Areál poskytoval řadu rozptýlení. Abychom splnili královnino přání, pustili jsme se do hledání pokladu. Pohádková cesta sklepením, se táhla celou budovou a obsahovalo spousta nástrah a tajných místností. Procházeli jsme skříněmi, přelézali jsme překážky a ocitli se dokonce i v pekle. Na pergamen, který měla v úchově Lucka, jsme zaznamenávali tajenku. Některé úkoly byly jednoduché, k jiným byla potřeba velká dávka myšlení. Bludištěm jsme se úspěšně propletli a zkoumali dál. Zámek obsahoval spoustu dveří a za každými dveřmi se nacházela místnost která byla k něčemu určená. Byli tady dílničky, svět panenek, loutkové divadlo, maxi člověče nezlob se, strašidelné bludiště, království hlavolamů, zvěřinec a střelnice. Všechno jsme navštívili a pečlivě tam trávili čas.
Oběd jsme naplánovali v místním hostinci "U Loupežníka". Bohužel nebyla tahle volba z nejšťastnějších. Cena a kvalita jídla byla v ostrém nepoměru. No, najedli jsme se, ale zážitek to rozhodně nebyl. Po obědě jsme šli s holkami do vodnické školy. Několikrát propadlá žačka nás pozvala do vodnické třídy. Výuka základních schopností zelených mužíků a žínek byla zakončená vysvědčením. A protože i naše slečny prokázaly jisté schopnosti (zůstaly suché i po namočení), obdržely i ony potvrzení o úspěšně zakončeném studiu.
Ze školních lavic jsme se přemístili dohnat to, co jsme v první polovině nestihli. Lucka si zkusila po dlouhé době chůzi na chůdách a bylo vidět, že několikaletá prodleva nezanechala nejmenší stopy. Já jsem to sice zkusil, ale nepovedl se mi jediný krok. A byl jsem rád, že jsem si nezlomil končetinu. Fábulu jsme měli téměř projitého, ale chyběla nám poslední tajenka. Indicie jsme nalezli, ale přiřadit název do chlívků se nám nedařil. Pomoc jsme nalezli u kouzelníka, který nám svěřil tajemství žebříku (že z trámu nevisí jen tak). A tajemství bylo na světě. Nakonec jsme s holkami trávili nějaký čas v "pokojíčku". To byl náš pracovní název pro útulnou čimřičku plnou plyšáků a hraček. Julinka se na krátkou chvíli zhostila dokonce role zmrzlinářky a jednu paní příkladně obsloužila.
Nemilou událostí pohádkového dne byl vznik praskliny na Lucčiném mobilu. Tak nějak se stalo, že si ho manželka odložila a když se na něj znovu po pár vteřině podívala, display byl vyzdoben nesmazatelnou čárou. Co to zapříčinilo, jsme nezjistili.
Když se holky ještě dostatečně vyblbnuli na dětském hřišti a Lucka nabrala letáky pro následnou distribuci, byl čas vyrazit zpět. Obě princezny sice při cestě usnuly, ale počítali jsme s tím, že následující plánovaná aktivita by je mohla zase drobet unavit. Letáky umístěné v kempu totiž zvaly k nedělní zábavě v podobě živé muziky. A my jsme holkám o možnosti tancování řekli. Ony i my jsme se těšili. Ještě před candrbálem ale vznesly dcerky prosbu, jestli by mohly do vody. Počasí sice nebylo ideální pro koupání (nebylo zrovna vedro), ale co bych jako táta neudělal. Takže jsme se chvilku čachtali v neprůhledné vodě a já doufal, že u nás nepropukne kožní choroba.
K večeři podávala Lucka polévku. A protože jsme měli pouze jeden ešus, nakrmila je. Už během vstřebávání večerní krmě jsme zaslechli hudbu ze zadního koutu kempu. Ustrojili jsme se a vyrazili. Dlouhé stoly byly obsypány mladými i mírně věkově pokročilými a před betonovým parketem byla vyskládána elektronika. Hudbu generovali jeden klávesista, jeden saxofonista a jedna zpěvačka. Jejich repertoár byl velmi široký a provedení obdivuhodné. Chvilku jsme jen tak podupávali a pak si od holek vyslechli, že mají hlad. Lucka jim tedy objednala hranolky a sama se konečně také navečeřela. K pití dostaly slečny malého panáka Kofoly. Já si dal klasicky pivo.
Zpívalo se, tancovalo a mamka s Terezkou se šly vlnit na parket. Julinka návštěvu plochy odmítala a následně mi oznámila, že by ráda na hřiště, protože muzika je pro ní hlasitá. Tak jsme se sebrali a šli na malinké hřišťátko s jednou dvěma houpačkami a jednou skluzavkou. Ovšem odměna v podobě rozzářené tvářičky byla k nezaplacení. Kdo by chtěl na dovolené lemtat pivo u rokové hudby, ne?
Netrvalo dlouho a přidaly se k nám i Terezka s Luckou. Terezka bez Julinky nebude (to je krásná sourozenecká láska). A tak jsme nechali holky, aby se vyblbnuly a pak je nahnali do stanu. Usnutí bylo otázkou okamžiku. My jsme se zabalili do spacáků (byla totiž zima) a sedící v kempingových křesílkách si povídali a za svitu lucerny poslouchali muziku. Když kapela zahrála svůj poslední kus, už jsme spali.
