Zatím jsem se snažil být nevyčnívajícím návštěvníkem denního studia, abych nezůstal v zaměřovači profesorů. Ale ve třídě se již začaly vytvářet malé i velké party stejně smýšlejících mladíků, navíc počáteční stud byl propadlíky rozehnán hned zkraje školního roku skupinovým házením houby a jiných přestávkových aktivit. Třeba vyrváním umyvadla ze zdi. Nenechal jsem se strhnout obecnou rebélií a držel se jen okolních přísedících. Ne nadlouho. Do konfliktu s repetentem Honzou P a zastáncem extrémní pravice jsem se dostal shořením vlastní propisky. Ne, že bych každou svou věc oplakával, ale vzhledem k tomu, že se jednalo o dar a navíc jsem si psací pomůcku oblíbil, neopominul přečin těch dvou bez povšimnutí. Šel jsem práskat. Třídnímu. A ten se chopil problém řešit. Výsledek byl takový, že se mi pavičkák omluvil a hučil do mě dalších deset minut, proč jsem si šel stěžovat a že mi koupí pero nové. Druhý vinník jen utrousil mým směrem, že jestli ho kvůli tomu vylejou, zabije mě. Což by neznělo tak strašidelně nebýt toho, že chlapec jednou přinesl do třídy pod bundou mačetu.

Okruh mých známých se dále rozšířil o Jindru (ano, toho Jindru) a Honzu K. Hlavním spojovacím článkem bylo stejné dopravní spojení mezi domovem a školou. To zajišťovala tramvaj číslo 17. Trasa od Národního Divadla až k Podolské Vodárně, plus čekání a chůze na zastávku nám zabrala každý den téměř dvacet minut. A za tu dobu se člověk něco dozví a něco o sobě prozradí. Naopak díky hudbě jsem poznal Honzu B (však jsem psal, že jsme byli samí Honzové), od kterého jsem dostal svou první nahrávku metalové hudby. Jednalo se o audiokazety s Černým albem a Master of Puppets od Mettallica. Právě v prvním ročníku jsem svůj hudební žánr rozšířil a od Beatles a Abby (na které nedám stále dopustit) přešel k ostrým kytarovým riffům, bubnovým sólům a ponurým textům.

Na avizovaný lyžařský výcvik jsem nejel. Přesný důvod vlastně netuším, ale na rozdíl od většiny spolužáků jsem zůstal v Praze a po dobu jednoho týdne se dostavoval do 1.B. Kromě stejně mladých obličejů a několik dívek jsem tam poprvé zahlédl i vysmátého teenagera, který mi při mém vyvolání před tabuli (byl to dějepis) jemně naznačil, že překážím psané látce a bylo by dobré, abych se malinko posunul. Mezitím, co já jsem se potil nad prvními Keltskými kmeny na našem území, pronesl tenhle vtipálek "uhni strejdo" a rozesmál tak ostatní ve třídě. A kdo že to byl? Byl to Milda. A stejně jako před tím, jsem ho ani po zbytek studia neviděl, ani o něm neslyšel.

Prvním ročníkem jsem prošel celkem bez újmy. Známky byly ucházející a důkladného učení u mě nebylo třeba. Samozřejmě pro některé byly samé jedničky jediným možným výsledkem (viď, Kubíku?). Zdálo by se však, že strojní průmyslovku lze prolétnout bez jakéhokoliv snažení. Nebylo tomu tak. Důkazem byl odchod, ať už dobrovolný, či nucený, několika spolužáků.