V noci byla megakosa. Dokonce i já, v zimním spacáku s hodně služným extrémním limitem, jsem zažíval chladné chvilky. Právě z tohoto důvodu v půl čtvrté ráno Lucka naplánovala koupi spacáků pro naše slečny. I když byly ratolesti zahrabány pod několika vrstvami, v polospánku jsem zaslechl kňouravý hlásek. Terezce byla zima a chtěla spát doma ve své postýlce. Bylo jasno, že tohle má nejvyšší prioritu.
Po sušenkové snídani, nic dalšího použitelného se totiž v potravinové tašce nenacházelo, jsme vyrazili směr Tábor a odbočili k sportovnímu supermarketu. Teda, hned poté, co jsme nabrali plnou do našeho auta. Výprava za outdoorovou výpravou byla krátká a úspěšná. V prodejně se sice nenacházel výrobek, který Lucka na internetu objevila, ale velmi schopná paní prodavačka nám nabídla alternativu. Barevná kombinace byla holkami schválená. Nemělo smyslu pátrat a vybírat dál. Paní pokladní, holky i my jsme byli maximálně spokojení.
Spacáčky jsme zaklapli do kufru a vyrazili do Táborské ZOO. Pondělí bylo totiž nejlepším dnem pro výlet za zvířátky. A navíc jsme tam ještě nebyli. Cesta k zoologické zahradě připomínala průjezd mezi poli. Nebýt ukazatelů a směrových tabulí, měli bychom za to, že jedeme k dávno opuštěnému obydlí. Prašná polňačka nás ale nezradila a dovedla nás až k parkovišti. Protože plot oddělující obyvatelstvo od nenasytných predátorů (papoušků a malých opiček) byl pokryt reklamami právě na Táborskou zoo, tušili jsme, že jsme správně. Zakoupili jsme vstupenky a podle obdrženého plánku následovali trasu. Ptactvo, umístěné hned za vchodem, holky moc nezaujalo a Julinka byla permanentně o tři metry vepředu. Nejspíš prováděla průzkum. Kromě drobné zvěře, jakými byli surikaty anebo želvy jsme si mohli celkem z blízka prohlédnout i šelmy. Lev, tygr, medvědi a vlci byli doslova kousek od nás. Jako raritu jsem pokládal bílého klokánka (asi svlečenej Skippy) anebo hezkého velblouda (většinou jsou takový odrbaní). Jestli budete mít cestu kolem, určitě se zastavte, stojí to za to. Nepteje se však na názor našich dětí, ty nejvíce obdivovaly hřiště.
Oběd jsme samozřejmě podnikli na místě a tentokrát jsme si pošmákli a byli maximálně spokojeni. Bez dlouhého čekání jsme se nadlábli a po zaplacení se šly holky konečně řádit na lanové dráhy, houpačky a skluzavky. My s Luckou jsme odpočívali a užívali si slunka. Po vyhopsání jsme holky naložili do auta a odjeli zpět do kempu. I s mezizastávkou na opatření večeře, kdy jsem nakupoval já, jsme pořád dorazili do kempu v takový čas, že byla možnost něco podniknout. Posilnili jsme se svačinou a vyrazili znovu do lesa, přímo za nosem. Dvoudenní absence deště způsobila, že sobotní neprostupná a zabahněná cesta byla nyní schůdná. Vydali jsme se tedy dál po modré a lehce naplánovali okruh. Holky byly podle projevu plné energie.
Po upravených cestách i překážkových pěšinkách jsme putovali přírodou. Prvním velkým rozptýlením byla práce těžkého lesnického stroje. Pozorovali jsme, jak klepeta na konci obřího ramene skládají klády do úhledných kupek. Zařízení bylo vybaveno i nákladním prostorem, kde byly klády naloženy a odkud byly vykládány. Holky jsme nemohli odtrhnout a tak jsme počkali, až bude práce hotová. Ale když se kolos odporoučel, dcerky za ním chtěly běžet, případně počkat na další skládání. To už jsme razantně odmítli a s drobnou eskalací síly je odtáhli dál. Protože jsme toho našlapaly dost, princezny si začaly stěžovat na nemohoucí nožičky. I s tímto problémem jsme si rychle poradili a pustili se do vyprávění pohádek a hráli slovní hry.
I když považujeme své potomstvo za bystré, nebyli jsme jim schopni vysvětlit princip hry na hádání postav. Oznámili jsme jim, že se budeme vydávat za nějakou pohádkovou postavu a ony se mají ptát a zjistit tak, koho zastupujeme. Bohužel měla hra prapodivný průběh:
Zapomněl jsem zmínit, že Lucka už od paseky, na které řádil stroj, táhla velký kus stromové kůry. Já jsem se rozhodl, že jako správný tatík udělám holkám lodičku. Lucka projevila neuvěřitelnou vůli, aby osmolený kus nezahodila a táhla ho až do kempu. A to ještě stačila trhat holkám jahody a cpát jim je do pusy. Poslední etapa našeho výletu byla bahnitá, lepivá a čvachtavá. I přes veškerou snahu jsme se tu a tam ponořili do nehezké hmoty a zaneřádili se tak boty. Naštěstí jsme se nacházeli kousek od kempu. Stačilo přejít můstek a ocitli jsme se na druhé straně kempu. Vlastně nejdál, kde jsme kdy byli.
Maminka nám oznámila, že se půjde sprchnout a my si máme jít ještě na chvilku hrát. Stalo se. Předpokládal jsem, že se žena po chvíli buď objeví, anebo zavolá. Nic. Tři čtvrtě hodinová pauza, která nudila jen mě, protože holky se na hřišti seznámily s moravačkou Emičkou, jsem usoudil, že je nejvyšší čas na večeři. Dorazili jsme ke stanu a Lucka pořád nikde. Připravil jsem tedy vzduch omaštěný větrem a žena se s turbanem na hlavě objevila v plátěných dveřích. Navečeřeli jsme se s tím, že Terezka byla pod přísným dohledem. Jezení totiž hrozně šidila. Julinka jedla sice předpisově, ale trikem hodným Copperfielda si polila záda čajem.
Lucka se nám opět ztratila. Tentokrát se nechala odchytit do pasti nekonečného dialogu párem motorkářů, kteří kempili v karavanu nedaleko našeho stolu. Ne, že by byli staří, ale měli mnohaleté zážitky. Holky jsem nalákal na kutě díky novým spacákům. Zalezly do nich, ale vrtěly se, kroutily a na jejich usnutí jsme s Luckou museli čekat hodně, hodně dlouho. Ovšem výsledek stál za to. Ani jedna ani druhá si již nestěžovaly na noční chlad.
vynikající
slovo od slova
Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.
Dva roky nám nový rodinný stan odpočíval v kumbále a dva roky jsme se těšili na to, že s ním vyjedeme a prožijeme několik dobrodružných nocí právě pod jeho plátěnou střechou. A konečně jsme se dočkali. Jelikož jsme se nechtěli trmácet do kdovíjak dalekého koutu naší republiky, odsouhlasili jsme si pobyt na jihu Čech. Krom toho, že je to celkem blízko jsme navíc s Luckou zjistili, že je to krajina pro nás líbivá a máme jí rádi. S holkami jsme možné alternativy neprobírali, ale předali jim informaci, že jedeme do kraje princezen. Naše rozhodnutí se tím pádem setkalo s úspěchem. Abychom si rodinný výlet užili co nejdéle s co nejnižší potřebou dovolené, naplánoval jsem si na páteční ráno ještě odběr krve. Tento důležitý článek skládačky se povedlo realizovat. Mou životodárnou tekutinu chtěli a já byl schopen jí darovat. Po deváté ráno jsem se ukázal doma, nasnídal se a začal nosit věci do auta. Lucka měla totiž od čtvrtka většinu věcí sbalenou.
Pršelo a pršelo. Pršelo celou noc, pršelo ráno a i když se pomalu blížilo dopoledne, pršelo stále. Krom nevinného ťukání na střechu se nám začaly dělat uvnitř stanu kapky na vnitřní straně plátna a na koberečku se objevilo několik mokrých fleků. Trochu nás tahle skutečnost zaskočila a já se pokusil udělat drobnou nápravu. Vylezl jsem ven, setřásl vodu a ještě jednou pořádně napjal všechny provazy tak, aby se na stanu nedělaly varhany. Po prvním zatřesení se zevnitř naší klícky ozval strašlivý řev. To když byla maminka zasažena několika kapkami. Plánovat venkovní aktivity bylo více než zbytečné. Holky sice měly gumáky, ale suché by na promáčené zemi stejně dlouho nezůstaly. Lucka zalovila ve svých pečlivě připravených poznámkách a našla řešení. Pojedeme do Tábora.
Pro nedělní snídani byla Lucka vyslána Julinkou do místního krámku. Dcerka totiž oznámila, že by si ráda dala k prvnímu jídlu dne jogurt. A tím jsme samozřejmě vybaveni nebyli. Kromě mléčného výrobku ale donesla Lucka i vynikající koblížky, které nám rozhodně zpříjemnily ráno. Na obloze nebyl ani mrak, po dešti ani památky a tak nebylo potřeba se někde schovávat. Vyrazili jsme do rodinného parku Fábula, nacházejícího se v Kamenici nad Lipou, mezi Pelhřimovem a Jindřichovým Hradcem. Po půl hodině jízdy jsme zaparkovali u dřevěné hradby. Za bránou nás uvítala její výsost pohádková královna, popsala nám, jak to na pohádkovém hradě chodí a plynule přešla ke kasírování. Kromě vstupného nám nabídla i možnost neomezené výměny kostýmů pro naše malé princezny. Vzhledem k tomu, že šatna byla plná luxusních rób, bylo z čeho vybírat. A to nejhlavnější, máme číst pohádky.
V noci byla megakosa. Dokonce i já, v zimním spacáku s hodně služným extrémním limitem, jsem zažíval chladné chvilky. Právě z tohoto důvodu v půl čtvrté ráno Lucka naplánovala koupi spacáků pro naše slečny. I když byly ratolesti zahrabány pod několika vrstvami, v polospánku jsem zaslechl kňouravý hlásek. Terezce byla zima a chtěla spát doma ve své postýlce. Bylo jasno, že tohle má nejvyšší prioritu.
Noc byla pro holky daleko příjemnější, nikoliv však pro Lucku, která je musela několikrát do spacích pytlů zastrkávat. I když spacáky byly typově mumie, která v podstatě eliminuje možné samovolné opuštění, holkám se to povedlo. Jejich neustálé vrtění a hemžení způsobilo, že spacák byl do poloviny prázdný a tělo vyčnívalo ven. Nicméně úspěchem bylo, že se ráno dcerky nevzbudily s jinovatkou na řasách. Jako další položkou v Lucčině seznamu možných kulturních rozptýlení byl Kozí Hrádek. Národní kulturní památka se těšila po nějakou dobu přítomností mistra Jana Husa. Výlet měl tedy kromě zdravotního hlediska i přínos v oblasti historie.
Dovolená se nám pomalu přehoupla do druhé poloviny. To znamenalo, že nás čeká ještě celá půlka. Což bylo velmi pozitivní. Na středeční den jsme si z harmonogramu vylosovali návštěvu Třeboně. I když jsme tohle město navštívili několikrát, ani jednou se nám nepovedlo vyšetřit si čas na prohlídku. Až letos. Hned po snídani jsme zamířili přímo na jih a díky Lucčině vyhledávacímu talentu zaparkovali nedaleko zámku. K jeho branám jsme nepřišli z centra, nýbrž od parku. A díky této skutečnosti se nám nepodařilo vyhnout se nástraze (atrakce) v podobě jízdy na koni. Když jsme skupinku ořů zpozorovali, bylo nám jasné, že Terezku jen tak neodtáhneme. Uzavřeli jsme s dcerkami dohodu, že pokud budou na prohlídce hodné, mohou se svézt na hrbu lichokopytníka.
I když jsme doufali v pravý opak, Justýnka se zjevila před naším stanem během naší snídaně. Protože venku krápalo, naše dobré vychování velelo, abychom jí pozvali dál. Scénář se hodně podobal tomu, podle kterého jsme fungovali včera. Holčička seděla v naší ložnici a pronášela moudra. Bohužel náš příběh nabýval větší a větší tragičnosti. Po chvilce se před plachtou stanu objevil tatínek v cyklistickém dresu, který dcerce oznámil, že se jede projet a proto se má s prosbami obracet na babičku. Za chvilku se ale ukázala babička a vnučce oznámila, že se půjdou projít na houby. Ovšem Justýnka pronesla, že se jí nechce. Babička skromně pokrčila rameny a spíš k sobě než k nám pronesla, že jí přeci nebude nutit. Nato zmizela. Bohužel jen babička. Koukali jsme na sebe s Luckou jako blázni.
Poslední plnohodnotný den začal snídaní, u které nám asistovala Justýnka. Nějak nám bylo jasné, že jedinou možností jak trávit dovolenou pouze v rodinném kruhu je úprk pryč. Našich drobných trablů si všimli i motorkáři v nedalekém karavanu. Ti samí, s kterými Lucka navázala slovní kontakt při "odskoku" za vysprchováním. I oni vnímali urputnost holčičky jako více než zvýšenou. Lucka prohledala mapu okolí, pročetla si několik doporučení a výlet byl na světě. Vydáme se na Choustník.