Jihočeské stanování

7. díl: Pod střechou šapito

I když jsme doufali v pravý opak, Justýnka se zjevila před naším stanem během naší snídaně. Protože venku krápalo, naše dobré vychování velelo, abychom jí pozvali dál. Scénář se hodně podobal tomu, podle kterého jsme fungovali včera. Holčička seděla v naší ložnici a pronášela moudra. Bohužel náš příběh nabýval větší a větší tragičnosti. Po chvilce se před plachtou stanu objevil tatínek v cyklistickém dresu, který dcerce oznámil, že se jede projet a proto se má s prosbami obracet na babičku. Za chvilku se ale ukázala babička a vnučce oznámila, že se půjdou projít na houby. Ovšem Justýnka pronesla, že se jí nechce. Babička skromně pokrčila rameny a spíš k sobě než k nám pronesla, že jí přeci nebude nutit. Nato zmizela. Bohužel jen babička. Koukali jsme na sebe s Luckou jako blázni.

čtvrtek 16.07.2020 publikovaný příběhy Lucíka a Jendy Lucík a Jenda
KDE (polohy a umístění) Čechy / jih /
KDO (osoby a obsazení) rodina /
KDY (období a interval) dovolená / letní dovolená / více dní /
PROČ (důvody a účely) odpočinek /

Krátký pobyt Justýnky změnil naše role z rodičů na striktní obránce. Už nám bylo jedno, jestli naše slovní výpady někdo od sousedů slyší či nikoliv. Zcela otevřeně jsme bránili čest našich holek. Babička se objevila u našeho prahu v krátkém časovém úseku ještě jednou. To už byla oblečena v holinky a pršiplášť a byla vybavena košíkem. Znovu položila vnučce otázku, jestli chce jít s ní a znovu obdržela tutéž odpověď. Na dotaz, jestli nám to nebude vadit jsme vlastni ani nereagovali, nicméně třetí dítě nám zůstalo na krku stejně. Roztomilé holčičky jsme měli plné zuby.

Denní plán se v tu chvíli změnil k nepoznání. Hlavním cílem bylo nezdržovat se v našem stanu. Když se otec závodník vrátil kvůli defektu, vyrazili jsme na oběd s tím, že zatím nevíme kam půjdeme a popadli holky. Po několikerém ujištění, že nejsme nikým sledováni jsme zamířili do restaurace kempu. A tentokrát byli velmi mile překvapeni. Pochutnali jsme si. Téměř po špičkách jsme se dostavili ke stanu a zjistili, že obytný vůz zeje prázdnotou a rodina je zřejmě na výletě.

Nic ovšem netrvá věčně a naši společnost brzy rozšířila Justýnka. Své slovní výplody znovu povýšila a když se začala do holek navážet, nevydržel jsem a zasáhl. Lehce káravě jsem mladou slečnu upozornil, že je o tři roky starší než holky a tudíž některé termíny neznají. Justýnka zmlkla. Abychom mohli znovu prchnout, narychlo jsem dořezal loď z kůry. Bez sebemenšího ostychu nad tím, jak moc je náš úprk okatý, jsme vyrazili do lesa. Plavidlo dostalo stěžeň, plachtu i zástavu. Obešli jsme půl rybníka a slavně spustili bárku, která dostala jméno Erik (nevím proč), na vodu. Svou slávu si neužívala ani jako Titanic. Doba plavby měla podobnou spíše se slavnou Vasou.

Kvůli večernímu programu dostala Julinka nařízený odpočinek. A díky absenci rušivého elementu se jí skutečně podařilo usnout a chvilku se prospat. Na pouhopouhých 30 minut. Ve tři čtvrtě na pět jsme opouštěli v autě kemp s tím, že holky stále nevěděly, kam jedeme. Až když stály před obrovitým blikajícím šapitó s nápisem Humberto, začaly tušit. Ovšem náš plán, zaplatit vyšší vstupné kvůli dokonalému zážitku se minul skutečností. Bezzubá pokladní se nám vysmála, že vmísit se do lóže bez předchozího objednání není možné. Tak jsem do okýnka narval směsici bankovek a žádal alespoň obyčejné vstupné. Z okýnka se linula směsice jakéhosi žvatlání, já dostal něco zpátky a hlavně čtyři vstupenky. Od pokladny jsme se přemístili do malého stanu, sousedícího s velkým. Do začátku představení zbývala hodina a my se postavili do zatím velmi malé fronty. Z jedné strany byl stánek s praženou kukuřicí, z druhé strany na nás blikal a vyřvával pultík se svítícími tyčemi (tretka). Ručičky hodin jsme posouvali doslova očima.

Zhruba třicet minut jsme v krátkých intervalech museli odpovídat na otázku, kdy to už začne. Když se konečně závěs odhrnul a my mohli vstoupit dovnitř, vyhledali jsme krásné místo a usadili se. Sice bylo mnoho nového, co jsme mohli holkám ukazovat, bohužel se přesunul i panák prodávající blikající nesmysl. Davy se hrnuly a stan se plnil. I přes to, že se proudy lidí zdály nekonečné, setmělo se a spustila hudba. Právě v tu chvíli se Terezka rozbrečela s tím, že chce pryč. Utěšování nepomohlo. Naštěstí první atrakcí byla drezůra koní. Terezčiny slzičky zmizely a zvědavost vyhrála nad strachem. Ale k opuštění Lucčina klína až do konce představení nedošlo.

Zážitek, který jsem si odnesl já byl k nezaplacení. Možná to bylo tím, že jsem naposledy navštívil cirkus coby malý školáček. Možná to bylo tím, že podobné vystoupení jako dospělý vnímám jinak. Ale hlavně to bylo rozmanitostí programu. Krom zmíněných koní jsme měli možnost pozorovat velbloudy, slony, medvědy i lvy. Napětí pak vrcholilo při vystoupení vzdušných akrobatů, siláka Hynka anebo malé provazochodkyně. Samozřejmě nemohl chybět ani klaun (Steven). A o přestávce cukrová vata pro holky.

Trochu jsme se báli spánku holek při cestě zpátky, ale naše zkoumavé dotazy a právě nabité zážitky spánek porazily. I když bylo po deváté večer, všechna očka zůstala otevřena. Ve stanu proběhlo rychlé nastěhování do spacáků (všech čtyř) a usnutí. Justýnka se překvapivě neobjevila.

Pokračování příště...

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Lucík hodnotil(a) 02.09.2020 15:21:18

vynikající

článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

slovo od slova

Lucík hodnotil(a) 02.09.2020 15:21:27

slovo od slova

článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

Jenda napsal(a) 03.09.2020 06:58

Častokrát se mi tajil dech. Hlavně u těch dvou bláznů na otáčivé plošině. Tam už to trochu popíralo základní fyziku.

vytvořit / odpovědět

Lucík napsal(a) 02.09.2020 15:22

Cirkus byl perfektní. Snad zas někdy zajdeme

vytvořit / odpovědět

Seriál a související články

1. díl: Po letech na Knížáku

Dva roky nám nový rodinný stan odpočíval v kumbále a dva roky jsme se těšili na to, že s ním vyjedeme a prožijeme několik dobrodružných nocí právě pod jeho plátěnou střechou. A konečně jsme se dočkali. Jelikož jsme se nechtěli trmácet do kdovíjak dalekého koutu naší republiky, odsouhlasili jsme si pobyt na jihu Čech. Krom toho, že je to celkem blízko jsme navíc s Luckou zjistili, že je to krajina pro nás líbivá a máme jí rádi. S holkami jsme možné alternativy neprobírali, ale předali jim informaci, že jedeme do kraje princezen. Naše rozhodnutí se tím pádem setkalo s úspěchem. Abychom si rodinný výlet užili co nejdéle s co nejnižší potřebou dovolené, naplánoval jsem si na páteční ráno ještě odběr krve. Tento důležitý článek skládačky se povedlo realizovat. Mou životodárnou tekutinu chtěli a já byl schopen jí darovat. Po deváté ráno jsem se ukázal doma, nasnídal se a začal nosit věci do auta. Lucka měla totiž od čtvrtka většinu věcí sbalenou.

2. díl: Konečně někdo vypnul vodu

Pršelo a pršelo. Pršelo celou noc, pršelo ráno a i když se pomalu blížilo dopoledne, pršelo stále. Krom nevinného ťukání na střechu se nám začaly dělat uvnitř stanu kapky na vnitřní straně plátna a na koberečku se objevilo několik mokrých fleků. Trochu nás tahle skutečnost zaskočila a já se pokusil udělat drobnou nápravu. Vylezl jsem ven, setřásl vodu a ještě jednou pořádně napjal všechny provazy tak, aby se na stanu nedělaly varhany. Po prvním zatřesení se zevnitř naší klícky ozval strašlivý řev. To když byla maminka zasažena několika kapkami. Plánovat venkovní aktivity bylo více než zbytečné. Holky sice měly gumáky, ale suché by na promáčené zemi stejně dlouho nezůstaly. Lucka zalovila ve svých pečlivě připravených poznámkách a našla řešení. Pojedeme do Tábora.

3. díl: U královny pohádek

Pro nedělní snídani byla Lucka vyslána Julinkou do místního krámku. Dcerka totiž oznámila, že by si ráda dala k prvnímu jídlu dne jogurt. A tím jsme samozřejmě vybaveni nebyli. Kromě mléčného výrobku ale donesla Lucka i vynikající koblížky, které nám rozhodně zpříjemnily ráno. Na obloze nebyl ani mrak, po dešti ani památky a tak nebylo potřeba se někde schovávat. Vyrazili jsme do rodinného parku Fábula, nacházejícího se v Kamenici nad Lipou, mezi Pelhřimovem a Jindřichovým Hradcem. Po půl hodině jízdy jsme zaparkovali u dřevěné hradby. Za bránou nás uvítala její výsost pohádková královna, popsala nám, jak to na pohádkovém hradě chodí a plynule přešla ke kasírování. Kromě vstupného nám nabídla i možnost neomezené výměny kostýmů pro naše malé princezny. Vzhledem k tomu, že šatna byla plná luxusních rób, bylo z čeho vybírat. A to nejhlavnější, máme číst pohádky.

4. díl: Jak jsme nechali mrznout holky

V noci byla megakosa. Dokonce i já, v zimním spacáku s hodně služným extrémním limitem, jsem zažíval chladné chvilky. Právě z tohoto důvodu v půl čtvrté ráno Lucka naplánovala koupi spacáků pro naše slečny. I když byly ratolesti zahrabány pod několika vrstvami, v polospánku jsem zaslechl kňouravý hlásek. Terezce byla zima a chtěla spát doma ve své postýlce. Bylo jasno, že tohle má nejvyšší prioritu.

5. díl: Dopoledne i odpoledne ve znamení plamenů

Noc byla pro holky daleko příjemnější, nikoliv však pro Lucku, která je musela několikrát do spacích pytlů zastrkávat. I když spacáky byly typově mumie, která v podstatě eliminuje možné samovolné opuštění, holkám se to povedlo. Jejich neustálé vrtění a hemžení způsobilo, že spacák byl do poloviny prázdný a tělo vyčnívalo ven. Nicméně úspěchem bylo, že se ráno dcerky nevzbudily s jinovatkou na řasách. Jako další položkou v Lucčině seznamu možných kulturních rozptýlení byl Kozí Hrádek. Národní kulturní památka se těšila po nějakou dobu přítomností mistra Jana Husa. Výlet měl tedy kromě zdravotního hlediska i přínos v oblasti historie.

6. díl: Kde se vzala, tu se vzala holčička

Dovolená se nám pomalu přehoupla do druhé poloviny. To znamenalo, že nás čeká ještě celá půlka. Což bylo velmi pozitivní. Na středeční den jsme si z harmonogramu vylosovali návštěvu Třeboně. I když jsme tohle město navštívili několikrát, ani jednou se nám nepovedlo vyšetřit si čas na prohlídku. Až letos. Hned po snídani jsme zamířili přímo na jih a díky Lucčině vyhledávacímu talentu zaparkovali nedaleko zámku. K jeho branám jsme nepřišli z centra, nýbrž od parku. A díky této skutečnosti se nám nepodařilo vyhnout se nástraze (atrakce) v podobě jízdy na koni. Když jsme skupinku ořů zpozorovali, bylo nám jasné, že Terezku jen tak neodtáhneme. Uzavřeli jsme s dcerkami dohodu, že pokud budou na prohlídce hodné, mohou se svézt na hrbu lichokopytníka.

7. díl: Pod střechou šapito

I když jsme doufali v pravý opak, Justýnka se zjevila před naším stanem během naší snídaně. Protože venku krápalo, naše dobré vychování velelo, abychom jí pozvali dál. Scénář se hodně podobal tomu, podle kterého jsme fungovali včera. Holčička seděla v naší ložnici a pronášela moudra. Bohužel náš příběh nabýval větší a větší tragičnosti. Po chvilce se před plachtou stanu objevil tatínek v cyklistickém dresu, který dcerce oznámil, že se jede projet a proto se má s prosbami obracet na babičku. Za chvilku se ale ukázala babička a vnučce oznámila, že se půjdou projít na houby. Ovšem Justýnka pronesla, že se jí nechce. Babička skromně pokrčila rameny a spíš k sobě než k nám pronesla, že jí přeci nebude nutit. Nato zmizela. Bohužel jen babička. Koukali jsme na sebe s Luckou jako blázni.

8. díl: Prchání

Poslední plnohodnotný den začal snídaní, u které nám asistovala Justýnka. Nějak nám bylo jasné, že jedinou možností jak trávit dovolenou pouze v rodinném kruhu je úprk pryč. Našich drobných trablů si všimli i motorkáři v nedalekém karavanu. Ti samí, s kterými Lucka navázala slovní kontakt při "odskoku" za vysprchováním. I oni vnímali urputnost holčičky jako více než zvýšenou. Lucka prohledala mapu okolí, pročetla si několik doporučení a výlet byl na světě. Vydáme se na Choustník.