Bylo pondělí, druhého října roku 2000, kdy jsem se v doprovodu přítelkyně dostavil před brány Dejvických kasáren v civilním oblečení a povolávacím rozkazem v kapse. I když jsem znal z vyprávění kamarádů a známých scény vojenského života, osobním zkušenostem se samozřejmě nemohlo nic vyrovnat. Vesměs všichni ze skupiny čekajících u brány vypadali stejně. Některým se ještě motaly oči z předešlé prohýřené noci, někteří se spárovali a pronášeli na armádu silácké poznámky, někdo bezhlesně postával u zdi a pozoroval. Já si stále dodával optimismu a nechal se ujišťovat Luckou, že rok není tak dlouhá doba. Navíc nemůže být tak zle, jak jsem slyšel a četl. Šikana byla zakázaná a všichni jsme si rovni. Máme svobodu a protiprávní jednání je tvrdě postihováno. Při pohledu na pokérované a vylepané svalovce, většinou o hlavu větší než já, jsem ovšem veškeré iluze ztrácel. Do neznáma jsem vstoupil překročením prahu dveří armádní budovy. Osaměl jsem.
Proces, kdy se z unikátních osobností a jednotlivých individuí stanou zelení, jednolití panáčci netrval dlouho. Nejprve jsme prošli důkladnými kontrolami. Kontrolovaly se doklady, zdravotní stav a způsobilost a samozřejmě také upravenost zevnějšku. Občanka, lejstra a tělesné tekutiny byly v pořádku. Za nevyhovující byl ale označen můj krátký sestřih. Dohlížející důstojník mě poslal nechat si ještě jednou sjet hlavu strojkem. Snaha nebýt tenisákem se nepovedla. Následovně jsem byli posláni do velké místnosti, patrně sloužící k duševní osvětě a kulturním představením a vyfasovali jsme zelené tričko, trenýrky stejné barvy a koženkové pantofle. Mladík vydávající vojenský materiál mě rukou ukázal na chodbu vedoucí do sprch. Provedl jsem očistu a dle informace na sebe navlékl erární výstroj. O pohodlnosti se v případě trenýrek nedalo mluvit, ale nic nekoukalo ani nedřelo, tak jsem to neřešil. Vrátil jsem se znovu do sálu a všechno civilní, barevné, líbivé, lidské, neanonymní naskládal do připravené papírové bedny. Balík jsem omotal motouzem, nadepsal adresou a položil na stůl. Paní skladnice mi podaly konfekční velikost kalhot a blůzy a nechaly mě vyzkoušet si boty. Protože jsem netušil, jak moc má stejnokroj plandat či sedět, nechal jsem se zkontrolovat odborníky. Všechno bylo v pořádku, byl ze mě akceptovatelný vojáček.
Po dávkách (ve stádu) nás odvedli do skladu k výdeji dalšího, nutného materiálu. Každý jsme dostali obrovský papírový pytel (do kterého bychom se dva s přehledem schovali) a nafasoval z každého fochu, s každé poličky po každé položce. Někdy i víckrát. Dno pytle se začalo plnit malým nehezkým chlebníkem, velkým nehezkým ruksakem, fuseklema, kšandami, spacákem, utěrkou, ešusem, lopatkou, plynovou maskou, kabátem, svetrem, cvičkami, druhými maskáči, čepicemi, barety. Být to o vánocích a nemít všechno stejnou barvu a být to o dvacet let mladší, byl bych nešťastnější člověk na světě. S nákladem jsme se vypotáceli před budovu a vyčkali příjezdu autobusu. Ten nás odvezl do kasáren v Čínské ulici, rozsáhlého areálu u Julisky. Našeho nového domova.
Za pohvizdování a posměšných volání z oken (mazáky) jsme byli odvedeni ke vchodu jedné z budov, ubytovávající vojáky naší roty. Dlouhou chodbou, protože armáda zná pouze dlouhé chodby, jsme odpochodovali až k cimře, do které jsme byli, dle nařízení, ubytováni. Vstoupil jsem do obdélníkového pokoje připomínající malou Billu. Podél delší strany byly vyskládány skříňky, naproti nim okna. U oken stála řada paland, doplněná módními nočními stolky. Rozhlédl jsem se po volných postelích a na tu nejbližší (hned proti dveřím, dole) položil nadílku v papíru. Tady budu bydlet. Já a třicet dalších kluků. První, naprosto intuitivní operací, bylo uskladnit kupu hadrů do malé skříňky. Ovšem rozložení položek podléhalo striktnímu pravidlu. Uložení triček do jiného fochu, anebo nesložený svetr znamenal jasnou reakci. Vyházení kompletního obsahu na podlahu. Navíc většina oděvů musela být opatřena "tvrdítky". Což byl proužek papíru o výšce dvou centimetrů a šířce poličky, který se vkládal do triček, tílek a svetrů tak, aby oblečení tvořilo neprostupnou a konzistentní zeď.
Nikdo z nás se před tím neznal. Takže bujará konverzace se nekonala. Ale stačil fakt, že jsme na tom všichni stejně a první věty se začaly vznášet pokojem. Mezi námi byli velcí i malí, vyspělí i velmi mladí. Hubení i silní, otcové, ženatí i svobodní. Moraváci, Jihočeši i Pražáci. Inženýři i vyučení. Světlovlasí i tmavší. Někdo byl sportovec, jiný holdoval literatuře. V tuhle chvíli byly jakékoliv rozdíly potlačeny a všichni jsme museli poslouchat na stejné, velitelské slovo.
Hodiny utíkaly a my v době volna a čekání začali tvořit hloučky, skupinky a vyměňovali si dojmy, informace, zážitky. Ve zbývajícím čase, kterého bylo přehršel, jsme byli přivítáni, představili se nám naši velitelé a seznámili nás s denním režimem, našimi povinnostmi, faktem, že jsme se stali žáci-vojíni a programem na následujících několik dní. Na nástupy budeme chodit včas a oblečeni jednotně tak, jak bylo vyhlášeno. Pozdní příchod znamená kliky pro celou četu. Kdekoliv, kromě záchodu a jídelny budeme zdravit. Při nesalutování bude klikovat celá četa. Skříňka bude pořád uklizená. Pokud ne, bude následovat vyházení skříňky na zem (v lepším případě) a pak? No pak klikování celé čety. Vlastně to nebylo složité, soužití mělo jen několik základních pravidel, která stačilo dodržovat. Pro starší ročníky, otce a manžele to nebyl takový problém, jako pro kluky, kterým teklo ještě mléko po bradě, ale dožadovali se svých práv a dávali každou minutou najevo, že oni rozhodně pravidlům nepodlehnou. A proto jsme klikovali.
V prvním týdnu jsme měli hodně pobytů na učebnách. Bylo nutné do nás napěchovat spousta užitečných a podstatných informací. Kompletní velitelský sbor (ten jsem si nikdy nezapamatoval), prostředky ochrany proti zbraním hromadného ničení (OPZHN), jak se správně střílí, jak se hloubí okop pro ležícího a stojícího střelce (někdo dokonce vymyslel běžícího), jaké jsou technická data útočné pušky Sa-58 a další. Chodili jsme vlastně do školy. Co mi ovšem hodně zlomilo vaz byl tělocvik. Na první hodině se nám ukázal náš velitel čety, rotmistr Dušan. Nebyl to sice obr, ale uměl hodně dobře dvě věci. Silně křičet a nazývat nás nehezkými jmény a hlavně běhat. Při první hodině tělovýchovy jsme oběhli buzerák a mysleli, že stejně jako ostatní zase zamíříme hezky do tepla učebny. Ale zmýlili jsme se. Náš velící, s obdrženou přezdívkou Forrest, zamířil skrz bránu a utíkali jsme až do Stromovky. Pro profesionálního fotbalistu, kterého jsme měli v četě to problém nebyl. Ale já, zvyklý jen sedět a nic nedělat, vypouštěl duši. Nemohl jsem popadnout dech (po prvních deseti metrech), píchalo mě v boku, bolely mě nohy. Velitelovou reakcí na naše hekání, funění a občasné nadávání byl rozkaz zpívat: "Dušan je náš velitel, je horší než nepřítel...". Když jsme dorazili zpět na útvar, udělali jsme si pár kliků a dozvěděli jsme se, že naše fyzička je naprosto příšerná, protože jsme banda tlusťochů. Ale to se změní.
Měli jsme další článek řetězu, který nás spojoval. Dny ubíhali. Jediná komunikace s civilním světem byla možná přes dopisní papír. A samozřejmě pohledem z okna. Událostí bylo šedesát do minuty a jednotlivci dostávali tváře, obličeje jména, jména přezdívky. Na pokoji jsme měli učitele, taťku, Sarina a já dostal přízvisko "čumáček". Po čtrnácti dnech jsme byli celkem sehraná parta se zažitými návyky. Čekala nás ale první velká zkouška. Vojenská přísaha v den státního svátku. Protože se ceremoniál odehrával na Pražském hradě, bylo nejprioritnějším úkolem, vytvořit s chodců, tanečníků a loudalů pochodující útvar. V druhé polovině října jsme prakticky nedělali nic jiného, než dupali, dupali a dupali. Když už jsme stáli, ihned se v našich rukách objevily kartáče na boty (umístěné povinně v pravé zadní kapse) a lízaly jsme boty. Kdo nezvládne pochodovat a nebude mít čisté boty, nebude připuštěn k přísaze. A kdo nesloží slib, nebude propouštěn na vycházky. A to byla hodně silná motivace.
Osmadvacátého jsme se před prezidentem nakonec ocitli všichni. Nikdo nebyl tak neschopný, aby nemohl pochodovat po dlaždicích a tvářit se nadšeně. Jednoduché to ovšem nebylo. Samozřejmě našláplí jsme byli, ale nikdo nepočítal s tím, že hudba, na kterou jsme pochodovali se bude odrážet od okolních domů a tak čelo tvaru dupalo do rytmu jiného, než ocas. Celá šaráda zabrala zhruba půl hodiny. Kombinace povelů pozor-pohov jsme slyšeli nesčíslněkrát, ale zmást jsme se nenechali. Odpřisáhli jsme slib (z jeho znění jsme byli taktéž zkoušeni) a odpochodovali zase k autobusům, které nás přivezli. A protože byla sobota a protože jsme splnili hlavní podmínku pro udělení vycházky, mohli jsme odpoledne až do nedělního večera ven.
Před bránou kasáren na mě čekali mamina s taťkou. Pyšní to rodiče. Já jsem si mohl vzít konečně na hlavu baret (jinak jsme pořád chodili v čepici) a pozbyl jsem titulu "žák". Od této chvíle jsme byli plnohodnotní myšáci. Doma bylo velké slavení, jak to synáčkovi sluší, jak z něho je konečně chlap a vyprávění, jak to na vojně chodí. Jestli netrpím hlady, jestli mám už kamarády, jestli mě nikdo neubližuje, jestli neubližuji nikomu já, jací jsou velitelé a tak dále. Kromě pejska Barunky na mě doma čekal ještě výborný oběd a štrůdl.
První volno uteklo rychle a když jsme se zase sešli na cimře, povídání a nadšení bylo nekonečné. Někdo přivezl krabici s koláčema, někdo salám. Někdo si přivezl celkem kvalitní opici. Překonali jsme tři týdny, měli za sebou velký milník a připravovali se na další. Týdenní vyvedení do vojenského prostoru Boletic, kde jsme měli zúročit naše dosavadní nabité vědomosti.