Dali jsme nějaké to pivko, najedli se a v lehce bujaré náladě nastoupil cestu hrůzy. Jelikož v těch dobách neexistoval vynález zvaný Pendolino, čekali nás krásné čtyři hodiny trávené na koženkových lavicích druhé třídy. Naštěstí moc lidí necestovalo a navíc, komu by se chtělo jezdit s trojicí vojáků. První hodina jízdy byla zábavná. V hlavách jsme si připravovali veselé i tragické scénáře budoucího života. Pak, doprovázeni neustálou tmou za okny, jsme podlehli únavě a spali a spali. Tu a tam některé z naších očí zkontrolovalo výstroj a aktuální čas, ale jinak jsme chrápali jako dřeva. V Ostravě-Svinov jsme, z důvodu nutného přestupu, trávili schoulení u topení také nějakou tu minutku, nechali se převést do cílové stanice, prošli si spící město a chvilku před budíčkem stanuli před obrovskými kasárnami. Vysvětlit dozorčímu objektu, že jsme tu správně nám dalo celkem zabrat, ale vpustil nás a my se přesunuli do jedné z budov a nevyspalí a rozlámaní skončili na lavičce u dozorčího roty.

Pak, s ohlášením budíčku, chodba ožila a my spatřili nejvíc vojáků na metr čtvereční. Z každých dveří, které vedly na chodbu, se vyrojily zástupy mladíků. K nám se zatím stále nikdo nehlásil. Když jsme měli možnost, spali jsme. Oficiální převzetí provedl nějaký lampasák, který nám podepsal papíry, seznámil nás s programem, určil nám četu ve které budeme zařazeni a ukázal pokoj, kde budem bydlet. Naštěstí jsme byli ubytování všichni spolu a mohli tak prožívat traumatické okamžiky společně. Vybalili jsme si a protože se nás snídaně nikterak netýkala, hladověli. Naštěstí oběd nám již vydán byl.

Další velký šok nastal při slavnostním nástupu kasáren. Zjistili jsme, že objekt slouží k shromažďování vojáků různých útvarů a vlévá do nich vědomosti. Z toho důvodu byly k vidění šedé, zelené, modré, oranžové a červené barety. Lentilkiáda. Místní logisti (šedivý), kteří byli v drtivé přesile vynikali naprostou vojenskou nedisciplínou, neschopností fungovat jako jednotka a výjimečnou silou flákat se. Asi z toho důvodu se stejné barvy k sobě družily a vytvářeli malé skupinky. Například k nám docestoval po chvilce nositel stejně zeleného baretu, představil se jako člen hradní stráže a téměř plakal nad stylem pochodování místních. Nebylo se čemu divit, protože právě u jeho jednotky se trávily hodiny a hodiny dupáním a za každý špatný pohyb byli trestáni. Naproti tomu místní neuznávali tempo, rytmus, ani stejné nohy. Prostě neuvěřitelný bordel.

Výuka obsluhy elektrocentrály probíhala v areálu. Krom nás se v tomto oboru vzdělávalo i pár členů zřejmě dobrovolných hasičů. Kapitán, který nás školil, nás seznámil s náplní, látkou a upozornil nás, že kurz bude ukončen zkouškou, kdy budou naše znalosti ověřeny. Těm úspěšným bude vystaven průkaz strojníka. Nepochyboval jsem, že se bez toho papíru nesmím vrátit do Prahy.

Dny v Opavě utíkaly pomalu a byly náročné. Vzhledem k tomu, že jsme nikoho neznali, bloudili jsme stále jako trojlístek. Abychom se trochu uvolnili a rozehnali chmurné myšlenky, vydali jsme se v pátek na pivko. Cesta do hospody byla zajímavá, protože nás civilisti velkým obloukem obcházeli a velmi často raději přešli na druhou stranu ulice. Nechápali jsme proč, ale brzy jsme to zjistili. Umístili jsme své zadky na židle, objednali si pivo a začali regenerovat. Za chvilku dorazila parta šedobaretníků a rozšířila naše rady. Chvilku jsme se obávali, ale proces seznamování byl rychlý. Dozvěděli jsme se, proč jsou Opavští obyvatelé tak vystrašení z uniforem. Zdejší vojenská omladina totiž lehce terorizovala město. Vymlácená hospoda anebo diskotéka je prý na denním pořádku. Kecalo se a pilo, pilo se a kecalo.

Když se začali zvedat první spolustolovníci, objednali jsme si s Petrem ještě jedno. A pak ještě. Nakonec už jsme hodiny ani nesledovali a řítili se po hlavě do ohromného maléru. V hospodě jsme skončili sami, měli hodně velký problém vůbec zaplatit a s hodně procenty alkoholu v krvi se nakonec nechali vyhodit. Dokodrcali se k bráně, vzájemně se podpírali a dožadovali se vstupu. Proběhlo krátké vyšetřování, proč jdeme pozdě, proč jsme podnapilí a proč nestojíme každý zvlášť (respektive nestojíme vůbec). Velmi mlhavě si vzpomínám na to, že si pro nás přišel velící a beze slova nás odvedl na rotu. Tušil jsem, že bude zle, ale ráno se zatím nic nedělo. Až na to, že vojín Petr pozvracel četaři na dovolené postel. Nastoupili jsme, jako každou sobotu, hospodářský den. Celé kasárna se shromáždila na buzeráku na nástup. Žádné kárání. Pak proběhlo rozdělení. Už jsme se s Petrem radovali, že potrestáni nebudeme. Lidi pomalu odcházeli na svá stanoviště a my zbyli na obrovské asfaltové ploše sami. Tvrdá pěst trestu dopadla v plné tíži. Muž, který si nás vyzvedával po večerce na bráně nám oznámil, že pro naši zvláštní schopnost jsme byli vybráni ke zvláštnímu úkolu. Budeme uklízet jeho kancelář.

Bylo nám blbě, chtělo se nám spát a hlava se nám motala. Ze všeho nejvíc jsme toužili se někam svalit a vyspat tu kocovinu, kterou jsme si uhnali. Místo toho jsme byli ale pod neustálým dozorem, protože majitel kanceláře, kterou jsme uklízeli, seděl přímo v ní. Samozřejmě oznámit, že máme hotovo by byla hotová sebevražda. Proto jsme matlali všechno, co nám přišlo pod ruku a pro jistotu mokré a čisté věci otírali znovu a znovu. Úklid se zdál nekonečný, ale nebylo tomu tak a my po obědě byli propuštěni. Ovšem Petr těch škraloupů neměl stále dost a odpoledne přehoupl kasárenské zdi a odjel domů. Bylo totiž jasné, že na nějaké vycházky můžeme zapomenout. Naštěstí všechno dobře dopadlo a on se, aniž by si toho někdo všiml, v neděli vrátil. Když jsme ho s druhým Petrem zpovídali přiznal se, že při rozhodnutí, že hodí SVOPa, ho vedla jen opice, která mu stále ještě seděla za krkem. Střízlivý by to prý neudělal.

Druhý týden jsme přežili také, všichni tři úspěšně složili zkoušky a obdrželi tolik potřebné lejstro. Trochu mě šokovalo, že se jedná o malinký, na několikrát složený papírek. Ale byl tam štempl, moje jméno, tak co? V poslední den jsme se už nemohli dočkat toho, jak se z toho pekla dostaneme. A protože průběh vyexpedování vypadal podobně, jako cestou sem, prostě jsme se sebrali, poslední koruny utratili za lístek na autobus (abychom nemuseli capkat pěšky) a na nádraží čekali příjezd vlaku. Místo lokomotivy se však na peroně objevil důstojník a poklidným hlasem nás vyzval, abychom předložili cestovní příkaz. Tak jsme zmateně šacovali batohy a kapsy. Tyátr rázně ukončila čekající šajba, která nás upozornila, že žádný cesťák mít nemůžeme, když nám ho ona nevydala. Byli jsme naloženi do auta a odvezeni zpět na kasárna. Vystavení příkazu bylo doprovázeno nelichotivými větami o naší nekázni, nutnosti důrazného potrestání a oznámení našich přestupků domácímu útvaru. Hlavní pro nás ale bylo, že jsme dostali papír a mohli prchnout. Bohužel na jízdenku již nebylo, z kasáren nás nikdo odvézt nechtěl a tak jsme stejně museli na nádraží šlapat pěšky. Zbytek cesty už byl bezproblémový a my se zase objevili v hlavním městě. S obrovskou radostí jsme spočinuli na svých kavalcích. A ostatním povyprávěli o hrůze, kterou jsme byli nuceni prožít.