Jihočeské stanování

1. díl: Po letech na Knížáku

Dva roky nám nový rodinný stan odpočíval v kumbále a dva roky jsme se těšili na to, že s ním vyjedeme a prožijeme několik dobrodružných nocí právě pod jeho plátěnou střechou. A konečně jsme se dočkali. Jelikož jsme se nechtěli trmácet do kdovíjak dalekého koutu naší republiky, odsouhlasili jsme si pobyt na jihu Čech. Krom toho, že je to celkem blízko jsme navíc s Luckou zjistili, že je to krajina pro nás líbivá a máme jí rádi. S holkami jsme možné alternativy neprobírali, ale předali jim informaci, že jedeme do kraje princezen. Naše rozhodnutí se tím pádem setkalo s úspěchem. Abychom si rodinný výlet užili co nejdéle s co nejnižší potřebou dovolené, naplánoval jsem si na páteční ráno ještě odběr krve. Tento důležitý článek skládačky se povedlo realizovat. Mou životodárnou tekutinu chtěli a já byl schopen jí darovat. Po deváté ráno jsem se ukázal doma, nasnídal se a začal nosit věci do auta. Lucka měla totiž od čtvrtka většinu věcí sbalenou.

pátek 10.07.2020 publikovaný příběhy Lucíka a Jendy Lucík a Jenda
KDE (polohy a umístění) Čechy / jih /
KDO (osoby a obsazení) rodina /
KDY (období a interval) dovolená / letní dovolená / více dní /
PROČ (důvody a účely) odpočinek /

Zadní kufr se opět stal dějištěm zábavy v podobě tetrisu. Naskládat kufr a dva jezevce bylo jednoduché, ale když k nim přibyl obrovský stan, čtyři spacáky, dvě matrace, taška a jídlem, taška s hračkami a taška s botami, úroveň obtížnosti prudce stoupala. Pak už jsem chodil jen s drobnostmi v podobě skládacího kempingového stolku, batohu a dalších tašek a taštiček. Samozřejmě se to zavazadlového prostoru vešlo. A to z jednoho prostého důvodu. Prostě muselo. Udělali jsme poslední kontrolu, vyhodili pojistky, zavřeli vodu (a pak jsem si šel umýt ruce) a po desáté odpolední jsme drandili po D1.

Bez plánovaných i náhodných zastávek jsme dojeli až ke Knížecímu rybníku. Detaily objednávky i platba byla plně v rukou manželky. Já jsem jen zmínil potřebu elektrické přípojky, čímž jsem nadobro vyřešil otázku nabíjení a nutnou úsporu energie v mobilech. Obdrželi jsme velikánskou ceduli, kterou jsme si později umístili na stan a vstupní kartičku pro neomezený vjezd a výjezd z a do kempu. Za hlavní budovou, ve které byl hotel a wellness zela uprostřed silnice závora.

Nechtěli jsme se ukvapit a rozhodli se nalézt to nejlepší místo pro naše plátěné obydlí. Z toho důvodu jsme pomalu projížděli kempem, kroutili hlavami na obě strany a bedlivě hledali plácek. Travnaté městečko mezi dvěma vzrostlými stromy vypadalo luxusně. Když jsme dorazili na konec kempu a žádné lepší plochy nenalezli, vrátili jsme se k lípám. Vybraná lokace měla samá pozitiva. Dostupná přípojka elektrického vedení, stín, hezký výhled. Prostě nádhera. Holkám jsme vyndali křesílka, aby mohly sledovat komediální výstup svých rodičů, jak staví obrovitý stan. Rozprostřeli jsme podlážku, přichystali si tyče a zapíchli stanové kolíky. Během stavby nosníků se do naší blízkosti přiblížil spoře oděný muž a trochu ironickým tónem nás upozornil, že tento plácek je určen pro karavany a obytné přívěsy. Dále uvedl, že nás nechce strašit, ale je tomu několik dní nazpět, kdy podobně smýšlející obyvatelé stanu byly z tohoto místa vykázáni.

Domorodec pravdu měl. Na prvním stromě visela cedule s vyobrazeným stanem a karavanem, při čemž obrázek stanu byl přeškrtnut červenou čárou. Jakožto uvědomělí návštěvníci jsme uposlechli grafických nařízení, tyče a kolíky demontovali a posunuli se na druhou, cestou oddělenou louku. Ta byla sice do kopce, ale zato postrádala jakýkoliv strom, tudíž generátor stínu. Jasný pokles komfortu. Začali jsme se stavbou stanu znovu. Ukotvili kolíky, postavili a ukotvili nosné tyče, napjali provázky a prohlásili stavbu za vztyčenou. Cihlový sloupek poskytující elektriku se v tu chvíli nacházel vlevo od našeho vchodu. Bohužel jsme až po stěhování věcí do stanu zjistili, že otvor pro vedení elektrického kabelu se nachází přesně na druhé straně stanu a navíc celkem daleko. Jednoduše řečeno, buď budeme nabíjet mobil za rohem a neuvidíme na něj, anebo si posuneme stan ještě potřetí. Lenost nakonec prohrála bitvu nad diskomfortem a když jsme již měli věci uloženy ve stanu, rozhodli jsme se, že přestěhování provedeme. Tentokrát jsme se ale rozhodli polohu řádně naplánovat a prozkoumat. Vzhledem k tomu, že se na konci louky nacházel jeden karavan, který bude mít určitě přípojku a obyvatelé vypadali, že se chystají k trvalému odjezdu, zvolili jsme vyčkávací taktiku s úmyslem zabrat posléze jejich místečko.

Protože balení některých lidí není otázkou okamžiku ale hodin, došli jsme se vykoupat. Nechtěli jsme vypadat jako supi neustále vyhlížející svou kořist a šli jsme se vykoupat. Bez jakékoliv pomocné výstroje (kruhy a rukávky) jsme se přivítali s vodou. Kromě toho, že byla nehorázně studená, rozhodně nebyla ani průzračná a pod hladinou se schovávala (zřejmě kromě jiného) směsice kamenů, písku a bahna. Holky ale vískaly radostí a to bylo to nejdůležitější. Ani fakt, že jim lehce modrají rtíky (hlavně Terezce) je neodradil, takže jsme je z vody museli doslova vyhnat. Navíc přišel čas oběda a na ten já jsem vskutku citlivý.

Převlékli jsme se a navštívili místní restauraci. Jak na terase, tak vevnitř v restauraci se nacházela spousta prázdných stolů. Usadili jsme se venku, půjčili si jídelní lístek a z něj vybrali trojici jídel (holky jedly na půl). Když jsem se se seznamem v hlavě vydal k pultu a odříkal objednávku, číšnice mi dvě položky zamítla s tím, že nemáme aktuální jídelní lístek. Sice jsem namítal, že datum na lejstru se shoduje s hodnotou na kalendáři, ale když mi podala jídelní lístek z pultu, pochopil jsem. Modrá propiska nekompromisně zaškrtala dobrou polovinu položek. Nakonec vyhrály dva kaťáky pro nás s Luckou a holkám jsme vnutili smažený sýr. Najedli jsme se a odebrali se k nedalekému hřišti, které holky toužily navštívit. I když nabízelo pouze skluzavku a houpačku, dcery byly nadšené. Prostě lepší malé hřiště tady, než Mirákulum v Milovicích.

Po hrací poobědové pauze jsme se znovu vydali k vodě. Tentokrát nechyběly nafukovací doplňky, deka a ručníky. I při druhé návštěvě nám voda odhalila něco ze svých tajemství. Nejprve jsme si všimli na betonovém břehu dvou "odložených" rybek. Spaly. Tu a tam se na hladině pohupovalo něco plastového, ať to již bylo průhledné, anebo barevné. Jediným přírodním materiálem ve vodě byly větve, řasy a tráva. Obrys ruky se vytrácel dvacet centimetrů pod hladinou. Pak spočinul v černozelené hmotě. Holkám stačilo čvachtání se a blbiny, takže jsem se zabejčil a těch pár chvil v hazardním prostředí vydržel.

Z rybníka se šly holky s Luckou rovnou opláchnout do sprch. Já se, lehce klepající zimou, přesunul do stanu. Zjistil jsem, že karavan, na jehož místo jsme se chystali, již zmizel, ale na jeho původním postavení chybí sloupek se zásuvkami. Přesun na vyhlédnuté místo tedy nedával smysl, ale ke stěhování stejně došlo. Jestli nás někdo pozoroval, musel si myslet, že jsme se zbláznili, anebo něco ztratili, protože jsme vystěhovali kompletně celý stan (šoupnout i přes veškeré úsilí s ním nešlo) a poté ho posunuli o pár metrů vedle. Vyzkoušeli jsme dosah prodlužovačky, možnost zapíchnutí kolíků a s konečnou platností se ubytovali. Svého činu jsme nyní, ani později nelitovali. Naštěstí se nám podařilo všechno realizovat velmi rychle a první dešťové kapky začaly dopadat na střechy právě ve chvíli, kdy jsme měli všechny věci schované.

Kolem desáté večerní, za klapotu deště, jsme zalehli i my s Luckou na nafukovací matrace, zachumlali se do spacáků a usnuli.

Pokračování příště...

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Lucík hodnotil(a) 06.08.2020 23:56:57

vynikající

článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

slovo od slova

Lucík hodnotil(a) 06.08.2020 23:57:14

slovo od slova

článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

K tomuto článku dosud nikdo nevložil komentář.

Seriál a související články

1. díl: Po letech na Knížáku

Dva roky nám nový rodinný stan odpočíval v kumbále a dva roky jsme se těšili na to, že s ním vyjedeme a prožijeme několik dobrodružných nocí právě pod jeho plátěnou střechou. A konečně jsme se dočkali. Jelikož jsme se nechtěli trmácet do kdovíjak dalekého koutu naší republiky, odsouhlasili jsme si pobyt na jihu Čech. Krom toho, že je to celkem blízko jsme navíc s Luckou zjistili, že je to krajina pro nás líbivá a máme jí rádi. S holkami jsme možné alternativy neprobírali, ale předali jim informaci, že jedeme do kraje princezen. Naše rozhodnutí se tím pádem setkalo s úspěchem. Abychom si rodinný výlet užili co nejdéle s co nejnižší potřebou dovolené, naplánoval jsem si na páteční ráno ještě odběr krve. Tento důležitý článek skládačky se povedlo realizovat. Mou životodárnou tekutinu chtěli a já byl schopen jí darovat. Po deváté ráno jsem se ukázal doma, nasnídal se a začal nosit věci do auta. Lucka měla totiž od čtvrtka většinu věcí sbalenou.

2. díl: Konečně někdo vypnul vodu

Pršelo a pršelo. Pršelo celou noc, pršelo ráno a i když se pomalu blížilo dopoledne, pršelo stále. Krom nevinného ťukání na střechu se nám začaly dělat uvnitř stanu kapky na vnitřní straně plátna a na koberečku se objevilo několik mokrých fleků. Trochu nás tahle skutečnost zaskočila a já se pokusil udělat drobnou nápravu. Vylezl jsem ven, setřásl vodu a ještě jednou pořádně napjal všechny provazy tak, aby se na stanu nedělaly varhany. Po prvním zatřesení se zevnitř naší klícky ozval strašlivý řev. To když byla maminka zasažena několika kapkami. Plánovat venkovní aktivity bylo více než zbytečné. Holky sice měly gumáky, ale suché by na promáčené zemi stejně dlouho nezůstaly. Lucka zalovila ve svých pečlivě připravených poznámkách a našla řešení. Pojedeme do Tábora.

3. díl: U královny pohádek

Pro nedělní snídani byla Lucka vyslána Julinkou do místního krámku. Dcerka totiž oznámila, že by si ráda dala k prvnímu jídlu dne jogurt. A tím jsme samozřejmě vybaveni nebyli. Kromě mléčného výrobku ale donesla Lucka i vynikající koblížky, které nám rozhodně zpříjemnily ráno. Na obloze nebyl ani mrak, po dešti ani památky a tak nebylo potřeba se někde schovávat. Vyrazili jsme do rodinného parku Fábula, nacházejícího se v Kamenici nad Lipou, mezi Pelhřimovem a Jindřichovým Hradcem. Po půl hodině jízdy jsme zaparkovali u dřevěné hradby. Za bránou nás uvítala její výsost pohádková královna, popsala nám, jak to na pohádkovém hradě chodí a plynule přešla ke kasírování. Kromě vstupného nám nabídla i možnost neomezené výměny kostýmů pro naše malé princezny. Vzhledem k tomu, že šatna byla plná luxusních rób, bylo z čeho vybírat. A to nejhlavnější, máme číst pohádky.

4. díl: Jak jsme nechali mrznout holky

V noci byla megakosa. Dokonce i já, v zimním spacáku s hodně služným extrémním limitem, jsem zažíval chladné chvilky. Právě z tohoto důvodu v půl čtvrté ráno Lucka naplánovala koupi spacáků pro naše slečny. I když byly ratolesti zahrabány pod několika vrstvami, v polospánku jsem zaslechl kňouravý hlásek. Terezce byla zima a chtěla spát doma ve své postýlce. Bylo jasno, že tohle má nejvyšší prioritu.

5. díl: Dopoledne i odpoledne ve znamení plamenů

Noc byla pro holky daleko příjemnější, nikoliv však pro Lucku, která je musela několikrát do spacích pytlů zastrkávat. I když spacáky byly typově mumie, která v podstatě eliminuje možné samovolné opuštění, holkám se to povedlo. Jejich neustálé vrtění a hemžení způsobilo, že spacák byl do poloviny prázdný a tělo vyčnívalo ven. Nicméně úspěchem bylo, že se ráno dcerky nevzbudily s jinovatkou na řasách. Jako další položkou v Lucčině seznamu možných kulturních rozptýlení byl Kozí Hrádek. Národní kulturní památka se těšila po nějakou dobu přítomností mistra Jana Husa. Výlet měl tedy kromě zdravotního hlediska i přínos v oblasti historie.

6. díl: Kde se vzala, tu se vzala holčička

Dovolená se nám pomalu přehoupla do druhé poloviny. To znamenalo, že nás čeká ještě celá půlka. Což bylo velmi pozitivní. Na středeční den jsme si z harmonogramu vylosovali návštěvu Třeboně. I když jsme tohle město navštívili několikrát, ani jednou se nám nepovedlo vyšetřit si čas na prohlídku. Až letos. Hned po snídani jsme zamířili přímo na jih a díky Lucčině vyhledávacímu talentu zaparkovali nedaleko zámku. K jeho branám jsme nepřišli z centra, nýbrž od parku. A díky této skutečnosti se nám nepodařilo vyhnout se nástraze (atrakce) v podobě jízdy na koni. Když jsme skupinku ořů zpozorovali, bylo nám jasné, že Terezku jen tak neodtáhneme. Uzavřeli jsme s dcerkami dohodu, že pokud budou na prohlídce hodné, mohou se svézt na hrbu lichokopytníka.

7. díl: Pod střechou šapito

I když jsme doufali v pravý opak, Justýnka se zjevila před naším stanem během naší snídaně. Protože venku krápalo, naše dobré vychování velelo, abychom jí pozvali dál. Scénář se hodně podobal tomu, podle kterého jsme fungovali včera. Holčička seděla v naší ložnici a pronášela moudra. Bohužel náš příběh nabýval větší a větší tragičnosti. Po chvilce se před plachtou stanu objevil tatínek v cyklistickém dresu, který dcerce oznámil, že se jede projet a proto se má s prosbami obracet na babičku. Za chvilku se ale ukázala babička a vnučce oznámila, že se půjdou projít na houby. Ovšem Justýnka pronesla, že se jí nechce. Babička skromně pokrčila rameny a spíš k sobě než k nám pronesla, že jí přeci nebude nutit. Nato zmizela. Bohužel jen babička. Koukali jsme na sebe s Luckou jako blázni.

8. díl: Prchání

Poslední plnohodnotný den začal snídaní, u které nám asistovala Justýnka. Nějak nám bylo jasné, že jedinou možností jak trávit dovolenou pouze v rodinném kruhu je úprk pryč. Našich drobných trablů si všimli i motorkáři v nedalekém karavanu. Ti samí, s kterými Lucka navázala slovní kontakt při "odskoku" za vysprchováním. I oni vnímali urputnost holčičky jako více než zvýšenou. Lucka prohledala mapu okolí, pročetla si několik doporučení a výlet byl na světě. Vydáme se na Choustník.