I když jsem na hradech a zámcích vždycky vítal mladou pohlednou průvodkyni, s postupem času jsem zjistil, že větší výhra je vyfasovat průvodce, který je vybaven vědomostmi. A u Třeboňského zámku tomu tak bylo. Na nádvoří nás přivítal mladík, který na to ze začátku nevypadal, ale měl smysl pro humor a dějiny vnímal jako svou zálibu a ne nutnost k vystudování. Téměř hodinová prohlídka nás obohatila o nové informace, ale přinesla i zopakování již známého (a někdy zapomenutého). Jediným zklamáním pro nás s Luckou bylo, že ani na jednom z obrazů visících na zdech sálů nebyla vyobrazena Maruška Teruška. To byla do té doby věc zcela nevídaná a její šedivé lokny zdobily minimálně jeden obraz. Holky, zřejmě kvůli vidině poježdění, byly hodné.
Odměna tedy byla. Julinka se projela na poníkovi, Terezku jsem vyhoupl na velkého hnědáka. I když se v tu chvíli veškeré dětské zážitky zúžily na koňskou jízdu a kazetové stropy, vykládané klenotnice a obrovská benátská zrcadla byla zapomenuta, spokojené tváře našich dcer to odčinily. Po projížďce nastal čas oběda. V turisticky profláknutém městě, uprostřed léta, navíc v poledne sehnat na zahrádce stůl se čtyřmi volnými židlemi, navíc v ne příliš drahé cenové kategorii je úkol téměř nemožný. Některé posezení jsme míjeli rovnou, protože stoly byly plně obsazeny, někdy jsme se dostali ke studiu jídelního lístku a cifry na pravé straně nás odradily. Po chvilce pátrání jsme tedy vsadili na jistotu a v jedné z postranních uliček se usadili na Sahaře. Mezi objednávkou, servírováním a placením uplynulo jen pár minut. Jídlo se od minula nezměnilo, takže jsme si i tentokrát skvěle pochutnali.
Po obědě jsme se rozhodli zhřešit ještě návštěvou zmrzlinového krámku v rohu náměstí. Každý jsme si dali po jednom kopečku a odcestovali s ním na lavičku na náměstí, protože v úzké uličce u krámku, s cedulí "neopírejte kola" za začali srocovat cyklisté s tím, že si zde na chvilku odpočinou. Protože naše malé slečny již druhý den brebentily o tom, že by si přály plyšového lvíčka a zebřičku (zřejmě jako vzpomínku na navštívenou zoologickou zahradu) a dneska by si je zasloužily, zaběhl jsem do hračkářství obhlédnout možnosti. Plyšových postaviček byla spousta, ale podobných dvěma hledaným nebyla v policích ani jedna. Bez úspěchu jsem se vrátil k holkám právě ve chvíli, kdy se nad Třeboní začala stahovat mračna. Nejdříve pomalu, pak trochu svižněji a nakonec poklusem jsme se vrátili k autu. Déšť již zdobil přední sklo a nastoupili lehce zmoklí.
Venkovní aktivity jsme v tomto počasí provozovat nechtěli a tak jsme se přesunuli do Tábora a znovu holky "odevzdali" do Človíčkova. Tentokrát nebyl velký hrací sál prázdný a holky se rychle přidaly k ostatním. Chvílemi připomínala sice hra lov nejmladších, ale slziček nebylo, ostatní rodiče se věnovali jiným aktivitám (mobilu), tak jsme jen přihlíželi. Holky chvíli stavěly, chvíli bořily, chvilku jezdily. Když se Lucka vydala na průzkum okolí (a odskočit si), všimla si velkého hračkářství. A ve velkém hračkářství objevila všemožná a hlavně líbivá plyšová zvířátka. Tuhle radostnou zprávu jsme spolu konzultovali a dospěli k názoru, že jestli lvíčka s tučňákem nepořídíme tady, tak už nikde. Z Človíčkova, kde jsme ukončili působení jsme holky odvedly do království maňásků. Za vydatného "jééééé" se holky probíraly množství zvířátek. Terezka si po vysněném lvíčkovi neomylně sáhla, ale Julinka váhala a nakonec si k pokladně nesla tučňáka. O pár vchodů, možná o nějaké to patro jinde jsme pořídili večerní krmi a poté se vydali do kempu.
Nedaleko plácku, který zabíral náš stan, na nás čekalo překvapení. To bylo v podobě karavanu. Ani Lucka, ani já jsme nechápali, proč pan řidič zastavil tak blízko nás, ale tento fakt jsme přešli s mávnutím ruky. Po chvilce jsme zjistili, že mobilní domov poskytuje přístřeší mladému muži, jeho mamince a mladé, sedmileté slečně. Ta, jako každé zvídavé děcko, přiběhla po chvilce k našemu stanu, představila se jako Justýnka a navázala s holkami kontakt. Z toho jsme měli velkou radost, protože se za chvilku honily kolem stanu, hrály si s míčem a povídaly se. S Luckou jsme byli nadšené z toho, že budou mít holky kamarádku a nebudou pořád vázané jen na své nechápavé rodiče. Jenže...
Z príma holčičky se za chvilku vyklubala celkem neodbytná osoba. Po deseti minutách skotačení před stanem se nám nastěhovala do obýváku, pak do ložnice a začala lustrovat věci. Na její otázky směřující ke zjištění, čí je batoh ležící u stěny, kdo spí na jaké matraci a podobně jsme zírali s otevřenou pusou. Když začala nevybíravým způsobem holky poučovat co se jak dělá, oznámili jsme jí, že budeme večeřet a potřebujeme na to místo. Justýnka zmizela. Sfoukli jsme večeři a holčičí hygienu, načež se Justýnka objevila znova. Tentokrát se ani neptala, jestli může dovnitř a rovnou k nám vlezla. Chvilku chrlila svoje moudra a nebyla schopna pochopit, že naše dcerky jsou ve spacácích proto, že budou spát. Nepochopila a proto jí to Lucka musela vysvětlit. To když manželce už došla trpělivost. Zbytek večera jsme probírali hlavně večerní téma, Justýnku.