V obchodním centru Dvořák se nacházel "Človíčkov", což je prostor pro dlouhodobé odložení dětí různého věku. Holky se mezi skluzavkami, kostkami, šlapadly a prolézačkami řádně vyblbly. Navíc postupně přicházely i další děti, takže na své lumpačení nebyly sami. My jsme s Luckou spokojeně seděli a užívali si pohledu, jak si naše ratolesti umí krásně hrát. V jedenáct, když jsme holky volali k odchodu, jsme se dozvěděli, že bylo hrozně málo času na hraní. Jedna a půl hodina je mizivá.
Po drobném nákupu v potravinách jsme odjeli na Táborské náměstí a naklusali do Besedy na oběd. Měli jsme neuvěřitelné štěstí, protože na nás čekal poslední stůl a téměř okamžitě po našem usednutí se přihnala další kupa lidí dožadující se seslí. Bohužel, byli personálem vyvedeni, protože postávání ve vchodu do restaurace a jemné překážení se číšníkům a číšnicím moc nehodilo.
Kuchař nám z jídelního lístku vykouzlil na stůl jídlo. Abych se nenarval, zvolil jsem klasickou strategii, objednal si jen polévku a čekal, co zbyde po holkách. A vyplatilo se. K vývaru jsem požil ještě dvě poloviny hlavního chodu a byl tak dokonale syt. Venku stále pršelo. Lucka tedy našla další z interiérových zábav (taktéž ze svého průvodce dovolenou). Za několika rohy se nacházelo muzeum Lega. Kromě avízovaných sbírek nabízelo i malou herničku. Spoléhali jsme na to, že jestli holky nezaujme stavebnice za sklem, možnost stavění určitě. Vlezli jsme do dobře ukrytých dveří a ocitli se v ráji "všechno je tu boží".
Ocitli jsme mezi spoustou kostiček. Prostor kolem pokladny byl malý a vypadalo to, že výstavu budeme mít za pár minut projitou, ale opak byl pravdou. Když jsme platili vstupné, navíc jsme dostali možnost se zúčastnit soutěže v hledání pohádek. Slečna nám oznámila, že mezi jednotlivými scenériemi jsou ukryté i výjevy z pohádek. A naším úkolem bylo přiřadit ke skládance název. Respektive napsat písmennou a číselnou kombinaci uvedenou u stavebnice na papírek. Samozřejmě jsme nešli jen po pohádkách, ale když už byla ta možnost, hledali jsme. Někdy pohádka vysloveně uhodila do očí, to když vedle stavebních dělníků stavějící moderní dům stála chýše s kouzelníkem. U jiných titulů jsme se k vitrínám několikrát vraceli a procházeli doslova kostičku po kostičce. Nakonec jsme dali kompletní seznam. Celé muzeum bylo pro mě pastvou pro oči. K vidění byly staré stavebnice, naprosté novinky, tematické i raritní kousky. Samozřejmě mé srdce zaplesalo u Star Wars, kterým byla věnována celá místnost.
Holky pobíhali od jednoho exponátu k druhému a nejvíc je zaujala stavebnice letadla, která se po stisknutí čudlíku hýbala. Jiné rozptýlení bohužel nenalezly, protože dětský koutek byl z provozních důvodů zavřený. Když jsme se znovu ocitli u kasy a odevzdali vyplněný lístek, dostali jsme pochvalu za správné hledání. Odměnou bylo lízátko. A protože na paní pokladní hleděly dva páry smutných oči, i lízátka byly dvě. Chvilku probíhala ještě diskuze na téma "nutnost koupě Lego Frozen o obsahu 6ti kostiček", ale naše argumenty byly naštěstí silnější. Pytlík s Annou a Elzou zůstal na pultě.
Na ulici nás čekalo velmi milé překvapení. Přestalo pršet a obloha se zbarvila do modré. Mohli jsme se sice rovnou pustit do nějaké bujaré procházky, ale my jsme si šli posedět na něco dobrého. Kavárnička Klid (bohužel již zrušená) byla velmi pěkná a nabízela spoustu možností jak si pokazit linii. Kafíčko, dortíček, holky konečně hrací koutek. Příjemnou atmosférou jsme se kochali zhruba do čtvrt na dvě. Pak se vydali znovu do kempu. Ve stanu se holky nazuly do gumáků a vyrazili jsme na borůvky. Vůbec poprvé jsem nabádal holky, aby si stoupaly do kaluží a okusily pocit, že jim neteče do bot. Bohužel dcerky si rychle zaměnily stoupnutí s cákáním a skákáním, takže brzo přišel zase zákaz.
Na modré stezce, po které jsme šli, jsem si zavzpomínal, zatímco holky sbíraly borůvky, na své mládí. Šmátral jsem v paměti, jak jsme v tomto lese, na zájezdu se základní školou, plnili úkoly v rámci stezky odvahy. Vzpomínal jsem, jak jsme s Petrem volali do oken holčičí chatky a zažívali první červenání. Mé dojetí bylo tak silné, že jsem musel bývalému spolužákovi a kamarádu zavolat. Bohužel se to nesetkalo s úspěchem a já rušil. Zpáteční cestu nám trochu zkomplikovala situace vycházející ze ztráty Julinčiného protiklíšťového a protikomářího náramku. Nad zašantročenou věcí jsem však nemávl rukou, popadl dceru a šel s ní náramek hledat. Já byl spokojený, že na potomka působím příkladně a hraju si na výchovu, Julinka byla spokojená, že se dostala znovu do lesa. Ale našli jsme.
Navečeřeli jsme se, holky uložili a zbytek večera trávili v karetním objetí.
