Zadní kufr se opět stal dějištěm zábavy v podobě tetrisu. Naskládat kufr a dva jezevce bylo jednoduché, ale když k nim přibyl obrovský stan, čtyři spacáky, dvě matrace, taška a jídlem, taška s hračkami a taška s botami, úroveň obtížnosti prudce stoupala. Pak už jsem chodil jen s drobnostmi v podobě skládacího kempingového stolku, batohu a dalších tašek a taštiček. Samozřejmě se to zavazadlového prostoru vešlo. A to z jednoho prostého důvodu. Prostě muselo. Udělali jsme poslední kontrolu, vyhodili pojistky, zavřeli vodu (a pak jsem si šel umýt ruce) a po desáté odpolední jsme drandili po D1.
Bez plánovaných i náhodných zastávek jsme dojeli až ke Knížecímu rybníku. Detaily objednávky i platba byla plně v rukou manželky. Já jsem jen zmínil potřebu elektrické přípojky, čímž jsem nadobro vyřešil otázku nabíjení a nutnou úsporu energie v mobilech. Obdrželi jsme velikánskou ceduli, kterou jsme si později umístili na stan a vstupní kartičku pro neomezený vjezd a výjezd z a do kempu. Za hlavní budovou, ve které byl hotel a wellness zela uprostřed silnice závora.
Nechtěli jsme se ukvapit a rozhodli se nalézt to nejlepší místo pro naše plátěné obydlí. Z toho důvodu jsme pomalu projížděli kempem, kroutili hlavami na obě strany a bedlivě hledali plácek. Travnaté městečko mezi dvěma vzrostlými stromy vypadalo luxusně. Když jsme dorazili na konec kempu a žádné lepší plochy nenalezli, vrátili jsme se k lípám. Vybraná lokace měla samá pozitiva. Dostupná přípojka elektrického vedení, stín, hezký výhled. Prostě nádhera. Holkám jsme vyndali křesílka, aby mohly sledovat komediální výstup svých rodičů, jak staví obrovitý stan. Rozprostřeli jsme podlážku, přichystali si tyče a zapíchli stanové kolíky. Během stavby nosníků se do naší blízkosti přiblížil spoře oděný muž a trochu ironickým tónem nás upozornil, že tento plácek je určen pro karavany a obytné přívěsy. Dále uvedl, že nás nechce strašit, ale je tomu několik dní nazpět, kdy podobně smýšlející obyvatelé stanu byly z tohoto místa vykázáni.
Domorodec pravdu měl. Na prvním stromě visela cedule s vyobrazeným stanem a karavanem, při čemž obrázek stanu byl přeškrtnut červenou čárou. Jakožto uvědomělí návštěvníci jsme uposlechli grafických nařízení, tyče a kolíky demontovali a posunuli se na druhou, cestou oddělenou louku. Ta byla sice do kopce, ale zato postrádala jakýkoliv strom, tudíž generátor stínu. Jasný pokles komfortu. Začali jsme se stavbou stanu znovu. Ukotvili kolíky, postavili a ukotvili nosné tyče, napjali provázky a prohlásili stavbu za vztyčenou. Cihlový sloupek poskytující elektriku se v tu chvíli nacházel vlevo od našeho vchodu. Bohužel jsme až po stěhování věcí do stanu zjistili, že otvor pro vedení elektrického kabelu se nachází přesně na druhé straně stanu a navíc celkem daleko. Jednoduše řečeno, buď budeme nabíjet mobil za rohem a neuvidíme na něj, anebo si posuneme stan ještě potřetí. Lenost nakonec prohrála bitvu nad diskomfortem a když jsme již měli věci uloženy ve stanu, rozhodli jsme se, že přestěhování provedeme. Tentokrát jsme se ale rozhodli polohu řádně naplánovat a prozkoumat. Vzhledem k tomu, že se na konci louky nacházel jeden karavan, který bude mít určitě přípojku a obyvatelé vypadali, že se chystají k trvalému odjezdu, zvolili jsme vyčkávací taktiku s úmyslem zabrat posléze jejich místečko.
Protože balení některých lidí není otázkou okamžiku ale hodin, došli jsme se vykoupat. Nechtěli jsme vypadat jako supi neustále vyhlížející svou kořist a šli jsme se vykoupat. Bez jakékoliv pomocné výstroje (kruhy a rukávky) jsme se přivítali s vodou. Kromě toho, že byla nehorázně studená, rozhodně nebyla ani průzračná a pod hladinou se schovávala (zřejmě kromě jiného) směsice kamenů, písku a bahna. Holky ale vískaly radostí a to bylo to nejdůležitější. Ani fakt, že jim lehce modrají rtíky (hlavně Terezce) je neodradil, takže jsme je z vody museli doslova vyhnat. Navíc přišel čas oběda a na ten já jsem vskutku citlivý.
Převlékli jsme se a navštívili místní restauraci. Jak na terase, tak vevnitř v restauraci se nacházela spousta prázdných stolů. Usadili jsme se venku, půjčili si jídelní lístek a z něj vybrali trojici jídel (holky jedly na půl). Když jsem se se seznamem v hlavě vydal k pultu a odříkal objednávku, číšnice mi dvě položky zamítla s tím, že nemáme aktuální jídelní lístek. Sice jsem namítal, že datum na lejstru se shoduje s hodnotou na kalendáři, ale když mi podala jídelní lístek z pultu, pochopil jsem. Modrá propiska nekompromisně zaškrtala dobrou polovinu položek. Nakonec vyhrály dva kaťáky pro nás s Luckou a holkám jsme vnutili smažený sýr. Najedli jsme se a odebrali se k nedalekému hřišti, které holky toužily navštívit. I když nabízelo pouze skluzavku a houpačku, dcery byly nadšené. Prostě lepší malé hřiště tady, než Mirákulum v Milovicích.
Po hrací poobědové pauze jsme se znovu vydali k vodě. Tentokrát nechyběly nafukovací doplňky, deka a ručníky. I při druhé návštěvě nám voda odhalila něco ze svých tajemství. Nejprve jsme si všimli na betonovém břehu dvou "odložených" rybek. Spaly. Tu a tam se na hladině pohupovalo něco plastového, ať to již bylo průhledné, anebo barevné. Jediným přírodním materiálem ve vodě byly větve, řasy a tráva. Obrys ruky se vytrácel dvacet centimetrů pod hladinou. Pak spočinul v černozelené hmotě. Holkám stačilo čvachtání se a blbiny, takže jsem se zabejčil a těch pár chvil v hazardním prostředí vydržel.
Z rybníka se šly holky s Luckou rovnou opláchnout do sprch. Já se, lehce klepající zimou, přesunul do stanu. Zjistil jsem, že karavan, na jehož místo jsme se chystali, již zmizel, ale na jeho původním postavení chybí sloupek se zásuvkami. Přesun na vyhlédnuté místo tedy nedával smysl, ale ke stěhování stejně došlo. Jestli nás někdo pozoroval, musel si myslet, že jsme se zbláznili, anebo něco ztratili, protože jsme vystěhovali kompletně celý stan (šoupnout i přes veškeré úsilí s ním nešlo) a poté ho posunuli o pár metrů vedle. Vyzkoušeli jsme dosah prodlužovačky, možnost zapíchnutí kolíků a s konečnou platností se ubytovali. Svého činu jsme nyní, ani později nelitovali. Naštěstí se nám podařilo všechno realizovat velmi rychle a první dešťové kapky začaly dopadat na střechy právě ve chvíli, kdy jsme měli všechny věci schované.
Kolem desáté večerní, za klapotu deště, jsme zalehli i my s Luckou na nafukovací matrace, zachumlali se do spacáků a usnuli.
