Jedničky se v mém výkazu objevovaly velmi sporadicky a spíše jsem spadal do průměru. Ovšem tu a tam se objevila i nehezká čtyřka, anebo katastrofická koule. Na druhou stranu se mi pak o to lépe a intenzivněji učilo. Dlouho mi zůstal v uších výrok profesora Antonína, který mi v polovině čtvrtého ročníku oznámil, že mě již zkoušet do konce roku nemusí, protože má jasno. Po hodině jsem za ním letěl s prosbou, jestli by mě ještě nemohl vyzkoušet, anebo mi alespoň oznámil, jestli prospěju (ano, tak špatně jsem na tom byl). Obával jsem se možnosti, že si poslední ročník zopáknu. Usmál se na mě klasickým ironickým výrazem a oznámil mi, že se to v červnu dozvím. Toho večera, jakmile jsem přišel domů, jsem našrotil asi třicet stránek (A4) předmětu "Stavba a provoz strojů" a "Mechanika" vyučované právě jím. Protože se mi nejlépe soustředilo na učení při chůzi, v jednu hodinu ráno, kdy jsem skončil, byla v koberci mezi kuchyní a předsíní prochozená celkem kvalitní pěšinka.
Výuka humanitních maturitních předmětů vypadala od poloviny čtvrtého ročníku podobně. Opakovalo se, zkoušelo se, vysvětlovalo se. Dalším velkým strašákem se pro mě stal "čtenářský deník". To byl artefakt, který jsem naprosto opomíjel. Stejně jako četbu obecně. Mamka mi doporučovala, abych si ve volnu alespoň pouštěl zfilmované klasiky, ale u "F.L.Věka" jsem vydržel asi deset minut. Jediné, co jsem viděl byl Švejk, kde mi nejvíce utkvěl pan Hrušínský. O postavách jsem nevěděl nic. Prostě a jednoduše, zkouška dospělosti se velmi rychle blížila a já na ní nebyl připraven.
Prvním velkým milníkem se stal Maturitní ples, který jsme měli tradiční v Lucerně, ostatně jako několik generací před námi. Tato slavnostní událost byla pro nás hlavně zkouškou v pašování alkoholu, hodnocení spolužaček a profesorek a jejich večerních rób a samozřejmě o mraku zábavy. Já osobně si připadal hrozně důležitě. Byl jsem přeci maturant a celý ten pozlacený večer patřil nám. Navíc celou tu důležitost podtrhovaly obleky, které jsme měli na sobě. A jakmile na mě třídní (které to slušelo víc, než jindy) navlékla stuhu, dmul jsem se pýchou. No, ne dlouho, protože se mi okrasu povedlo při nejbližší návštěvě toalet ztratit. Ale našla se a já jí bleskurychle z jednoho prváka zase stáhl. Jedinou flašku tvrdého nám dozorčí zabavil hned při otevření, takže jsme chlastali jen pivo za čtyřicet (a to v té době byl majlant). Nikoho asi nepřekvapí, že jsem jediným tancem, který jsem ten večer absolvoval, bylo blues (to nejlehčí) s mojí mamkou. Vyzvat nějakou slečnu z davu, to ne, na to jsem byl srab (stejně jako ostatní). Trochu smutnou epizodou byla polesová zábava. Duo třídních koumáků zajistilo klub Roxy. Možná je to teď Mekka hudebního dění, ale já jsem tenkrát vstoupil do trávou nasáté díry, plné zmítajících se lidí připomínající oživlé mrtvoly. Jedinou mojí snahou bylo, aby mě nějaký exot nepolil jakoukoliv tekutinou (anebo nepoblil). Z toho důvodu jsem na místě nesetrval dlouho.
Na konci jara připlavala zpráva, že se společně s další třídou (byli to déčáci) stejného ročníku zúčastníme exkurze po jihočeských průmyslových závodech. Pozitivní na tom byl fakt, že se výlet odehrával přes dva všední dny, takže pro mě tolik potřebná výuka se nekonala. Navíc tato událost plynule navazovala na začátek "svaťáku". Ve čtvrtek ráno jsme se sešli u autobusu s ručními zavazadly. Většina, jako já, v nich měli uchováno oblečení a hygienické prostředky, ty ostřílenější plechovku piva a našlo se i několik jedinců, kteří v kapse batožiny ukrývali pálený alkohol.
Cestou k Budějovicím panovala samozřejmě v autobuse bujará zábava. Dokonce i profesorský sbor (mezi nimi i Antonín) odkryl trochu ze své civilní tváře a tu a tam se objevil úsměv. První zastávkou byla jaderná elektrárna Temelín. Mohutné čtyři chladící věže byly vidět už z dálky a čím více jsme se přibližovali, tím víc jsem zůstal s otevřenými ústy nad gigantičností. Průjezd areálem k infocentru, kde se nachází sál pro návštěvníky nám pár minut trval. Posedali jsme si do křesel a očekávali program. Jako přednášející dorazil pracovník elektrárny, který nám nejprve půjčil k prozkoumání malý černý váleček. Nechal ho kolovat s otázkou, co že to je. Navíc zvláštní důraz kladl na to, aby se mu na konci prezentace vrátil.
Zatímco těžká kulatina přecházela z ruky do ruky, dozvídali jsme se zajímavé věci o konstrukci, chodu a zabezpečení elektrárny. Obsah si samozřejmě již nepamatuji, ale vzpomínám si na to, že zhruba hodinová přednáška byla plná instruktážních videí, pohyblivých obrázků, technických dat a zajímavostí. Zhruba v polovině vyhrazeného času zkontroloval výskyt vzorku. Ten se zatím neztratil a přednášející chtěl vědět, co že to je. Nápady a návrhy byly různé a my se dozvěděli, že se jedná o vzorek paliva. Uklidnili jsme se až poté, co pracovník dodal, že se jedná o model. Protože nechat nás volně pobíhat po jedné z nejdůležitějších stavbách republiky bylo nemyslitelné, byli jsme po ukončení přednášky zase nahnáni do dopravního prostředku a odvezeni za bránu. Následovala další exkurze. Tentokrát nám bližší. Do Budějovického Budvaru.
Pro mě nezapomenutelným se stal výrok jednoho z Honzů, který při pohledu na kvanta plných bas a sudů s pivem prohlásil na celý autobus: "to je piva, to se zhulíme". Zřejmě v té době holdoval jinému druhu konzumace chmelového nápoje. I když velká většina z nás návštěvu tohoto zařízení uvítala, zážitek nebyl tak silný jak jsme si mysleli. Všude bylo sice čisto, ale nikde nebyla k dispozici orosená sklenice s pěnou. Místo toho jsme okusili řev plnící linky (sklo navzájem na sebe narážející do sebe je hrozně hlučné) a typický odér varny. Shodli jsme se na tom, že výsledný produkt je z toho všeho prostě nejlepší.
Poslední cesta, kterou jsme podnikli společně byla na ubytovnu umístěnou přímo v Českých Budějovicích. Na vrátnici vysoké panelové (nehezké) budovy jsme si vyfasovali klíče a šli se ubytovat. Pokud mě paměť neklame, tak jsme s dvěma Honzy (K a B), Kubíkem a Petrem dostali dvoupokojovou cimru umístěnou hodně vysoko nad chodníkem. Protože odpoledne se ani vzdáleně nechýlilo k večeru a my dostali na zbytek dne volno, vydali jsme se na trestnou výpravu do města. Grupa nekontrolovaných puberťáků, kteří se navíc nevyskytují na domácí půdě, se mohla vydat pouze na jedno místo. Do hospody na pivo. Dali jsme jedno, dali jsme druhé, občas se přesunuli a pokračovali v pití. S mírou vypitého nápoje samozřejmě stoupala nálada a hlavně smysl pro realizování hovadin. Zlatý hřeb večera se odehrál až na pokoji, když nám nocležník nižšího klepal na dveře s výhružkami, že nám rozbije hubu. A co se stalo? Petr, který se nejspíše potřeboval nadýchat čerstvého vzduchu a pustit slinu, trefil manželku klepajícího. A tomu se to samozřejmě nelíbilo. Chvilku jsme dělali že spíme (klasicky), ale manžel byl neodbytný a my měli strach, že dveře dlouho nevydrží. Nebojácný Honza otevřel a muže k nám vpustil. Samozřejmě jsme se tvářili, že o jeho problému nic netušíme a on nás probudil, ale bylo to marné. Strach pomalu opadával, když se ke slovu dostal Honza a svým typickým humorem začal s rozohněným návštěvníkem konverzovat. Ujistil ho, že to nebyl zajisté spolužákův úmysl, protože se z té výšky nemohl trefit. Navíc slušně označil paní za čuně, když nám muž vyhrožoval tím, že jí přivede, abychom se na plivanec podívali sami. Nakonec jsme se hezky rozloučili, omluvili se a šli spát.
Ráno jsme se dozvěděli, že nejen my jsme měli nepříjemnou noc. Na rozdíl od výtečníků druhé třídy jsme ale dopadli dobře, protože ti skončili na záchytce kvůli odcizení osobního vozidla. Cesta domů tedy nebyla tak veselá a študentky museli pana profesora hodně přemlouvat, aby neúspěšné zlodějíčky z rukou zákona vyzvedl a nenechal to na rodičích.
O svatém týdnu, který jsem trávil společně se spolužákem Tomášem jsme se obestavěli sešity, učebnicemi a cigaretami. Z obývacího pokoje se stala celkem nevzhledná studovna. Osvojit si čtyři roky studia v sedmi dnech byl pro mě nadlidský výkon i když dokonalou učební atmosféru nám dělala heavymetalová muzika. Tak, jak předpověděl profesor, přešla mě veškerá legrace. Moje nedostatky ve znalostech měly katastrofální rozměry a i přes to, že nám mamina přinesla "zázračné pilule" na vyšší koncentraci (žádný nepovolený doping), nelezla mi látka do palice s takovou intenzitou, jak bych potřeboval. Efekt to mělo pouze ten, že jsem ve dvě hodiny ráno čučel do stropu a před očima se mi míhaly matematické vzorečky. Asi proto mě mamka upozorňovala, že si medikament nemám brát po páté večerní. A já, jak jinak, neposlechl. Tu a tam jsme si Tomášem odskočili upustit páru na "jedno" K Chuďasovi.
Zatímco Tomáš předstoupil před kantory už v pondělí, na mě čekal profesorský sbor den nato. Večer se mi tedy pochlubil tím, jak proces maturování vypadá, co zažíval a jak se cítil. Bohužel mě moc nepotěšil, protože mluvil v negativech. I když se moje mamka všemožně snažila jeho škarohlídství zlehčit, on si stál za svou. Prostě a jednoduše se to nedalo, jedna záludnost střídala druhou a nemělo ani cenu, abych tam chodil. Je pravdou, že jeho celkový dojem byl lehce zakalen pivkem, jímž své snažení s ostatními spolužáky zapil.
Když se podívám zpětně na své studium, je mi velká hanba. Nedal jsem tomu ani zdánlivě to, co bych měl a dnes mě velmi mrzí, že jsem tomuto zajímavému vědnímu oboru věnoval tak málo času. Obdivuji každého, který se rozhodl ve světě koleček, hřídelí a složitých výpočtů trávit zbytek života. Výsledek maturitní zkoušky byl samozřejmě obrazem čtyřletého (ne)snažení. Z českého jazyka a matematiky jsem dostal trojku, strojírenská technologie byla chvalitebná (jen díky profesorovi) a z mechaniky a stavby a provozu strojů, nehezkou dostatečnou. Pravda, od češtinářky jsem byl značně pokopán, matikářka ze mě musela postup výpočtu páčit a v technickém předmětu jsem si spletl čerpadlo s pneumatickým zařízením, ale důležité bylo, že jsem absolvoval. Dle slov obou rodičů se počítá výsledek, na známky není nikdo zvědav (no, dovolím si odporovat). A výsledkem bylo, že jsem měl dostudovanou střední školu s maturitou.
Na Betlémskou moc rád vzpomínám, stala se mojí srdcovou záležitostí. A pokaždé, když se sejdu s někým, kdo v téhle škole študoval (a že pár jich bylo), rád zavzpomínám.
