Všechno to začalo na jaře roku 2046, kdy tým vědců objevil novej druh horniny. Protože těmhle věcem absolutně nerozumim, řeknu jen, že byla důležitá. “Strategicky důležitá pro dlouhodobé využití v oblasti budování defenzivní infrastruktury.“ – jo, přesně takhle to bylo napsaný na papíře, kterej měl štempl „tajné“ a já musel podepsat, že si to nechám pro sebe. Upřímně řečeno, je mi jedno, co s tím chtěj dělat. Kůli tomu pitomýmu šutru bylo rozsápáno, roztrháno a znetvořeno dost mejch dobrejch kamarádů. Čert vem tuhle planetu. A může sebou vzít i ten jejich slavnej minerál a všechny vědce, který nás sem poslali. Každopádně pár měsíců po tom, co jsem to podepsal, dostal jsem frčku, dvě desítky kluků pod sebe, naložili nás na lodě a vyhodili nás tady. Na Ermanu. Planeta o ničem. Jen padesát pod nulou, skály a slunce vyleze jednou za tři měsíce. No, aspoň se nespálíme. Tady už byla vybudovaná základna. Spíš městečko. Několik fabrik na zpracování Krextonu. Postupně se začly stavět taky civilní a vojenský budovy. Protože nový naleziště Krextonu byly furt dál a dál od základny, začli se stavět kolonie. Všechno šlo dobře, až jednou narazili na hnízdo Zergů.
O Zerzích vám můžu říct jen to, že je to ta nejstrašnější věc, co jsem kdy viděl. Živý tvorové, velikostně od malejch psů po třicetitunovej tank. Lítaj, běhaj, plížej se. Na povrchu těla maj nějakej krunýř. Hodně dobrej krunýř. Nezažil jsem pancíř, do kterýho můžete smažit průrazný devítky střely a nositel by to rozdejchal. Těmhle to nedělá nejmenší potíže. Navíc to jejich hnusný, slizký tělo je plný kyseliny, kterou kolem sebe prskaj a i když ho konečně vodděláte, může se stát, že vám upraví vobličej. Už nemůžu skoro spát. Když zavřu oči, hned se mi vobjeví ve snu ten jejich vodpornej skřek a hordy se jich valí na mě. Probouzim se propocenej, ustrašenej a kdybych si nevyndával zásobník z pušky, nejspíš bych začal střílet kolem sebe.
Od tý doby se s nima tady taháme o každou píď země. Jednou vyhrajem my, jednou oni. Ale vzhledem k tomu, že oni se líhnou z vajec, každýmu z divize už došlo, že jestli nezačnem klonovat lidi, nemáme šanci vyhrát. Tahle válka se už tedy táhne tři roky. Zjistil jsem, že člověk přivykne všemu. Strachu, smrti, děsu.
Na půl třetí byli svoláni velitelé. Asi se chystá zas nějaký dobývání.
Velitel Sarnoo si nás předvolal. Rozkazy jsou jasný, stručný, smrtící, prostě na hovno. Zpátky dostat kolonii, která se nachází severně od nás. Předpokládaná síla nepřítele – neuvedena. By mě zajímalo, co ty průzkumáci dělaj. Možná už jsou mrtví, tak asi proto. Výzbroj a výstroj – standartní pro pěší útok. Takže narvat na sebe patron co se dá a zbytek místa vyplnit granátama. Takový kraviny, jako je lékárna a jídelní souprava už sebou nikdo netahá. Vyleptanou kůži stejnak vobvazem nevyléčíš a aby sis někde sednul a začal jíst... směšný. Dostal jsem plán útoku. Moje četa půjde jako druhej úder. Takže budem překračovat mrtvoly těch před náma. Príma. Hlavně jsem zvědavej, co to udělá s akademikama. Zaujmout postavení a bránit pozice.
Přijely transportéry a my se pomalu tlačíme dovnitř. Už chápu, jak se cejtí dobytek, když jde na porážku. Kluky z čety vlastně ani neznám jménem. Je to zbytečný. Stejně se jich vrátí polovina. Ale aspoň se mě drží jako klíštata. Dveře zaklaply, bojový světlo svítí, transportér se dal do pohybu.
Jedem asi půl hodiny. V dálce už slyším děla. Příprava. Osobně si myslím, že je to zbytečný. Střílet na něco, co nevidim a navíc je to zakopaný dva metry pod zemí. Nezaměnitelnej zvuk stíhaček se nám ozval nad hlavou. Dneska to bude asi velký. Ve svý vysílačce slyším ruch a rozkazy. Transport zastavil. Dveře se skřípnutím otevřely pohled na mrtvolnou krajinu. Adrenalin se mi pomalu dostává do krve. Už je to tady zase. Sucho v puse, neklid. „Tak jedem chlapy, lezem ven, nikdo tu nezůstane, pohněte“.
Rudej měsíc zalil krajinu načervenalou barvou. Vypadá to tady jako pohřebiště. Asi tři sta metrů před náma se rýsuje kolonie. Pohybem ruky dávám povel, aby se četa přeskupila. Mávnutím všech dvanáct mužů uvádim do pohybu. Několik metrů před námi je rotmistr Brooks se svou četou. Rozhlížím se ze strany na stranu. Prst na spoušti, připraven poslat smrtelnou dávku na prvního Zerga, kterýho uvidím. Siege-tanky pořád bombardujou okolí. Stíhačky krouží nad našima hlavama a sonarama hledají živé organismy. Ještě sto metrů a sme u skladu. „Pohyb chlapi, makejte“ řvu do mikrofonu a cejtím, že je nepřítel blízko.
„Nepřítel spatřen, 11 hodina“ mi projelo sluchátkama. Dívám se nalevo. Hejno Hydralisků se zničehonic objevili před 5. četou. První střelba. Řev těch potvor mi trhá uši. Soustředím se pořád jen na svůj sektor. Třicet metrů. Dvacet pět. Za budovou se zvedlo hejno Mutalisků. Lítajících oblud. „Kontááákt“ řvu z plných sil. Neuvědomuju si, že mikrofony jsou citlivý. Dávám příkaz zaujmout řadu a natahuju. „Tak pojďte hajzlové“ Mám červeno před vočima a na první stvůru posílám dávku střel. Vidím, jak jsem zasáhnul hlavu. Kousky masa mu odlýtaj a kolem něj se rozstříkne ta zelená hmota, co žere všechno. Poslední skřek. Letí k zemi. Brooks je už u zdi skladu a se svejma chlapama vede palbu proti Hydraliskům. Je jich nějak moc. Asi tu maj hnízdo. Dávam příkaz k přesunu pod krycí palbou. Nováčci mě udivujou. Jdou, střílej a nejsou podělaný. Dobrý kluci. Jeden vojín od Brookse dostal zásah kyselinou. Oblek je zasaženej na ruce a kusu ramene. Už jsme skoro u nich. Moje četa zaujímá postavení kolem Brooksovy čety. Koukám na vojákův oblek, kterej pomalu ztrácí tvar. V helmě se křečovitě šklebí obličej, kterej neznám, a jde z něj vyčíst bolest a utrpení. Řve o pomoc. Snažím se mu zasaženou část brnění sundat. Bojuju s páskama a popruhama. Kyselina si leptá cestu dál. Hoch řve ještě víc. Nemám na výběr. „Promiň vojáku“ zašeptám a hlaveň svojí pušky mu opřu o helmu. Jedním stisknutím spouště mu ukončuju bolest. Nikdy si na tenhle pocit nezvyknu, ale musel sem.
Otáčím se zpátky a koukám na svý kluky. Několik jich je v pozicích, jiný přebíhaj zaujmout lepší místo. Zase zvedám svou zbraň. Jsem velitel, nemůžu je tady nechat. „8. četa vpřed, za mnou, pohyb, makám, makám. Zaujměte postavení u tamhletý zdi. Těžký zbraně na křídla. Střed kreje strop. Jdem na to chlapi.“ Nepočítal jsem to, ale dvanáct nás už neběží. Během přesunu vyměňuju zásobník a natahuju. Nalevo od nás Brooks zaujal obranu kolem nějakýho jeřábu. Běžím a cejtím, že mi pot stejká po čele a tváři. Ještě kus k tý zatracený zdi. Jsem tu. Otočím se. Následuje mě pět chlapů. Zbytek čety leží v troskách a jejich těla se nehejbou. Kouknu se zase před sebe. Hejno asi 15 Hydralisků se žene přímo na nás. Je mi jasný, že je to asi konec. „Rvěte to do nich chlapi!“ Začínám pálit a slyším sám sebe, jak řvu. Všechno se mi zobrazuje před vočima. Rodiče, domov, mládí, moje holka... krev, nářek, bolest, utrpení. Cejtim, že mi kyselina zasáhla přilbu a slyším, jak během leptání syčí. Ještě stihnu jeden zásobník. „Tak pojď, pojď ty svině slizská“ Ukrutná bolest mi projela ramenem a rozšiřuje se ke krku a čelisti. Poslední co vidim je stín, kterej se mihne nad mou hlavou. Pak už jen bílý světlo a ticho...
Epilog
„První seržant Roland McFee se svými muži dokázal udržet pravé křídlo útoku pane. Bohužel padnul i s 8. četou. Nebýt jeho, křídlo by se položilo a nepřítel se nám dostal do týla pane. Na ostatních úsecích zaujímáme pevné obranné postavení a rozmisťujeme těžkou techniku. Za několik málo okamžiků má dorazit rota mediků pane. Technici a každý, kdo může přidat ruce k dílu opravuje a buduje. Situace je v současné době stabilní pane. Pane, další rozkazy?“
Generál „Bomber“ si střídavě prohlíží mapy pozic a kontroluje je s terénem, který vidí ve svém triedru. I když to vypadá, že není při smyslech a neposlouchá, opak je pravdou. Vnímá každé slovo a každý detail zprávy. Rozmýšlí, co dál.
„Sami to nezvládneme. Požádáme o pomoc sira Hydoona.“ zahřměl hlas generála.
