První minuty na útvaru 3255 byly pro mě strašidelné. Byl jsem umístěn jako jediný říjňák na pokoj několika dubňáků (mých starých) a červenčáků. Naštěstí naše stěhování proběhlo dopoledne, takže celá osádka cimry byla pryč a já si tak mohl v klidu vybalit. Když jsem vymazlil uložení věcí téměř k dokonalosti, hledal jsem duševní útočiště v ostatních pokojích. Členové naší čety měli stejné pocity. Byli jsme nesví, ztratili jsme zažitou jistotu a obávali jsme se jakéhokoliv styku s mazáky. Abychom byli alespoň v částečné přesile, chodili jsme v hloučcích.
Protože jsem se tou dobou ještě oddával požívání legální drogy formou cigarety, ocitli jsme se s mými nejbližšími na kuřárně. A právě tam jsme ochutnali první kontakt s nadřízenou rasou. Svobodník s trochu pomuchlanou fazónou se nám nejdřív vysmál, že jsme ho všichni sborově, ale předpisově vojensky pozdravili. Šokovalo nás ale to, že jsme od něj dostali vynadáno znovu, když jsme pozdravili procházejícího prapočíka. Vysvětlil nám, že u útvaru se salutuje jen zlatu a tím, že pozdravíme my, nutíme ho vyndat ruce z kapes, postavit se a pozdravit taky. Tomu se říká na vojně pravidlo stejného. Když někdo dělá něco jinak, je to špatně. Když dělají všichni něco stejně špatně, je to přehlédnutelné. Trochu nám přiblížil zdejší život. Popsal nám nejdůležitější budovy areálu, jako kde se jí, kde se fasujou hadry, kde se pořádají kulturní akce a kam hlavně nemáme chodit. Pokračoval tím, kdo je blbej, kdo je naopak pohodář a koho nemáme potkávat. Pak si zapálil další žváro a vyprávěl historky z jeho dlouhého vojenského života. Na jedné straně se nám trochu ulevilo, protože mlha neznámého se lehce rozplynula, na druhé straně z ní vyvstaly nové nástrahy.
Své první setkání s ostatními kluky z pokoje jsem si odbyl hned první den. Odpoledne. Pronesl jsem jen pozdrav (že nemám salutovat už jsem věděl) a se zrakem do země odkráčel ke své skříňce. Něco jsem tam určitě potřeboval. Chvilku jsem se přehraboval a po několika vteřinách slyšel hlas jednoho z obyvatel pokoje. Velmi kladně hodnotil moje předpisové srovnání a vyzval mne, abych se podíval na jeho verzi. Nebyla srovnaná. Byla to popelnice křížená se spíží a košem na špinavé prádlo. Abych si neudělal zle, jen jsem pokrčil rameny, že mi na ní asi nic vadného nepřipadá, ale tak jednoduché to zase nebylo. Mazákovi se ztratil úsměv z tváře a dal mi na výběr. Buď uvedu svou skříňku do podobného stavu, jako mají ostatní, anebo budu muset každý den srovnávat jejich skříňky. Protože oni nemají na srovnávání skříněk číslo (vojenská terminologie). Zase to pravidlo stejného. Slíbil jsem, že budu bordelář a jako dobré gesto jsem si jednu ponožku dal nakřivo.
Moje rebelantsví a nedodržování pravidel narazilo hned první večer tvrdě na zeď. Pár minut po večerce, když jsem si potřeboval odskočit na toalety, jsem se vydal v trenclích po chodbě a stolek dozorčího jaksi minul bez reakce. Jak dozorčí (svobodník), tak i stojící desátník mě hlasitě upozornili, že jsem nepozdravil, nejsem ustrojen a navíc zevlím po chodbě mimo povolený čas. Málem jsem na záchod ani nedoběhl. Ptal jsem se sám sebe, jak mám odlišit ty hodné vojáky od těch zlých a marně přemýšlel mezi mísami, jak se vrátit do pokoje, aniž bych musel projít znovu kolem. Nepřišel jsem na to ani po pár minutách a tak, vybaven silnou dávkou strachu a obav, šel zpět. Tentokrát jsem propochodoval v pozoru a nezapomněl salutovat. Čekal jsem všechno, ale že se spustí salva smíchu, to mě překvapilo. Oba poddůstojníci mi oznámili, že to byl výstřelek a že mi to, jako myšákovi, prostě museli udělat.
V Dejvicích jsem se moc dlouho nezdržel. Po pár dnech mě totiž odchytil praporčík a zeptal se mě, co mám za školu. Svěřil jsem se mu tedy, že maturitu na strojní škole. A bylo rozhodnuto. Byl jsem pasován do role adepta na dvoutýdenní školení strojníků pro obsluhu elektrocentrál. To by nebylo tak hrozné, ale bylo to v Opavě. To by taky nebylo tak hrozné, ale vyškolení strojníci budou obsluhovat zařízení po zbytek vojny. To by pořád nebylo tak hrozné. Ale ten stroj je v Orlických horách. Při představě, že budu následujících deset měsíců téměř 200 kilometrů od domova, se mi chtělo bulet. Pro někoho by to prý byla odměna, pro mě to byl v tu chvíli krutý trest. Jediným pozitivem na neodkladné a neodmítnutelné cestě bylo, že se mnou měli z Prahy za stejným cílem cestovat i spolubojovníci Petr a Petr. S rozsudkem odloučení jsem dostal i propustku přes noc (doranku). Velké loučení s přáteli se nekonalo, ale měl jsem alespoň více času se rozloučit s Prahou a přítelkyní. Ráno jsem neochotně bloudil ulicemi a vůbec netušil, že převelení změní bude udávat takt budoucímu životu.
