JendaWeb

Giboni s gulášem v tlapách

Na konci ledna se nechal Radek slyšet, že vzpomínky na poslední giboní akci pomalu ale jistě blednou a rád by uspořádal další. Nepozval nás ovšem na půlnoční zdolání vrcholu středních Čech ani k přežívání v extrémních podmínkách. Rozhodl se uspořádat v domku "kde nikdo nebydlí" klučičí odpoledne s pivkem, táborákem (kotlíkovým gulášem), promítáním kvalitního filmu na zeď a přespáním. Nemusím asi sdělovat, jaké byly ohlasy. Následující den po návrhu přislíbili účast (a to jsme ještě neměli termín) tři opičáci. Dan, Petr a Ondra. Další členové s odpovědí na sebe nenechali dlouho čekat a operace začala dostávat kabát. Poslední dubnovou sobotu jsem měl s velkým vykřičníkem poznačenou v kalendáři a neskutečně se těšil. Několik dní před akcí jsme řešili opravdu jen kosmetické nedostatky. V kolik kdo vyjede, koho vezme s sebou a kde bude nástupní zastávka. Mým úkolem bylo dostavit se s potřebným vybavením před parkoviště nákupáku, kam měl dorazit Ondra s Petrem.

Opravdu cool cvičení - Znovu na střelnici (4. díl)

A nastal nám pátek, předposlední den cvičení. Počasí nám nic milého na konec pobytu nepřichystalo, takže venku byla mlha, zima a nehezky. Sem tam mžilo. Po snídani jsme se přesunuli na střelnici s cílem zvládnout i druhou polovinu střeleb (jen připomenu, že ta první část se odehrávala v pondělí). Velmi svižně odstartovaný začátek fatálně zkrachoval na logistickém zabezpečení. Nebyly klíče a Hilux v nedohlednu. Tak jsme mrzli, nadávali, stepovali, někteří si vlezli zpět na korbu Tatry a ti chytřejší z ní ani neslezli. Po nekonečných dvaceti minutách utrpení se konečně dostavil výkoňák, odstranil řetěz z brány a vypustil nás dovnitř.

Opravdu cool cvičení - Sejmi koho můžeš (3. díl)

Snídaně se tentokrát nepodávala na sněhu, ale v teple jídelny. To mi umožnilo (den se oficiálně rozjížděl až po nakrmení) delší lenošení ve spacáku, které jsem více než uvítal. Z tepla pokrývky se mi opravdu nechtělo. Ve chvíli, kdy ručičky nekompromisně apelovaly na jakoukoliv vertikální aktivitu, jsem vylezl a oblékl se. V jídelně si kromě prvního denního jídla nafasoval stravu pro dnešek. Ta byla pestrá kupodivu a bylo z čeho vybírat. Já spořádal půl balení buchet. Venkovní aktivitou celé naší čety nebylo nic jiného než pěší přesun k Ruské věži (opět) tentokrát s cílem provést sabotáž a pomocí dýmovnic zničit protivníkovi zaparkované Tatry.

Opravdu cool cvičení - V kolech kolem věže (2. díl)

První polovinu dne jsme trávili nutnou, povinnou, ale naprosto nezábavnou administrativou. K dokonalému a bezchybnému průběhu cvičení bylo zapotřebí být náležitě poučeni a seznámeni s bezpečnostními, požárními a dalšími směrnicemi. Pochopitelně byl součástí osvěty i písemný test ve kterém jsme měli své zopakované znalosti ověřit. Kupodivu, nikdo se nezmýlil a všichni jsme absolvovali bez výjimky. Kromě BOZP jsme byli obeznámeni o postihu při spáchání přestupku (vojáci na červenou prostě přecházet nesmí) a trochu zmatku do mé hlavy vneslo povídání o bezpečnostních prověrkách. I přes úpornou snahu danou problematiku pochopit jsem se smířil s tím, že pokud něco nevím, je to tajné. Alespoň pro mě.

Opravdu cool cvičení - Všechno je jinak (1. díl)

Zažít opravdu zimní vojenské cvičení jsem tu čest ještě neměl. Na Doupově, kde jsem trávil v uniformě hodně času, nebylo problém sníh potkat i v podzimních měsících. Ale byla to spíše anomálie a rozmar počasí. Moc dobře jsem si pamatoval ranní rozbřesk zářijového dne, kdy luka byla pokryta jinovatkou, já jsem se v díře marně pokoušel zahřát se třetí desítkou dřepů a plastová lahev původně naplněná vodou obsahovala led. Stejně tak mě mrazilo z fotek, které poslali spolubojovníci z minulého, tedy podzimního, cvičení. Ovšem letos poprvé jsem se hodlal dostavit dle povolávacího rozkazu na únorové cvičení. Místem určení byl vojenský újezd Hradiště, spadající právě do Doupova. A ne nadarmo se o této krajině traduje meteorologická moudrost. Na Doupově vládne buď zima, anebo zkurvená zima.