Asi po čtyřech hodinách odbočil řidič ze silnice číslo 11 na asfaltovou cestu směřující do lesa. Stromy ještě nepokrývala bílá nadílka, jen lehká jinovatka a obloha zestříbrněla. Silnice se zvedala, až byl náklon tak velký, že i na dvojku mělo vojenské vozidlo dost potíží. Dosažení vrcholu předcházelo několik serpentýn a zákrut. Venkovní teplota (i ve vozidle) rapidně klesla. Auto zastavilo, my vylezli a spatřili dvoupatrovou budovu plnou oken, náš nový domov. Protože byl vedle vchodových dveří umístěn zvonek, použili jsme ho a čekali. Za chvilku se ve dveřích objevil hubený, blonďatý mladík s pěšinkou uprostřed (hádejte, kdo to byl?) a panu praporčíkovi podal hlášení.
S celou svou bagáží jsme se nacpali do chodby a čekali, co s námi bude. Protože papírování zabere spousta času, byli jsme vysláni do druhého patra, kde se nacházely pokoje posádky. Odstěhovali jsme se tedy nahoru a podle vojenského zákona "hlavně nebýt vidět" skládali svoje věci do skříněk nezbytně dlouhou dobu. Když jsem měl postel povlečenou, spacák do videa (vojenský termín) složený, komínky (bez tvrdítek) do skříňky naskládané a vojenské pantofle na nohách obuty, vrátili jsme se do přízemí. Z velké místnosti, služebny obsahující dvě obrovské radiostanice, se ozývaly hlasy a tak jsme zamířili právě tam. Bylo potřeba pár podpisu, krátké poučení a stanice byla předána. Dlouhé vysvětlování, co se kdy jak má dělat nebylo potřeba. Staženi byli pouze tři ze čtyř jedinců a zbývající měl dostatečnou zásobu vědomostí.
V nové sestavě jsme se sešli v kuchyni. Jak jsem později zjistil, nejdůležitější místnosti celého objektu. Tam se nám představil zůstávající mladík, který nám otevřel. Jmenoval se Lukáš a ani on, ani já netušil, že bylo tohle setkání pro mě osudové. Lukáš nám osvětloval základní chod stanice, povinnosti, možnosti i omezení. Ve zkratce shrnu, že bylo potřeba se dvakrát denně (ráno a večer) telefonicky nahlásit k dozorčímu útvaru na Ruzyni. Každý den se odečítal stav elektroměru, umístěného na sloupu vysokého napětí. Při příjezdu nadřízeného orgánu jsme byli povinni předložit všechny dokumenty a provést hlášení a když přijedou rekreanti, těm bylo k dispozici celé první patro, a prokáží se platným ubytovacím poukazem, měli jsme je vybavit potřebným náčiním (spacím a jídelním) a vycházet jejich přáním vstříc. V nepravidelných intervalech byly plánovány zkušební starty dieselagregátu (centrály, na kterou jsem byl školen) a hasičské stříkačky. S radiostanicí nebylo potřeba dělat nic. Nebyla totiž zapojená. Samozřejmě jsme museli vést strážní výkaz a všechny výjimečné situace (jako podání hlášení) zaznamenat. Toť vše z povinností obyvatel stanice.
Pan praporčík a čtyři záklaďáci (tři ze stanice a jeden řidič) se s námi rozloučili, odjeli a mě začal nevšední život. Nebyli jsme hlídáni, nebyli jsme kontrolováni, bylo to takové, jaké jsme si to udělali. I když by se to nabízelo, anarchie rozhodně nezavládla. Po prvních dnech, kdy jsme se vzájemně oťukávali nastala nutnost doplnění potravin. Nejbližší nákupní možnost byla v Jablonném nad Orlicí, vzdáleném zhruba 15 kilometrů po silnici. Pravda, pěšími stezkami to bylo necelých devět, ale chyběla zde možnost chytnout stopa. Logistické zabezpečení zbylo na členy, kteří měli osobní volno. Četnost nákupních výprav závisel na našem hladu (množství snědených zásob) a schopnosti Šerpů pobrat náklad.
Nákup padl na nás s Davidem. Na záda si posadili ostudné batohy, do nich dali jezevce a lístek s nákupem. Peníze jsme si měli vyfasovat na poště. Cesta dolů byla osvětlena sluncem a sněhem (který lehce napadl) a utíkala rychle (taky nás možná někdo vzal). Za přepážkou nám personál pošty také nedělal potíže a nákup (chleba, točeňák, hořčice a nějaké další drobnosti) jsme zvládli během pár minut. V našich hlavách se tedy urodila myšlenka, jestli se nestavíme na pivo, když už máme to volno. Obě hlavy souhlasně kývaly. Kluci na stanici ještě k jídlu něco mají a malý zdržením nic nezpůsobíme.
Jenže. Jedno pivko se rozlilo na víc, venku se pomalu začalo stmívat a nám se šlapat do toho kopce nechtělo. Protože mobilní telefon byl spíše výstřelek podnikatelů nežli běžné komunikační médium, neměli jsme se jak ozvat. A ani oni nemohli nahánět nás. Nakonec jsme se umoudřili, uvědomili si, že je nejvyšší čas vyrazit a vypochodovali. Krapet se nám motali nohy, ale to zastavený autostop asi nepoznal a vzal nás pod kopec. Zbývali nám poslední tři kilometry. Ty nám ovšem dali zabrat. K alkoholem krouceným nohám nám se přidalo ještě sněhem pokryté podlaží a vytvořilo pro chůzi komplikovanou kombinaci. Padali jsme na břicho, na záda i na bok. A počet pádů se musel nějak projevit na nákupu, který jsme táhli s sebou.
Když jsme zazvonili u vchodu, oba střežící svobodníci vylítli jako čerti. Náš stav nekomentovali jako fakt, že jsme byli několik hodin, od naší návštěvy pošty, kterou si Lukáš telefonicky ověřil, pryč. Důležité pro chod stanice ale bylo, že jsme se neztratili a donesli tolik potřebné jídlo. Bohužel, při vybalování se ukázalo, že stav, v jakém jsme jej donesli neodpovídá stavu, v jakém je zboží nabízeno v regálech. Skutečnou lahůdkou byl bochník chleba obalený v hořčici a krystalovém cukru (suchovršský trojobal) a rozbitá vajíčka. Konzumace točeného salámu byla možná až po velmi intenzivním omytí.
První nákup se tedy moc nepovedl a ihned po této události musel následovat další. Ten jsme však již, kvůli nedůvěryhodnosti a předané službě, nepodnikali my. Naštěstí útrapy se sháněním potravy netrvaly věčně. Po prvním opušťáku přivezl David svou bílou škodovku a my se stali pojízdnými.
