Zhruba padesát procent třídy se rozhodlo odejít do gastronomického odvětví a státi se kuchařem, číšníkem či cukrářkou. Já, protože jsem netušil, z jakého zvířete vzít maso na vepřo-knedlo-zelo, jsem pro toto studium neměl téměř žádný předpoklad. Jediné, co mě bavilo, bylo technické kreslení. Prožurka s nabídkou škol, kterou mi mamka zakoupila, obsahovala dva obory. Stavební a strojní škola. Navíc mi bylo nabídnuto, že bych se mohl stát knihtiskařem. Řemeslo je to téměř neviděné, máme to v rodu (nějaký strýc či co) a vázat knihy je obecně prospěšná práce. Kolotoč po dni otevřených dveří se roztočil.
Na předváděčce Guttenbergova řemesla jsme nevydrželi s mamkou dlouho. Místo tiché, poklidné práce naplněné vůní papíru a tiskařské černě jsme vstoupili do montážní haly zbrojovky. Jediné, co upoutalo naši mysl byl neuvěřitelný randál ze strojů. O prachu, vířícího se ve vzduchu a špíny se ani nezmiňuji. Po dvou minutách (symbolických) mě mamka doslova vytáhla a prohlásila, že takhle mě nepotrestá. Druhý pokus se odehrával na střední průmyslové škole stavební. Tam se mi pochopitelně líbilo daleko více. Velká rýsovací prkna, bílé pláště a modely budov. Na přednášce jsme se dozvěděli o historii i budoucnosti školy, viděli díla studentů a seznámili se studijním programem. Navíc byla škola umístěna v moderní, velmi pěkné budově plné nového nábytku. Při zaškrtávání možností však můj zrak padl i na školu jež studoval i můj tatík. SPŠS Betlémská. Na jedné straně jsem měl velké obavy, protože z vyprávění jsem pojal přesvědčení, že tahle škola není pro každého a já projevil velkou odvahu (možná nerozvážnost), že jsem o ní uvažoval. Na druhou stranu mi možnost otcovstké pomoci při studiu dávala naději. A tak jsme se s tátou vydali jednoho prosincového dne na Staré Město.
O modernosti se mluvil nedalo, jelikož budova zdobí Prahu již od roku 1837. Ale pro mě to byla škola, kterou studovali budoucí inženýři a navíc měla pro mě kouzlo. Prolezli jsme kdejakou učebnu, navštívili dílny a velkou posluchárnu a já měl jasno. Půjdu sem. Zaslání přihlášky byla jedna věc, ale stát se studentem byla věc druhá. Automatické přijetí se týkalo pouze žáků s hodně nízkým průměrem (a to já neměl) a tak jsem musel zamakat, aby přijímací zkoušky nebyly katastrofou. S matematikou mi pomohla kamarádova maminka, jakožto užitelka. I když jsem doposud měl z tohoto vědního oboru chvalitebné známky, mé vědomosti na Bělouna to zdaleka nestačilo. A tak jsme se jednou týdně scházeli v kočárkárně Pankráckého paneláku a paní Soňa nám vysvětlovala látku. Bez přemýšlení musím říct, že tyto matematické dýchánky byly rozhodující pro můj vstup na střední.
Před prázdninami jsem podstoupil přijímací řízení z jazyka Českého a matematiky a když své jméno nalezl nad čarou, moje nadšení neznalo mezí. Před nástěnkou s výsledky jsem si sám sobě slíbil, že budu student poctivý, uvědomělý a pilný. Bohužel nic z toho jsem, až na poctivost, nedodržel.
První den, oblečen do saka, kravaty a košile jsem vstoupil do třídy první A a ocitl se mezi třiceti neznámými chlapeckými tvářemi. Na první pohled jsem zjevně nezapadal, protože sako mělo jen pár jedinců a s kravatou jsem byl naprosto sám. Ale dobré mravy přeci nejsou nic špatného. Ještě před prvním zazvoněním se projevili někteří jedinci, zjevně opakující ročník. Můj zrak následně identifikoval dva příslušníky hnutí skinhead, asi tři trávníkáře, dva sígry (sedící vedle sebe), spousta intelektuálů a čtyři vystajlované modely. Pak se dostavil třídní profesor a začalo jeho i naše představování. Zdá se to nemožné, ale ze celé třídy nás byla téměř polovina Honzů a skoro každý se aktivně věnoval nějakému sportu. Tedy kromě mě. Nato jsme se dozvěděli, jak to na škole chodí, kde je jídelna, kdy dostaneme rozvrh, co si máme sehnat, že v zimě pojedeme na lyžařský výcvik a že první ročník se nebudeme za předměty stěhovat. Jediní, s kým jsem se ten den seznámil, byl Honza, sedící vedle mě, a Tomáš s Milanem přede mnou. O životních kamarádech Jindrovi, Kubíkovi a Vencovi jsem tenkrát neměl ani ponětí.
