Už od kempu, který jsme opustili v devět hodin a devět minut, jsme se mohli připojit na turistickou trasu. Ta vedla přímo ke zřícenině. Cesta nebyla sice tak pohodlná, jako při okružním pochodu předcházejícího dne, protože vedla na slunku po prašných cestách anebo silnicích, ale nic nepřekonatelného to nebylo. Za hodinu jsme se ocitli na dohled památce. V dřevěné budce před mostem jsme zanechali peníz za vstupné a šli objevovat. Holky se samozřejmě rozprchly každá jiným směrem, což k přítomnosti vysokých nijak nezabezpečených hradeb, bylo celkem riskantní. Prohlídku jsme tedy řídili my, rodiče. Postupně jsme si prošli všechny místnosti a v jedné našli namalovaný kamínek - jednoznačně určený k masové migraci nerostů. Namísto něj jsme umístili náš a splnili tak slib.
Jak se dalo čekat, život našeho velkého myslitele holky moc neuchvátil, takže když prolezly všechno co mohly (a někdy i co nemohly), s velkým nadšením šly řádit na hřiště. Ještě před obědem jsme se jim ale znovu pokusili nalít trochu znalostí do hlaviček. Kolem hradu byla vytvořena naučná stezka. Samozřejmě otáčení tabulek, spojování obrázků a jiné interaktivní prvky zaujaly malé návštěvnice mnohem intenzivněji, než tištěný doprovodný obsah. Jen u posledního výjevu života mistra Jana holky souhlasně prohlásily: "jé, ohýnek".
V dřevěném domečku, hlídaného malým ratlíkem, jsme pořídili něco k snědku. Holky dostaly párek, Lucka klobásu, já jsem si břicho zaplácnul sýrovou a hranolkovou rychlovkou. Po najezení jsme znovu spočinuli s manželkou na lavičkách u dětského hřiště. Aby holkám hezky a bezproblémově slehlo jídlo, nepustili jsme je na velkou trampolínu hned. Ale až za tři minuty. Zatímco drobotina řádila na houpacím náčiní, my jsme s Luckou uzavírali sázky, za jak dlouho se párky znovu objeví mezi námi. Naštěstí k tomu nedošlo a my jsme se vydali zpět do kempu.
Zpáteční cesta ubíhala pod taktovkou zpěvu a vyprávění pohádek. Objevili jsme nedostatek a učinili tak nápravu v podobě seznámení s příběhem o "Budulínkovi", "Koblížkovi" a vyprávěli holkám, kdy opadá listí z dubu. Možná to bylo náročností cesty, možná tím, že Julinka je zvyklá u pohádek usínat. Ale poslední kilometr šla Julí v dřímotách a nebýt rodičovské záchranné ruky, určitě by si nabila čumák.
Naprosto spontánně se zrodil u Terezky nápad na večerní aktivitu. Tak nějak nám mezi neustálým poskakováním, švitořením a povídáním oznámila, že by si k večeři ráda opekla buřtíky. Tenhle nápad jsme uvítali i my, protože to dokonale podtrhovalo atmosféru správného kempování pod stanem. Nadšeně jsme souhlasili a odpoledne se vydali do Tábora pro uzeniny a pečivo. Kromě toho jsme ale objevili na kraji města velké červenožluté šapitó cirkusu Humberto. Mrkli jsme s Luckou na sebe a bylo nám jasné, že tohle by byl zážitek pro všechny. Zatímco já jsem se dál ostražitě věnoval řízení motorového vozidla, manželka hledala v telefonu informace. A našla.
Kromě potravin nutných pro opékací proces jsme holkám zakoupili ještě zmrzlinu. Bohužel venkovní teplota, aktuální zmraženost výrobku i schopnost rychle sladkost zkonzumovat jednoznačně hovořily pro rychlé spotřebování. Nechtěli jsme riskovat ulepené ruce, popatlané oblečení či zmrzlinu na botě. Letní potěšení jsme si tedy nevychutnávali optimálně, ale slupli to co nejrychleji, navíc kousek od odpadkového koše.
Aby byly buřty, musí být ohniště a aby bylo ohniště, musí být oheň, který potřebuje dřevo. Hodně a suché. Vydali jsme se tedy za dřevem. Přítomnost lesíka ihned vedle kempu byla potěšující, nicméně vzhledem k tomu, že na každých pár metrech kempu se nacházelo ohniště, les byl dokonale vysbírán od klacků delších než dvacet centimetrů. Třísek na podpal jsme měli vskutku přehršel, ale surovin pro udržení ohně bylo málo. Spíše by to stačilo k očouzení masa. A tak jsme se vydali hlouběji a konečně našli. Všichni čtyři jsme táhli dřevěnou výbavu, kterou jsme postupně ztráceli. Abychom nemuseli trávit večerní opékání mezi všudypřítomnými rybáři, směřovali jsme až na druhý konec kempu. Naše dlouhé putování se vyplatilo a my objevili nádherné ohniště, lemované nízkými keříky. Založili jsme požár (napoprvé) a začali s přípravou večeře. Dřevo i buřtíky stačily. Najedli jsme se a stravu zalili okurkovým pivem.
Společenský večer nám překazil chlad, který se nad krajinou plížil. Zalezli jsme tedy do spacáků a nechali zimu vládnout venku.