Jihočeské stanování

6. díl: Kde se vzala, tu se vzala holčička

Dovolená se nám pomalu přehoupla do druhé poloviny. To znamenalo, že nás čeká ještě celá půlka. Což bylo velmi pozitivní. Na středeční den jsme si z harmonogramu vylosovali návštěvu Třeboně. I když jsme tohle město navštívili několikrát, ani jednou se nám nepovedlo vyšetřit si čas na prohlídku. Až letos. Hned po snídani jsme zamířili přímo na jih a díky Lucčině vyhledávacímu talentu zaparkovali nedaleko zámku. K jeho branám jsme nepřišli z centra, nýbrž od parku. A díky této skutečnosti se nám nepodařilo vyhnout se nástraze (atrakce) v podobě jízdy na koni. Když jsme skupinku ořů zpozorovali, bylo nám jasné, že Terezku jen tak neodtáhneme. Uzavřeli jsme s dcerkami dohodu, že pokud budou na prohlídce hodné, mohou se svézt na hrbu lichokopytníka.

středa 15.07.2020 publikovaný příběhy Lucíka a Jendy Lucík a Jenda
KDE (polohy a umístění) Čechy / jih /
KDO (osoby a obsazení) rodina /
KDY (období a interval) dovolená / letní dovolená / více dní /
PROČ (důvody a účely) odpočinek /

I když jsem na hradech a zámcích vždycky vítal mladou pohlednou průvodkyni, s postupem času jsem zjistil, že větší výhra je vyfasovat průvodce, který je vybaven vědomostmi. A u Třeboňského zámku tomu tak bylo. Na nádvoří nás přivítal mladík, který na to ze začátku nevypadal, ale měl smysl pro humor a dějiny vnímal jako svou zálibu a ne nutnost k vystudování. Téměř hodinová prohlídka nás obohatila o nové informace, ale přinesla i zopakování již známého (a někdy zapomenutého). Jediným zklamáním pro nás s Luckou bylo, že ani na jednom z obrazů visících na zdech sálů nebyla vyobrazena Maruška Teruška. To byla do té doby věc zcela nevídaná a její šedivé lokny zdobily minimálně jeden obraz. Holky, zřejmě kvůli vidině poježdění, byly hodné.

Odměna tedy byla. Julinka se projela na poníkovi, Terezku jsem vyhoupl na velkého hnědáka. I když se v tu chvíli veškeré dětské zážitky zúžily na koňskou jízdu a kazetové stropy, vykládané klenotnice a obrovská benátská zrcadla byla zapomenuta, spokojené tváře našich dcer to odčinily. Po projížďce nastal čas oběda. V turisticky profláknutém městě, uprostřed léta, navíc v poledne sehnat na zahrádce stůl se čtyřmi volnými židlemi, navíc v ne příliš drahé cenové kategorii je úkol téměř nemožný. Některé posezení jsme míjeli rovnou, protože stoly byly plně obsazeny, někdy jsme se dostali ke studiu jídelního lístku a cifry na pravé straně nás odradily. Po chvilce pátrání jsme tedy vsadili na jistotu a v jedné z postranních uliček se usadili na Sahaře. Mezi objednávkou, servírováním a placením uplynulo jen pár minut. Jídlo se od minula nezměnilo, takže jsme si i tentokrát skvěle pochutnali.

Po obědě jsme se rozhodli zhřešit ještě návštěvou zmrzlinového krámku v rohu náměstí. Každý jsme si dali po jednom kopečku a odcestovali s ním na lavičku na náměstí, protože v úzké uličce u krámku, s cedulí "neopírejte kola" za začali srocovat cyklisté s tím, že si zde na chvilku odpočinou. Protože naše malé slečny již druhý den brebentily o tom, že by si přály plyšového lvíčka a zebřičku (zřejmě jako vzpomínku na navštívenou zoologickou zahradu) a dneska by si je zasloužily, zaběhl jsem do hračkářství obhlédnout možnosti. Plyšových postaviček byla spousta, ale podobných dvěma hledaným nebyla v policích ani jedna. Bez úspěchu jsem se vrátil k holkám právě ve chvíli, kdy se nad Třeboní začala stahovat mračna. Nejdříve pomalu, pak trochu svižněji a nakonec poklusem jsme se vrátili k autu. Déšť již zdobil přední sklo a nastoupili lehce zmoklí.

Venkovní aktivity jsme v tomto počasí provozovat nechtěli a tak jsme se přesunuli do Tábora a znovu holky "odevzdali" do Človíčkova. Tentokrát nebyl velký hrací sál prázdný a holky se rychle přidaly k ostatním. Chvílemi připomínala sice hra lov nejmladších, ale slziček nebylo, ostatní rodiče se věnovali jiným aktivitám (mobilu), tak jsme jen přihlíželi. Holky chvíli stavěly, chvíli bořily, chvilku jezdily. Když se Lucka vydala na průzkum okolí (a odskočit si), všimla si velkého hračkářství. A ve velkém hračkářství objevila všemožná a hlavně líbivá plyšová zvířátka. Tuhle radostnou zprávu jsme spolu konzultovali a dospěli k názoru, že jestli lvíčka s tučňákem nepořídíme tady, tak už nikde. Z Človíčkova, kde jsme ukončili působení jsme holky odvedly do království maňásků. Za vydatného "jééééé" se holky probíraly množství zvířátek. Terezka si po vysněném lvíčkovi neomylně sáhla, ale Julinka váhala a nakonec si k pokladně nesla tučňáka. O pár vchodů, možná o nějaké to patro jinde jsme pořídili večerní krmi a poté se vydali do kempu.

Nedaleko plácku, který zabíral náš stan, na nás čekalo překvapení. To bylo v podobě karavanu. Ani Lucka, ani já jsme nechápali, proč pan řidič zastavil tak blízko nás, ale tento fakt jsme přešli s mávnutím ruky. Po chvilce jsme zjistili, že mobilní domov poskytuje přístřeší mladému muži, jeho mamince a mladé, sedmileté slečně. Ta, jako každé zvídavé děcko, přiběhla po chvilce k našemu stanu, představila se jako Justýnka a navázala s holkami kontakt. Z toho jsme měli velkou radost, protože se za chvilku honily kolem stanu, hrály si s míčem a povídaly se. S Luckou jsme byli nadšené z toho, že budou mít holky kamarádku a nebudou pořád vázané jen na své nechápavé rodiče. Jenže...

Z príma holčičky se za chvilku vyklubala celkem neodbytná osoba. Po deseti minutách skotačení před stanem se nám nastěhovala do obýváku, pak do ložnice a začala lustrovat věci. Na její otázky směřující ke zjištění, čí je batoh ležící u stěny, kdo spí na jaké matraci a podobně jsme zírali s otevřenou pusou. Když začala nevybíravým způsobem holky poučovat co se jak dělá, oznámili jsme jí, že budeme večeřet a potřebujeme na to místo. Justýnka zmizela. Sfoukli jsme večeři a holčičí hygienu, načež se Justýnka objevila znova. Tentokrát se ani neptala, jestli může dovnitř a rovnou k nám vlezla. Chvilku chrlila svoje moudra a nebyla schopna pochopit, že naše dcerky jsou ve spacácích proto, že budou spát. Nepochopila a proto jí to Lucka musela vysvětlit. To když manželce už došla trpělivost. Zbytek večera jsme probírali hlavně večerní téma, Justýnku.

Pokračování příště...

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Lucík hodnotil(a) 02.09.2020 15:22:40

vynikající

článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

slovo od slova

Lucík hodnotil(a) 02.09.2020 15:22:49

slovo od slova

článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

Lucík napsal(a) 02.09.2020 15:24

Zapomněl jsi dodat, že nejenom že byla Justýna poděs, ale ještě se babička snažila vnutit mi svého syna za chotě. Ikdyž já tam mam manžela a děti a on nebyl ještě ani rozvedenej.

vytvořit / odpovědět

Jenda napsal(a) 03.09.2020 06:55

No jo, vidíš, na to jsem opravdu zapomněl. Asi proto, že jsem u toho logicky nebyl. Zatím jsme stále svoji, tak si na tu nabídku asi nekývla, co?

vytvořit / odpovědět

Fotogalerie

Seriál a související články

1. díl: Po letech na Knížáku

Dva roky nám nový rodinný stan odpočíval v kumbále a dva roky jsme se těšili na to, že s ním vyjedeme a prožijeme několik dobrodružných nocí právě pod jeho plátěnou střechou. A konečně jsme se dočkali. Jelikož jsme se nechtěli trmácet do kdovíjak dalekého koutu naší republiky, odsouhlasili jsme si pobyt na jihu Čech. Krom toho, že je to celkem blízko jsme navíc s Luckou zjistili, že je to krajina pro nás líbivá a máme jí rádi. S holkami jsme možné alternativy neprobírali, ale předali jim informaci, že jedeme do kraje princezen. Naše rozhodnutí se tím pádem setkalo s úspěchem. Abychom si rodinný výlet užili co nejdéle s co nejnižší potřebou dovolené, naplánoval jsem si na páteční ráno ještě odběr krve. Tento důležitý článek skládačky se povedlo realizovat. Mou životodárnou tekutinu chtěli a já byl schopen jí darovat. Po deváté ráno jsem se ukázal doma, nasnídal se a začal nosit věci do auta. Lucka měla totiž od čtvrtka většinu věcí sbalenou.

2. díl: Konečně někdo vypnul vodu

Pršelo a pršelo. Pršelo celou noc, pršelo ráno a i když se pomalu blížilo dopoledne, pršelo stále. Krom nevinného ťukání na střechu se nám začaly dělat uvnitř stanu kapky na vnitřní straně plátna a na koberečku se objevilo několik mokrých fleků. Trochu nás tahle skutečnost zaskočila a já se pokusil udělat drobnou nápravu. Vylezl jsem ven, setřásl vodu a ještě jednou pořádně napjal všechny provazy tak, aby se na stanu nedělaly varhany. Po prvním zatřesení se zevnitř naší klícky ozval strašlivý řev. To když byla maminka zasažena několika kapkami. Plánovat venkovní aktivity bylo více než zbytečné. Holky sice měly gumáky, ale suché by na promáčené zemi stejně dlouho nezůstaly. Lucka zalovila ve svých pečlivě připravených poznámkách a našla řešení. Pojedeme do Tábora.

3. díl: U královny pohádek

Pro nedělní snídani byla Lucka vyslána Julinkou do místního krámku. Dcerka totiž oznámila, že by si ráda dala k prvnímu jídlu dne jogurt. A tím jsme samozřejmě vybaveni nebyli. Kromě mléčného výrobku ale donesla Lucka i vynikající koblížky, které nám rozhodně zpříjemnily ráno. Na obloze nebyl ani mrak, po dešti ani památky a tak nebylo potřeba se někde schovávat. Vyrazili jsme do rodinného parku Fábula, nacházejícího se v Kamenici nad Lipou, mezi Pelhřimovem a Jindřichovým Hradcem. Po půl hodině jízdy jsme zaparkovali u dřevěné hradby. Za bránou nás uvítala její výsost pohádková královna, popsala nám, jak to na pohádkovém hradě chodí a plynule přešla ke kasírování. Kromě vstupného nám nabídla i možnost neomezené výměny kostýmů pro naše malé princezny. Vzhledem k tomu, že šatna byla plná luxusních rób, bylo z čeho vybírat. A to nejhlavnější, máme číst pohádky.

4. díl: Jak jsme nechali mrznout holky

V noci byla megakosa. Dokonce i já, v zimním spacáku s hodně služným extrémním limitem, jsem zažíval chladné chvilky. Právě z tohoto důvodu v půl čtvrté ráno Lucka naplánovala koupi spacáků pro naše slečny. I když byly ratolesti zahrabány pod několika vrstvami, v polospánku jsem zaslechl kňouravý hlásek. Terezce byla zima a chtěla spát doma ve své postýlce. Bylo jasno, že tohle má nejvyšší prioritu.

5. díl: Dopoledne i odpoledne ve znamení plamenů

Noc byla pro holky daleko příjemnější, nikoliv však pro Lucku, která je musela několikrát do spacích pytlů zastrkávat. I když spacáky byly typově mumie, která v podstatě eliminuje možné samovolné opuštění, holkám se to povedlo. Jejich neustálé vrtění a hemžení způsobilo, že spacák byl do poloviny prázdný a tělo vyčnívalo ven. Nicméně úspěchem bylo, že se ráno dcerky nevzbudily s jinovatkou na řasách. Jako další položkou v Lucčině seznamu možných kulturních rozptýlení byl Kozí Hrádek. Národní kulturní památka se těšila po nějakou dobu přítomností mistra Jana Husa. Výlet měl tedy kromě zdravotního hlediska i přínos v oblasti historie.

6. díl: Kde se vzala, tu se vzala holčička

Dovolená se nám pomalu přehoupla do druhé poloviny. To znamenalo, že nás čeká ještě celá půlka. Což bylo velmi pozitivní. Na středeční den jsme si z harmonogramu vylosovali návštěvu Třeboně. I když jsme tohle město navštívili několikrát, ani jednou se nám nepovedlo vyšetřit si čas na prohlídku. Až letos. Hned po snídani jsme zamířili přímo na jih a díky Lucčině vyhledávacímu talentu zaparkovali nedaleko zámku. K jeho branám jsme nepřišli z centra, nýbrž od parku. A díky této skutečnosti se nám nepodařilo vyhnout se nástraze (atrakce) v podobě jízdy na koni. Když jsme skupinku ořů zpozorovali, bylo nám jasné, že Terezku jen tak neodtáhneme. Uzavřeli jsme s dcerkami dohodu, že pokud budou na prohlídce hodné, mohou se svézt na hrbu lichokopytníka.

7. díl: Pod střechou šapito

I když jsme doufali v pravý opak, Justýnka se zjevila před naším stanem během naší snídaně. Protože venku krápalo, naše dobré vychování velelo, abychom jí pozvali dál. Scénář se hodně podobal tomu, podle kterého jsme fungovali včera. Holčička seděla v naší ložnici a pronášela moudra. Bohužel náš příběh nabýval větší a větší tragičnosti. Po chvilce se před plachtou stanu objevil tatínek v cyklistickém dresu, který dcerce oznámil, že se jede projet a proto se má s prosbami obracet na babičku. Za chvilku se ale ukázala babička a vnučce oznámila, že se půjdou projít na houby. Ovšem Justýnka pronesla, že se jí nechce. Babička skromně pokrčila rameny a spíš k sobě než k nám pronesla, že jí přeci nebude nutit. Nato zmizela. Bohužel jen babička. Koukali jsme na sebe s Luckou jako blázni.

8. díl: Prchání

Poslední plnohodnotný den začal snídaní, u které nám asistovala Justýnka. Nějak nám bylo jasné, že jedinou možností jak trávit dovolenou pouze v rodinném kruhu je úprk pryč. Našich drobných trablů si všimli i motorkáři v nedalekém karavanu. Ti samí, s kterými Lucka navázala slovní kontakt při "odskoku" za vysprchováním. I oni vnímali urputnost holčičky jako více než zvýšenou. Lucka prohledala mapu okolí, pročetla si několik doporučení a výlet byl na světě. Vydáme se na Choustník.