Hrad byl situován na kopci, obklopen hvozdy a vedla k němu turistická stezka. Ideální pro naše potřeby. Navíc na druhém konci pešiny (než je hrad), bylo parkoviště. A protože jsme dorazili na odkládací plácek pro auta velmi časně, byl náš vůz jediným. Trochu jsem měl problémy kam zaparkovat, ale nakonec jsem si místečko našel. Sbalili jsme batoh a vydali se po značkách. Při stoupání k vrcholu jsme si všimli, že ukazatel informuje ještě o přítomnosti "skalního města". Nakupené skály jsme samozřejmě museli velmi podrobně prozkoumat i když v některých úsecích jsme jakožto rodiče hodně trnuli. Zatímco jsme s Luckou opatrně našlapovali, abychom se neskutáleli až k patě kopce, holky poletovaly z kamenu na kámen a nadšeně vískaly.
Samotný hrad nás zaskočil svou rozlehlostí. Hned od brány to nebylo vidět, ale dvě mohutné věže byly jen částí, která byla vidět. Původní stavba totiž mimo jiné obsahovala dolní a horní hrad, vrátnici, palác, kapli a mlýn. Mimo nás se na památku přijela podívat i skupina cyklistů (cykloturistů). Samozřejmě, jakožto člověk, který taky tráví nějaký ten čas v pedálech chovám k jezdcům na kolech sympatie, ale tohle byla parta blbounů. Kromě toho, že se nebyli schopni hned u pokladny dohodnout, kolik jich je a kola odložili kam chtěli, jejich následné myšlenkové pochody nedávaly smysl. My se raději vydali na obhlídku věží. Tam nás zaskočila další věc. A to černající obloha a šedé mraky, které jednoznačně oznamovaly silný déšť.
A co bylo oznámeno, to se také přihodilo. Z nebe se spustila průtrž, takže jsme chvilku našli útočiště u bílé paní (hlídající vchod do jedné z věží). Když déšť povolil, přesunuli jsme se zase ke vstupní bráně a chystali se na zpáteční cestu. Ovšem nejprve bylo potřeba se na sestup patřičně posílit. Turistickou energetickou vzpruhou se staly párky v rohlíku od velmi hodné paní pokladní (navíc za směšnou cenu). Posilnili jsme se a capkali po trochu odlišné trase k autu. Lucka opět vzala do ruky mapu (papírovou) a hledala místo, které bychom mohli navštívit. A vida! Nalezla. Nebyl to sice kousek, ale všechno lepší, než se nechat válcovat kempovou slečnou. Nasměrovali jsme si to do Pelhřimova. A co tam? No přeci Muzeum rekordů a kuriozit.
Ještě před tím, než jsme vstoupili do říše malého a velkého, obrovského a nevídaného, stavili jsme se v Kozlovně na oběd. Ten byl doslova geniální a holky u palačinek, které dostaly, ani nemukly. Pak už následoval krátký průjezd městem a ocitli jsme se ve světě neuvěřitelností. I když holky měly hodně velký problém na nic nesahat a nevydržely chvilku na jednom místě, my jsme měli dostatek času k obdivování trpělivosti a zručnosti. K vidění byly opravdu mini výtvory, ale i neuvěřitelné práce. Pachtění v délce týdnů, měsíců, ale i let byly neuvěřitelné. Abychom měli možnost obdivovat lidské snažení i doma, Lucka si koupila, i přes moje remcání, literární přehled rekordů.
Když jsme dorazili do stanu, krápalo. Později lehce pršelo. Lucka studovala meteo pro příštích pár hodin a zjistila, že budoucnost nebude valná (myslím v otázce počasí). Holky se zachumlaly do svých kutlochů a my jsme si trávili večer ve skládacích křesílkách, zahaleni do spacáků, s výhledem na žluté světlo lamp a toulajících se obyvatel kempu. Přemýšleli jsme hlavně o tom, jak zabalit a odcestovat s nejmenším zmoknutím. Nešlo ani tak o nás, ale nechat zvlhlý stan do příští sezóny se nám nechtělo. Usínali jsme s tím, že během sobotního odpoledne by se mělo udělat na chvilku hezky a to by mohl být přesně náš čas.
Realita byla však jiná. Ráno nás kromě vrtících se holek přivítaly i kapky dopadající na stan. Pršelo. A podle předpovědi mělo pršet celý den. Odpolední suché okno by to-tam. Najednou, jako kdyby někdo vyslyšel naše přání, pršet přestalo. Ještě hladovým nám Lucka oznámila, že současný stav bude trvat jen velmi omezenou dobu a pokud tedy čekáme na příznivé balící podmínky, právě nadešly. Nadešla operace, za kterou by se nemusel stydět žádný z velkých vojevůdců. Z vnitřku pomalu mizely věci, batožiny i nábytek. Z prázdného obydlí byly nakonec odstraněny i dvě malé bytosti a nastaly bourací práce. Sice jsme se snažili s Luckou stan alespoň trochu odvodnit a zbavit špíny. Snaha se cenila, ale byla marná. Jako poslední do auta putoval obrovský vak nacpaný směsicí vody a stanu.
Rozloučení s kempem jsme provedli jen přes stažené okénko a na konci příjezdové cesty se naposledy napojili na hlavní silnici. Vyjeli jsme k Praze. Zatímco holky spaly, vymýšleli jsme s Luckou, jak vyřešíme oběd. Nakonec jsme zvolili tradiční řešení. Lasagne. Cesta utíkala rychle, my jsme vzpomínali na zážitky a jak se přibližovali k hlavnímu městu, škaredá obloha se měnila na jasnou modř na které vládlo slunce. V Praze nebylo po pršení památky. Lucka spustila první z pracích programů na pračce, používané nádobí skončilo ve dřezu a hračky, hry a další materiál skončil na svých místech. A co se stanem? Ten jsem s vypětím všech sil rozdělal na balkoně. Ano, vypadalo to velmi zajímavě. Tráva a bahno ulpělo na všech možných plochách. Nakonec jsme s Luckou dospěli k nápadu, že plátěné obydlí prostě popadneme, vyneseme ven na trávu a usušíme mezi paneláky. Co si lidi o nás mysleli, netuším. Ale připadal jsem si přinejmenším hloupě. Ovšem špatný pocit nepřevážil skutečnost, že se nám povedlo stan vysušit a očistit a do vaku putoval tak, jak jsme si přáli.
A tím naše stanová jihočeská dovolená skončila. Na disku počítače se pro změnu objevilo mraky fotek ke zpracování a Lucka lítala kolem prádla ještě druhý den. Ale nejcennější byly zážitky a moře času, který jsme mohli trávit spolu. Dovolená se pro mě nad očekávání povedla. A příští rok? No třebas pod stan.
