vyházení kompletního obsahu na podlahu. Navíc většina oděvů musela být opatřena "tvrdítky". Což byl proužek papíru o výšce dvou centimetrů a šířce poličky, který se vkládal do triček, tílek a svetrů tak, aby oblečení tvořilo neprostupnou a konzistentní zeď.

Nikdo z nás se před tím neznal. Takže bujará konverzace se nekonala. Ale stačil fakt, že jsme na tom všichni stejně a první věty se začaly vznášet pokojem. Mezi námi byli velcí i malí, vyspělí i velmi mladí. Hubení i silní, otcové, ženatí i svobodní. Moraváci, Jihočeši i Pražáci. Inženýři i vyučení. Světlovlasí i tmavší. Někdo byl sportovec, jiný holdoval literatuře. V tuhle chvíli byly jakékoliv rozdíly potlačeny a všichni jsme museli poslouchat na stejné, velitelské slovo.

Hodiny utíkaly a my v době volna a čekání začali tvořit hloučky, skupinky a vyměňovali si dojmy, informace, zážitky. Ve zbývajícím čase, kterého bylo přehršel, jsme byli přivítáni, představili se nám naši velitelé a seznámili nás s denním režimem, našimi povinnostmi, faktem, že jsme se stali žáci-vojíni a programem na následujících několik dní. Na nástupy budeme chodit včas a oblečeni jednotně tak, jak bylo vyhlášeno. Pozdní příchod znamená kliky pro celou četu. Kdekoliv, kromě záchodu a jídelny budeme zdravit. Při nesalutování bude klikovat celá četa. Skříňka bude pořád uklizená. Pokud ne, bude následovat vyházení skříňky na zem (v lepším případě) a pak? No pak klikování celé čety. Vlastně to nebylo složité, soužití mělo jen několik základních pravidel, která stačilo dodržovat. Pro starší ročníky, otce a manžele to nebyl takový problém, jako pro kluky, kterým teklo ještě mléko po bradě, ale dožadovali se svých práv a dávali každou minutou najevo, že oni rozhodně pravidlům nepodlehnou. A proto jsme klikovali.

V prvním týdnu jsme měli hodně pobytů na učebnách. Bylo nutné do nás napěchovat spousta užitečných a podstatných informací. Kompletní velitelský sbor (ten jsem si nikdy nezapamatoval), prostředky ochrany proti zbraním hromadného ničení (OPZHN), jak se správně střílí, jak se hloubí okop pro ležícího a stojícího střelce (někdo dokonce vymyslel běžícího), jaké jsou technická data útočné pušky Sa-58 a další. Chodili jsme vlastně do školy. Co mi ovšem hodně zlomilo vaz byl tělocvik. Na první hodině se nám ukázal náš velitel čety, rotmistr Dušan. Nebyl to sice obr, ale uměl hodně dobře dvě věci. Silně křičet a nazývat nás nehezkými jmény a hlavně běhat. Při první hodině tělovýchovy jsme oběhli buzerák a mysleli, že stejně jako ostatní zase zamíříme hezky do tepla učebny. Ale zmýlili jsme se. Náš velící, s obdrženou přezdívkou Forrest, zamířil skrz bránu a utíkali jsme až do Stromovky. Pro profesionálního fotbalistu, kterého jsme měli v četě to problém nebyl. Ale já, zvyklý jen sedět a nic nedělat, vypouštěl duši. Nemohl jsem popadnout dech (po prvních deseti metrech), píchalo mě v boku, bolely mě nohy. Velitelovou reakcí na naše hekání, funění a občasné nadávání byl rozkaz zpívat: "Dušan je náš velitel, je horší než nepřítel...". Když jsme dorazili zpět na útvar, udělali jsme si pár kliků a dozvěděli jsme se, že naše fyzička je naprosto příšerná, protože jsme banda tlusťochů. Ale to se změní.

Měli jsme další článek řetězu, který nás spojoval. Dny ubíhali. Jediná komunikace s civilním světem byla možná přes dopisní papír. A samozřejmě pohledem z okna. Událostí bylo šedesát do minuty a jednotlivci dostávali tváře, obličeje jména, jména přezdívky. Na pokoji jsme měli učitele, taťku, Sarina a já dostal přízvisko "čumáček". Po čtrnácti dnech jsme byli celkem sehraná parta se zažitými návyky. Čekala nás ale první velká zkouška. Vojenská přísaha v den státního svátku. Protože se ceremoniál odehrával na Pražském hradě, bylo nejprioritnějším úkolem, vytvořit s chodců, tanečníků a loudalů pochodující útvar. V druhé polovině října jsme prakticky nedělali nic jiného, než dupali, dupali a dupali. Když už jsme stáli, ihned se v našich rukách objevily kartáče na boty (umístěné povinně v pravé zadní kapse) a lízaly jsme boty. Kdo nezvládne pochodovat a nebude mít čisté boty, nebude připuštěn k přísaze. A kdo nesloží slib, nebude propouštěn na vycházky. A to byla hodně silná motivace.

Osmadvacátého jsme se před prezidentem nakonec ocitli všichni. Nikdo nebyl tak neschopný, aby nemohl pochodovat po dlaždicích a tvářit se nadšeně. Jednoduché to ovšem nebylo. Samozřejmě našláplí jsme byli, ale nikdo nepočítal s tím, že hudba, na kterou jsme pochodovali se bude odrážet od okolních domů a tak čelo tvaru dupalo do rytmu jiného, než ocas. Celá šaráda zabrala zhruba půl hodiny. Kombinace povelů pozor-pohov jsme slyšeli nesčíslněkrát, ale zmást jsme se nenechali. Odpřisáhli jsme slib (z jeho znění jsme byli taktéž zkoušeni) a odpochodovali zase k autobusům, které nás přivezli. A protože byla sobota a protože jsme splnili hlavní podmínku pro udělení vycházky, mohli jsme odpoledne až do nedělního večera ven.

Před bránou kasáren na mě čekali mamina s taťkou. Pyšní to rodiče. Já jsem si mohl vzít konečně na hlavu baret (jinak jsme pořád chodili v čepici) a pozbyl jsem titulu "žák". Od této chvíle jsme byli plnohodnotní myšáci. Doma bylo velké slavení, jak to synáčkovi sluší, jak z něho je konečně chlap a vyprávění, jak to na vojně chodí. Jestli netrpím hlady, jestli mám už kamarády, jestli mě nikdo neubližuje, jestli neubližuji nikomu já, jací jsou velitelé a tak dále. Kromě pejska Barunky na mě doma čekal ještě výborný oběd a štrůdl.

První volno uteklo rychle a když jsme se zase sešli na cimře, povídání a nadšení bylo nekonečné. Někdo přivezl krabici s koláčema, někdo salám. Někdo si přivezl celkem kvalitní opici. Překonali jsme tři týdny, měli za sebou velký milník a připravovali se na další. Týdenní vyvedení do vojenského prostoru Boletic, kde jsme měli zúročit naše dosavadní nabité vědomosti.

Naštěstí jsme takovýmto stresujícím zážitkům nebyli vystavování často, anebo kontinuálně. Naprosto opačnou kartou bylo hudební vystoupení kapely v kasárenském sále. K muzice sice chyběly dívky a pivko, ale fakt, že jsme mohli vypadnout a na chvíli okusit krásu civilního života pro nás byla velmi přínosná. Vlastně celkově už nebylo tak hrozně, jak tomu bylo na začátku. Život v kasárnách jsme si osvojili a málo co nás překvapilo. Mě osobně vojenský život vyhovoval. Nemusel jsem se starat v kolik budu ráno vstávat, co si vezmu na sebe, co budu snídat a co podnikat. Sem tam se sice vyskytly úkoly kolidující se zdravým rozumem, jako odklízet listí vprostřed listopadu za silného větru z buzeráku lemovaného listnatými stromy posetými žlutým listím. Ale zjistili jsme, že nic (bohužel i bohudík) netrvá věčně. Každá pakárna dosáhne jednou konce.

Z těch pozitiv musím jmenovat ještě vycházky a návštěvy. Kromě přítelkyně a rodinných příslušníků za mnou byli i mí drazí kamarádi. Sice bylo nehezké, že nás můj "starý" nazval buzerantem, když mě viděl ve společnosti tří kluků, zvlášť proto, že okolní lavičky byly obsazeny svíjejícími se páry. Taky běhání s Dušanem Rovenským nebylo již tryznou, ale posilujícím tréninkem. Asi díky němu se mi podařilo zmenšit obvod pasu a z koule se přeformátovat na člověka. V neposlední řadě se z nás začala tvořit dobrá parta.

A pak to přišlo. Dva dny po přísaze, nesoucí si v zavazadlech (pytlu na hady) celý obsah skříňky kromě vycházkové košile, jsme nasedli do přistaveného autobusu a odcestovali směrem k Českému Krumlovu. Právě zde se nacházel a snad doposud nachází vojenský prostor Boletice. Ihned po příjezdu nás přepadla jediná starost. Neuvěřitelná zima. Jak němečtí okupanti obklíčení u Stalingradu jsme se k sobě tulili a dělili se o živočišné teplo. Toho však bylo zoufale málo. Dokonce i přítele Sarina, který nás neustále obdarovával plyny, jsme vzali mezi sebe. Protože ani okolní krajina a areál nepřinášel naším duším žádného povzbuzení, těšili jsme se do ubytovny s nadějí, že tam snad bude trochu teplo. Mýlili jsme se. V montované, několikapodlažní budově připomínající stavební buňku bylo vedro na padnutí. Hned po průchodu vstupními dveřmi jsme začali rozepínat blůzy a zpod svetru vyhánět pot. Nacpali jsme se do malé cimřičky, shodili ze sebe věci a znechuceně hleděli na stovky much, které se válely na zemi, na parapetu, na zemi i pod postelí. Byly prostě všude. Nechuť ale přešla velmi rychle ve zděšení, když jsme zjistili, že hmyz byl pouze ve stavu spánku a pomalu se začínal probírat k životu. Pustili jsme se do prachsprostého vraždění a dupali kolem sebe.

Existuje sice rukou psaný dokument (Učitelem), který literárně zhmotňuje několik dní trávených na tomto vyvedení, ale je přísně tajný a je určen pouze očím a uším vojáků, kteří u toho byli. A já si po těch letech nedokážu vzpomenout na všechny události, které jsme prožili. V paměti mi ale pár scén utkvělo. Nedá se zapomenout na burácivé rozčilování pana plukovníka nad faktem, že nejsme schopni vytvořit v lichém počtu vojáků dvojstup, aniž bychom neměli ve tvaru díru. Pak na návštěvu sprch za účelem očisty, kterým chybělo pár oken a dovnitř foukal přívětivý listopadový větřík. Hodiny a dny trávené venku, brodění se v mokré, jinovatkou pokryté trávě. Plakajícího Taťku při kontrole funkčnosti plynové masky v plynové komoře a jeho nesmrtelný výkřik "já myslel, že to má pálit". Na ovocný tvaroh rozpatlaný v ešusu (naštěstí jen tam), který jsem si nechal od snídaně "na pak". Taky se nedá opomenout opičí dráha, kterou jsme museli podstoupit v rámci zocelení, jehož součástí bylo překonávání překážky s pomocí, průnik zadýmeným terénem a plazení ve vodou zaplněným rigolem. Zjistil jsem, že skutečně platí pořekadlo "hlad je nejlepší kuchař", když jsem jako celodenní studenou stravu obdržel plechovku vepřových jater ve vlastní šťávě a i přes to, že tenhle pokrm bytostně nenávidím, jej hladově zdlabal (nic jiného totiž nebylo). Ovšem když jsme všichni úspěšně absolvovali několikakilometrový noční pochod (od třiadvacáté do páté ranní) po tankodromu, připadali jsme si jako hrdinové. Já zjistil, že spát se dá i za pochodu a poprvé v životě jsem měl halucinace (když jsem hlavou uhýbal větvím - na prázdném poli). Zjistili jsme, že náš rotmistr je sice drsný, ale spravedlivý a umí se za své vojáčky postavit. Na všech z nás se tenhle týden nějakým způsobem podepsal. Minimálně v tom, že jsme se považovali za pokřtěné vojáky.

Zbytek měsíčního přijímače na Čínské už nepřinesl mnoho zajímavého. Chodili jsme na vycházky, sem tam na pivo, odhalovali jsme některé své dosud skryté stránky. Konec na útvaru se pomalu ale jistě blížil. A tu a tam prosákla informace, že se budeme přesouvat k novým útvarům, podle zařazení. V poslední den, kdy se konal nástup roty, si nás nechal pan rotmistr rozestoupit tak, jak to dělal vždycky při klikování. Tentokrát nás ale velmi překvapil. Obešel nás jednoho po druhém, každému podal ruku a rozloučil se s ním. Ať bylo co bylo, považuji ho kvůli tomu doteď za skvělého vojáka. Pár dnů nato jsme se sbalili a odjeli každý jinam. Někomu byla nalajnována kariéra velitele družstva, někdo byl předurčen jako kuchař, některým rozdala štěstěna karty pro Generální štáb. Parta, s kterou jsem toho tolik (i když krátce) prožil se rozdělila a já se s dalšími přesunul do kasáren Ruzyně.

První minuty na útvaru 3255 byly pro mě strašidelné. Byl jsem umístěn jako jediný říjňák na pokoj několika dubňáků (mých starých) a červenčáků. Naštěstí naše stěhování proběhlo dopoledne, takže celá osádka cimry byla pryč a já si tak mohl v klidu vybalit. Když jsem vymazlil uložení věcí téměř k dokonalosti, hledal jsem duševní útočiště v ostatních pokojích. Členové naší čety měli stejné pocity. Byli jsme nesví, ztratili jsme zažitou jistotu a obávali jsme se jakéhokoliv styku s mazáky. Abychom byli alespoň v částečné přesile, chodili jsme v hloučcích.

Protože jsem se tou dobou ještě oddával požívání legální drogy formou cigarety, ocitli jsme se s mými nejbližšími na kuřárně. A právě tam jsme ochutnali první kontakt s nadřízenou rasou. Svobodník s trochu pomuchlanou fazónou se nám nejdřív vysmál, že jsme ho všichni sborově, ale předpisově vojensky pozdravili. Šokovalo nás ale to, že jsme od něj dostali vynadáno znovu, když jsme pozdravili procházejícího prapočíka. Vysvětlil nám, že u útvaru se salutuje jen zlatu a tím, že pozdravíme my, nutíme ho vyndat ruce z kapes, postavit se a pozdravit taky. Tomu se říká na vojně pravidlo stejného. Když někdo dělá něco jinak, je to špatně. Když dělají všichni něco stejně špatně, je to přehlédnutelné. Trochu nám přiblížil zdejší život. Popsal nám nejdůležitější budovy areálu, jako kde se jí, kde se fasujou hadry, kde se pořádají kulturní akce a kam hlavně nemáme chodit. Pokračoval tím, kdo je blbej, kdo je naopak pohodář a koho nemáme potkávat. Pak si zapálil další žváro a vyprávěl historky z jeho dlouhého vojenského života. Na jedné straně se nám trochu ulevilo, protože mlha neznámého se lehce rozplynula, na druhé straně z ní vyvstaly nové nástrahy.

Své první setkání s ostatními kluky z pokoje jsem si odbyl hned první den. Odpoledne. Pronesl jsem jen pozdrav (že nemám salutovat už jsem věděl) a se zrakem do země odkráčel ke své skříňce. Něco jsem tam určitě potřeboval. Chvilku jsem se přehraboval a po několika vteřinách slyšel hlas jednoho z obyvatel pokoje. Velmi kladně hodnotil moje předpisové srovnání a vyzval mne, abych se podíval na jeho verzi. Nebyla srovnaná. Byla to popelnice křížená se spíží a košem na špinavé prádlo. Abych si neudělal zle, jen jsem pokrčil rameny, že mi na ní asi nic vadného nepřipadá, ale tak jednoduché to zase nebylo. Mazákovi se ztratil úsměv z tváře a dal mi na výběr. Buď uvedu svou skříňku do podobného stavu, jako mají ostatní, anebo budu muset každý den srovnávat jejich skříňky. Protože oni nemají na srovnávání skříněk číslo (vojenská terminologie). Zase to pravidlo stejného. Slíbil jsem, že budu bordelář a jako dobré gesto jsem si jednu ponožku dal nakřivo.

Moje rebelantsví a nedodržování pravidel narazilo hned první večer tvrdě na zeď. Pár minut po večerce, když jsem si potřeboval odskočit na toalety, jsem se vydal v trenclích po chodbě a stolek dozorčího jaksi minul bez reakce. Jak dozorčí (svobodník), tak i stojící desátník mě hlasitě upozornili, že jsem nepozdravil, nejsem ustrojen a navíc zevlím po chodbě mimo povolený čas. Málem jsem na záchod ani nedoběhl. Ptal jsem se sám sebe, jak mám odlišit ty hodné vojáky od těch zlých a marně přemýšlel mezi mísami, jak se vrátit do pokoje, aniž bych musel projít znovu kolem. Nepřišel jsem na to ani po pár minutách a tak, vybaven silnou dávkou strachu a obav, šel zpět. Tentokrát jsem propochodoval v pozoru a nezapomněl salutovat. Čekal jsem všechno, ale že se spustí salva smíchu, to mě překvapilo. Oba poddůstojníci mi oznámili, že to byl výstřelek a že mi to, jako myšákovi, prostě museli udělat.

V Dejvicích jsem se moc dlouho nezdržel. Po pár dnech mě totiž odchytil praporčík a zeptal se mě, co mám za školu. Svěřil jsem se mu tedy, že maturitu na strojní škole. A bylo rozhodnuto. Byl jsem pasován do role adepta na dvoutýdenní školení strojníků pro obsluhu elektrocentrál. To by nebylo tak hrozné, ale bylo to v Opavě. To by taky nebylo tak hrozné, ale vyškolení strojníci budou obsluhovat zařízení po zbytek vojny. To by pořád nebylo tak hrozné. Ale ten stroj je v Orlických horách. Při představě, že budu následujících deset měsíců téměř 200 kilometrů od domova, se mi chtělo bulet. Pro někoho by to prý byla odměna, pro mě to byl v tu chvíli krutý trest. Jediným pozitivem na neodkladné a neodmítnutelné cestě bylo, že se mnou měli z Prahy za stejným cílem cestovat i spolubojovníci Petr a Petr. S rozsudkem odloučení jsem dostal i propustku přes noc (doranku). Velké loučení s přáteli se nekonalo, ale měl jsem alespoň více času se rozloučit s Prahou a přítelkyní. Ráno jsem neochotně bloudil ulicemi a vůbec netušil, že převelení změní bude udávat takt budoucímu životu.

Dali jsme nějaké to pivko, najedli se a v lehce bujaré náladě nastoupil cestu hrůzy. Jelikož v těch dobách neexistoval vynález zvaný Pendolino, čekali nás krásné čtyři hodiny trávené na koženkových lavicích druhé třídy. Naštěstí moc lidí necestovalo a navíc, komu by se chtělo jezdit s trojicí vojáků. První hodina jízdy byla zábavná. V hlavách jsme si připravovali veselé i tragické scénáře budoucího života. Pak, doprovázeni neustálou tmou za okny, jsme podlehli únavě a spali a spali. Tu a tam některé z naších očí zkontrolovalo výstroj a aktuální čas, ale jinak jsme chrápali jako dřeva. V Ostravě-Svinov jsme, z důvodu nutného přestupu, trávili schoulení u topení také nějakou tu minutku, nechali se převést do cílové stanice, prošli si spící město a chvilku před budíčkem stanuli před obrovskými kasárnami. Vysvětlit dozorčímu objektu, že jsme tu správně nám dalo celkem zabrat, ale vpustil nás a my se přesunuli do jedné z budov a nevyspalí a rozlámaní skončili na lavičce u dozorčího roty.

Pak, s ohlášením budíčku, chodba ožila a my spatřili nejvíc vojáků na metr čtvereční. Z každých dveří, které vedly na chodbu, se vyrojily zástupy mladíků. K nám se zatím stále nikdo nehlásil. Když jsme měli možnost, spali jsme. Oficiální převzetí provedl nějaký lampasák, který nám podepsal papíry, seznámil nás s programem, určil nám četu ve které budeme zařazeni a ukázal pokoj, kde budem bydlet. Naštěstí jsme byli ubytování všichni spolu a mohli tak prožívat traumatické okamžiky společně. Vybalili jsme si a protože se nás snídaně nikterak netýkala, hladověli. Naštěstí oběd nám již vydán byl.

Další velký šok nastal při slavnostním nástupu kasáren. Zjistili jsme, že objekt slouží k shromažďování vojáků různých útvarů a vlévá do nich vědomosti. Z toho důvodu byly k vidění šedé, zelené, modré, oranžové a červené barety. Lentilkiáda. Místní logisti (šedivý), kteří byli v drtivé přesile vynikali naprostou vojenskou nedisciplínou, neschopností fungovat jako jednotka a výjimečnou silou flákat se. Asi z toho důvodu se stejné barvy k sobě družily a vytvářeli malé skupinky. Například k nám docestoval po chvilce nositel stejně zeleného baretu, představil se jako člen hradní stráže a téměř plakal nad stylem pochodování místních. Nebylo se čemu divit, protože právě u jeho jednotky se trávily hodiny a hodiny dupáním a za každý špatný pohyb byli trestáni. Naproti tomu místní neuznávali tempo, rytmus, ani stejné nohy. Prostě neuvěřitelný bordel.

Výuka obsluhy elektrocentrály probíhala v areálu. Krom nás se v tomto oboru vzdělávalo i pár členů zřejmě dobrovolných hasičů. Kapitán, který nás školil, nás seznámil s náplní, látkou a upozornil nás, že kurz bude ukončen zkouškou, kdy budou naše znalosti ověřeny. Těm úspěšným bude vystaven průkaz strojníka. Nepochyboval jsem, že se bez toho papíru nesmím vrátit do Prahy.

Dny v Opavě utíkaly pomalu a byly náročné. Vzhledem k tomu, že jsme nikoho neznali, bloudili jsme stále jako trojlístek. Abychom se trochu uvolnili a rozehnali chmurné myšlenky, vydali jsme se v pátek na pivko. Cesta do hospody byla zajímavá, protože nás civilisti velkým obloukem obcházeli a velmi často raději přešli na druhou stranu ulice. Nechápali jsme proč, ale brzy jsme to zjistili. Umístili jsme své zadky na židle, objednali si pivo a začali regenerovat. Za chvilku dorazila parta šedobaretníků a rozšířila naše rady. Chvilku jsme se obávali, ale proces seznamování byl rychlý. Dozvěděli jsme se, proč jsou Opavští obyvatelé tak vystrašení z uniforem. Zdejší vojenská omladina totiž lehce terorizovala město. Vymlácená hospoda anebo diskotéka je prý na denním pořádku. Kecalo se a pilo, pilo se a kecalo.

Když se začali zvedat první spolustolovníci, objednali jsme si s Petrem ještě jedno. A pak ještě. Nakonec už jsme hodiny ani nesledovali a řítili se po hlavě do ohromného maléru. V hospodě jsme skončili sami, měli hodně velký problém vůbec zaplatit a s hodně procenty alkoholu v krvi se nakonec nechali vyhodit. Dokodrcali se k bráně, vzájemně se podpírali a dožadovali se vstupu. Proběhlo krátké vyšetřování, proč jdeme pozdě, proč jsme podnapilí a proč nestojíme každý zvlášť (respektive nestojíme vůbec). Velmi mlhavě si vzpomínám na to, že si pro nás přišel velící a beze slova nás odvedl na rotu. Tušil jsem, že bude zle, ale ráno se zatím nic nedělo. Až na to, že vojín Petr pozvracel četaři na dovolené postel. Nastoupili jsme, jako každou sobotu, hospodářský den. Celé kasárna se shromáždila na buzeráku na nástup. Žádné kárání. Pak proběhlo rozdělení. Už jsme se s Petrem radovali, že potrestáni nebudeme. Lidi pomalu odcházeli na svá stanoviště a my zbyli na obrovské asfaltové ploše sami. Tvrdá pěst trestu dopadla v plné tíži. Muž, který si nás vyzvedával po večerce na bráně nám oznámil, že pro naši zvláštní schopnost jsme byli vybráni ke zvláštnímu úkolu. Budeme uklízet jeho kancelář.

Bylo nám blbě, chtělo se nám spát a hlava se nám motala. Ze všeho nejvíc jsme toužili se někam svalit a vyspat tu kocovinu, kterou jsme si uhnali. Místo toho jsme byli ale pod neustálým dozorem, protože majitel kanceláře, kterou jsme uklízeli, seděl přímo v ní. Samozřejmě oznámit, že máme hotovo by byla hotová sebevražda. Proto jsme matlali všechno, co nám přišlo pod ruku a pro jistotu mokré a čisté věci otírali znovu a znovu. Úklid se zdál nekonečný, ale nebylo tomu tak a my po obědě byli propuštěni. Ovšem Petr těch škraloupů neměl stále dost a odpoledne přehoupl kasárenské zdi a odjel domů. Bylo totiž jasné, že na nějaké vycházky můžeme zapomenout. Naštěstí všechno dobře dopadlo a on se, aniž by si toho někdo všiml, v neděli vrátil. Když jsme ho s druhým Petrem zpovídali přiznal se, že při rozhodnutí, že hodí SVOPa, ho vedla jen opice, která mu stále ještě seděla za krkem. Střízlivý by to prý neudělal.

Druhý týden jsme přežili také, všichni tři úspěšně složili zkoušky a obdrželi tolik potřebné lejstro. Trochu mě šokovalo, že se jedná o malinký, na několikrát složený papírek. Ale byl tam štempl, moje jméno, tak co? V poslední den jsme se už nemohli dočkat toho, jak se z toho pekla dostaneme. A protože průběh vyexpedování vypadal podobně, jako cestou sem, prostě jsme se sebrali, poslední koruny utratili za lístek na autobus (abychom nemuseli capkat pěšky) a na nádraží čekali příjezd vlaku. Místo lokomotivy se však na peroně objevil důstojník a poklidným hlasem nás vyzval, abychom předložili cestovní příkaz. Tak jsme zmateně šacovali batohy a kapsy. Tyátr rázně ukončila čekající šajba, která nás upozornila, že žádný cesťák mít nemůžeme, když nám ho ona nevydala. Byli jsme naloženi do auta a odvezeni zpět na kasárna. Vystavení příkazu bylo doprovázeno nelichotivými větami o naší nekázni, nutnosti důrazného potrestání a oznámení našich přestupků domácímu útvaru. Hlavní pro nás ale bylo, že jsme dostali papír a mohli prchnout. Bohužel na jízdenku již nebylo, z kasáren nás nikdo odvézt nechtěl a tak jsme stejně museli na nádraží šlapat pěšky. Zbytek cesty už byl bezproblémový a my se zase objevili v hlavním městě. S obrovskou radostí jsme spočinuli na svých kavalcích. A ostatním povyprávěli o hrůze, kterou jsme byli nuceni prožít.

Asi po čtyřech hodinách odbočil řidič ze silnice číslo 11 na asfaltovou cestu směřující do lesa. Stromy ještě nepokrývala bílá nadílka, jen lehká jinovatka a obloha zestříbrněla. Silnice se zvedala, až byl náklon tak velký, že i na dvojku mělo vojenské vozidlo dost potíží. Dosažení vrcholu předcházelo několik serpentýn a zákrut. Venkovní teplota (i ve vozidle) rapidně klesla. Auto zastavilo, my vylezli a spatřili dvoupatrovou budovu plnou oken, náš nový domov. Protože byl vedle vchodových dveří umístěn zvonek, použili jsme ho a čekali. Za chvilku se ve dveřích objevil hubený, blonďatý mladík s pěšinkou uprostřed (hádejte, kdo to byl?) a panu praporčíkovi podal hlášení.

S celou svou bagáží jsme se nacpali do chodby a čekali, co s námi bude. Protože papírování zabere spousta času, byli jsme vysláni do druhého patra, kde se nacházely pokoje posádky. Odstěhovali jsme se tedy nahoru a podle vojenského zákona "hlavně nebýt vidět" skládali svoje věci do skříněk nezbytně dlouhou dobu. Když jsem měl postel povlečenou, spacák do videa (vojenský termín) složený, komínky (bez tvrdítek) do skříňky naskládané a vojenské pantofle na nohách obuty, vrátili jsme se do přízemí. Z velké místnosti, služebny obsahující dvě obrovské radiostanice, se ozývaly hlasy a tak jsme zamířili právě tam. Bylo potřeba pár podpisu, krátké poučení a stanice byla předána. Dlouhé vysvětlování, co se kdy jak má dělat nebylo potřeba. Staženi byli pouze tři ze čtyř jedinců a zbývající měl dostatečnou zásobu vědomostí.

V nové sestavě jsme se sešli v kuchyni. Jak jsem později zjistil, nejdůležitější místnosti celého objektu. Tam se nám představil zůstávající mladík, který nám otevřel. Jmenoval se Lukáš a ani on, ani já netušil, že bylo tohle setkání pro mě osudové. Lukáš nám osvětloval základní chod stanice, povinnosti, možnosti i omezení. Ve zkratce shrnu, že bylo potřeba se dvakrát denně (ráno a večer) telefonicky nahlásit k dozorčímu útvaru na Ruzyni. Každý den se odečítal stav elektroměru, umístěného na sloupu vysokého napětí. Při příjezdu nadřízeného orgánu jsme byli povinni předložit všechny dokumenty a provést hlášení a když přijedou rekreanti, těm bylo k dispozici celé první patro, a prokáží se platným ubytovacím poukazem, měli jsme je vybavit potřebným náčiním (spacím a jídelním) a vycházet jejich přáním vstříc. V nepravidelných intervalech byly plánovány zkušební starty dieselagregátu (centrály, na kterou jsem byl školen) a hasičské stříkačky. S radiostanicí nebylo potřeba dělat nic. Nebyla totiž zapojená. Samozřejmě jsme museli vést strážní výkaz a všechny výjimečné situace (jako podání hlášení) zaznamenat. Toť vše z povinností obyvatel stanice.

Pan praporčík a čtyři záklaďáci (tři ze stanice a jeden řidič) se s námi rozloučili, odjeli a mě začal nevšední život. Nebyli jsme hlídáni, nebyli jsme kontrolováni, bylo to takové, jaké jsme si to udělali. I když by se to nabízelo, anarchie rozhodně nezavládla. Po prvních dnech, kdy jsme se vzájemně oťukávali nastala nutnost doplnění potravin. Nejbližší nákupní možnost byla v Jablonném nad Orlicí, vzdáleném zhruba 15 kilometrů po silnici. Pravda, pěšími stezkami to bylo necelých devět, ale chyběla zde možnost chytnout stopa. Logistické zabezpečení zbylo na členy, kteří měli osobní volno. Četnost nákupních výprav závisel na našem hladu (množství snědených zásob) a schopnosti Šerpů pobrat náklad.

Nákup padl na nás s Davidem. Na záda si posadili ostudné batohy, do nich dali jezevce a lístek s nákupem. Peníze jsme si měli vyfasovat na poště. Cesta dolů byla osvětlena sluncem a sněhem (který lehce napadl) a utíkala rychle (taky nás možná někdo vzal). Za přepážkou nám personál pošty také nedělal potíže a nákup (chleba, točeňák, hořčice a nějaké další drobnosti) jsme zvládli během pár minut. V našich hlavách se tedy urodila myšlenka, jestli se nestavíme na pivo, když už máme to volno. Obě hlavy souhlasně kývaly. Kluci na stanici ještě k jídlu něco mají a malý zdržením nic nezpůsobíme.

Jenže. Jedno pivko se rozlilo na víc, venku se pomalu začalo stmívat a nám se šlapat do toho kopce nechtělo. Protože mobilní telefon byl spíše výstřelek podnikatelů nežli běžné komunikační médium, neměli jsme se jak ozvat. A ani oni nemohli nahánět nás. Nakonec jsme se umoudřili, uvědomili si, že je nejvyšší čas vyrazit a vypochodovali. Krapet se nám motali nohy, ale to zastavený autostop asi nepoznal a vzal nás pod kopec. Zbývali nám poslední tři kilometry. Ty nám ovšem dali zabrat. K alkoholem krouceným nohám nám se přidalo ještě sněhem pokryté podlaží a vytvořilo pro chůzi komplikovanou kombinaci. Padali jsme na břicho, na záda i na bok. A počet pádů se musel nějak projevit na nákupu, který jsme táhli s sebou.

Když jsme zazvonili u vchodu, oba střežící svobodníci vylítli jako čerti. Náš stav nekomentovali jako fakt, že jsme byli několik hodin, od naší návštěvy pošty, kterou si Lukáš telefonicky ověřil, pryč. Důležité pro chod stanice ale bylo, že jsme se neztratili a donesli tolik potřebné jídlo. Bohužel, při vybalování se ukázalo, že stav, v jakém jsme jej donesli neodpovídá stavu, v jakém je zboží nabízeno v regálech. Skutečnou lahůdkou byl bochník chleba obalený v hořčici a krystalovém cukru (suchovršský trojobal) a rozbitá vajíčka. Konzumace točeného salámu byla možná až po velmi intenzivním omytí.

První nákup se tedy moc nepovedl a ihned po této události musel následovat další. Ten jsme však již, kvůli nedůvěryhodnosti a předané službě, nepodnikali my. Naštěstí útrapy se sháněním potravy netrvaly věčně. Po prvním opušťáku přivezl David svou bílou škodovku a my se stali pojízdnými.

Sypající se sníh pro nás znamenal odklízení betonové plochy před stanicí. Pár dní jsme to dělali velmi poctivě, ale když jsme každých půl hodiny vybíhali k odklízení, pravidlo hrabání a zametání jsme upravili. Uklízet budeme pouze v případě, že k nám někdo pojede. Nejednou se však stalo, že se za dveřmi stanice ocitl zapadlý řidič, který přišel prosit o pomoc. Jeho prvotní žádost směřovala k zapůjčení hrabla nebo lopaty. Protože my jsme byli hodní a navíc jsme nechtěli těchto nástrojů pozbýt (jeden nikdy neví, s kým má tu čest), vydali jsme se s nebožákem. Z auta povětšinou koukal jen zadek. Zbytek byl zabořen v kupě sněhu. I když se majitel chtěl pustit do výkopových prací, nabídli jsme pomoc, chopili se násad a makali. Řidič se nejdříve zdráhal a děkoval, ale pak zaujal vyčkávací postoj, zapálil si a pozoroval, jak mu banda záklaďáků vysvobozuje auto. Odměnou pro nás bylo teplo z práce a dobrý pocit z pomoci bližnímu. Ovšem všeho moc škodí a desátého zoufalce jsme odmítli s tím, že musíme plnit službu vlasti a šli dál čučet na bednu.

Narozeniny jsem strávil (nedá se říci, že oslavil) na Sucháči, ale svátky Vánoční si užíval v teple domova. Byla to moje první dovolená a i když to bylo jen pár dní (opravdu jen svátky), bylo velmi příjemné se dostat zase domů a užívat si rodinnou pohodu. Nacpal jsem se kaprem, bramborovým salátem a cukrovím. Co jsem našel pod ježatým zeleným kuželem si už nepamatuju, ale nikdy tam nebylo prázdno. Samozřejmě cesta zpátky byla obtěžkána jídlem nacpanou taškou. Mamka nám přibalila něco na přilepšenou. Ve druhém turnusu, na silvestra, odjel domů David a kromě jídla, sterea, mraky krámů a sbírky techno-hitů přivezl (nechal se dovézt) auto. Naše radost z toho, že už nebudeme tahat nákupy jako muly na hřbetech, neznali mezí. Ovšem vyjet s předním náhonem po zasněžené a velmi kvalitně uklouzané silnici kopec nebylo lehké.

V den návratu zavolal David zpod kopce, že má jisté problémy s vyjetím. A vyžádal si pomoc. Jiřík popadl lopatu a zmizel ve tmě a chladu. Za chvilku volal Jiřík, že jednočlenná obsluha není dostačující a poptal pomocníka. V závěru jsme se u bílé škůdky sešli všichni (služba-neslužba) a z plných sil se snažili přinutit řvoucí stroj k pohybu vzhůru. Auto klouzalo dozadu i do stran. Nakonec se jako správné řešení ukázala jízda dvou vojáků na přední sajtně a jednoho tlačícího vzádu. Po zhruba hodinovém snažení se osobák ocitl na parkovišti.

Objem ručního nákupu se od nákupu vezeného autem rapidně lišil. Jak v počtu položek, tak i hmotnosti. Kromě klasického točeňák-chleba-máslo se na seznamu objevili lahůdky jako nakládané okurky, salám, sýr, zelenina, těstoviny, zavařeniny a možná i cosi od drůbeže. Na tento velký nákup jsem jel s Davidem opět já. Ale tentokrát se nestala smutná příhoda s rozmláceným nákupem. Tentokrát to bylo mnohem zábavnější. Bílá pokrývka byla den ode dne přisypávána a tak jsme si na potravinovou výpravu vzali i lopaty. Cesta dolů byla víceméně bezpečná kvůli sněhové, několikametrové bariéře, která lemovala silnici. Nákup byl uložen do několika jezevců a batohů. Tentorkát nedošla pára na poslední zatáčce (jako v předchozím výjezdu), ale skončili jsme u daleko níže. Jakékoliv snažení s lopatou nebylo nic platné a tak David nechal škodovku u krmelce (jedna ze staveb a hlavní orientační bod na cestě na Sucháč), popadli jsme bagáž, maximálně využili pracovní nářadí a vydali se k vrcholu. Lehké to nebylo, ale alespoň jsme nic nerozbili. Samozřejmě nechat auto ve škarpě po zbytek zimy se nikomu nechtělo (hlavně ne Davidovi) a tak jsme využili svěřených kontaktů a zavolali silniční pohotovost. Požádali jsme o protažení komunikace od hlavní až k nám. Pán náš požadavek akceptoval s tím, že to chápe a pak dodal, že přijede za tři dny. Chvilku jsme remcali, ale ničeho nedosáhli. Nakonec to tak dlouho netrvalo a my byli velmi mile překvapeni, že druhý den ráno se nám pod okny ozývá silný naftový motor. Záchrana dorazila. Co nám radost neudělalo byl pohled na zahrabané auto, které jsme museli osvobodit. Ale cesta na Sucháč byla volná.

I když se zprvu zdálo, že osádka stanice bude až do červencových dní neměnná, nebylo tomu tak. David nám neustále zatěžoval ušní bubínky naprosto nemelodickou záplavou zvuků ("vlaky", jak to Jiřík pojmenoval), maloval si psychadelické černobílé obrázky a týmová práce pro něj přestala býti zábavnou. I přes opakované výzvy velitele stanice k nápravě chování se nic nestalo a David si jel po své línii. Jednoho březnového dne však zastavil na parkovišti UAZ a přivezl nového vojína. Nástupní termín leden, vysoký, černovlasý s lenonkami na nose. Hrdě prohlašoval, že pochází z Hořic a jakékoliv záměny s tím, že je Hradečák tvrdě odporoval. Proběhla výměna, David byl nahrazen Adamem a život na hlásce šel dál. I když si sesazený voják zase odvezl svoje stereo, hudební žánr se naopak rozšířil. K Landům, které jsme povětšinou točili a znali je již nazpaměť a rádiovým hitům přibyla rocková a metalová alba. Něco z toho bylo poslouchatelné, něco méně, něco bylo pouze pro Adamovi uši. Sám byl totiž zastáncem "blicího" druhu metalu. Protože se Adam ukládal k výkonu odpočinku zcela ojedinělým způsobem, dostal přízvisko "hroch".

Když už jsem nakousl odpočívání a ležení vůbec, musím zmínit, že z druhého podlaží, tedy z ložnice posádky, jsme se natrvalo přesunuli do přízemí. Nahoře nebylo ani rádio, ani televize, navíc by se tam zcela zbytečně topilo. A tak jsme si na služebně rosprostřeli několik matrací (matráčků) a noci přečkávali tam. Dozorčí měl právo postele z toho důvodu, aby z ní dosáhl na telefon. Později jsme ale zavedli nepsané pravidlo, že kdo je nejblíž u zvonícího aparátu, ten bere hovor. Ať už má službu kdokoliv. Nikoho to nijak nepohoršovalo a fungovalo to.

Stravování se díky Lukášovi postupně změnilo ze studené a nezdravé krmě na konzumaci chutných a hlavně teplých jídel. Točeňák jsme začali používat do špaget anebo k němu měli přílohu. Žádné ustavičné žraní dvaceti centimetrů salámu, společně s chlebem a hořčicí. Na talíři se objevily zapečené těstoviny, špenát, smažený sýr, langoše, sekaná s kaší, polévky (povětšinou pytlíkovky, ale i tak), krupicová kaše nebo vepřo knedlo zelo. Prostě luxus. Lukáš, kvůli pohodlí u přípravy smažených jídel, vylepšil kuchyň o vlastní elektrický spotřebič - fritovací hrnec.

Jeden nákup, který kluci (Lukáš s Jiříkem) přivezli chytře na bobech, obsahoval i živého králíka. Hned od začátku bylo striktně dané, že není určen ke konzumaci, ale k potěše ducha. Lukáš, jakož jeho páníček, ho pojmenoval Karlos a umístil ho do plechové bedny na dokumenty v kuchyni. Život nám Karlos opravdu spestřil. Krom vyhazování podestýlky a náhodných záchvatů dupání se naučil za pár dní vyskakovat z bedny. Linoleum posyté bobky nám tolik nevadilo, jako fakt, že savec (králík není hlodavec) okusuje cokoliv na počkání. Boty, kalhoty a nohu stolu bychom oželeli, ale když se pustil do přívodního kabelu jediného zdroje umělé zábavy (televize), důrazně jsme zasáhli. Nad bednou se objevilo drátěné víko a Karlos byl pouštěn jen k pomazlení. Bohužel si naší přízeň špatně vysvětlil a někdy naše dolní končetiny pokládal za králičici.

Během průzkumů (stále bylo v temných místnostech co objevovat) někdo vyčaroval stolní tenis ve velmi zachovalém stavu se vším potřebným náčinním. Služebna, bezesporu druhá největší místnost v domě poskytovala dostatečný prostor k provozování tohoto sportu, včetně obíhačky. Hodiny, ba co celé dny jsme trávili s pálkami v rukou a pobíhali za schovávajícím se míčkem. Jeden slunečný (téměř letní) den jsme s Lukášem vysoukali zelený stůl před chatu na plácek a uspořádali mač pod otevřeným nebem (takový openair).

Hodně velkým úletem (za střízliva, bez použití jakýchkoliv omamných látek) byla námi přivolaná sněhová nadílka. Jednoho odpoledne se nám postesklo po bílé peřině povalující se přede dveřmi a tak jsme se rozhodli, že si jí vytvoříme. Nejsnazším způsobem, jak si opatřit prostředky, bylo provedení zkoušky hasicího přístroje. Sněhového. Vzali jsme tu největší tlakovou láhev, umožňující opětovné zavření ventilu, vylezli ven a hráli si na hasiče. Efekt samozřejmě nebyl tak slibný, jak jsme si představovali a místo nadýchané bílé pěny se po asfaltu válela nevzhledná kejda. Opakovaně i přes několik změn technik stříkání. Smutek přešel rychle v paniku, když nám vítr zabouchl vchodové dveře a celá obsluha stanice stála venku. Z naší strany byla pochopitelně koule. Chvilku jsme na sebe koukali s nevyřčenou otázkou, kdo má klíče. Ty jak jinak, byly v zámku. Z druhé strany. První větu pronesl Lukáš. Aktuálního problému se moc netýkala, ale i tak mi uvízla na celý život v hlavě. "Já nevím jak vy, ale já za pět minut musím podat hlášení". Tím bylo jasné vše. Objehli jsme objekt a hledali otevřená okna. Nic. Nabízela se i teorie vyšplhání po vysílači, přeručkování, přeskakování, slézání a podobně. No blbost odsouzená naštěstí k zániku. Jedním z řešení bylo rozmlátit vchod. Taky blbost. Konečné řešení se dostavilo v podobě opatrné demontáže skleněné výplně dveří. Doslova s hodinářskou přesností se klukům povedlo odstranit lišty držící sklo, vyjmout křehkou desku a otevřít. Lukáš s lehkým zpožděním podal večerní hlášení. Bohužel jsme nezůstali nepotrestáni. Sklo prasklo a jeden z rohů se oddělil od desky. I přes to jsme výplň nainstalovali do dveří s tím, že prasklinu zdůvodníme silným nárazem způsobeným větrem.

Rozpadlá ruina (bývalý hotel), nacházející se poblíž stanice si taktéž říkala o bližší prozkoumání. Střecha objeku, která disponovala jistými konstrukčními nedostatky poukazovala na skutečnost, že ubytování není aktuálně možné. Tak jsme se jednou s Lukášem vydali na výpravu. Oknem, které postrádalo sklo jsme se protáhli do interiéru hotelu a rekognoskovali vnitřek prvorepublikové stavby. Krom sutin, děr ve zdi, podlaze a stropu toho nebylo moc k vidění. Dotek civilizace jsme zaznamenali až při vstupu na věž, která je s hotelem spojená. Krom úžasného výhledu do širokého okolí jsme našli i pamětní razítko s motivem chaty. Lukáš řekl, že se bude určitě hodit a vzal ho do úschovy k nám. Od té doby odesílal korespondenci pouze s otiskem tohoto razítka. Jeho původ se pomalu vytratil v zapomění.

Ovšem na začátku léta rozhledna ožila a krom placené vyhlídky nabízela davu turistů, kteří se trousili kolem, i možnost lehkého občerstvení. Jako svědomití zastánci ozbrojených slože jsme se šli dvěma dámám, které rozhlednu přivedly k životu představit. Obě ženy uvítaly, že na jejich malou živnost budeme dávat pozor a nabídly nám, že nám tu a tam přivezou nákup a budou posílat poštu, abychom nemuseli až na poštu. Všechno bylo krásné až do té doby, co se v jejich rukou objevil dopis s razítkem. Hleděly na něj s nechápavým pohledem a otázaly se, kde jsme k tomu razítku přišli, když je jejich a bylo uložené na bezpečném místě (no, bezpečném). Zatímco já jsem zrudl a styděl se, Lukáš bez zaváhání poskytl dámám celou, lehce upravenou, pravdu. Razítko máme na stanici, protože ho tam někdo přinesl. A tak jsme razítko zase pozbyli.

Velmi vítaným zpestřením volného času bylo vyhazování turistů. V zimě jsme běžkaře upozorňovali na průjezd vojenským prostorem z okna, anebo na prahu dveří, v teplých dnech jsme kárání vedli z lavičky. A protože byly okolní lesy nekonečným nalezištěm borůvek, hub a historického opevnění, civilisté porušující zákaz vstupu bylo o poznání více. Brblání kolemjdoucích, které jsme poučovali o porušení neexistujícího (námi vymyšleného) zákona, nás činilo ještě šťastnějšími. Největší odvahu předvedl houbař s plným košíkem, který nám zazvonil u dveří a požádal o umytí rukou. A protože štěstí přeje odvážným, pustlili jsme ho (a možná s ním i pokecali).

Zkratku pro svévolné opuštění posádky jsem již uvedl (SVOP), ale jestli existuje něco, co popisuje svévolné navýšení počtu sloužících na posádce o civilistu, netuším. Obou těchto přestupků jsme se o jednom víkendu dopustili. Jiřík byl na dovolené, Adam měl opušťák a službu jsme konali jen já s Lukášem. Lukášovi ovšem tou dobou hořela lýtka a svěřil se mi, že by rád trávil víkend, potažmo noci, někde jinde s někým jiným, než se mnou. Abych se tu nebál, mohl jsem si pozvat i já pozvat slečnu. Krásný výměnný pobyt směřující k nehoráznému průseru. Ale byli jsme mladí a nezkušení a tužby realizovali. Lukáš odjel a já si na stanici pozval Lucku. Až ve chvíli, kdy mi Lukáš napsal, že sedí v pořádku ve vlaku mi došlo, co jsme provedli. Okecat nastálou situaci bych zřejmě nebyl schopen. Ale nic strašného se nestalo a Lukáš se v neděli odpoledne vrátil zpět. Nebyli bychom to ale my, abychom to ještě nepovýšili. Přichystali jsme na vojína Adama malou komedii. Jelikož byla Lucka podobné postavy jako Lukáš, navlékli jsme jí do mundůru a udělali z ní výkonnou praporčici provádějící kontrolu materiálu a celkové připravenosti osádky. Adam se dostavil z vycházky celkem neupraven (baret na půl žerdi, vykasaná košile a kanady přes kalhoty). To nebylo nic neobvyklého a v teplých dnech jsme se tak vraceli všichni, protože výstup byl náročný a lesní zvěř se o ústrojovou kázeň nezajímala. Nicméně teď byla situace jiná a Adam dostal za svůj zevnějšek nehorázný pojeb. I když Lucka nebyla profesionální armádě nijak nakloněna, sehrála to dokonale a my s Lukášem měli co dělat, abychom nevyprskli smíchy. Adam zrudnul a beze slova se začal upravovat. Jediný jeho odpor byl v podobě nepublikovatelné věty, směřující na adresu odcházející praporčice. Tryzna však netrvala dlouho a po příchodu do kuchyně jsme mu odhalili pravdu. Chvilku beze slova stál, pak se mu v očích objevily slzy a nakonec se s námi pustil do hlasitého smíchu.

Když už jsme u Adam a zážitků s ním, nemůžu vynechat příběh o poutech. Lukáš, který se postupně vyzbrojoval, přinesl jednou u opasku železná pouta, používaná příslušníky policie. A zcela nerozvážně odjel jednoho dne na opušťák bez nich. Protože jsme dost často prováděli s tímto nástrojem různé vylomeniny a osobní majetek povalující se na stole nepovažovali za nedotknutelný, Adam si je půjčil a chvilku si s nimi hrál. Najednou se ozvalo cvaknutí a polovina želízek trčela na Adamově zápěstí. Chvilku pobíhal po kuchyni a služebně hledajíc něco, k čemu by se připoutal. Nakonec se však umoudřel a chtěl si pouta sejmout. Hle, nastal problém. Klíček se na obvyklých místech nenacházel. Zavolali jsme tedy o radu Lukášovi a ten nám sdělil, že odemykací nástroj se nachází v jeho kapse. Vyděšený Adam děkoval svému úsudku, že se nepřikurtoval k posteli či křeslu a nemusel vylučovat do kýble. Líbivý módní doplněk nosil tři dny, do Lukášova návratu.

Léto bylo v plném proudu, Lukášovi s Jiříkem se blížil konec vojny (měli to za málo) a my se rozhodli pokřtít nedaleké ohniště. Nákupní seznam obsahoval buřty, na okenní paratet jsme ze služebny vytáhli telefon, stejně jako rádio a užívali si svobody. Seděli jsme kolem ohně, užívali si ticha a nádherné horské přírody, vyprávěli si zážitky, cpali se buřtíky a když byla nálada, poslouchali Jiříka brnkajícího na kytaru. Bohužel byl tenhle silný zážitek pro mě okořeněn i trpkým kořením faktu, že brzo se oba sedící nadobro přesunou domů a tohle dobrodružství skončí. Když si na konci června dojel praporčík pro kluky, dovezl s sebou i vojína Milana. Já, jakožto služebně nejstarší, se stal velitelem s jedinými dvěma právy. Podepisovat vycházkové knížky a dostávat kartáč za bordel na stanici. Na hlásce jsme tak bojovali chvíli ve třech a nebýt Adama, z vojenského života by se naprosto vymanila sranda. Milan byl uvědomělý, spisovně mluvící a nedaleko bydlící. Krom ranní otázky, jestli si dáme "čaj anebo kávu" vlastně nemluvil.

Velkou pozitivní a nepředvídatelnou událostí, která se odehrála na Orlickohorském vrcholu, byl příchod Bubliny. Když jsem se jeden večer vracel z opušťáku a ocitl se před vchodem do chaty, nestál jsem tam sám. Malé, chundelaté, černošedé klubíčko se choulilo u schodů a upíralo na mě bezmocné psí oči. Zazvonil jsem u dveří a optal se kluků, čí je ten pes, který hlídá u dveří. Nikdo nic nevěděl. Protože na psi trpím, i když to bylo proti zdravému rozumu, pozval jsem ho dál. Na služebně jsme mu udělali pelíšek, do misky nalili vodu a nasypali trochu piškotů. Očividně naše vstřícné gesto uvítal, protože se stočil na žlutou deku a spokojeně odfouknul. I když postrádal známku, nezdál se být zdivočelý. Na základní povely reagoval celkem jistě a rozhodně nebyl neposlušný. Jméno Bublina dostal po čtyřnohé postavičce z Rychlých šípů. Ne, že bychom se my považovali za symbol všeho dobrého a psisko si svému tištěnému vzoru také nebylo podobné (spíš se podobal Kuliferdovi). Ale Bublina se prostě ujala.

Moc dobře jsme si uvědomovali, že přítomnost hafana by nebyla přijata ze strany našich nadřízených nijak pozitivně. A báli jsme se okamžiku, kdy budeme muset s pravdou ven. Ale oddalovali jsme to, co se dalo. Až jednou přišlo na nejhorší a my dostali zprávu, že se k nám chystá inspekce. Pan praporčík nám kromě své maličkosti přivezl i čtvrtého do party a ukončil tak neuvěřitelný záděr, v kterém jsme se ocitli. Bublinu jsme na chvilku (alespoň jsme v to doufali) odstěhovali do jednoho ze skladů. Očekávali jsme totiž krátkou návštěvu. Pár slov, malé kafíčko a odjezd. Jak tomu bylo standardně. Ovšem všechno se odehrálo krapet jinak. Zatímco se Milan stěhoval do spíže (přivezl si dva jezevce a batoh plný jídla), praporčík mi oznámil, že si zkontrolujeme sklady. Polilo mě horko, nicméně splnit zadané jsem musel. Od střechy po přízemí jsme procházeli místnosti a místnůstky a kontrolovali materiál. Až nakonec jsem musel otevřít i dveře oddělující nás od Bubliny. Odemkl jsem, rozsvítil a čekal hromy, blesky. Krátce jsem popsal, jak jsme k psíkovi přišli. Pan praporčík (vždycky jsme ho považovali za správného) nám vyrazil dech. Pozoroval štěně a jeho vrtící se ocásek a nechápavě se nás zeptal, proč jsme ho zavřeli ve tmě a chladu, když se musí očividně bát. Navrhl nám, abychom mu udělali pelech na služebně. Bublina se tak stala oficiálně obyvatelem Stanice 916.

Z dovezeného vojáka (jak se jmenoval netuším) se vyklubal televizní maniak, navíc těžký sólista. Povinnosti spojené se zásobováním neakceptoval, neboť jeho potravinové zásoby byly v řádech měsíců. Jeho denní program vypadal tak, že se ráno nastěhoval před televizi, ustlal si na zemi, obstavil se jídlem a s ovladačem v ruce dlouhé hodiny sledoval všechny dostupné seriály. Naštěstí moje služba pomalu končila a já si jeho přítomnost užil jen krátce. Zhruba týden před odchodem do civilu jsem předal stanici (s obrovským materiálním dluhem nezpůsobený mnou) a ocitl se znovu v Ruzyňských kasárnách.

Z myšáků, které jsem v prosinci opouštěl se stali supráci a život byl o poznání jednodušší. Na povolené knoflíky, převázané kanady a ruce neustále v kapsách nás už nikdo neupozorňoval. Protože pozdější nástupní termíny mě neznali, pár vojáků se mě na fakt ústrojové nekázně snažilo upozornit. Ovšem jejich číslo bylo proti mému značný hektar a rychle pochopili. I když jsem vyfasoval jednu službu (s psovodem, kterého pokousal jeho pes), konec vojny byl klidný a nezapomenutelný. Každou chvíli jsme si připomínali číslo, za které to máme.

Nastala nula. Tedy odchod do civilu. Od rána jsme pátrali po termínu, kdy budeme nadobro propuštěni bránami kasáren a ocitneme se mezi civilisty. Pouštění v průběhu dne nepřicházelo v úvahu (zřejmě kvůli počtu lidí). Nejprve padla půlnoc, později jedenáctá, nakonec desátá. Jediné, co nás čekalo bylo odevzdat všechny zelené hadry a nasoukat se do civilu. Ten jsme si přinesli z poslední vycházky. Během dne jsme sháněli mazačenky, kterými si košile, jediný slušný suvenýr z vojny, vyzdobíme. Přiblížil se večer a my se sháněli po informaci, jestli nás přeci jen nepustí dřív. Ve vzduchu kroužila slova "možná" a "snad". Čekání nás svedlo do jedné velké cimry, kde jsme si vyprávěli zážitky posledního roku. V deset nás nepustili a v půl na nás padla únava. Svalili jsme se, kde se dalo a klimbali. Vojáčka, který nám přišel v jedenáct oznámit propuštění, jsme odmítli poslechnout s tím, že spíme.

Dozorčí útvaru nás doprovodil k zadní bráně kasáren, kde se s námi rozloučil a my za vydatného řevu "civil" prošli bránou. Samozřejmě nemohlo dojít k ničemu jinému, než velkému zapití. Cesta nočním městem (i tramvají) se nesla ve jménu skandování, radosti a euforie. I když jsem u spousty kluků neznal ani jejich jméno, všichni jsme byli jedna parta. S hrdostí můžu říct, že i když jsme se hlučností přiblížili ke startující stíhačce, nikoho nenapadlo provést demolici. Pro nikoho z nás nepřijela policie. Civil jsme zapili v jednom Dejvickém nonstopu. Jak dopadli ostatní nevím, ale já se dostatečně však od oslav odpojil a raním metrem odcestoval domů. Prospal půl dne a odpoledne vstal bez bolesti hlavy a dobrým pocitem, že jsem skončil v nejlepším. Ovšem zmatek, který jsem zažíval z toho, že si musím vybírat co na sebe, co jíst, co dělat. Ten se mě pár hodin držel.

Velká a dlouhá kapitola mého života tak skončila. Na rozdíl od lidí, kteří (ať už z jakýchkoliv důvodů) považují vojnu za ztrátu času, ve mě zanechala spousta zážitků a rád na ní vzpomínám. Kromě nehmatatelného mi dala i několik známých a jednoho velkého, životního kamaráda.