Sloužím vlasti

1. díl: Jak jsem se ocitl v pasti

Při ranní cestě do práce během dnešních dnů mi připomíná vlhký vzduch, plíživá mlha a šero stejnou atmosféru, jakou jsem okusil při nástupu na vojnu. Samozřejmě je to ve velké míře způsobeno tím, že na kalendáři bylo zobrazeno téměř totožné datum, ale dříve jsem si tohoto opakovaného úkazu nevšímal. Od třetí čtvrtiny roku 2001, kdy jsem byl propuštěn do civilu, se ve mě v polovině října vrací stejné vzpomínky. Na Dejvická kasárna, na nástup čety na buzeráku před odchodem na snídani, na chrchlání, kašlání a odplivávání ve tvaru, na žluté světlo lamp, na pana svobodníka, který nás odvedl před jídelnu a hlavně, na nikdy nekončíci proud vtipů, úsměvných komentů a dobré nálady.

02.10.2000 publikovaný vojenské zážitky Jenda Adolescence (15 - 21 let)

Bylo pondělí, druhého října roku 2000, kdy jsem se v doprovodu přítelkyně dostavil před brány Dejvických kasáren v civilním oblečení a povolávacím rozkazem v kapse. I když jsem znal z vyprávění kamarádů a známých scény vojenského života, osobním zkušenostem se samozřejmě nemohlo nic vyrovnat. Vesměs všichni ze skupiny čekajících u brány vypadali stejně. Některým se ještě motaly oči z předešlé prohýřené noci, někteří se spárovali a pronášeli na armádu silácké poznámky, někdo bezhlesně postával u zdi a pozoroval. Já si stále dodával optimismu a nechal se ujišťovat Luckou, že rok není tak dlouhá doba. Navíc nemůže být tak zle, jak jsem slyšel a četl. Šikana byla zakázaná a všichni jsme si rovni. Máme svobodu a protiprávní jednání je tvrdě postihováno. Při pohledu na pokérované a vylepané svalovce, většinou o hlavu větší než já, jsem ovšem veškeré iluze ztrácel. Do neznáma jsem vstoupil překročením prahu dveří armádní budovy. Osaměl jsem.

Proces, kdy se z unikátních osobností a jednotlivých individuí stanou zelení, jednolití panáčci netrval dlouho. Nejprve jsme prošli důkladnými kontrolami. Kontrolovaly se doklady, zdravotní stav a způsobilost a samozřejmě také upravenost zevnějšku. Občanka, lejstra a tělesné tekutiny byly v pořádku. Za nevyhovující byl ale označen můj krátký sestřih. Dohlížející důstojník mě poslal nechat si ještě jednou sjet hlavu strojkem. Snaha nebýt tenisákem se nepovedla. Následovně jsem byli posláni do velké místnosti, patrně sloužící k duševní osvětě a kulturním představením a vyfasovali jsme zelené tričko, trenýrky stejné barvy a koženkové pantofle. Mladík vydávající vojenský materiál mě rukou ukázal na chodbu vedoucí do sprch. Provedl jsem očistu a dle informace na sebe navlékl erární výstroj. O pohodlnosti se v případě trenýrek nedalo mluvit, ale nic nekoukalo ani nedřelo, tak jsem to neřešil. Vrátil jsem se znovu do sálu a všechno civilní, barevné, líbivé, lidské, neanonymní naskládal do připravené papírové bedny. Balík jsem omotal motouzem, nadepsal adresou a položil na stůl. Paní skladnice mi podaly konfekční velikost kalhot a blůzy a nechaly mě vyzkoušet si boty. Protože jsem netušil, jak moc má stejnokroj plandat či sedět, nechal jsem se zkontrolovat odborníky. Všechno bylo v pořádku, byl ze mě akceptovatelný vojáček.

Po dávkách (ve stádu) nás odvedli do skladu k výdeji dalšího, nutného materiálu. Každý jsme dostali obrovský papírový pytel (do kterého bychom se dva s přehledem schovali) a nafasoval z každého fochu, s každé poličky po každé položce. Někdy i víckrát. Dno pytle se začalo plnit malým nehezkým chlebníkem, velkým nehezkým ruksakem, fuseklema, kšandami, spacákem, utěrkou, ešusem, lopatkou, plynovou maskou, kabátem, svetrem, cvičkami, druhými maskáči, čepicemi, barety. Být to o vánocích a nemít všechno stejnou barvu a být to o dvacet let mladší, byl bych nešťastnější člověk na světě. S nákladem jsme se vypotáceli před budovu a vyčkali příjezdu autobusu. Ten nás odvezl do kasáren v Čínské ulici, rozsáhlého areálu u Julisky. Našeho nového domova.

Za pohvizdování a posměšných volání z oken (mazáky) jsme byli odvedeni ke vchodu jedné z budov, ubytovávající vojáky naší roty. Dlouhou chodbou, protože armáda zná pouze dlouhé chodby, jsme odpochodovali až k cimře, do které jsme byli, dle nařízení, ubytováni. Vstoupil jsem do obdélníkového pokoje připomínající malou Billu. Podél delší strany byly vyskládány skříňky, naproti nim okna. U oken stála řada paland, doplněná módními nočními stolky. Rozhlédl jsem se po volných postelích a na tu nejbližší (hned proti dveřím, dole) položil nadílku v papíru. Tady budu bydlet. Já a třicet dalších kluků. První, naprosto intuitivní operací, bylo uskladnit kupu hadrů do malé skříňky. Ovšem rozložení položek podléhalo striktnímu pravidlu. Uložení triček do jiného fochu, anebo nesložený svetr znamenal jasnou reakci. Vyházení kompletního obsahu na podlahu. Navíc většina oděvů musela být opatřena "tvrdítky". Což byl proužek papíru o výšce dvou centimetrů a šířce poličky, který se vkládal do triček, tílek a svetrů tak, aby oblečení tvořilo neprostupnou a konzistentní zeď.

Nikdo z nás se před tím neznal. Takže bujará konverzace se nekonala. Ale stačil fakt, že jsme na tom všichni stejně a první věty se začaly vznášet pokojem. Mezi námi byli velcí i malí, vyspělí i velmi mladí. Hubení i silní, otcové, ženatí i svobodní. Moraváci, Jihočeši i Pražáci. Inženýři i vyučení. Světlovlasí i tmavší. Někdo byl sportovec, jiný holdoval literatuře. V tuhle chvíli byly jakékoliv rozdíly potlačeny a všichni jsme museli poslouchat na stejné, velitelské slovo.

Hodiny utíkaly a my v době volna a čekání začali tvořit hloučky, skupinky a vyměňovali si dojmy, informace, zážitky. Ve zbývajícím čase, kterého bylo přehršel, jsme byli přivítáni, představili se nám naši velitelé a seznámili nás s denním režimem, našimi povinnostmi, faktem, že jsme se stali žáci-vojíni a programem na následujících několik dní. Na nástupy budeme chodit včas a oblečeni jednotně tak, jak bylo vyhlášeno. Pozdní příchod znamená kliky pro celou četu. Kdekoliv, kromě záchodu a jídelny budeme zdravit. Při nesalutování bude klikovat celá četa. Skříňka bude pořád uklizená. Pokud ne, bude následovat vyházení skříňky na zem (v lepším případě) a pak? No pak klikování celé čety. Vlastně to nebylo složité, soužití mělo jen několik základních pravidel, která stačilo dodržovat. Pro starší ročníky, otce a manžele to nebyl takový problém, jako pro kluky, kterým teklo ještě mléko po bradě, ale dožadovali se svých práv a dávali každou minutou najevo, že oni rozhodně pravidlům nepodlehnou. A proto jsme klikovali.

V prvním týdnu jsme měli hodně pobytů na učebnách. Bylo nutné do nás napěchovat spousta užitečných a podstatných informací. Kompletní velitelský sbor (ten jsem si nikdy nezapamatoval), prostředky ochrany proti zbraním hromadného ničení (OPZHN), jak se správně střílí, jak se hloubí okop pro ležícího a stojícího střelce (někdo dokonce vymyslel běžícího), jaké jsou technická data útočné pušky Sa-58 a další. Chodili jsme vlastně do školy. Co mi ovšem hodně zlomilo vaz byl tělocvik. Na první hodině se nám ukázal náš velitel čety, rotmistr Dušan. Nebyl to sice obr, ale uměl hodně dobře dvě věci. Silně křičet a nazývat nás nehezkými jmény a hlavně běhat. Při první hodině tělovýchovy jsme oběhli buzerák a mysleli, že stejně jako ostatní zase zamíříme hezky do tepla učebny. Ale zmýlili jsme se. Náš velící, s obdrženou přezdívkou Forrest, zamířil skrz bránu a utíkali jsme až do Stromovky. Pro profesionálního fotbalistu, kterého jsme měli v četě to problém nebyl. Ale já, zvyklý jen sedět a nic nedělat, vypouštěl duši. Nemohl jsem popadnout dech (po prvních deseti metrech), píchalo mě v boku, bolely mě nohy. Velitelovou reakcí na naše hekání, funění a občasné nadávání byl rozkaz zpívat: "Dušan je náš velitel, je horší než nepřítel...". Když jsme dorazili zpět na útvar, udělali jsme si pár kliků a dozvěděli jsme se, že naše fyzička je naprosto příšerná, protože jsme banda tlusťochů. Ale to se změní.

Měli jsme další článek řetězu, který nás spojoval. Dny ubíhali. Jediná komunikace s civilním světem byla možná přes dopisní papír. A samozřejmě pohledem z okna. Událostí bylo šedesát do minuty a jednotlivci dostávali tváře, obličeje jména, jména přezdívky. Na pokoji jsme měli učitele, taťku, Sarina a já dostal přízvisko "čumáček". Po čtrnácti dnech jsme byli celkem sehraná parta se zažitými návyky. Čekala nás ale první velká zkouška. Vojenská přísaha v den státního svátku. Protože se ceremoniál odehrával na Pražském hradě, bylo nejprioritnějším úkolem, vytvořit s chodců, tanečníků a loudalů pochodující útvar. V druhé polovině října jsme prakticky nedělali nic jiného, než dupali, dupali a dupali. Když už jsme stáli, ihned se v našich rukách objevily kartáče na boty (umístěné povinně v pravé zadní kapse) a lízaly jsme boty. Kdo nezvládne pochodovat a nebude mít čisté boty, nebude připuštěn k přísaze. A kdo nesloží slib, nebude propouštěn na vycházky. A to byla hodně silná motivace.

Osmadvacátého jsme se před prezidentem nakonec ocitli všichni. Nikdo nebyl tak neschopný, aby nemohl pochodovat po dlaždicích a tvářit se nadšeně. Jednoduché to ovšem nebylo. Samozřejmě našláplí jsme byli, ale nikdo nepočítal s tím, že hudba, na kterou jsme pochodovali se bude odrážet od okolních domů a tak čelo tvaru dupalo do rytmu jiného, než ocas. Celá šaráda zabrala zhruba půl hodiny. Kombinace povelů pozor-pohov jsme slyšeli nesčíslněkrát, ale zmást jsme se nenechali. Odpřisáhli jsme slib (z jeho znění jsme byli taktéž zkoušeni) a odpochodovali zase k autobusům, které nás přivezli. A protože byla sobota a protože jsme splnili hlavní podmínku pro udělení vycházky, mohli jsme odpoledne až do nedělního večera ven.

Před bránou kasáren na mě čekali mamina s taťkou. Pyšní to rodiče. Já jsem si mohl vzít konečně na hlavu baret (jinak jsme pořád chodili v čepici) a pozbyl jsem titulu "žák". Od této chvíle jsme byli plnohodnotní myšáci. Doma bylo velké slavení, jak to synáčkovi sluší, jak z něho je konečně chlap a vyprávění, jak to na vojně chodí. Jestli netrpím hlady, jestli mám už kamarády, jestli mě nikdo neubližuje, jestli neubližuji nikomu já, jací jsou velitelé a tak dále. Kromě pejska Barunky na mě doma čekal ještě výborný oběd a štrůdl.

První volno uteklo rychle a když jsme se zase sešli na cimře, povídání a nadšení bylo nekonečné. Někdo přivezl krabici s koláčema, někdo salám. Někdo si přivezl celkem kvalitní opici. Překonali jsme tři týdny, měli za sebou velký milník a připravovali se na další. Týdenní vyvedení do vojenského prostoru Boletic, kde jsme měli zúročit naše dosavadní nabité vědomosti.

Pokračování příště...

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Lukáš hodnotil(a) 05.12.2019 02:07:12

vynikající

Lucík hodnotil(a) 26.11.2019 08:53:02

vynikající

78.80.25.121 hodnotil(a) 29.10.2019 08:42:16

vynikající

článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

Lukáš napsal(a) 29.10.2019 09:10

Zkousim opet vlozit komentar

vytvořit / odpovědět

Jenda napsal(a) 29.10.2019 10:16

A opětovné vložení komentáře se evidentně povedlo :)

vytvořit / odpovědět

Rudy napsal(a) 29.10.2019 08:47

Diky Jeniku, ikdyz jsem nastoupil o neco drive, dej popisovany tebou byl stejny i u mne a proto dekuji za vzpominku. Byl to dobre prozity rok, a spatne veci se rychle zapomely a zustaly jen ty dobre. P. S. Omlouvam se za pravopis.

vytvořit / odpovědět

Jenda napsal(a) 23.10.2019 14:56

Díky Lukášovi, který nastoupil ke stejnému útvaru o tři měsíce dříve, jsem zjistil, že se jednalo o Vojenský útvar 6660.

vytvořit / odpovědět

Seriál a související články

1. díl: Jak jsem se ocitl v pasti

Při ranní cestě do práce během dnešních dnů mi připomíná vlhký vzduch, plíživá mlha a šero stejnou atmosféru, jakou jsem okusil při nástupu na vojnu. Samozřejmě je to ve velké míře způsobeno tím, že na kalendáři bylo zobrazeno téměř totožné datum, ale dříve jsem si tohoto opakovaného úkazu nevšímal. Od třetí čtvrtiny roku 2001, kdy jsem byl propuštěn do civilu, se ve mě v polovině října vrací stejné vzpomínky. Na Dejvická kasárna, na nástup čety na buzeráku před odchodem na snídani, na chrchlání, kašlání a odplivávání ve tvaru, na žluté světlo lamp, na pana svobodníka, který nás odvedl před jídelnu a hlavně, na nikdy nekončíci proud vtipů, úsměvných komentů a dobré nálady.

2. díl: ... radši kulku do palice

Již jako plnohodnotní vojáci základní vojenské služby jsme cvičili a připravovali se na nadcházející zkoušku. Týden trvající test fyzické zdatnosti, spojený s ostrou střelbou ze zbraně, nácvikem chemického nebezpečí a nočním pochodem. Nedělali jsme si ideály o tom, že se jedná o něco lehkého. O této fázi výcviku se totiž tradovala jedna poučka: "Boletice, nikdy více, radši kulka do palice". Navíc nám naše VD (velitelé družstev) několik dní před naším odjezdem promítli velmi poutavé video. Krajina připomínající Dukelský průsmyk a stejně odění vojáci, pohybující se před objektivem, nám nahnali hrůzu. Střelba, obličeje v maskách, noční přepady, řvaní povelů a rozkazů. Nad tím vládla a ještě děsivější atmosféru dělala skladba skupiny Leibach. Když snímek skončil, seděl jsem opařený ještě několik minut poté. Tohle prostě nemůžeme přežít.

3. díl: Mezi mazáky a supráky, aneb pravý vojenský život záklaďáka

Tak jako existují jasně definované protiklady černá-bílá, velký-malý a hodný-zlý, pochopil jsem, že přijímač a ostatní měsíce základní vojenské služby jsou ve stejném vztahu. Ne, že by to bylo trochu něco jiného. Bylo to naprosto jiné. Dovolím si uvést pár strikně dodržovaných pravidel prvního měsíce trávených na Čínské. Povinnost vojáků byla chodit vždy upravení, oholení, zdravit hodnost stejnou a nebo vyšší. Buď se chodilo ve tvaru (dva a více lidí), anebo se nechodilo nikam. Skříňka musela být dokonale uklizená (to už jsem psal), postel ustlaná, na bidle (posteli) se nesmělo ležet v maskáčích, natož v botách. Denní rozvrh byl všem předen znám a neexistovala minuta, kdy se nefungovalo podle denního rozkazu. A my jsme se tak nějak ocitli v místě, kde to moc neplatilo.

4. díl: Lentilkiáda

Už samotný přesun na Vekou Moravu (se všemi věcmi) byl trochu zmatečný. Zatímco všichni ostatní byli zapojeni do denních aktivit, naše trojice se práci kontinuálně vyhýbala s tím, že se dnes přesouváme do Dukelských kasáren nemůžeme být manuálně využiti. Tahle výmluva nám vydržela přes oběd, až do odpolední hodiny, kdy nám konečně nějaká šarže vyplnila cesťák a my byli propuštěni za závoru. Na Hlavním nádraží, odkud jsme tušili pravidelné spoje směr Opava, nás paní pokladní seznámila s jízdním řádem. O pár minut jsme minuli vlak a další spoj vyjíždí až večer. Jiným způsobem se k cíly nedostaneme. Hezky jsme poděkovali a volný čas šli trávit do hospody.

5. díl: Stanice 916

V Dejvicích jsem prožil několik dní a znovu se balil a chystal k odjezdu. Tentokrát jsem měl svoje místo mezi spolubojovníky, kamarády a mazáky opustit na hodně dlouhou dobu. Do vojenské knížky přibyl další zápis. Od začátku prosince jsem povolán jako obsluha elektrocentrály na Stanici 916, nacházející se na Suchém Vrchu v Orlických Horách. Se mnou se stali dalšími nástupci současné posádky David, kterého jsem znal už z Čínské a svobodník Jirka, červenčák. Spolu s panem praporčíkem a řidičem jsme se naskládali do UAZu a maximální rychlostí osmdesát kilometrů v hodině (když jsme jeli z kopce) odjeli do Pardubického kraje. Cesta mi trochu připomínala výlet do Opavy. Stejně polstrované sedačky, stejně nudné hodiny vyplněné monotónním hučením, jen na rozdíl od vlaku tu hodně táhlo a bylo o poznání hlučněji. Naštěstí jsem dálniční pouť skoro celou prospal.

6. díl: Sucháč na sněhu

Za okny stanice vládla povětšinou tma, anebo mlha. Ze stříbrné oblohy se dosti pravidelně hrnula bílá nadílka a krajina se změnila v pohádkovou. Nepamatoval jsem si, že bych kdy viděl jehličnan, jehož větve jsou povislé k zemi, obtěžkány nánosem sněhu. Bohužel nevlídné počasí dávalo celkovému dojmu spíše příchuť depresivní. Až jedno ráno se za okny vylouplo na oblohu sluníčko a přichystalo nám tak nádhernou podívanou, že jsem ještě před snídaní vyběhl ven a kochal se krásami zimy. Tím ovšem radostné zážitky spojené s bílou krajinou končily. Starostí byl naopak přehršel.

7. díl: Sucháč pod sluncem

Sněhové nadílce trvalo ještě dlouho, než slezla z vrcholu, ale týdny se střídaly jak na běžícím páse a sníh se nadobro ztratil z krajiny. Slunečných dnů přibývalo. Jaro nastoupilo na trůn. Nechodili jsme zabalení do několika vrstev, nemrzli cestou domů a zpět a nadšeně pozorovali, jak se okolní krajina mění. Navíc jsme nebyli většinu dne zalezlí na stanici, ale nastavovali jsme své tváře slunečným paprskům. Neustále se zkracující číslo nás činilo odvážnějšími, nápaditějšími a hlavně nepřemožitelnými. To, co bylo nemyslitelné na začátku ledna jsme v polovině dubna bez zaváhání spáchali. Odjezdy vojenských pohlavářů z Prahy jsme měli ošetřené a příjezd návštěvníků byl vždy dopředu hlášen. Navíc nám k odstraňování katastrof stačily v průměru dvě hodiny.

8. díl: Loučení se zeleným životem - za nula

Poslední čtvrtrok se na Sucháči nesl v prazvláštním režimu. Milan se nám ani po několika týdnech nerozmluvil a navíc neměl moc smysl pro humor. Pro zasmání jsem si tedy chodil jen k Adamovi. Bohužel to nebylo tak časté a pravidelné, protože snížením počtu členů hlásky se eliminovala možnost sloužit ve třech. Jeden byl na opušťáku, zbylí dva si házeli služby. Ideální to nebylo, ale jinak to nešlo. Zatímco s Adamem jsme si užívali společných metalových skvostů, Milan mě přesvědčil o tom, že člověk může mít hudební hluch (to není překlep) a přitom celkem kvalitně hrát na kytaru. Navíc tento dubňák fungoval v oznamovacím režimu. Nechodil se totiž ptát, jestli může něco uskutečnit. Jakoukoliv snahu o jisté narovnání jeho poslušnosti jsem zanechal ve chvíli, kdy mi přišel oznámit, že jde na vycházku. Upozornil jsem ho, že obsluha stanice je dvoučlenná a Adam je pryč. Tudíž to není možné. Odpovědí mi bylo, že jde jen na hodinu. Pokusil jsem se mu alespoň napsat vycházku do vycházkové knížky. Marné, dle jeho slov to nepotřeboval.