Zadní kufr se opět stal dějištěm zábavy v podobě tetrisu. Naskládat kufr a dva jezevce bylo jednoduché, ale když k nim přibyl obrovský stan, čtyři spacáky, dvě matrace, taška a jídlem, taška s hračkami a taška s botami, úroveň obtížnosti prudce stoupala. Pak už jsem chodil jen s drobnostmi v podobě skládacího kempingového stolku, batohu a dalších tašek a taštiček. Samozřejmě se to zavazadlového prostoru vešlo. A to z jednoho prostého důvodu. Prostě muselo. Udělali jsme poslední kontrolu, vyhodili pojistky, zavřeli vodu (a pak jsem si šel umýt ruce) a po desáté odpolední jsme drandili po D1.

Bez plánovaných i náhodných zastávek jsme dojeli až ke Knížecímu rybníku. Detaily objednávky i platba byla plně v rukou manželky. Já jsem jen zmínil potřebu elektrické přípojky, čímž jsem nadobro vyřešil otázku nabíjení a nutnou úsporu energie v mobilech. Obdrželi jsme velikánskou ceduli, kterou jsme si později umístili na stan a vstupní kartičku pro neomezený vjezd a výjezd z a do kempu. Za hlavní budovou, ve které byl hotel a wellness zela uprostřed silnice závora.

Nechtěli jsme se ukvapit a rozhodli se nalézt to nejlepší místo pro naše plátěné obydlí. Z toho důvodu jsme pomalu projížděli kempem, kroutili hlavami na obě strany a bedlivě hledali plácek. Travnaté městečko mezi dvěma vzrostlými stromy vypadalo luxusně. Když jsme dorazili na konec kempu a žádné lepší plochy nenalezli, vrátili jsme se k lípám. Vybraná lokace měla samá pozitiva. Dostupná přípojka elektrického vedení, stín, hezký výhled. Prostě nádhera. Holkám jsme vyndali křesílka, aby mohly sledovat komediální výstup svých rodičů, jak staví obrovitý stan. Rozprostřeli jsme podlážku, přichystali si tyče a zapíchli stanové kolíky. Během stavby nosníků se do naší blízkosti přiblížil spoře oděný muž a trochu ironickým tónem nás upozornil, že tento plácek je určen pro karavany a obytné přívěsy. Dále uvedl, že nás nechce strašit, ale je tomu několik dní nazpět, kdy podobně smýšlející obyvatelé stanu byly z tohoto místa vykázáni.

Domorodec pravdu měl. Na prvním stromě visela cedule s vyobrazeným stanem a karavanem, při čemž obrázek stanu byl přeškrtnut červenou čárou. Jakožto uvědomělí návštěvníci jsme uposlechli grafických nařízení, tyče a kolíky demontovali a posunuli se na druhou, cestou oddělenou louku. Ta byla sice do kopce, ale zato postrádala jakýkoliv strom, tudíž generátor stínu. Jasný pokles komfortu. Začali jsme se stavbou stanu znovu. Ukotvili kolíky, postavili a ukotvili nosné tyče, napjali provázky a prohlásili stavbu za vztyčenou. Cihlový sloupek poskytující elektriku se v tu chvíli nacházel vlevo od našeho vchodu. Bohužel jsme až po stěhování věcí do stanu zjistili, že otvor pro vedení elektrického kabelu se nachází přesně na druhé straně stanu a navíc celkem daleko. Jednoduše řečeno, buď budeme nabíjet mobil za rohem a neuvidíme na něj, anebo si posuneme stan ještě potřetí. Lenost nakonec prohrála bitvu nad diskomfortem a když jsme již měli věci uloženy ve stanu, rozhodli jsme se, že přestěhování provedeme. Tentokrát jsme se ale rozhodli polohu řádně naplánovat a prozkoumat. Vzhledem k tomu, že se na konci louky nacházel jeden karavan, který bude mít určitě přípojku a obyvatelé vypadali, že se chystají k trvalému odjezdu, zvolili jsme vyčkávací taktiku s úmyslem zabrat posléze jejich místečko.

Protože balení některých lidí není otázkou okamžiku ale hodin, došli jsme se vykoupat. Nechtěli jsme vypadat jako supi neustále vyhlížející svou kořist a šli jsme se vykoupat. Bez jakékoliv pomocné výstroje (kruhy a rukávky) jsme se přivítali s vodou. Kromě toho, že byla nehorázně studená, rozhodně nebyla ani průzračná a pod hladinou se schovávala (zřejmě kromě jiného) směsice kamenů, písku a bahna. Holky ale vískaly radostí a to bylo to nejdůležitější. Ani fakt, že jim lehce modrají rtíky (hlavně Terezce) je neodradil, takže jsme je z vody museli doslova vyhnat. Navíc přišel čas oběda a na ten já jsem vskutku citlivý.

Převlékli jsme se a navštívili místní restauraci. Jak na terase, tak vevnitř v restauraci se nacházela spousta prázdných stolů. Usadili jsme se venku, půjčili si jídelní lístek a z něj vybrali trojici jídel (holky jedly na půl). Když jsem se se seznamem v hlavě vydal k pultu a odříkal objednávku, číšnice mi dvě položky zamítla s tím, že nemáme aktuální jídelní lístek. Sice jsem namítal, že datum na lejstru se shoduje s hodnotou na kalendáři, ale když mi podala jídelní lístek z pultu, pochopil jsem. Modrá propiska nekompromisně zaškrtala dobrou polovinu položek. Nakonec vyhrály dva kaťáky pro nás s Luckou a holkám jsme vnutili smažený sýr. Najedli jsme se a odebrali se k nedalekému hřišti, které holky toužily navštívit. I když nabízelo pouze skluzavku a houpačku, dcery byly nadšené. Prostě lepší malé hřiště tady, než Mirákulum v Milovicích.

Po hrací poobědové pauze jsme se znovu vydali k vodě. Tentokrát nechyběly nafukovací doplňky, deka a ručníky. I při druhé návštěvě nám voda odhalila něco ze svých tajemství. Nejprve jsme si všimli na betonovém břehu dvou "odložených" rybek. Spaly. Tu a tam se na hladině pohupovalo něco plastového, ať to již bylo průhledné, anebo barevné. Jediným přírodním materiálem ve vodě byly větve, řasy a tráva. Obrys ruky se vytrácel dvacet centimetrů pod hladinou. Pak spočinul v černozelené hmotě. Holkám stačilo čvachtání se a blbiny, takže jsem se zabejčil a těch pár chvil v hazardním prostředí vydržel.

Z rybníka se šly holky s Luckou rovnou opláchnout do sprch. Já se, lehce klepající zimou, přesunul do stanu. Zjistil jsem, že karavan, na jehož místo jsme se chystali, již zmizel, ale na jeho původním postavení chybí sloupek se zásuvkami. Přesun na vyhlédnuté místo tedy nedával smysl, ale ke stěhování stejně došlo. Jestli nás někdo pozoroval, musel si myslet, že jsme se zbláznili, anebo něco ztratili, protože jsme vystěhovali kompletně celý stan (šoupnout i přes veškeré úsilí s ním nešlo) a poté ho posunuli o pár metrů vedle. Vyzkoušeli jsme dosah prodlužovačky, možnost zapíchnutí kolíků a s konečnou platností se ubytovali. Svého činu jsme nyní, ani později nelitovali. Naštěstí se nám podařilo všechno realizovat velmi rychle a první dešťové kapky začaly dopadat na střechy právě ve chvíli, kdy jsme měli všechny věci schované.

Kolem desáté večerní, za klapotu deště, jsme zalehli i my s Luckou na nafukovací matrace, zachumlali se do spacáků a usnuli.

V obchodním centru Dvořák se nacházel "Človíčkov", což je prostor pro dlouhodobé odložení dětí různého věku. Holky se mezi skluzavkami, kostkami, šlapadly a prolézačkami řádně vyblbly. Navíc postupně přicházely i další děti, takže na své lumpačení nebyly sami. My jsme s Luckou spokojeně seděli a užívali si pohledu, jak si naše ratolesti umí krásně hrát. V jedenáct, když jsme holky volali k odchodu, jsme se dozvěděli, že bylo hrozně málo času na hraní. Jedna a půl hodina je mizivá.

Po drobném nákupu v potravinách jsme odjeli na Táborské náměstí a naklusali do Besedy na oběd. Měli jsme neuvěřitelné štěstí, protože na nás čekal poslední stůl a téměř okamžitě po našem usednutí se přihnala další kupa lidí dožadující se seslí. Bohužel, byli personálem vyvedeni, protože postávání ve vchodu do restaurace a jemné překážení se číšníkům a číšnicím moc nehodilo.

Kuchař nám z jídelního lístku vykouzlil na stůl jídlo. Abych se nenarval, zvolil jsem klasickou strategii, objednal si jen polévku a čekal, co zbyde po holkách. A vyplatilo se. K vývaru jsem požil ještě dvě poloviny hlavního chodu a byl tak dokonale syt. Venku stále pršelo. Lucka tedy našla další z interiérových zábav (taktéž ze svého průvodce dovolenou). Za několika rohy se nacházelo muzeum Lega. Kromě avízovaných sbírek nabízelo i malou herničku. Spoléhali jsme na to, že jestli holky nezaujme stavebnice za sklem, možnost stavění určitě. Vlezli jsme do dobře ukrytých dveří a ocitli se v ráji "všechno je tu boží".

Ocitli jsme mezi spoustou kostiček. Prostor kolem pokladny byl malý a vypadalo to, že výstavu budeme mít za pár minut projitou, ale opak byl pravdou. Když jsme platili vstupné, navíc jsme dostali možnost se zúčastnit soutěže v hledání pohádek. Slečna nám oznámila, že mezi jednotlivými scenériemi jsou ukryté i výjevy z pohádek. A naším úkolem bylo přiřadit ke skládance název. Respektive napsat písmennou a číselnou kombinaci uvedenou u stavebnice na papírek. Samozřejmě jsme nešli jen po pohádkách, ale když už byla ta možnost, hledali jsme. Někdy pohádka vysloveně uhodila do očí, to když vedle stavebních dělníků stavějící moderní dům stála chýše s kouzelníkem. U jiných titulů jsme se k vitrínám několikrát vraceli a procházeli doslova kostičku po kostičce. Nakonec jsme dali kompletní seznam. Celé muzeum bylo pro mě pastvou pro oči. K vidění byly staré stavebnice, naprosté novinky, tematické i raritní kousky. Samozřejmě mé srdce zaplesalo u Star Wars, kterým byla věnována celá místnost.

Holky pobíhali od jednoho exponátu k druhému a nejvíc je zaujala stavebnice letadla, která se po stisknutí čudlíku hýbala. Jiné rozptýlení bohužel nenalezly, protože dětský koutek byl z provozních důvodů zavřený. Když jsme se znovu ocitli u kasy a odevzdali vyplněný lístek, dostali jsme pochvalu za správné hledání. Odměnou bylo lízátko. A protože na paní pokladní hleděly dva páry smutných oči, i lízátka byly dvě. Chvilku probíhala ještě diskuze na téma "nutnost koupě Lego Frozen o obsahu 6ti kostiček", ale naše argumenty byly naštěstí silnější. Pytlík s Annou a Elzou zůstal na pultě.

Na ulici nás čekalo velmi milé překvapení. Přestalo pršet a obloha se zbarvila do modré. Mohli jsme se sice rovnou pustit do nějaké bujaré procházky, ale my jsme si šli posedět na něco dobrého. Kavárnička Klid (bohužel již zrušená) byla velmi pěkná a nabízela spoustu možností jak si pokazit linii. Kafíčko, dortíček, holky konečně hrací koutek. Příjemnou atmosférou jsme se kochali zhruba do čtvrt na dvě. Pak se vydali znovu do kempu. Ve stanu se holky nazuly do gumáků a vyrazili jsme na borůvky. Vůbec poprvé jsem nabádal holky, aby si stoupaly do kaluží a okusily pocit, že jim neteče do bot. Bohužel dcerky si rychle zaměnily stoupnutí s cákáním a skákáním, takže brzo přišel zase zákaz.

Na modré stezce, po které jsme šli, jsem si zavzpomínal, zatímco holky sbíraly borůvky, na své mládí. Šmátral jsem v paměti, jak jsme v tomto lese, na zájezdu se základní školou, plnili úkoly v rámci stezky odvahy. Vzpomínal jsem, jak jsme s Petrem volali do oken holčičí chatky a zažívali první červenání. Mé dojetí bylo tak silné, že jsem musel bývalému spolužákovi a kamarádu zavolat. Bohužel se to nesetkalo s úspěchem a já rušil. Zpáteční cestu nám trochu zkomplikovala situace vycházející ze ztráty Julinčiného protiklíšťového a protikomářího náramku. Nad zašantročenou věcí jsem však nemávl rukou, popadl dceru a šel s ní náramek hledat. Já byl spokojený, že na potomka působím příkladně a hraju si na výchovu, Julinka byla spokojená, že se dostala znovu do lesa. Ale našli jsme.

Navečeřeli jsme se, holky uložili a zbytek večera trávili v karetním objetí.

Areál poskytoval řadu rozptýlení. Abychom splnili královnino přání, pustili jsme se do hledání pokladu. Pohádková cesta sklepením, se táhla celou budovou a obsahovalo spousta nástrah a tajných místností. Procházeli jsme skříněmi, přelézali jsme překážky a ocitli se dokonce i v pekle. Na pergamen, který měla v úchově Lucka, jsme zaznamenávali tajenku. Některé úkoly byly jednoduché, k jiným byla potřeba velká dávka myšlení. Bludištěm jsme se úspěšně propletli a zkoumali dál. Zámek obsahoval spoustu dveří a za každými dveřmi se nacházela místnost která byla k něčemu určená. Byli tady dílničky, svět panenek, loutkové divadlo, maxi člověče nezlob se, strašidelné bludiště, království hlavolamů, zvěřinec a střelnice. Všechno jsme navštívili a pečlivě tam trávili čas.

Oběd jsme naplánovali v místním hostinci "U Loupežníka". Bohužel nebyla tahle volba z nejšťastnějších. Cena a kvalita jídla byla v ostrém nepoměru. No, najedli jsme se, ale zážitek to rozhodně nebyl. Po obědě jsme šli s holkami do vodnické školy. Několikrát propadlá žačka nás pozvala do vodnické třídy. Výuka základních schopností zelených mužíků a žínek byla zakončená vysvědčením. A protože i naše slečny prokázaly jisté schopnosti (zůstaly suché i po namočení), obdržely i ony potvrzení o úspěšně zakončeném studiu.

Ze školních lavic jsme se přemístili dohnat to, co jsme v první polovině nestihli. Lucka si zkusila po dlouhé době chůzi na chůdách a bylo vidět, že několikaletá prodleva nezanechala nejmenší stopy. Já jsem to sice zkusil, ale nepovedl se mi jediný krok. A byl jsem rád, že jsem si nezlomil končetinu. Fábulu jsme měli téměř projitého, ale chyběla nám poslední tajenka. Indicie jsme nalezli, ale přiřadit název do chlívků se nám nedařil. Pomoc jsme nalezli u kouzelníka, který nám svěřil tajemství žebříku (že z trámu nevisí jen tak). A tajemství bylo na světě. Nakonec jsme s holkami trávili nějaký čas v "pokojíčku". To byl náš pracovní název pro útulnou čimřičku plnou plyšáků a hraček. Julinka se na krátkou chvíli zhostila dokonce role zmrzlinářky a jednu paní příkladně obsloužila.

Nemilou událostí pohádkového dne byl vznik praskliny na Lucčiném mobilu. Tak nějak se stalo, že si ho manželka odložila a když se na něj znovu po pár vteřině podívala, display byl vyzdoben nesmazatelnou čárou. Co to zapříčinilo, jsme nezjistili.

Když se holky ještě dostatečně vyblbnuli na dětském hřišti a Lucka nabrala letáky pro následnou distribuci, byl čas vyrazit zpět. Obě princezny sice při cestě usnuly, ale počítali jsme s tím, že následující plánovaná aktivita by je mohla zase drobet unavit. Letáky umístěné v kempu totiž zvaly k nedělní zábavě v podobě živé muziky. A my jsme holkám o možnosti tancování řekli. Ony i my jsme se těšili. Ještě před candrbálem ale vznesly dcerky prosbu, jestli by mohly do vody. Počasí sice nebylo ideální pro koupání (nebylo zrovna vedro), ale co bych jako táta neudělal. Takže jsme se chvilku čachtali v neprůhledné vodě a já doufal, že u nás nepropukne kožní choroba.

K večeři podávala Lucka polévku. A protože jsme měli pouze jeden ešus, nakrmila je. Už během vstřebávání večerní krmě jsme zaslechli hudbu ze zadního koutu kempu. Ustrojili jsme se a vyrazili. Dlouhé stoly byly obsypány mladými i mírně věkově pokročilými a před betonovým parketem byla vyskládána elektronika. Hudbu generovali jeden klávesista, jeden saxofonista a jedna zpěvačka. Jejich repertoár byl velmi široký a provedení obdivuhodné. Chvilku jsme jen tak podupávali a pak si od holek vyslechli, že mají hlad. Lucka jim tedy objednala hranolky a sama se konečně také navečeřela. K pití dostaly slečny malého panáka Kofoly. Já si dal klasicky pivo.

Zpívalo se, tancovalo a mamka s Terezkou se šly vlnit na parket. Julinka návštěvu plochy odmítala a následně mi oznámila, že by ráda na hřiště, protože muzika je pro ní hlasitá. Tak jsme se sebrali a šli na malinké hřišťátko s jednou dvěma houpačkami a jednou skluzavkou. Ovšem odměna v podobě rozzářené tvářičky byla k nezaplacení. Kdo by chtěl na dovolené lemtat pivo u rokové hudby, ne?

Netrvalo dlouho a přidaly se k nám i Terezka s Luckou. Terezka bez Julinky nebude (to je krásná sourozenecká láska). A tak jsme nechali holky, aby se vyblbnuly a pak je nahnali do stanu. Usnutí bylo otázkou okamžiku. My jsme se zabalili do spacáků (byla totiž zima) a sedící v kempingových křesílkách si povídali a za svitu lucerny poslouchali muziku. Když kapela zahrála svůj poslední kus, už jsme spali.

Po sušenkové snídani, nic dalšího použitelného se totiž v potravinové tašce nenacházelo, jsme vyrazili směr Tábor a odbočili k sportovnímu supermarketu. Teda, hned poté, co jsme nabrali plnou do našeho auta. Výprava za outdoorovou výpravou byla krátká a úspěšná. V prodejně se sice nenacházel výrobek, který Lucka na internetu objevila, ale velmi schopná paní prodavačka nám nabídla alternativu. Barevná kombinace byla holkami schválená. Nemělo smyslu pátrat a vybírat dál. Paní pokladní, holky i my jsme byli maximálně spokojení.

Spacáčky jsme zaklapli do kufru a vyrazili do Táborské ZOO. Pondělí bylo totiž nejlepším dnem pro výlet za zvířátky. A navíc jsme tam ještě nebyli. Cesta k zoologické zahradě připomínala průjezd mezi poli. Nebýt ukazatelů a směrových tabulí, měli bychom za to, že jedeme k dávno opuštěnému obydlí. Prašná polňačka nás ale nezradila a dovedla nás až k parkovišti. Protože plot oddělující obyvatelstvo od nenasytných predátorů (papoušků a malých opiček) byl pokryt reklamami právě na Táborskou zoo, tušili jsme, že jsme správně. Zakoupili jsme vstupenky a podle obdrženého plánku následovali trasu. Ptactvo, umístěné hned za vchodem, holky moc nezaujalo a Julinka byla permanentně o tři metry vepředu. Nejspíš prováděla průzkum. Kromě drobné zvěře, jakými byli surikaty anebo želvy jsme si mohli celkem z blízka prohlédnout i šelmy. Lev, tygr, medvědi a vlci byli doslova kousek od nás. Jako raritu jsem pokládal bílého klokánka (asi svlečenej Skippy) anebo hezkého velblouda (většinou jsou takový odrbaní). Jestli budete mít cestu kolem, určitě se zastavte, stojí to za to. Nepteje se však na názor našich dětí, ty nejvíce obdivovaly hřiště.

Oběd jsme samozřejmě podnikli na místě a tentokrát jsme si pošmákli a byli maximálně spokojeni. Bez dlouhého čekání jsme se nadlábli a po zaplacení se šly holky konečně řádit na lanové dráhy, houpačky a skluzavky. My s Luckou jsme odpočívali a užívali si slunka. Po vyhopsání jsme holky naložili do auta a odjeli zpět do kempu. I s mezizastávkou na opatření večeře, kdy jsem nakupoval já, jsme pořád dorazili do kempu v takový čas, že byla možnost něco podniknout. Posilnili jsme se svačinou a vyrazili znovu do lesa, přímo za nosem. Dvoudenní absence deště způsobila, že sobotní neprostupná a zabahněná cesta byla nyní schůdná. Vydali jsme se tedy dál po modré a lehce naplánovali okruh. Holky byly podle projevu plné energie.

Po upravených cestách i překážkových pěšinkách jsme putovali přírodou. Prvním velkým rozptýlením byla práce těžkého lesnického stroje. Pozorovali jsme, jak klepeta na konci obřího ramene skládají klády do úhledných kupek. Zařízení bylo vybaveno i nákladním prostorem, kde byly klády naloženy a odkud byly vykládány. Holky jsme nemohli odtrhnout a tak jsme počkali, až bude práce hotová. Ale když se kolos odporoučel, dcerky za ním chtěly běžet, případně počkat na další skládání. To už jsme razantně odmítli a s drobnou eskalací síly je odtáhli dál. Protože jsme toho našlapaly dost, princezny si začaly stěžovat na nemohoucí nožičky. I s tímto problémem jsme si rychle poradili a pustili se do vyprávění pohádek a hráli slovní hry.

I když považujeme své potomstvo za bystré, nebyli jsme jim schopni vysvětlit princip hry na hádání postav. Oznámili jsme jim, že se budeme vydávat za nějakou pohádkovou postavu a ony se mají ptát a zjistit tak, koho zastupujeme. Bohužel měla hra prapodivný průběh:

Zapomněl jsem zmínit, že Lucka už od paseky, na které řádil stroj, táhla velký kus stromové kůry. Já jsem se rozhodl, že jako správný tatík udělám holkám lodičku. Lucka projevila neuvěřitelnou vůli, aby osmolený kus nezahodila a táhla ho až do kempu. A to ještě stačila trhat holkám jahody a cpát jim je do pusy. Poslední etapa našeho výletu byla bahnitá, lepivá a čvachtavá. I přes veškerou snahu jsme se tu a tam ponořili do nehezké hmoty a zaneřádili se tak boty. Naštěstí jsme se nacházeli kousek od kempu. Stačilo přejít můstek a ocitli jsme se na druhé straně kempu. Vlastně nejdál, kde jsme kdy byli.

Maminka nám oznámila, že se půjde sprchnout a my si máme jít ještě na chvilku hrát. Stalo se. Předpokládal jsem, že se žena po chvíli buď objeví, anebo zavolá. Nic. Tři čtvrtě hodinová pauza, která nudila jen mě, protože holky se na hřišti seznámily s moravačkou Emičkou, jsem usoudil, že je nejvyšší čas na večeři. Dorazili jsme ke stanu a Lucka pořád nikde. Připravil jsem tedy vzduch omaštěný větrem a žena se s turbanem na hlavě objevila v plátěných dveřích. Navečeřeli jsme se s tím, že Terezka byla pod přísným dohledem. Jezení totiž hrozně šidila. Julinka jedla sice předpisově, ale trikem hodným Copperfielda si polila záda čajem.

Lucka se nám opět ztratila. Tentokrát se nechala odchytit do pasti nekonečného dialogu párem motorkářů, kteří kempili v karavanu nedaleko našeho stolu. Ne, že by byli staří, ale měli mnohaleté zážitky. Holky jsem nalákal na kutě díky novým spacákům. Zalezly do nich, ale vrtěly se, kroutily a na jejich usnutí jsme s Luckou museli čekat hodně, hodně dlouho. Ovšem výsledek stál za to. Ani jedna ani druhá si již nestěžovaly na noční chlad.

Už od kempu, který jsme opustili v devět hodin a devět minut, jsme se mohli připojit na turistickou trasu. Ta vedla přímo ke zřícenině. Cesta nebyla sice tak pohodlná, jako při okružním pochodu předcházejícího dne, protože vedla na slunku po prašných cestách anebo silnicích, ale nic nepřekonatelného to nebylo. Za hodinu jsme se ocitli na dohled památce. V dřevěné budce před mostem jsme zanechali peníz za vstupné a šli objevovat. Holky se samozřejmě rozprchly každá jiným směrem, což k přítomnosti vysokých nijak nezabezpečených hradeb, bylo celkem riskantní. Prohlídku jsme tedy řídili my, rodiče. Postupně jsme si prošli všechny místnosti a v jedné našli namalovaný kamínek - jednoznačně určený k masové migraci nerostů. Namísto něj jsme umístili náš a splnili tak slib.

Jak se dalo čekat, život našeho velkého myslitele holky moc neuchvátil, takže když prolezly všechno co mohly (a někdy i co nemohly), s velkým nadšením šly řádit na hřiště. Ještě před obědem jsme se jim ale znovu pokusili nalít trochu znalostí do hlaviček. Kolem hradu byla vytvořena naučná stezka. Samozřejmě otáčení tabulek, spojování obrázků a jiné interaktivní prvky zaujaly malé návštěvnice mnohem intenzivněji, než tištěný doprovodný obsah. Jen u posledního výjevu života mistra Jana holky souhlasně prohlásily: "jé, ohýnek".

V dřevěném domečku, hlídaného malým ratlíkem, jsme pořídili něco k snědku. Holky dostaly párek, Lucka klobásu, já jsem si břicho zaplácnul sýrovou a hranolkovou rychlovkou. Po najezení jsme znovu spočinuli s manželkou na lavičkách u dětského hřiště. Aby holkám hezky a bezproblémově slehlo jídlo, nepustili jsme je na velkou trampolínu hned. Ale až za tři minuty. Zatímco drobotina řádila na houpacím náčiní, my jsme s Luckou uzavírali sázky, za jak dlouho se párky znovu objeví mezi námi. Naštěstí k tomu nedošlo a my jsme se vydali zpět do kempu.

Zpáteční cesta ubíhala pod taktovkou zpěvu a vyprávění pohádek. Objevili jsme nedostatek a učinili tak nápravu v podobě seznámení s příběhem o "Budulínkovi", "Koblížkovi" a vyprávěli holkám, kdy opadá listí z dubu. Možná to bylo náročností cesty, možná tím, že Julinka je zvyklá u pohádek usínat. Ale poslední kilometr šla Julí v dřímotách a nebýt rodičovské záchranné ruky, určitě by si nabila čumák.

Naprosto spontánně se zrodil u Terezky nápad na večerní aktivitu. Tak nějak nám mezi neustálým poskakováním, švitořením a povídáním oznámila, že by si k večeři ráda opekla buřtíky. Tenhle nápad jsme uvítali i my, protože to dokonale podtrhovalo atmosféru správného kempování pod stanem. Nadšeně jsme souhlasili a odpoledne se vydali do Tábora pro uzeniny a pečivo. Kromě toho jsme ale objevili na kraji města velké červenožluté šapitó cirkusu Humberto. Mrkli jsme s Luckou na sebe a bylo nám jasné, že tohle by byl zážitek pro všechny. Zatímco já jsem se dál ostražitě věnoval řízení motorového vozidla, manželka hledala v telefonu informace. A našla.

Kromě potravin nutných pro opékací proces jsme holkám zakoupili ještě zmrzlinu. Bohužel venkovní teplota, aktuální zmraženost výrobku i schopnost rychle sladkost zkonzumovat jednoznačně hovořily pro rychlé spotřebování. Nechtěli jsme riskovat ulepené ruce, popatlané oblečení či zmrzlinu na botě. Letní potěšení jsme si tedy nevychutnávali optimálně, ale slupli to co nejrychleji, navíc kousek od odpadkového koše.

Aby byly buřty, musí být ohniště a aby bylo ohniště, musí být oheň, který potřebuje dřevo. Hodně a suché. Vydali jsme se tedy za dřevem. Přítomnost lesíka ihned vedle kempu byla potěšující, nicméně vzhledem k tomu, že na každých pár metrech kempu se nacházelo ohniště, les byl dokonale vysbírán od klacků delších než dvacet centimetrů. Třísek na podpal jsme měli vskutku přehršel, ale surovin pro udržení ohně bylo málo. Spíše by to stačilo k očouzení masa. A tak jsme se vydali hlouběji a konečně našli. Všichni čtyři jsme táhli dřevěnou výbavu, kterou jsme postupně ztráceli. Abychom nemuseli trávit večerní opékání mezi všudypřítomnými rybáři, směřovali jsme až na druhý konec kempu. Naše dlouhé putování se vyplatilo a my objevili nádherné ohniště, lemované nízkými keříky. Založili jsme požár (napoprvé) a začali s přípravou večeře. Dřevo i buřtíky stačily. Najedli jsme se a stravu zalili okurkovým pivem.

Společenský večer nám překazil chlad, který se nad krajinou plížil. Zalezli jsme tedy do spacáků a nechali zimu vládnout venku.

I když jsem na hradech a zámcích vždycky vítal mladou pohlednou průvodkyni, s postupem času jsem zjistil, že větší výhra je vyfasovat průvodce, který je vybaven vědomostmi. A u Třeboňského zámku tomu tak bylo. Na nádvoří nás přivítal mladík, který na to ze začátku nevypadal, ale měl smysl pro humor a dějiny vnímal jako svou zálibu a ne nutnost k vystudování. Téměř hodinová prohlídka nás obohatila o nové informace, ale přinesla i zopakování již známého (a někdy zapomenutého). Jediným zklamáním pro nás s Luckou bylo, že ani na jednom z obrazů visících na zdech sálů nebyla vyobrazena Maruška Teruška. To byla do té doby věc zcela nevídaná a její šedivé lokny zdobily minimálně jeden obraz. Holky, zřejmě kvůli vidině poježdění, byly hodné.

Odměna tedy byla. Julinka se projela na poníkovi, Terezku jsem vyhoupl na velkého hnědáka. I když se v tu chvíli veškeré dětské zážitky zúžily na koňskou jízdu a kazetové stropy, vykládané klenotnice a obrovská benátská zrcadla byla zapomenuta, spokojené tváře našich dcer to odčinily. Po projížďce nastal čas oběda. V turisticky profláknutém městě, uprostřed léta, navíc v poledne sehnat na zahrádce stůl se čtyřmi volnými židlemi, navíc v ne příliš drahé cenové kategorii je úkol téměř nemožný. Některé posezení jsme míjeli rovnou, protože stoly byly plně obsazeny, někdy jsme se dostali ke studiu jídelního lístku a cifry na pravé straně nás odradily. Po chvilce pátrání jsme tedy vsadili na jistotu a v jedné z postranních uliček se usadili na Sahaře. Mezi objednávkou, servírováním a placením uplynulo jen pár minut. Jídlo se od minula nezměnilo, takže jsme si i tentokrát skvěle pochutnali.

Po obědě jsme se rozhodli zhřešit ještě návštěvou zmrzlinového krámku v rohu náměstí. Každý jsme si dali po jednom kopečku a odcestovali s ním na lavičku na náměstí, protože v úzké uličce u krámku, s cedulí "neopírejte kola" za začali srocovat cyklisté s tím, že si zde na chvilku odpočinou. Protože naše malé slečny již druhý den brebentily o tom, že by si přály plyšového lvíčka a zebřičku (zřejmě jako vzpomínku na navštívenou zoologickou zahradu) a dneska by si je zasloužily, zaběhl jsem do hračkářství obhlédnout možnosti. Plyšových postaviček byla spousta, ale podobných dvěma hledaným nebyla v policích ani jedna. Bez úspěchu jsem se vrátil k holkám právě ve chvíli, kdy se nad Třeboní začala stahovat mračna. Nejdříve pomalu, pak trochu svižněji a nakonec poklusem jsme se vrátili k autu. Déšť již zdobil přední sklo a nastoupili lehce zmoklí.

Venkovní aktivity jsme v tomto počasí provozovat nechtěli a tak jsme se přesunuli do Tábora a znovu holky "odevzdali" do Človíčkova. Tentokrát nebyl velký hrací sál prázdný a holky se rychle přidaly k ostatním. Chvílemi připomínala sice hra lov nejmladších, ale slziček nebylo, ostatní rodiče se věnovali jiným aktivitám (mobilu), tak jsme jen přihlíželi. Holky chvíli stavěly, chvíli bořily, chvilku jezdily. Když se Lucka vydala na průzkum okolí (a odskočit si), všimla si velkého hračkářství. A ve velkém hračkářství objevila všemožná a hlavně líbivá plyšová zvířátka. Tuhle radostnou zprávu jsme spolu konzultovali a dospěli k názoru, že jestli lvíčka s tučňákem nepořídíme tady, tak už nikde. Z Človíčkova, kde jsme ukončili působení jsme holky odvedly do království maňásků. Za vydatného "jééééé" se holky probíraly množství zvířátek. Terezka si po vysněném lvíčkovi neomylně sáhla, ale Julinka váhala a nakonec si k pokladně nesla tučňáka. O pár vchodů, možná o nějaké to patro jinde jsme pořídili večerní krmi a poté se vydali do kempu.

Nedaleko plácku, který zabíral náš stan, na nás čekalo překvapení. To bylo v podobě karavanu. Ani Lucka, ani já jsme nechápali, proč pan řidič zastavil tak blízko nás, ale tento fakt jsme přešli s mávnutím ruky. Po chvilce jsme zjistili, že mobilní domov poskytuje přístřeší mladému muži, jeho mamince a mladé, sedmileté slečně. Ta, jako každé zvídavé děcko, přiběhla po chvilce k našemu stanu, představila se jako Justýnka a navázala s holkami kontakt. Z toho jsme měli velkou radost, protože se za chvilku honily kolem stanu, hrály si s míčem a povídaly se. S Luckou jsme byli nadšené z toho, že budou mít holky kamarádku a nebudou pořád vázané jen na své nechápavé rodiče. Jenže...

Z príma holčičky se za chvilku vyklubala celkem neodbytná osoba. Po deseti minutách skotačení před stanem se nám nastěhovala do obýváku, pak do ložnice a začala lustrovat věci. Na její otázky směřující ke zjištění, čí je batoh ležící u stěny, kdo spí na jaké matraci a podobně jsme zírali s otevřenou pusou. Když začala nevybíravým způsobem holky poučovat co se jak dělá, oznámili jsme jí, že budeme večeřet a potřebujeme na to místo. Justýnka zmizela. Sfoukli jsme večeři a holčičí hygienu, načež se Justýnka objevila znova. Tentokrát se ani neptala, jestli může dovnitř a rovnou k nám vlezla. Chvilku chrlila svoje moudra a nebyla schopna pochopit, že naše dcerky jsou ve spacácích proto, že budou spát. Nepochopila a proto jí to Lucka musela vysvětlit. To když manželce už došla trpělivost. Zbytek večera jsme probírali hlavně večerní téma, Justýnku.

Krátký pobyt Justýnky změnil naše role z rodičů na striktní obránce. Už nám bylo jedno, jestli naše slovní výpady někdo od sousedů slyší či nikoliv. Zcela otevřeně jsme bránili čest našich holek. Babička se objevila u našeho prahu v krátkém časovém úseku ještě jednou. To už byla oblečena v holinky a pršiplášť a byla vybavena košíkem. Znovu položila vnučce otázku, jestli chce jít s ní a znovu obdržela tutéž odpověď. Na dotaz, jestli nám to nebude vadit jsme vlastni ani nereagovali, nicméně třetí dítě nám zůstalo na krku stejně. Roztomilé holčičky jsme měli plné zuby.

Denní plán se v tu chvíli změnil k nepoznání. Hlavním cílem bylo nezdržovat se v našem stanu. Když se otec závodník vrátil kvůli defektu, vyrazili jsme na oběd s tím, že zatím nevíme kam půjdeme a popadli holky. Po několikerém ujištění, že nejsme nikým sledováni jsme zamířili do restaurace kempu. A tentokrát byli velmi mile překvapeni. Pochutnali jsme si. Téměř po špičkách jsme se dostavili ke stanu a zjistili, že obytný vůz zeje prázdnotou a rodina je zřejmě na výletě.

Nic ovšem netrvá věčně a naši společnost brzy rozšířila Justýnka. Své slovní výplody znovu povýšila a když se začala do holek navážet, nevydržel jsem a zasáhl. Lehce káravě jsem mladou slečnu upozornil, že je o tři roky starší než holky a tudíž některé termíny neznají. Justýnka zmlkla. Abychom mohli znovu prchnout, narychlo jsem dořezal loď z kůry. Bez sebemenšího ostychu nad tím, jak moc je náš úprk okatý, jsme vyrazili do lesa. Plavidlo dostalo stěžeň, plachtu i zástavu. Obešli jsme půl rybníka a slavně spustili bárku, která dostala jméno Erik (nevím proč), na vodu. Svou slávu si neužívala ani jako Titanic. Doba plavby měla podobnou spíše se slavnou Vasou.

Kvůli večernímu programu dostala Julinka nařízený odpočinek. A díky absenci rušivého elementu se jí skutečně podařilo usnout a chvilku se prospat. Na pouhopouhých 30 minut. Ve tři čtvrtě na pět jsme opouštěli v autě kemp s tím, že holky stále nevěděly, kam jedeme. Až když stály před obrovitým blikajícím šapitó s nápisem Humberto, začaly tušit. Ovšem náš plán, zaplatit vyšší vstupné kvůli dokonalému zážitku se minul skutečností. Bezzubá pokladní se nám vysmála, že vmísit se do lóže bez předchozího objednání není možné. Tak jsem do okýnka narval směsici bankovek a žádal alespoň obyčejné vstupné. Z okýnka se linula směsice jakéhosi žvatlání, já dostal něco zpátky a hlavně čtyři vstupenky. Od pokladny jsme se přemístili do malého stanu, sousedícího s velkým. Do začátku představení zbývala hodina a my se postavili do zatím velmi malé fronty. Z jedné strany byl stánek s praženou kukuřicí, z druhé strany na nás blikal a vyřvával pultík se svítícími tyčemi (tretka). Ručičky hodin jsme posouvali doslova očima.

Zhruba třicet minut jsme v krátkých intervalech museli odpovídat na otázku, kdy to už začne. Když se konečně závěs odhrnul a my mohli vstoupit dovnitř, vyhledali jsme krásné místo a usadili se. Sice bylo mnoho nového, co jsme mohli holkám ukazovat, bohužel se přesunul i panák prodávající blikající nesmysl. Davy se hrnuly a stan se plnil. I přes to, že se proudy lidí zdály nekonečné, setmělo se a spustila hudba. Právě v tu chvíli se Terezka rozbrečela s tím, že chce pryč. Utěšování nepomohlo. Naštěstí první atrakcí byla drezůra koní. Terezčiny slzičky zmizely a zvědavost vyhrála nad strachem. Ale k opuštění Lucčina klína až do konce představení nedošlo.

Zážitek, který jsem si odnesl já byl k nezaplacení. Možná to bylo tím, že jsem naposledy navštívil cirkus coby malý školáček. Možná to bylo tím, že podobné vystoupení jako dospělý vnímám jinak. Ale hlavně to bylo rozmanitostí programu. Krom zmíněných koní jsme měli možnost pozorovat velbloudy, slony, medvědy i lvy. Napětí pak vrcholilo při vystoupení vzdušných akrobatů, siláka Hynka anebo malé provazochodkyně. Samozřejmě nemohl chybět ani klaun (Steven). A o přestávce cukrová vata pro holky.

Trochu jsme se báli spánku holek při cestě zpátky, ale naše zkoumavé dotazy a právě nabité zážitky spánek porazily. I když bylo po deváté večer, všechna očka zůstala otevřena. Ve stanu proběhlo rychlé nastěhování do spacáků (všech čtyř) a usnutí. Justýnka se překvapivě neobjevila.

Hrad byl situován na kopci, obklopen hvozdy a vedla k němu turistická stezka. Ideální pro naše potřeby. Navíc na druhém konci pešiny (než je hrad), bylo parkoviště. A protože jsme dorazili na odkládací plácek pro auta velmi časně, byl náš vůz jediným. Trochu jsem měl problémy kam zaparkovat, ale nakonec jsem si místečko našel. Sbalili jsme batoh a vydali se po značkách. Při stoupání k vrcholu jsme si všimli, že ukazatel informuje ještě o přítomnosti "skalního města". Nakupené skály jsme samozřejmě museli velmi podrobně prozkoumat i když v některých úsecích jsme jakožto rodiče hodně trnuli. Zatímco jsme s Luckou opatrně našlapovali, abychom se neskutáleli až k patě kopce, holky poletovaly z kamenu na kámen a nadšeně vískaly.

Samotný hrad nás zaskočil svou rozlehlostí. Hned od brány to nebylo vidět, ale dvě mohutné věže byly jen částí, která byla vidět. Původní stavba totiž mimo jiné obsahovala dolní a horní hrad, vrátnici, palác, kapli a mlýn. Mimo nás se na památku přijela podívat i skupina cyklistů (cykloturistů). Samozřejmě, jakožto člověk, který taky tráví nějaký ten čas v pedálech chovám k jezdcům na kolech sympatie, ale tohle byla parta blbounů. Kromě toho, že se nebyli schopni hned u pokladny dohodnout, kolik jich je a kola odložili kam chtěli, jejich následné myšlenkové pochody nedávaly smysl. My se raději vydali na obhlídku věží. Tam nás zaskočila další věc. A to černající obloha a šedé mraky, které jednoznačně oznamovaly silný déšť.

A co bylo oznámeno, to se také přihodilo. Z nebe se spustila průtrž, takže jsme chvilku našli útočiště u bílé paní (hlídající vchod do jedné z věží). Když déšť povolil, přesunuli jsme se zase ke vstupní bráně a chystali se na zpáteční cestu. Ovšem nejprve bylo potřeba se na sestup patřičně posílit. Turistickou energetickou vzpruhou se staly párky v rohlíku od velmi hodné paní pokladní (navíc za směšnou cenu). Posilnili jsme se a capkali po trochu odlišné trase k autu. Lucka opět vzala do ruky mapu (papírovou) a hledala místo, které bychom mohli navštívit. A vida! Nalezla. Nebyl to sice kousek, ale všechno lepší, než se nechat válcovat kempovou slečnou. Nasměrovali jsme si to do Pelhřimova. A co tam? No přeci Muzeum rekordů a kuriozit.

Ještě před tím, než jsme vstoupili do říše malého a velkého, obrovského a nevídaného, stavili jsme se v Kozlovně na oběd. Ten byl doslova geniální a holky u palačinek, které dostaly, ani nemukly. Pak už následoval krátký průjezd městem a ocitli jsme se ve světě neuvěřitelností. I když holky měly hodně velký problém na nic nesahat a nevydržely chvilku na jednom místě, my jsme měli dostatek času k obdivování trpělivosti a zručnosti. K vidění byly opravdu mini výtvory, ale i neuvěřitelné práce. Pachtění v délce týdnů, měsíců, ale i let byly neuvěřitelné. Abychom měli možnost obdivovat lidské snažení i doma, Lucka si koupila, i přes moje remcání, literární přehled rekordů.

Když jsme dorazili do stanu, krápalo. Později lehce pršelo. Lucka studovala meteo pro příštích pár hodin a zjistila, že budoucnost nebude valná (myslím v otázce počasí). Holky se zachumlaly do svých kutlochů a my jsme si trávili večer ve skládacích křesílkách, zahaleni do spacáků, s výhledem na žluté světlo lamp a toulajících se obyvatel kempu. Přemýšleli jsme hlavně o tom, jak zabalit a odcestovat s nejmenším zmoknutím. Nešlo ani tak o nás, ale nechat zvlhlý stan do příští sezóny se nám nechtělo. Usínali jsme s tím, že během sobotního odpoledne by se mělo udělat na chvilku hezky a to by mohl být přesně náš čas.

Realita byla však jiná. Ráno nás kromě vrtících se holek přivítaly i kapky dopadající na stan. Pršelo. A podle předpovědi mělo pršet celý den. Odpolední suché okno by to-tam. Najednou, jako kdyby někdo vyslyšel naše přání, pršet přestalo. Ještě hladovým nám Lucka oznámila, že současný stav bude trvat jen velmi omezenou dobu a pokud tedy čekáme na příznivé balící podmínky, právě nadešly. Nadešla operace, za kterou by se nemusel stydět žádný z velkých vojevůdců. Z vnitřku pomalu mizely věci, batožiny i nábytek. Z prázdného obydlí byly nakonec odstraněny i dvě malé bytosti a nastaly bourací práce. Sice jsme se snažili s Luckou stan alespoň trochu odvodnit a zbavit špíny. Snaha se cenila, ale byla marná. Jako poslední do auta putoval obrovský vak nacpaný směsicí vody a stanu.

Rozloučení s kempem jsme provedli jen přes stažené okénko a na konci příjezdové cesty se naposledy napojili na hlavní silnici. Vyjeli jsme k Praze. Zatímco holky spaly, vymýšleli jsme s Luckou, jak vyřešíme oběd. Nakonec jsme zvolili tradiční řešení. Lasagne. Cesta utíkala rychle, my jsme vzpomínali na zážitky a jak se přibližovali k hlavnímu městu, škaredá obloha se měnila na jasnou modř na které vládlo slunce. V Praze nebylo po pršení památky. Lucka spustila první z pracích programů na pračce, používané nádobí skončilo ve dřezu a hračky, hry a další materiál skončil na svých místech. A co se stanem? Ten jsem s vypětím všech sil rozdělal na balkoně. Ano, vypadalo to velmi zajímavě. Tráva a bahno ulpělo na všech možných plochách. Nakonec jsme s Luckou dospěli k nápadu, že plátěné obydlí prostě popadneme, vyneseme ven na trávu a usušíme mezi paneláky. Co si lidi o nás mysleli, netuším. Ale připadal jsem si přinejmenším hloupě. Ovšem špatný pocit nepřevážil skutečnost, že se nám povedlo stan vysušit a očistit a do vaku putoval tak, jak jsme si přáli.

A tím naše stanová jihočeská dovolená skončila. Na disku počítače se pro změnu objevilo mraky fotek ke zpracování a Lucka lítala kolem prádla ještě druhý den. Ale nejcennější byly zážitky a moře času, který jsme mohli trávit spolu. Dovolená se pro mě nad očekávání povedla. A příští rok? No třebas pod stan.