Sloužím vlasti

5. díl: Stanice 916

V Dejvicích jsem prožil několik dní a znovu se balil a chystal k odjezdu. Tentokrát jsem měl svoje místo mezi spolubojovníky, kamarády a mazáky opustit na hodně dlouhou dobu. Do vojenské knížky přibyl další zápis. Od začátku prosince jsem povolán jako obsluha elektrocentrály na Stanici 916, nacházející se na Suchém Vrchu v Orlických Horách. Se mnou se stali dalšími nástupci současné posádky David, kterého jsem znal už z Čínské a svobodník Jirka, červenčák. Spolu s panem praporčíkem a řidičem jsme se naskládali do UAZu a maximální rychlostí osmdesát kilometrů v hodině (když jsme jeli z kopce) odjeli do Pardubického kraje. Cesta mi trochu připomínala výlet do Opavy. Stejně polstrované sedačky, stejně nudné hodiny vyplněné monotónním hučením, jen na rozdíl od vlaku tu hodně táhlo a bylo o poznání hlučněji. Naštěstí jsem dálniční pouť skoro celou prospal.

prosinec 2000 publikovaný vojenské zážitky Jenda Adolescence (15 - 21 let)

Asi po čtyřech hodinách odbočil řidič ze silnice číslo 11 na asfaltovou cestu směřující do lesa. Stromy ještě nepokrývala bílá nadílka, jen lehká jinovatka a obloha zestříbrněla. Silnice se zvedala, až byl náklon tak velký, že i na dvojku mělo vojenské vozidlo dost potíží. Dosažení vrcholu předcházelo několik serpentýn a zákrut. Venkovní teplota (i ve vozidle) rapidně klesla. Auto zastavilo, my vylezli a spatřili dvoupatrovou budovu plnou oken, náš nový domov. Protože byl vedle vchodových dveří umístěn zvonek, použili jsme ho a čekali. Za chvilku se ve dveřích objevil hubený, blonďatý mladík s pěšinkou uprostřed (hádejte, kdo to byl?) a panu praporčíkovi podal hlášení.

S celou svou bagáží jsme se nacpali do chodby a čekali, co s námi bude. Protože papírování zabere spousta času, byli jsme vysláni do druhého patra, kde se nacházely pokoje posádky. Odstěhovali jsme se tedy nahoru a podle vojenského zákona "hlavně nebýt vidět" skládali svoje věci do skříněk nezbytně dlouhou dobu. Když jsem měl postel povlečenou, spacák do videa (vojenský termín) složený, komínky (bez tvrdítek) do skříňky naskládané a vojenské pantofle na nohách obuty, vrátili jsme se do přízemí. Z velké místnosti, služebny obsahující dvě obrovské radiostanice, se ozývaly hlasy a tak jsme zamířili právě tam. Bylo potřeba pár podpisu, krátké poučení a stanice byla předána. Dlouhé vysvětlování, co se kdy jak má dělat nebylo potřeba. Staženi byli pouze tři ze čtyř jedinců a zbývající měl dostatečnou zásobu vědomostí.

V nové sestavě jsme se sešli v kuchyni. Jak jsem později zjistil, nejdůležitější místnosti celého objektu. Tam se nám představil zůstávající mladík, který nám otevřel. Jmenoval se Lukáš a ani on, ani já netušil, že bylo tohle setkání pro mě osudové. Lukáš nám osvětloval základní chod stanice, povinnosti, možnosti i omezení. Ve zkratce shrnu, že bylo potřeba se dvakrát denně (ráno a večer) telefonicky nahlásit k dozorčímu útvaru na Ruzyni. Každý den se odečítal stav elektroměru, umístěného na sloupu vysokého napětí. Při příjezdu nadřízeného orgánu jsme byli povinni předložit všechny dokumenty a provést hlášení a když přijedou rekreanti, těm bylo k dispozici celé první patro, a prokáží se platným ubytovacím poukazem, měli jsme je vybavit potřebným náčiním (spacím a jídelním) a vycházet jejich přáním vstříc. V nepravidelných intervalech byly plánovány zkušební starty dieselagregátu (centrály, na kterou jsem byl školen) a hasičské stříkačky. S radiostanicí nebylo potřeba dělat nic. Nebyla totiž zapojená. Samozřejmě jsme museli vést strážní výkaz a všechny výjimečné situace (jako podání hlášení) zaznamenat. Toť vše z povinností obyvatel stanice.

Pan praporčík a čtyři záklaďáci (tři ze stanice a jeden řidič) se s námi rozloučili, odjeli a mě začal nevšední život. Nebyli jsme hlídáni, nebyli jsme kontrolováni, bylo to takové, jaké jsme si to udělali. I když by se to nabízelo, anarchie rozhodně nezavládla. Po prvních dnech, kdy jsme se vzájemně oťukávali nastala nutnost doplnění potravin. Nejbližší nákupní možnost byla v Jablonném nad Orlicí, vzdáleném zhruba 15 kilometrů po silnici. Pravda, pěšími stezkami to bylo necelých devět, ale chyběla zde možnost chytnout stopa. Logistické zabezpečení zbylo na členy, kteří měli osobní volno. Četnost nákupních výprav závisel na našem hladu (množství snědených zásob) a schopnosti Šerpů pobrat náklad.

Nákup padl na nás s Davidem. Na záda si posadili ostudné batohy, do nich dali jezevce a lístek s nákupem. Peníze jsme si měli vyfasovat na poště. Cesta dolů byla osvětlena sluncem a sněhem (který lehce napadl) a utíkala rychle (taky nás možná někdo vzal). Za přepážkou nám personál pošty také nedělal potíže a nákup (chleba, točeňák, hořčice a nějaké další drobnosti) jsme zvládli během pár minut. V našich hlavách se tedy urodila myšlenka, jestli se nestavíme na pivo, když už máme to volno. Obě hlavy souhlasně kývaly. Kluci na stanici ještě k jídlu něco mají a malý zdržením nic nezpůsobíme.

Jenže. Jedno pivko se rozlilo na víc, venku se pomalu začalo stmívat a nám se šlapat do toho kopce nechtělo. Protože mobilní telefon byl spíše výstřelek podnikatelů nežli běžné komunikační médium, neměli jsme se jak ozvat. A ani oni nemohli nahánět nás. Nakonec jsme se umoudřili, uvědomili si, že je nejvyšší čas vyrazit a vypochodovali. Krapet se nám motali nohy, ale to zastavený autostop asi nepoznal a vzal nás pod kopec. Zbývali nám poslední tři kilometry. Ty nám ovšem dali zabrat. K alkoholem krouceným nohám nám se přidalo ještě sněhem pokryté podlaží a vytvořilo pro chůzi komplikovanou kombinaci. Padali jsme na břicho, na záda i na bok. A počet pádů se musel nějak projevit na nákupu, který jsme táhli s sebou.

Když jsme zazvonili u vchodu, oba střežící svobodníci vylítli jako čerti. Náš stav nekomentovali jako fakt, že jsme byli několik hodin, od naší návštěvy pošty, kterou si Lukáš telefonicky ověřil, pryč. Důležité pro chod stanice ale bylo, že jsme se neztratili a donesli tolik potřebné jídlo. Bohužel, při vybalování se ukázalo, že stav, v jakém jsme jej donesli neodpovídá stavu, v jakém je zboží nabízeno v regálech. Skutečnou lahůdkou byl bochník chleba obalený v hořčici a krystalovém cukru (suchovršský trojobal) a rozbitá vajíčka. Konzumace točeného salámu byla možná až po velmi intenzivním omytí.

První nákup se tedy moc nepovedl a ihned po této události musel následovat další. Ten jsme však již, kvůli nedůvěryhodnosti a předané službě, nepodnikali my. Naštěstí útrapy se sháněním potravy netrvaly věčně. Po prvním opušťáku přivezl David svou bílou škodovku a my se stali pojízdnými.

Pokračování příště...

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Lucík hodnotil(a) 05.12.2019 00:29:59

vynikající

Lukáš hodnotil(a) 30.11.2019 14:22:09

vynikající

článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

Lukáš napsal(a) 30.11.2019 14:26

Tolik jsem se tesil az vyjde na svetlo Bozi tyto clanky. Je to i muj kus historie, a jsem moc rad, ze mi toto obdobi dalo kamarada, nejvetsiho a jedineho. Ja si to teda az takto do detailu nepamatuji, ze bych sel otevrit. Ale je to mozne, protoze jsem byl nejmladsim clenem stavajiciho osazenstva. Zkracene, byli to moji mazaci a ty se maji poslouchat. Tesim se na dalsi clanky.

vytvořit / odpovědět

Jenda napsal(a) 04.12.2019 08:16

Teď teprve začne to správné vzpomínání :) Ale není v lidských silách popsat všechny ty dny srandy, zábavy a adaptérkování :)

vytvořit / odpovědět

Seriál a související články

1. díl: Jak jsem se ocitl v pasti

Při ranní cestě do práce během dnešních dnů mi připomíná vlhký vzduch, plíživá mlha a šero stejnou atmosféru, jakou jsem okusil při nástupu na vojnu. Samozřejmě je to ve velké míře způsobeno tím, že na kalendáři bylo zobrazeno téměř totožné datum, ale dříve jsem si tohoto opakovaného úkazu nevšímal. Od třetí čtvrtiny roku 2001, kdy jsem byl propuštěn do civilu, se ve mě v polovině října vrací stejné vzpomínky. Na Dejvická kasárna, na nástup čety na buzeráku před odchodem na snídani, na chrchlání, kašlání a odplivávání ve tvaru, na žluté světlo lamp, na pana svobodníka, který nás odvedl před jídelnu a hlavně, na nikdy nekončíci proud vtipů, úsměvných komentů a dobré nálady.

2. díl: ... radši kulku do palice

Již jako plnohodnotní vojáci základní vojenské služby jsme cvičili a připravovali se na nadcházející zkoušku. Týden trvající test fyzické zdatnosti, spojený s ostrou střelbou ze zbraně, nácvikem chemického nebezpečí a nočním pochodem. Nedělali jsme si ideály o tom, že se jedná o něco lehkého. O této fázi výcviku se totiž tradovala jedna poučka: "Boletice, nikdy více, radši kulka do palice". Navíc nám naše VD (velitelé družstev) několik dní před naším odjezdem promítli velmi poutavé video. Krajina připomínající Dukelský průsmyk a stejně odění vojáci, pohybující se před objektivem, nám nahnali hrůzu. Střelba, obličeje v maskách, noční přepady, řvaní povelů a rozkazů. Nad tím vládla a ještě děsivější atmosféru dělala skladba skupiny Leibach. Když snímek skončil, seděl jsem opařený ještě několik minut poté. Tohle prostě nemůžeme přežít.

3. díl: Mezi mazáky a supráky, aneb pravý vojenský život záklaďáka

Tak jako existují jasně definované protiklady černá-bílá, velký-malý a hodný-zlý, pochopil jsem, že přijímač a ostatní měsíce základní vojenské služby jsou ve stejném vztahu. Ne, že by to bylo trochu něco jiného. Bylo to naprosto jiné. Dovolím si uvést pár strikně dodržovaných pravidel prvního měsíce trávených na Čínské. Povinnost vojáků byla chodit vždy upravení, oholení, zdravit hodnost stejnou a nebo vyšší. Buď se chodilo ve tvaru (dva a více lidí), anebo se nechodilo nikam. Skříňka musela být dokonale uklizená (to už jsem psal), postel ustlaná, na bidle (posteli) se nesmělo ležet v maskáčích, natož v botách. Denní rozvrh byl všem předen znám a neexistovala minuta, kdy se nefungovalo podle denního rozkazu. A my jsme se tak nějak ocitli v místě, kde to moc neplatilo.

4. díl: Lentilkiáda

Už samotný přesun na Vekou Moravu (se všemi věcmi) byl trochu zmatečný. Zatímco všichni ostatní byli zapojeni do denních aktivit, naše trojice se práci kontinuálně vyhýbala s tím, že se dnes přesouváme do Dukelských kasáren nemůžeme být manuálně využiti. Tahle výmluva nám vydržela přes oběd, až do odpolední hodiny, kdy nám konečně nějaká šarže vyplnila cesťák a my byli propuštěni za závoru. Na Hlavním nádraží, odkud jsme tušili pravidelné spoje směr Opava, nás paní pokladní seznámila s jízdním řádem. O pár minut jsme minuli vlak a další spoj vyjíždí až večer. Jiným způsobem se k cíly nedostaneme. Hezky jsme poděkovali a volný čas šli trávit do hospody.

5. díl: Stanice 916

V Dejvicích jsem prožil několik dní a znovu se balil a chystal k odjezdu. Tentokrát jsem měl svoje místo mezi spolubojovníky, kamarády a mazáky opustit na hodně dlouhou dobu. Do vojenské knížky přibyl další zápis. Od začátku prosince jsem povolán jako obsluha elektrocentrály na Stanici 916, nacházející se na Suchém Vrchu v Orlických Horách. Se mnou se stali dalšími nástupci současné posádky David, kterého jsem znal už z Čínské a svobodník Jirka, červenčák. Spolu s panem praporčíkem a řidičem jsme se naskládali do UAZu a maximální rychlostí osmdesát kilometrů v hodině (když jsme jeli z kopce) odjeli do Pardubického kraje. Cesta mi trochu připomínala výlet do Opavy. Stejně polstrované sedačky, stejně nudné hodiny vyplněné monotónním hučením, jen na rozdíl od vlaku tu hodně táhlo a bylo o poznání hlučněji. Naštěstí jsem dálniční pouť skoro celou prospal.

6. díl: Sucháč na sněhu

Za okny stanice vládla povětšinou tma, anebo mlha. Ze stříbrné oblohy se dosti pravidelně hrnula bílá nadílka a krajina se změnila v pohádkovou. Nepamatoval jsem si, že bych kdy viděl jehličnan, jehož větve jsou povislé k zemi, obtěžkány nánosem sněhu. Bohužel nevlídné počasí dávalo celkovému dojmu spíše příchuť depresivní. Až jedno ráno se za okny vylouplo na oblohu sluníčko a přichystalo nám tak nádhernou podívanou, že jsem ještě před snídaní vyběhl ven a kochal se krásami zimy. Tím ovšem radostné zážitky spojené s bílou krajinou končily. Starostí byl naopak přehršel.

7. díl: Sucháč pod sluncem

Sněhové nadílce trvalo ještě dlouho, než slezla z vrcholu, ale týdny se střídaly jak na běžícím páse a sníh se nadobro ztratil z krajiny. Slunečných dnů přibývalo. Jaro nastoupilo na trůn. Nechodili jsme zabalení do několika vrstev, nemrzli cestou domů a zpět a nadšeně pozorovali, jak se okolní krajina mění. Navíc jsme nebyli většinu dne zalezlí na stanici, ale nastavovali jsme své tváře slunečným paprskům. Neustále se zkracující číslo nás činilo odvážnějšími, nápaditějšími a hlavně nepřemožitelnými. To, co bylo nemyslitelné na začátku ledna jsme v polovině dubna bez zaváhání spáchali. Odjezdy vojenských pohlavářů z Prahy jsme měli ošetřené a příjezd návštěvníků byl vždy dopředu hlášen. Navíc nám k odstraňování katastrof stačily v průměru dvě hodiny.

8. díl: Loučení se zeleným životem - za nula

Poslední čtvrtrok se na Sucháči nesl v prazvláštním režimu. Milan se nám ani po několika týdnech nerozmluvil a navíc neměl moc smysl pro humor. Pro zasmání jsem si tedy chodil jen k Adamovi. Bohužel to nebylo tak časté a pravidelné, protože snížením počtu členů hlásky se eliminovala možnost sloužit ve třech. Jeden byl na opušťáku, zbylí dva si házeli služby. Ideální to nebylo, ale jinak to nešlo. Zatímco s Adamem jsme si užívali společných metalových skvostů, Milan mě přesvědčil o tom, že člověk může mít hudební hluch (to není překlep) a přitom celkem kvalitně hrát na kytaru. Navíc tento dubňák fungoval v oznamovacím režimu. Nechodil se totiž ptát, jestli může něco uskutečnit. Jakoukoliv snahu o jisté narovnání jeho poslušnosti jsem zanechal ve chvíli, kdy mi přišel oznámit, že jde na vycházku. Upozornil jsem ho, že obsluha stanice je dvoučlenná a Adam je pryč. Tudíž to není možné. Odpovědí mi bylo, že jde jen na hodinu. Pokusil jsem se mu alespoň napsat vycházku do vycházkové knížky. Marné, dle jeho slov to nepotřeboval.