Zhruba padesát procent třídy se rozhodlo odejít do gastronomického odvětví a státi se kuchařem, číšníkem či cukrářkou. Já, protože jsem netušil, z jakého zvířete vzít maso na vepřo-knedlo-zelo, jsem pro toto studium neměl téměř žádný předpoklad. Jediné, co mě bavilo, bylo technické kreslení. Prožurka s nabídkou škol, kterou mi mamka zakoupila, obsahovala dva obory. Stavební a strojní škola. Navíc mi bylo nabídnuto, že bych se mohl stát knihtiskařem. Řemeslo je to téměř neviděné, máme to v rodu (nějaký strýc či co) a vázat knihy je obecně prospěšná práce. Kolotoč po dni otevřených dveří se roztočil.

Na předváděčce Guttenbergova řemesla jsme nevydrželi s mamkou dlouho. Místo tiché, poklidné práce naplněné vůní papíru a tiskařské černě jsme vstoupili do montážní haly zbrojovky. Jediné, co upoutalo naši mysl byl neuvěřitelný randál ze strojů. O prachu, vířícího se ve vzduchu a špíny se ani nezmiňuji. Po dvou minutách (symbolických) mě mamka doslova vytáhla a prohlásila, že takhle mě nepotrestá. Druhý pokus se odehrával na střední průmyslové škole stavební. Tam se mi pochopitelně líbilo daleko více. Velká rýsovací prkna, bílé pláště a modely budov. Na přednášce jsme se dozvěděli o historii i budoucnosti školy, viděli díla studentů a seznámili se studijním programem. Navíc byla škola umístěna v moderní, velmi pěkné budově plné nového nábytku. Při zaškrtávání možností však můj zrak padl i na školu jež studoval i můj tatík. SPŠS Betlémská. Na jedné straně jsem měl velké obavy, protože z vyprávění jsem pojal přesvědčení, že tahle škola není pro každého a já projevil velkou odvahu (možná nerozvážnost), že jsem o ní uvažoval. Na druhou stranu mi možnost otcovstké pomoci při studiu dávala naději. A tak jsme se s tátou vydali jednoho prosincového dne na Staré Město.

O modernosti se mluvil nedalo, jelikož budova zdobí Prahu již od roku 1837. Ale pro mě to byla škola, kterou studovali budoucí inženýři a navíc měla pro mě kouzlo. Prolezli jsme kdejakou učebnu, navštívili dílny a velkou posluchárnu a já měl jasno. Půjdu sem. Zaslání přihlášky byla jedna věc, ale stát se studentem byla věc druhá. Automatické přijetí se týkalo pouze žáků s hodně nízkým průměrem (a to já neměl) a tak jsem musel zamakat, aby přijímací zkoušky nebyly katastrofou. S matematikou mi pomohla kamarádova maminka, jakožto užitelka. I když jsem doposud měl z tohoto vědního oboru chvalitebné známky, mé vědomosti na Bělouna to zdaleka nestačilo. A tak jsme se jednou týdně scházeli v kočárkárně Pankráckého paneláku a paní Soňa nám vysvětlovala látku. Bez přemýšlení musím říct, že tyto matematické dýchánky byly rozhodující pro můj vstup na střední.

Před prázdninami jsem podstoupil přijímací řízení z jazyka Českého a matematiky a když své jméno nalezl nad čarou, moje nadšení neznalo mezí. Před nástěnkou s výsledky jsem si sám sobě slíbil, že budu student poctivý, uvědomělý a pilný. Bohužel nic z toho jsem, až na poctivost, nedodržel.

První den, oblečen do saka, kravaty a košile jsem vstoupil do třídy první A a ocitl se mezi třiceti neznámými chlapeckými tvářemi. Na první pohled jsem zjevně nezapadal, protože sako mělo jen pár jedinců a s kravatou jsem byl naprosto sám. Ale dobré mravy přeci nejsou nic špatného. Ještě před prvním zazvoněním se projevili někteří jedinci, zjevně opakující ročník. Můj zrak následně identifikoval dva příslušníky hnutí skinhead, asi tři trávníkáře, dva sígry (sedící vedle sebe), spousta intelektuálů a čtyři vystajlované modely. Pak se dostavil třídní profesor a začalo jeho i naše představování. Zdá se to nemožné, ale ze celé třídy nás byla téměř polovina Honzů a skoro každý se aktivně věnoval nějakému sportu. Tedy kromě mě. Nato jsme se dozvěděli, jak to na škole chodí, kde je jídelna, kdy dostaneme rozvrh, co si máme sehnat, že v zimě pojedeme na lyžařský výcvik a že první ročník se nebudeme za předměty stěhovat. Jediní, s kým jsem se ten den seznámil, byl Honza, sedící vedle mě, a Tomáš s Milanem přede mnou. O životních kamarádech Jindrovi, Kubíkovi a Vencovi jsem tenkrát neměl ani ponětí.

Zatím jsem se snažil být nevyčnívajícím návštěvníkem denního studia, abych nezůstal v zaměřovači profesorů. Ale ve třídě se již začaly vytvářet malé i velké party stejně smýšlejících mladíků, navíc počáteční stud byl propadlíky rozehnán hned zkraje školního roku skupinovým házením houby a jiných přestávkových aktivit. Třeba vyrváním umyvadla ze zdi. Nenechal jsem se strhnout obecnou rebélií a držel se jen okolních přísedících. Ne nadlouho. Do konfliktu s repetentem Honzou P a zastáncem extrémní pravice jsem se dostal shořením vlastní propisky. Ne, že bych každou svou věc oplakával, ale vzhledem k tomu, že se jednalo o dar a navíc jsem si psací pomůcku oblíbil, neopominul přečin těch dvou bez povšimnutí. Šel jsem práskat. Třídnímu. A ten se chopil problém řešit. Výsledek byl takový, že se mi pavičkák omluvil a hučil do mě dalších deset minut, proč jsem si šel stěžovat a že mi koupí pero nové. Druhý vinník jen utrousil mým směrem, že jestli ho kvůli tomu vylejou, zabije mě. Což by neznělo tak strašidelně nebýt toho, že chlapec jednou přinesl do třídy pod bundou mačetu.

Okruh mých známých se dále rozšířil o Jindru (ano, toho Jindru) a Honzu K. Hlavním spojovacím článkem bylo stejné dopravní spojení mezi domovem a školou. To zajišťovala tramvaj číslo 17. Trasa od Národního Divadla až k Podolské Vodárně, plus čekání a chůze na zastávku nám zabrala každý den téměř dvacet minut. A za tu dobu se člověk něco dozví a něco o sobě prozradí. Naopak díky hudbě jsem poznal Honzu B (však jsem psal, že jsme byli samí Honzové), od kterého jsem dostal svou první nahrávku metalové hudby. Jednalo se o audiokazety s Černým albem a Master of Puppets od Mettallica. Právě v prvním ročníku jsem svůj hudební žánr rozšířil a od Beatles a Abby (na které nedám stále dopustit) přešel k ostrým kytarovým riffům, bubnovým sólům a ponurým textům.

Na avizovaný lyžařský výcvik jsem nejel. Přesný důvod vlastně netuším, ale na rozdíl od většiny spolužáků jsem zůstal v Praze a po dobu jednoho týdne se dostavoval do 1.B. Kromě stejně mladých obličejů a několik dívek jsem tam poprvé zahlédl i vysmátého teenagera, který mi při mém vyvolání před tabuli (byl to dějepis) jemně naznačil, že překážím psané látce a bylo by dobré, abych se malinko posunul. Mezitím, co já jsem se potil nad prvními Keltskými kmeny na našem území, pronesl tenhle vtipálek "uhni strejdo" a rozesmál tak ostatní ve třídě. A kdo že to byl? Byl to Milda. A stejně jako před tím, jsem ho ani po zbytek studia neviděl, ani o něm neslyšel.

Prvním ročníkem jsem prošel celkem bez újmy. Známky byly ucházející a důkladného učení u mě nebylo třeba. Samozřejmě pro některé byly samé jedničky jediným možným výsledkem (viď, Kubíku?). Zdálo by se však, že strojní průmyslovku lze prolétnout bez jakéhokoliv snažení. Nebylo tomu tak. Důkazem byl odchod, ať už dobrovolný, či nucený, několika spolužáků.

Jestli se mechanika v prvním ročníku týkala grafického zobrazení sil na tlačených, anebo tažených sáňkách, později to bylo o výpočtu síly nutné k nevratné deformaci materiálu, vektorech působících na jednotlivé zuby ozubeného kola a axiálním a radiálním zatížení ložisek. Samozřejmě si z toho nic nepamatuji, ale napsat takhle chytře jsem to musel. Pro mě velkým strašákem, táhnoucím se v následujících třech letech, se stal profesor Antonín. Jeho bílý plášť skrývající výukové pomůcky, celohlavová přehazovačka a osobitý vokální projev mi naháněl hrůzu, stejně jako ostatním. Ovšem studiem se zabývat nechci, protože na to existuje spousta příruček, skript a studijních materiálů. Koneckonců proto taky existuje ta škola.

Fakt, že jsem seděl každý den pracovního týdne poblíž těch samých lidí, měl za následek nové kamarádství (to rozhodně neznamená, že stará přátelství jsem odložil). Pod jejich vlivem Petra a Tomáše jsem začal poslouchat elektrickými kytarami vytuněnou hudbu, žánry a kapely, o jejichž vzniku jsem doposud neměl ani ponětí a koupil si bombra. Abych možné pochybnosti rozptýlil hned na začátku, tak uvedu, že nikdy jsem nebyl zastáncem extrémní pravice, nikdy nenosil v botách bílé tkaničky a nikdy jsem nestál v pozoru s napřaženou pravou paží. Jen jsem se prostě v rámci dospívání potřeboval nějakým způsobem vyhranit. Z těch více pozitivních změn uvedu, že jsem se ocitl mezi řadami brigádníků a stal se nájemním pracovníkem tehdejšího obchodního řetězce Delvita.

Protože v únoru vyvstala nutnost odstěhovat se od rodičů, nabral můj životní styl jiné a trochu rychlejší otáčky. Samozřejmě se volnost a nekontrolovanost musela nějak projevit. Studiu jsem nevěnoval tu správnou pozornost, domácí úkoly zapomínal anebo je (o)psal těsně před výukou a přípravy a učení odkládal. Studijní prospěch podle toho vypadal a od fatálního neúspěchu mě ochraňovalo jen to, že jsem si část výuky zapamatoval při výkladu a pravidelné návštěvy mé mamky. S mým přístupem bylo jasné, že premiant nebudu, na druhou stranu jsem se naučil trochu hospodařit a starat se o sebe a domácnost. Ale opravdu jen trochu. První nákupy vypadaly hodně srandovně. Nabral jsem si potraviny, jejímž účelem měla být večeře (sladké pití, puding a čokoláda) a s obavami naklusal ke kase. Placení byla pudová (buď to půjde, anebo ne) záležitost. Od chvíle, kdy jsem postával u pokladny s dvoukilem v ruce a sledoval finální cifru přesahující dvěstětřicet korun, jsem nakupoval velmi obezřetně. Jakoukoliv položku jsem zaokrouhloval na desítky. Od té chvíle jsem byl většinou mile překvapen, že ten nákup nebyl nakonec tak drahý.

Jelikož jsem jezdil kvůli změně trvalé adresy ze školy na Palmovku, konečně jsem se poznal s Kubíkem. Ten totiž po škole směřoval do Libně. A společně trávený čas nás změnil ze skupiny spolužáků na celkem fungující partu. Pořádali jsme výpravy do obchodního domu Máj na Národní třídě, po škole chodili na jedno k Ježkům, kupovali si svačiny naproti škole. Tu a tam se v době dlouhého meziškolského okna jeli ke mě a zase zpět.

Vlastně nejsem schopen popsat, jak jsem všechny ty týdny, měsíce a roky trávil. Ale byla to směsice příprav na čtvrtletní písemky z matematiky (zas tak strašně jsem na tu školu nekašlal), rýsování a vytváření výkresů tuží na pauzák (to bylo velmi napínavé), hraní her a sledování televize, učení se v případě, že prospěch z předmětu šel znatelně dolů, odpolední společné akce s kamarády, velmi sporadická četba. Asi proto jeden z (mladých) profesorů komentoval náš bezstarostný studijní život výrokem: "srandičky? přejdou".

Na mé životní scéně se také znovu objevil bývalý spolužák ze základní školy (a navíc i školky) Petr. I když on studoval umění kuchařské, osud nás spojil znovu dohromady několika pouty. Diablem a Command & Conquer: Red Alert. Krom několika návštěv jsme uskutečnili i společně trávený víkend. Petr v pátek přišel a v neděli odcházel (vypotácel se) s kruhy pod očima a silným spánkovým deficitem. Na rozdíl ode mě vzal za své pravidlo, že od hry se neodchází, dokud na obrazovce neutíkají konečné scény. Během jednoho takové víkendu se na nás přijela podívat i mamka. A pojala podezření, že se oddáváme nelegální činnosti. Když viděla bez života sedícího Petra, který již deset minut drží buchtu (kterou nám přivezla) aniž by se jí dotkl, měla za to, že užíváme všelijakých látek. Z tohoto omylu jsem jí rychle vyvedl. Jsme v pořádku a nic zlého nečiníme. Jen bylo důležité se probojovat co nejdál ve spletitých chodbách děsivého podzemí. A na všechno bylo jen sedmačtyřicet hodin. Nebylo čas spát. Vlastně abych úplně nelhal, jednu neřest jsem se naučil. Zařadil jsem se na dlouhou dobu mezi kuřáky.

Jedničky se v mém výkazu objevovaly velmi sporadicky a spíše jsem spadal do průměru. Ovšem tu a tam se objevila i nehezká čtyřka, anebo katastrofická koule. Na druhou stranu se mi pak o to lépe a intenzivněji učilo. Dlouho mi zůstal v uších výrok profesora Antonína, který mi v polovině čtvrtého ročníku oznámil, že mě již zkoušet do konce roku nemusí, protože má jasno. Po hodině jsem za ním letěl s prosbou, jestli by mě ještě nemohl vyzkoušet, anebo mi alespoň oznámil, jestli prospěju (ano, tak špatně jsem na tom byl). Obával jsem se možnosti, že si poslední ročník zopáknu. Usmál se na mě klasickým ironickým výrazem a oznámil mi, že se to v červnu dozvím. Toho večera, jakmile jsem přišel domů, jsem našrotil asi třicet stránek (A4) předmětu "Stavba a provoz strojů" a "Mechanika" vyučované právě jím. Protože se mi nejlépe soustředilo na učení při chůzi, v jednu hodinu ráno, kdy jsem skončil, byla v koberci mezi kuchyní a předsíní prochozená celkem kvalitní pěšinka.

Výuka humanitních maturitních předmětů vypadala od poloviny čtvrtého ročníku podobně. Opakovalo se, zkoušelo se, vysvětlovalo se. Dalším velkým strašákem se pro mě stal "čtenářský deník". To byl artefakt, který jsem naprosto opomíjel. Stejně jako četbu obecně. Mamka mi doporučovala, abych si ve volnu alespoň pouštěl zfilmované klasiky, ale u "F.L.Věka" jsem vydržel asi deset minut. Jediné, co jsem viděl byl Švejk, kde mi nejvíce utkvěl pan Hrušínský. O postavách jsem nevěděl nic. Prostě a jednoduše, zkouška dospělosti se velmi rychle blížila a já na ní nebyl připraven.

Prvním velkým milníkem se stal Maturitní ples, který jsme měli tradiční v Lucerně, ostatně jako několik generací před námi. Tato slavnostní událost byla pro nás hlavně zkouškou v pašování alkoholu, hodnocení spolužaček a profesorek a jejich večerních rób a samozřejmě o mraku zábavy. Já osobně si připadal hrozně důležitě. Byl jsem přeci maturant a celý ten pozlacený večer patřil nám. Navíc celou tu důležitost podtrhovaly obleky, které jsme měli na sobě. A jakmile na mě třídní (které to slušelo víc, než jindy) navlékla stuhu, dmul jsem se pýchou. No, ne dlouho, protože se mi okrasu povedlo při nejbližší návštěvě toalet ztratit. Ale našla se a já jí bleskurychle z jednoho prváka zase stáhl. Jedinou flašku tvrdého nám dozorčí zabavil hned při otevření, takže jsme chlastali jen pivo za čtyřicet (a to v té době byl majlant). Nikoho asi nepřekvapí, že jsem jediným tancem, který jsem ten večer absolvoval, bylo blues (to nejlehčí) s mojí mamkou. Vyzvat nějakou slečnu z davu, to ne, na to jsem byl srab (stejně jako ostatní). Trochu smutnou epizodou byla polesová zábava. Duo třídních koumáků zajistilo klub Roxy. Možná je to teď Mekka hudebního dění, ale já jsem tenkrát vstoupil do trávou nasáté díry, plné zmítajících se lidí připomínající oživlé mrtvoly. Jedinou mojí snahou bylo, aby mě nějaký exot nepolil jakoukoliv tekutinou (anebo nepoblil). Z toho důvodu jsem na místě nesetrval dlouho.

Na konci jara připlavala zpráva, že se společně s další třídou (byli to déčáci) stejného ročníku zúčastníme exkurze po jihočeských průmyslových závodech. Pozitivní na tom byl fakt, že se výlet odehrával přes dva všední dny, takže pro mě tolik potřebná výuka se nekonala. Navíc tato událost plynule navazovala na začátek "svaťáku". Ve čtvrtek ráno jsme se sešli u autobusu s ručními zavazadly. Většina, jako já, v nich měli uchováno oblečení a hygienické prostředky, ty ostřílenější plechovku piva a našlo se i několik jedinců, kteří v kapse batožiny ukrývali pálený alkohol.

Cestou k Budějovicím panovala samozřejmě v autobuse bujará zábava. Dokonce i profesorský sbor (mezi nimi i Antonín) odkryl trochu ze své civilní tváře a tu a tam se objevil úsměv. První zastávkou byla jaderná elektrárna Temelín. Mohutné čtyři chladící věže byly vidět už z dálky a čím více jsme se přibližovali, tím víc jsem zůstal s otevřenými ústy nad gigantičností. Průjezd areálem k infocentru, kde se nachází sál pro návštěvníky nám pár minut trval. Posedali jsme si do křesel a očekávali program. Jako přednášející dorazil pracovník elektrárny, který nám nejprve půjčil k prozkoumání malý černý váleček. Nechal ho kolovat s otázkou, co že to je. Navíc zvláštní důraz kladl na to, aby se mu na konci prezentace vrátil.

Zatímco těžká kulatina přecházela z ruky do ruky, dozvídali jsme se zajímavé věci o konstrukci, chodu a zabezpečení elektrárny. Obsah si samozřejmě již nepamatuji, ale vzpomínám si na to, že zhruba hodinová přednáška byla plná instruktážních videí, pohyblivých obrázků, technických dat a zajímavostí. Zhruba v polovině vyhrazeného času zkontroloval výskyt vzorku. Ten se zatím neztratil a přednášející chtěl vědět, co že to je. Nápady a návrhy byly různé a my se dozvěděli, že se jedná o vzorek paliva. Uklidnili jsme se až poté, co pracovník dodal, že se jedná o model. Protože nechat nás volně pobíhat po jedné z nejdůležitějších stavbách republiky bylo nemyslitelné, byli jsme po ukončení přednášky zase nahnáni do dopravního prostředku a odvezeni za bránu. Následovala další exkurze. Tentokrát nám bližší. Do Budějovického Budvaru.

Pro mě nezapomenutelným se stal výrok jednoho z Honzů, který při pohledu na kvanta plných bas a sudů s pivem prohlásil na celý autobus: "to je piva, to se zhulíme". Zřejmě v té době holdoval jinému druhu konzumace chmelového nápoje. I když velká většina z nás návštěvu tohoto zařízení uvítala, zážitek nebyl tak silný jak jsme si mysleli. Všude bylo sice čisto, ale nikde nebyla k dispozici orosená sklenice s pěnou. Místo toho jsme okusili řev plnící linky (sklo navzájem na sebe narážející do sebe je hrozně hlučné) a typický odér varny. Shodli jsme se na tom, že výsledný produkt je z toho všeho prostě nejlepší.

Poslední cesta, kterou jsme podnikli společně byla na ubytovnu umístěnou přímo v Českých Budějovicích. Na vrátnici vysoké panelové (nehezké) budovy jsme si vyfasovali klíče a šli se ubytovat. Pokud mě paměť neklame, tak jsme s dvěma Honzy (K a B), Kubíkem a Petrem dostali dvoupokojovou cimru umístěnou hodně vysoko nad chodníkem. Protože odpoledne se ani vzdáleně nechýlilo k večeru a my dostali na zbytek dne volno, vydali jsme se na trestnou výpravu do města. Grupa nekontrolovaných puberťáků, kteří se navíc nevyskytují na domácí půdě, se mohla vydat pouze na jedno místo. Do hospody na pivo. Dali jsme jedno, dali jsme druhé, občas se přesunuli a pokračovali v pití. S mírou vypitého nápoje samozřejmě stoupala nálada a hlavně smysl pro realizování hovadin. Zlatý hřeb večera se odehrál až na pokoji, když nám nocležník nižšího klepal na dveře s výhružkami, že nám rozbije hubu. A co se stalo? Petr, který se nejspíše potřeboval nadýchat čerstvého vzduchu a pustit slinu, trefil manželku klepajícího. A tomu se to samozřejmě nelíbilo. Chvilku jsme dělali že spíme (klasicky), ale manžel byl neodbytný a my měli strach, že dveře dlouho nevydrží. Nebojácný Honza otevřel a muže k nám vpustil. Samozřejmě jsme se tvářili, že o jeho problému nic netušíme a on nás probudil, ale bylo to marné. Strach pomalu opadával, když se ke slovu dostal Honza a svým typickým humorem začal s rozohněným návštěvníkem konverzovat. Ujistil ho, že to nebyl zajisté spolužákův úmysl, protože se z té výšky nemohl trefit. Navíc slušně označil paní za čuně, když nám muž vyhrožoval tím, že jí přivede, abychom se na plivanec podívali sami. Nakonec jsme se hezky rozloučili, omluvili se a šli spát.

Ráno jsme se dozvěděli, že nejen my jsme měli nepříjemnou noc. Na rozdíl od výtečníků druhé třídy jsme ale dopadli dobře, protože ti skončili na záchytce kvůli odcizení osobního vozidla. Cesta domů tedy nebyla tak veselá a študentky museli pana profesora hodně přemlouvat, aby neúspěšné zlodějíčky z rukou zákona vyzvedl a nenechal to na rodičích.

O svatém týdnu, který jsem trávil společně se spolužákem Tomášem jsme se obestavěli sešity, učebnicemi a cigaretami. Z obývacího pokoje se stala celkem nevzhledná studovna. Osvojit si čtyři roky studia v sedmi dnech byl pro mě nadlidský výkon i když dokonalou učební atmosféru nám dělala heavymetalová muzika. Tak, jak předpověděl profesor, přešla mě veškerá legrace. Moje nedostatky ve znalostech měly katastrofální rozměry a i přes to, že nám mamina přinesla "zázračné pilule" na vyšší koncentraci (žádný nepovolený doping), nelezla mi látka do palice s takovou intenzitou, jak bych potřeboval. Efekt to mělo pouze ten, že jsem ve dvě hodiny ráno čučel do stropu a před očima se mi míhaly matematické vzorečky. Asi proto mě mamka upozorňovala, že si medikament nemám brát po páté večerní. A já, jak jinak, neposlechl. Tu a tam jsme si Tomášem odskočili upustit páru na "jedno" K Chuďasovi.

Zatímco Tomáš předstoupil před kantory už v pondělí, na mě čekal profesorský sbor den nato. Večer se mi tedy pochlubil tím, jak proces maturování vypadá, co zažíval a jak se cítil. Bohužel mě moc nepotěšil, protože mluvil v negativech. I když se moje mamka všemožně snažila jeho škarohlídství zlehčit, on si stál za svou. Prostě a jednoduše se to nedalo, jedna záludnost střídala druhou a nemělo ani cenu, abych tam chodil. Je pravdou, že jeho celkový dojem byl lehce zakalen pivkem, jímž své snažení s ostatními spolužáky zapil.

Když se podívám zpětně na své studium, je mi velká hanba. Nedal jsem tomu ani zdánlivě to, co bych měl a dnes mě velmi mrzí, že jsem tomuto zajímavému vědnímu oboru věnoval tak málo času. Obdivuji každého, který se rozhodl ve světě koleček, hřídelí a složitých výpočtů trávit zbytek života. Výsledek maturitní zkoušky byl samozřejmě obrazem čtyřletého (ne)snažení. Z českého jazyka a matematiky jsem dostal trojku, strojírenská technologie byla chvalitebná (jen díky profesorovi) a z mechaniky a stavby a provozu strojů, nehezkou dostatečnou. Pravda, od češtinářky jsem byl značně pokopán, matikářka ze mě musela postup výpočtu páčit a v technickém předmětu jsem si spletl čerpadlo s pneumatickým zařízením, ale důležité bylo, že jsem absolvoval. Dle slov obou rodičů se počítá výsledek, na známky není nikdo zvědav (no, dovolím si odporovat). A výsledkem bylo, že jsem měl dostudovanou střední školu s maturitou.

Na Betlémskou moc rád vzpomínám, stala se mojí srdcovou záležitostí. A pokaždé, když se sejdu s někým, kdo v téhle škole študoval (a že pár jich bylo), rád zavzpomínám.