Jihočeské stanování

5. díl: Dopoledne i odpoledne ve znamení plamenů

Noc byla pro holky daleko příjemnější, nikoliv však pro Lucku, která je musela několikrát do spacích pytlů zastrkávat. I když spacáky byly typově mumie, která v podstatě eliminuje možné samovolné opuštění, holkám se to povedlo. Jejich neustálé vrtění a hemžení způsobilo, že spacák byl do poloviny prázdný a tělo vyčnívalo ven. Nicméně úspěchem bylo, že se ráno dcerky nevzbudily s jinovatkou na řasách. Jako další položkou v Lucčině seznamu možných kulturních rozptýlení byl Kozí Hrádek. Národní kulturní památka se těšila po nějakou dobu přítomností mistra Jana Husa. Výlet měl tedy kromě zdravotního hlediska i přínos v oblasti historie.

úterý 14.07.2020 publikovaný příběhy Lucíka a Jendy Lucík a Jenda
KDE (polohy a umístění) Čechy / jih /
KDO (osoby a obsazení) rodina /
KDY (období a interval) dovolená / letní dovolená / více dní /
PROČ (důvody a účely) odpočinek /

Už od kempu, který jsme opustili v devět hodin a devět minut, jsme se mohli připojit na turistickou trasu. Ta vedla přímo ke zřícenině. Cesta nebyla sice tak pohodlná, jako při okružním pochodu předcházejícího dne, protože vedla na slunku po prašných cestách anebo silnicích, ale nic nepřekonatelného to nebylo. Za hodinu jsme se ocitli na dohled památce. V dřevěné budce před mostem jsme zanechali peníz za vstupné a šli objevovat. Holky se samozřejmě rozprchly každá jiným směrem, což k přítomnosti vysokých nijak nezabezpečených hradeb, bylo celkem riskantní. Prohlídku jsme tedy řídili my, rodiče. Postupně jsme si prošli všechny místnosti a v jedné našli namalovaný kamínek - jednoznačně určený k masové migraci nerostů. Namísto něj jsme umístili náš a splnili tak slib.

Jak se dalo čekat, život našeho velkého myslitele holky moc neuchvátil, takže když prolezly všechno co mohly (a někdy i co nemohly), s velkým nadšením šly řádit na hřiště. Ještě před obědem jsme se jim ale znovu pokusili nalít trochu znalostí do hlaviček. Kolem hradu byla vytvořena naučná stezka. Samozřejmě otáčení tabulek, spojování obrázků a jiné interaktivní prvky zaujaly malé návštěvnice mnohem intenzivněji, než tištěný doprovodný obsah. Jen u posledního výjevu života mistra Jana holky souhlasně prohlásily: "jé, ohýnek".

V dřevěném domečku, hlídaného malým ratlíkem, jsme pořídili něco k snědku. Holky dostaly párek, Lucka klobásu, já jsem si břicho zaplácnul sýrovou a hranolkovou rychlovkou. Po najezení jsme znovu spočinuli s manželkou na lavičkách u dětského hřiště. Aby holkám hezky a bezproblémově slehlo jídlo, nepustili jsme je na velkou trampolínu hned. Ale až za tři minuty. Zatímco drobotina řádila na houpacím náčiní, my jsme s Luckou uzavírali sázky, za jak dlouho se párky znovu objeví mezi námi. Naštěstí k tomu nedošlo a my jsme se vydali zpět do kempu.

Zpáteční cesta ubíhala pod taktovkou zpěvu a vyprávění pohádek. Objevili jsme nedostatek a učinili tak nápravu v podobě seznámení s příběhem o "Budulínkovi", "Koblížkovi" a vyprávěli holkám, kdy opadá listí z dubu. Možná to bylo náročností cesty, možná tím, že Julinka je zvyklá u pohádek usínat. Ale poslední kilometr šla Julí v dřímotách a nebýt rodičovské záchranné ruky, určitě by si nabila čumák.

Naprosto spontánně se zrodil u Terezky nápad na večerní aktivitu. Tak nějak nám mezi neustálým poskakováním, švitořením a povídáním oznámila, že by si k večeři ráda opekla buřtíky. Tenhle nápad jsme uvítali i my, protože to dokonale podtrhovalo atmosféru správného kempování pod stanem. Nadšeně jsme souhlasili a odpoledne se vydali do Tábora pro uzeniny a pečivo. Kromě toho jsme ale objevili na kraji města velké červenožluté šapitó cirkusu Humberto. Mrkli jsme s Luckou na sebe a bylo nám jasné, že tohle by byl zážitek pro všechny. Zatímco já jsem se dál ostražitě věnoval řízení motorového vozidla, manželka hledala v telefonu informace. A našla.

Kromě potravin nutných pro opékací proces jsme holkám zakoupili ještě zmrzlinu. Bohužel venkovní teplota, aktuální zmraženost výrobku i schopnost rychle sladkost zkonzumovat jednoznačně hovořily pro rychlé spotřebování. Nechtěli jsme riskovat ulepené ruce, popatlané oblečení či zmrzlinu na botě. Letní potěšení jsme si tedy nevychutnávali optimálně, ale slupli to co nejrychleji, navíc kousek od odpadkového koše.

Aby byly buřty, musí být ohniště a aby bylo ohniště, musí být oheň, který potřebuje dřevo. Hodně a suché. Vydali jsme se tedy za dřevem. Přítomnost lesíka ihned vedle kempu byla potěšující, nicméně vzhledem k tomu, že na každých pár metrech kempu se nacházelo ohniště, les byl dokonale vysbírán od klacků delších než dvacet centimetrů. Třísek na podpal jsme měli vskutku přehršel, ale surovin pro udržení ohně bylo málo. Spíše by to stačilo k očouzení masa. A tak jsme se vydali hlouběji a konečně našli. Všichni čtyři jsme táhli dřevěnou výbavu, kterou jsme postupně ztráceli. Abychom nemuseli trávit večerní opékání mezi všudypřítomnými rybáři, směřovali jsme až na druhý konec kempu. Naše dlouhé putování se vyplatilo a my objevili nádherné ohniště, lemované nízkými keříky. Založili jsme požár (napoprvé) a začali s přípravou večeře. Dřevo i buřtíky stačily. Najedli jsme se a stravu zalili okurkovým pivem.

Společenský večer nám překazil chlad, který se nad krajinou plížil. Zalezli jsme tedy do spacáků a nechali zimu vládnout venku.

Pokračování příště...

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Lucík hodnotil(a) 27.08.2020 09:27:01

vynikající

článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

slovo od slova

Lucík hodnotil(a) 27.08.2020 09:27:11

slovo od slova

článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

K tomuto článku dosud nikdo nevložil komentář.

Fotogalerie

Seriál a související články

1. díl: Po letech na Knížáku

Dva roky nám nový rodinný stan odpočíval v kumbále a dva roky jsme se těšili na to, že s ním vyjedeme a prožijeme několik dobrodružných nocí právě pod jeho plátěnou střechou. A konečně jsme se dočkali. Jelikož jsme se nechtěli trmácet do kdovíjak dalekého koutu naší republiky, odsouhlasili jsme si pobyt na jihu Čech. Krom toho, že je to celkem blízko jsme navíc s Luckou zjistili, že je to krajina pro nás líbivá a máme jí rádi. S holkami jsme možné alternativy neprobírali, ale předali jim informaci, že jedeme do kraje princezen. Naše rozhodnutí se tím pádem setkalo s úspěchem. Abychom si rodinný výlet užili co nejdéle s co nejnižší potřebou dovolené, naplánoval jsem si na páteční ráno ještě odběr krve. Tento důležitý článek skládačky se povedlo realizovat. Mou životodárnou tekutinu chtěli a já byl schopen jí darovat. Po deváté ráno jsem se ukázal doma, nasnídal se a začal nosit věci do auta. Lucka měla totiž od čtvrtka většinu věcí sbalenou.

2. díl: Konečně někdo vypnul vodu

Pršelo a pršelo. Pršelo celou noc, pršelo ráno a i když se pomalu blížilo dopoledne, pršelo stále. Krom nevinného ťukání na střechu se nám začaly dělat uvnitř stanu kapky na vnitřní straně plátna a na koberečku se objevilo několik mokrých fleků. Trochu nás tahle skutečnost zaskočila a já se pokusil udělat drobnou nápravu. Vylezl jsem ven, setřásl vodu a ještě jednou pořádně napjal všechny provazy tak, aby se na stanu nedělaly varhany. Po prvním zatřesení se zevnitř naší klícky ozval strašlivý řev. To když byla maminka zasažena několika kapkami. Plánovat venkovní aktivity bylo více než zbytečné. Holky sice měly gumáky, ale suché by na promáčené zemi stejně dlouho nezůstaly. Lucka zalovila ve svých pečlivě připravených poznámkách a našla řešení. Pojedeme do Tábora.

3. díl: U královny pohádek

Pro nedělní snídani byla Lucka vyslána Julinkou do místního krámku. Dcerka totiž oznámila, že by si ráda dala k prvnímu jídlu dne jogurt. A tím jsme samozřejmě vybaveni nebyli. Kromě mléčného výrobku ale donesla Lucka i vynikající koblížky, které nám rozhodně zpříjemnily ráno. Na obloze nebyl ani mrak, po dešti ani památky a tak nebylo potřeba se někde schovávat. Vyrazili jsme do rodinného parku Fábula, nacházejícího se v Kamenici nad Lipou, mezi Pelhřimovem a Jindřichovým Hradcem. Po půl hodině jízdy jsme zaparkovali u dřevěné hradby. Za bránou nás uvítala její výsost pohádková královna, popsala nám, jak to na pohádkovém hradě chodí a plynule přešla ke kasírování. Kromě vstupného nám nabídla i možnost neomezené výměny kostýmů pro naše malé princezny. Vzhledem k tomu, že šatna byla plná luxusních rób, bylo z čeho vybírat. A to nejhlavnější, máme číst pohádky.

4. díl: Jak jsme nechali mrznout holky

V noci byla megakosa. Dokonce i já, v zimním spacáku s hodně služným extrémním limitem, jsem zažíval chladné chvilky. Právě z tohoto důvodu v půl čtvrté ráno Lucka naplánovala koupi spacáků pro naše slečny. I když byly ratolesti zahrabány pod několika vrstvami, v polospánku jsem zaslechl kňouravý hlásek. Terezce byla zima a chtěla spát doma ve své postýlce. Bylo jasno, že tohle má nejvyšší prioritu.

5. díl: Dopoledne i odpoledne ve znamení plamenů

Noc byla pro holky daleko příjemnější, nikoliv však pro Lucku, která je musela několikrát do spacích pytlů zastrkávat. I když spacáky byly typově mumie, která v podstatě eliminuje možné samovolné opuštění, holkám se to povedlo. Jejich neustálé vrtění a hemžení způsobilo, že spacák byl do poloviny prázdný a tělo vyčnívalo ven. Nicméně úspěchem bylo, že se ráno dcerky nevzbudily s jinovatkou na řasách. Jako další položkou v Lucčině seznamu možných kulturních rozptýlení byl Kozí Hrádek. Národní kulturní památka se těšila po nějakou dobu přítomností mistra Jana Husa. Výlet měl tedy kromě zdravotního hlediska i přínos v oblasti historie.

6. díl: Kde se vzala, tu se vzala holčička

Dovolená se nám pomalu přehoupla do druhé poloviny. To znamenalo, že nás čeká ještě celá půlka. Což bylo velmi pozitivní. Na středeční den jsme si z harmonogramu vylosovali návštěvu Třeboně. I když jsme tohle město navštívili několikrát, ani jednou se nám nepovedlo vyšetřit si čas na prohlídku. Až letos. Hned po snídani jsme zamířili přímo na jih a díky Lucčině vyhledávacímu talentu zaparkovali nedaleko zámku. K jeho branám jsme nepřišli z centra, nýbrž od parku. A díky této skutečnosti se nám nepodařilo vyhnout se nástraze (atrakce) v podobě jízdy na koni. Když jsme skupinku ořů zpozorovali, bylo nám jasné, že Terezku jen tak neodtáhneme. Uzavřeli jsme s dcerkami dohodu, že pokud budou na prohlídce hodné, mohou se svézt na hrbu lichokopytníka.

7. díl: Pod střechou šapito

I když jsme doufali v pravý opak, Justýnka se zjevila před naším stanem během naší snídaně. Protože venku krápalo, naše dobré vychování velelo, abychom jí pozvali dál. Scénář se hodně podobal tomu, podle kterého jsme fungovali včera. Holčička seděla v naší ložnici a pronášela moudra. Bohužel náš příběh nabýval větší a větší tragičnosti. Po chvilce se před plachtou stanu objevil tatínek v cyklistickém dresu, který dcerce oznámil, že se jede projet a proto se má s prosbami obracet na babičku. Za chvilku se ale ukázala babička a vnučce oznámila, že se půjdou projít na houby. Ovšem Justýnka pronesla, že se jí nechce. Babička skromně pokrčila rameny a spíš k sobě než k nám pronesla, že jí přeci nebude nutit. Nato zmizela. Bohužel jen babička. Koukali jsme na sebe s Luckou jako blázni.

8. díl: Prchání

Poslední plnohodnotný den začal snídaní, u které nám asistovala Justýnka. Nějak nám bylo jasné, že jedinou možností jak trávit dovolenou pouze v rodinném kruhu je úprk pryč. Našich drobných trablů si všimli i motorkáři v nedalekém karavanu. Ti samí, s kterými Lucka navázala slovní kontakt při "odskoku" za vysprchováním. I oni vnímali urputnost holčičky jako více než zvýšenou. Lucka prohledala mapu okolí, pročetla si několik doporučení a výlet byl na světě. Vydáme se na Choustník.