Všechno to začalo na jaře roku 2046, kdy tým vědců objevil novej druh horniny. Protože těmhle věcem absolutně nerozumim, řeknu jen, že byla důležitá. “Strategicky důležitá pro dlouhodobé využití v oblasti budování defenzivní infrastruktury.“ – jo, přesně takhle to bylo napsaný na papíře, kterej měl štempl „tajné“ a já musel podepsat, že si to nechám pro sebe. Upřímně řečeno, je mi jedno, co s tím chtěj dělat. Kůli tomu pitomýmu šutru bylo rozsápáno, roztrháno a znetvořeno dost mejch dobrejch kamarádů. Čert vem tuhle planetu. A může sebou vzít i ten jejich slavnej minerál a všechny vědce, který nás sem poslali. Každopádně pár měsíců po tom, co jsem to podepsal, dostal jsem frčku, dvě desítky kluků pod sebe, naložili nás na lodě a vyhodili nás tady. Na Ermanu. Planeta o ničem. Jen padesát pod nulou, skály a slunce vyleze jednou za tři měsíce. No, aspoň se nespálíme. Tady už byla vybudovaná základna. Spíš městečko. Několik fabrik na zpracování Krextonu. Postupně se začly stavět taky civilní a vojenský budovy. Protože nový naleziště Krextonu byly furt dál a dál od základny, začli se stavět kolonie. Všechno šlo dobře, až jednou narazili na hnízdo Zergů.

O Zerzích vám můžu říct jen to, že je to ta nejstrašnější věc, co jsem kdy viděl. Živý tvorové, velikostně od malejch psů po třicetitunovej tank. Lítaj, běhaj, plížej se. Na povrchu těla maj nějakej krunýř. Hodně dobrej krunýř. Nezažil jsem pancíř, do kterýho můžete smažit průrazný devítky střely a nositel by to rozdejchal. Těmhle to nedělá nejmenší potíže. Navíc to jejich hnusný, slizký tělo je plný kyseliny, kterou kolem sebe prskaj a i když ho konečně vodděláte, může se stát, že vám upraví vobličej. Už nemůžu skoro spát. Když zavřu oči, hned se mi vobjeví ve snu ten jejich vodpornej skřek a hordy se jich valí na mě. Probouzim se propocenej, ustrašenej a kdybych si nevyndával zásobník z pušky, nejspíš bych začal střílet kolem sebe.

Od tý doby se s nima tady taháme o každou píď země. Jednou vyhrajem my, jednou oni. Ale vzhledem k tomu, že oni se líhnou z vajec, každýmu z divize už došlo, že jestli nezačnem klonovat lidi, nemáme šanci vyhrát. Tahle válka se už tedy táhne tři roky. Zjistil jsem, že člověk přivykne všemu. Strachu, smrti, děsu.

Na půl třetí byli svoláni velitelé. Asi se chystá zas nějaký dobývání.

Velitel Sarnoo si nás předvolal. Rozkazy jsou jasný, stručný, smrtící, prostě na hovno. Zpátky dostat kolonii, která se nachází severně od nás. Předpokládaná síla nepřítele – neuvedena. By mě zajímalo, co ty průzkumáci dělaj. Možná už jsou mrtví, tak asi proto. Výzbroj a výstroj – standartní pro pěší útok. Takže narvat na sebe patron co se dá a zbytek místa vyplnit granátama. Takový kraviny, jako je lékárna a jídelní souprava už sebou nikdo netahá. Vyleptanou kůži stejnak vobvazem nevyléčíš a aby sis někde sednul a začal jíst... směšný. Dostal jsem plán útoku. Moje četa půjde jako druhej úder. Takže budem překračovat mrtvoly těch před náma. Príma. Hlavně jsem zvědavej, co to udělá s akademikama. Zaujmout postavení a bránit pozice.

Přijely transportéry a my se pomalu tlačíme dovnitř. Už chápu, jak se cejtí dobytek, když jde na porážku. Kluky z čety vlastně ani neznám jménem. Je to zbytečný. Stejně se jich vrátí polovina. Ale aspoň se mě drží jako klíštata. Dveře zaklaply, bojový světlo svítí, transportér se dal do pohybu.

Jedem asi půl hodiny. V dálce už slyším děla. Příprava. Osobně si myslím, že je to zbytečný. Střílet na něco, co nevidim a navíc je to zakopaný dva metry pod zemí. Nezaměnitelnej zvuk stíhaček se nám ozval nad hlavou. Dneska to bude asi velký. Ve svý vysílačce slyším ruch a rozkazy. Transport zastavil. Dveře se skřípnutím otevřely pohled na mrtvolnou krajinu. Adrenalin se mi pomalu dostává do krve. Už je to tady zase. Sucho v puse, neklid. „Tak jedem chlapy, lezem ven, nikdo tu nezůstane, pohněte“.

Rudej měsíc zalil krajinu načervenalou barvou. Vypadá to tady jako pohřebiště. Asi tři sta metrů před náma se rýsuje kolonie. Pohybem ruky dávám povel, aby se četa přeskupila. Mávnutím všech dvanáct mužů uvádim do pohybu. Několik metrů před námi je rotmistr Brooks se svou četou. Rozhlížím se ze strany na stranu. Prst na spoušti, připraven poslat smrtelnou dávku na prvního Zerga, kterýho uvidím. Siege-tanky pořád bombardujou okolí. Stíhačky krouží nad našima hlavama a sonarama hledají živé organismy. Ještě sto metrů a sme u skladu. „Pohyb chlapi, makejte“ řvu do mikrofonu a cejtím, že je nepřítel blízko.

„Nepřítel spatřen, 11 hodina“ mi projelo sluchátkama. Dívám se nalevo. Hejno Hydralisků se zničehonic objevili před 5. četou. První střelba. Řev těch potvor mi trhá uši. Soustředím se pořád jen na svůj sektor. Třicet metrů. Dvacet pět. Za budovou se zvedlo hejno Mutalisků. Lítajících oblud. „Kontááákt“ řvu z plných sil. Neuvědomuju si, že mikrofony jsou citlivý. Dávám příkaz zaujmout řadu a natahuju. „Tak pojďte hajzlové“ Mám červeno před vočima a na první stvůru posílám dávku střel. Vidím, jak jsem zasáhnul hlavu. Kousky masa mu odlýtaj a kolem něj se rozstříkne ta zelená hmota, co žere všechno. Poslední skřek. Letí k zemi. Brooks je už u zdi skladu a se svejma chlapama vede palbu proti Hydraliskům. Je jich nějak moc. Asi tu maj hnízdo. Dávam příkaz k přesunu pod krycí palbou. Nováčci mě udivujou. Jdou, střílej a nejsou podělaný. Dobrý kluci. Jeden vojín od Brookse dostal zásah kyselinou. Oblek je zasaženej na ruce a kusu ramene. Už jsme skoro u nich. Moje četa zaujímá postavení kolem Brooksovy čety. Koukám na vojákův oblek, kterej pomalu ztrácí tvar. V helmě se křečovitě šklebí obličej, kterej neznám, a jde z něj vyčíst bolest a utrpení. Řve o pomoc. Snažím se mu zasaženou část brnění sundat. Bojuju s páskama a popruhama. Kyselina si leptá cestu dál. Hoch řve ještě víc. Nemám na výběr. „Promiň vojáku“ zašeptám a hlaveň svojí pušky mu opřu o helmu. Jedním stisknutím spouště mu ukončuju bolest. Nikdy si na tenhle pocit nezvyknu, ale musel sem.

Otáčím se zpátky a koukám na svý kluky. Několik jich je v pozicích, jiný přebíhaj zaujmout lepší místo. Zase zvedám svou zbraň. Jsem velitel, nemůžu je tady nechat. „8. četa vpřed, za mnou, pohyb, makám, makám. Zaujměte postavení u tamhletý zdi. Těžký zbraně na křídla. Střed kreje strop. Jdem na to chlapi.“ Nepočítal jsem to, ale dvanáct nás už neběží. Během přesunu vyměňuju zásobník a natahuju. Nalevo od nás Brooks zaujal obranu kolem nějakýho jeřábu. Běžím a cejtím, že mi pot stejká po čele a tváři. Ještě kus k tý zatracený zdi. Jsem tu. Otočím se. Následuje mě pět chlapů. Zbytek čety leží v troskách a jejich těla se nehejbou. Kouknu se zase před sebe. Hejno asi 15 Hydralisků se žene přímo na nás. Je mi jasný, že je to asi konec. „Rvěte to do nich chlapi!“ Začínám pálit a slyším sám sebe, jak řvu. Všechno se mi zobrazuje před vočima. Rodiče, domov, mládí, moje holka... krev, nářek, bolest, utrpení. Cejtim, že mi kyselina zasáhla přilbu a slyším, jak během leptání syčí. Ještě stihnu jeden zásobník. „Tak pojď, pojď ty svině slizská“ Ukrutná bolest mi projela ramenem a rozšiřuje se ke krku a čelisti. Poslední co vidim je stín, kterej se mihne nad mou hlavou. Pak už jen bílý světlo a ticho...

Epilog

„První seržant Roland McFee se svými muži dokázal udržet pravé křídlo útoku pane. Bohužel padnul i s 8. četou. Nebýt jeho, křídlo by se položilo a nepřítel se nám dostal do týla pane. Na ostatních úsecích zaujímáme pevné obranné postavení a rozmisťujeme těžkou techniku. Za několik málo okamžiků má dorazit rota mediků pane. Technici a každý, kdo může přidat ruce k dílu opravuje a buduje. Situace je v současné době stabilní pane. Pane, další rozkazy?“

Generál „Bomber“ si střídavě prohlíží mapy pozic a kontroluje je s terénem, který vidí ve svém triedru. I když to vypadá, že není při smyslech a neposlouchá, opak je pravdou. Vnímá každé slovo a každý detail zprávy. Rozmýšlí, co dál.

„Sami to nezvládneme. Požádáme o pomoc sira Hydoona.“ zahřměl hlas generála.

„Spusťte plukovníku Tanere. Jaká je situace, jaké jsou ztráty, jaké vidíte možné následky a jaká opatření chcete zaujmout?“ pronesl generál přísným hlasem a zapálil si cigaretu, přičemž svůj pohled nevěnoval ani jednomu muži ze svého štábu. „Pane, v současné chvíli jsou nepřátelské jednotky rozmístěné na sever a severovýchod od našich obranných pozic. Na kótě Alfa-325 hlásil letecký průzkum pohyb většího uskupení živočišného původu. Patrně se bude jednat o jejich hnízdo pane. Technický stav těžké techniky je 95% bojová schopnost, ovšem za předpokladu, že nedojde k přímému kontaktu s nepřítelem. Skoro 50% tanků a strojů má poškozené pancéřování, takže při přímému středu budou rychle vyřazeny. Pěší a lehká vojska jsou plně vyzbrojena, ale jejich morálka poklesla pane. Při tom posledním útoku jsme přišli o několik dobrých velitelů čet.“ Místností zavládlo několikavteřinové ticho. Generál se koukal velkými okny velícího střediska na pohyb pod sebou. Na jeho tváři bylo vidět znepokojení a únava. „Díky plukovníku.“ stroze pronesl. „Jak jsme na tom v oblasti vývoje komunikačních technologií a dalšího výzkumu?“ Všichni muži v místnosti se ve stejnou chvíli podívali na osobu v bílém plášti s brýlemi na očích. Ten si lehce odkašlal, posunul si brýle na konec nosu a otevřel desky s poznámkami. „Pane generále, podařilo se nám pomocí elektrogenerativního kódu a tranfer...“. „Technický popis si nechte do publikací pro akademii doktore“ uťal jeho řeč generál. „Já chci jasnou a stručnou odpověď. Jde, nebo nejde komunikovat s Protossama?“ Na konci věty se generál elegantně otočil na podpatku a svůj pohled zabodl do doktora Nermanna. Ten značně znervózněl a v hlavě si skládal odpověď. „Lze říci, že v omezené míře ano, pane generále“ „A to znamená?“ „To znamená, že jsme schopni rozluštit asi 80% procent významu myšlenky. Navíc budou výstupy translátoru jen hesla.“ Dokončil profesor svoji teorii a sundal si brýle, asi jako gesto, že nemá již víc, co by řekl. „Dobře, dobře“ zamumlal generál „Pošlete signál Protosům“.

„Pane generále, dovolte mi povznést námitku“ Ozval se asi o dva roky mladší muž atletické postavy, vysoký, s velmi krátkým sestřihem a několika podpisech bojů na obličeji. Byl to plukovník Strait, zástupce generála, a jeho dlouholetý přítel. Generál se na plukovníka podíval se zlostí. „Porada velení je odložena. Všichni prosím opusťte místnost. Plukovník Strait zde zůstane. Děkuji.“ řekl generál velmi rychle. Muži se postavili do pozoru, zasalutovali a opustili středisko. Ještě pár vteřin po tom, co zaklaply dveře, byl generál ticho. Pak se zhluboka nadechl a velmi hlasitě spustil: „Doprdele Phile, nestav se proti mně. Dostáváme tu na frak a musíme si přiznat skutečnost, že tuhle bitvu prostě sami vyhrát nemůžem. Ty i já víme, že nás sem poslali jen proto, aby nám nemuseli platit důchod. Ale mě se ještě nechce umřít. Mám v plánu s vnukem chytat ryby. Takže jediná možnost, jak se odsud dostat, je poslat ty kousavý svině do pekla a k tomu potřebujeme Protosy.“ generál celou dobu pozoroval plukovníka a i když slova tomu neodpovídala, moc dobře si oba muži uvědomovali, že by jeden pro druhého položil život. Teď již s klidnějším hlasem položil Philovi otázku. „Co mám podle Tebe dělat Phile?“ Plukovník se zamyslel a stále vstřebával generálova slova. „Robe, já vím, že je to tu na hovno, ale tím, že se spojíme s Protosy možná uděláme ještě horší věc. Nezlob se na mě, ale postavě, která má kolem sebe modrej mrak, je vysoká dva metry třicet, váží asi čtvrt tuny a levituje pár centimetrů nad zemí, já prostě věřit nebudu.“

Hovořili spolu asi dvacet minut a vzájemně si rozbíjeli a nasazovali nové argumenty. Oba dva pak dospěli k názoru, že je to opravdu jediná možnost, jak se z této planety dostat živí. Vzhledem k tomu, že místnost byla hermeticky uzavřená, ostatním důstojníkům byl celý rozhovor utajen. Pak se otevřeli dveře, v nich stál generál „Bomber“ a klidným tichým hlasem řekl. Pánové, rád bych Vás seznámil s operací Sfinga.“ Po více než třech hodinách od odeslání signálu, nekonečného čekání a pozorování oblohy se na horizontu objevilo plavidlo, které se ani při letmém pohledu nedalo zaměnit za Terranské. Jeho oblé tvary se topily v modré záři, která celé plavidlo obklopovala. Transportér se přibližoval velmi rychle. Nevydával však skoro žádný zvuk. Generál cítil značnou nervozitu. I když si to stále nepřipouštěl, v následujících okamžicích se bude rozhodovat o existenci Terranů na této planetě. Loď se již vznášela nad základnou. Většina lidí na základně cítila divný pocit. Strach z neznáma a obavy z výsledku. Ti, co tento stav neměli, buď spali, nebo byli mrtví. Plavidlo se usadilo několik centimetrů nad zemí a jemně se pohupovalo. Modré energetické pole přítomným ozářilo tváře. Bez jakéhokoliv zvuku se na boku vesmírného transportéru objevila škvíra, která se zvětšovala, a krajinu polilo světlo z ní vycházející. Mnozí vojáci, asi ze cviku, pozvedli zbraně, ale všichni do jednoho měli nevěřícně otevřená ústa. Když se vstup zcela otevřel, objevila se v něm postava. Byla skoro o polovinu vyšší než dospělý muž a měla obrovská ramena a mohutné paže. Na jejich konci byly dlouhé ostny, které modře poblikávaly. Byl to Protosský vůdce sir Hydoon. Rozhlédl se pomalu kolem a tiše vzdal hold obrovské armádě, která byla shromážděna kolem. Pak uvedl své bioelektromechanické tělo do pohybu a pomalu sestupoval z plošiny. K jejímu konci se přibližovali dva muži.

Generál „Bomber“, když viděl, že se dal sir Hydoon do pohybu, nařídil svému tlumočníkovi, aby vyrazili vpřed. Za ta léta, která je u armády, se naučil odhadnout lidi během pár okamžiků. Neustálým studiem psychologie si zlepšoval své schopnosti a dostal se na takovou úroveň, že s ním odmítl kdokoliv hrát poker, neboť odhalil jakýkoliv blaf. Dnes mu to však nebylo k ničemu. Nestojí proti člověku. Šel zvolna a důstojně. Ne snad proto, aby bylo vidět, že je generálem. On to nemusel dokazovat. On prostě takový byl. Vzdálenost mezi oběma veliteli se zkracovala. Když byly od sebe asi dva metry, oba se ve stejný okamžik zastavili. Generál, sir Hydoon i tlumočník se na sebe dívali a ani jeden nepronesl slovo. Generál měl sucho v ústech a byl nervózní. Stejně tak sir Hydoon, který si byl vědom obrovské přesily, která tu proti němu stojí a vlastní neschopnosti odhadnout úmysl Terranů. Jediný pocit, který měl tlumočník, byla vroucné přání, aby transkóder fungoval.

Zdálo se to být věčností, ale nakonec generál promluvil a ticho ukončil. Jeho první slova zněla: „Vítejte a děkuji.“ Zařízení na převod analogového zvuku na digitální impulzy svoji funkčnost potvrdilo. Protosský vůdce informaci přijal, ale musel se pousmát nad tím, že Terrani používají tak primitivní nástroje pro komunikaci. Jeho národ byl velmi technicky vyspělý. Bohužel se tato technika zcela neosvědčila proti Zergům. I jeho přáním a úkolem, aby chránil svůj lid, bylo spojenectví s Terrany a potlačení těch neinteligentních a útočných živočichů. Na dekodéru zablikalo několik diod, ozvalo se krátké tiché pípnutí. „Přijal jsem jeho signál pane“ velmi nervózně pronesl tlumočník. Generál polkl a v duchu se modlil, aby to nebyla slova útočná. „Je to dešifrováno, pane. To co poslal, se dá volně přeložit jako – je mi ctí, ale není to stoprocentní.“. Generál „Bomber“ cítil, že mu spadl kámen ze srdce. Snad se štěstěna přeci jen otočila zase na stranu Terranů.

Poté se družina, kterou rozšířilo ještě několik důstojníků včetně plukovníka Straita, odebrala do operačního střediska. Tam se konala několikahodinová porada. Diskutovalo se, plánovalo se, kreslilo se a vznikaly mapy a taktiky, které mají zastavit řádění Zergů. I plukovník Strait si nakonec připustil, že uzavření tohoto spojenectví může přinést pozitivum.

Generál „Bomber“ se díval z operačního střediska na Protosské dílo se zájmem a údivem. To, co se tu dělo, nemělo pro normálního Terrana vysvětlení. Sir Hydoon v místnosti přítomen nebyl. Jelikož bylo vybudováno hlavní velitelství Protossů, přesunul se tam. Ale komunikace mezi oběma veliteli neustala. Probíhala pomocí komunikačních satelitů. Generál se již plně naučil obsluhovat dekodér a proto tlumočníka nepotřeboval. Problém mu dělala jen skladba slov. Jak pro odeslání vzkazu, tak při jeho přijmutí, nabízelo se vícero vyložení výrazů. Sám sebe přistihl, že se nechal okouzlit tím, co se děje dole a zbytečně tu utrácí drahocenný čas koukáním z okna. „No tak Robe, začni něco dělat.“ zabručel si sám pro sebe. Když se odpoutal od okna a přešel k mapě, kde byla načrtnuta postavení, někdo zaklepal na dveře. „Vstupte“ řekl generál. Do místnosti vešel jeden z inženýrů výzkumného a technologického střediska, který měl na starost zbrojní projekty. „Omlouvám se pane, ale mám skvělou novinu.“ pronesl muž a v očích se mu objevilo vzrušení. „Mluvte inženýre, o co jde?“ „Našim hochům se podařilo najít přísadu, která s místní atmosférou velmi výbušně reaguje.“ „Jak výbušně?“ „Pane, podařilo se nám zprovoznit plamenomety, které zde nejdříve nefungovaly.“ „To je opravdu velmi dobrá zpráva“ řekl generál až s dětskou radostí. Byl si totiž vědom toho, že Zergové, na rozdíl od střelných zbraní, jsou velmi málo odolní vůči ohni. Bohužel se hned při počátku konfliktu ukázala skutečnost, že místní atmosféra obsahuje cosi, co zamezuje hoření mariňáckých plamenometů. „Opravdu dobrá zpráva“ opakoval znovu svou odpověď generál. „Mám ještě jednu novinku, pane. Dorazil balíček z Nawoodu.“ Generál s sebou trhl a jeho výraz přibral na vážnosti. Věděl, co to znamená. „... a síla?“ zeptal se stručně. „Asi deset až jedenáctkrát silnější než Little boy.“ „To z nich udělá hromady připálenejch bifteků“ zapomněl se generál. Ale inženýr dělal, že tuhle poznámku přeslechl, i když v duchu s generálem zcela souhlasil. „Ale máme jeden problém pane.“ ještě dodal „Naše zaměřovací systémy jsou založeny na elektronickém vyhledávání. Zergové nemají žádnou elektroniku. Nemůžeme je tudíž zaměřit jinak...“ inženýr udělal krátkou pomlku, aby dodal na vážnosti „než ručně.“ „Oukej, díky za informace. To bude všechno“ propustil ze svých služeb generál inženýra. Ten pozdravil a tiše zmizel ve dveřích. „Bomber“ se opět zahleděl z okna a pár vteřin nato stiskl tlačítko komunikátoru. „Felpsová, sežeňte mi majora Quinta“ „Koho prosím?“ ozval se v reproduktoru mladý ženský hlas, který patřil generálově asistentce. „Sežeňte mi Ghosta, hned!“ až skoro vykřikl. „Tohle zvládne jen on“ pronesl si sám pro sebe, ale to už asistentka neslyšela.

Pro použití probioxiplutonvodíkovou bombu se generál rozhodnul v té chvíli, kdy zjistil, co dokáže Zergům způsobit oheň a prudké ohřátí jejich těla. Vzhledem k tomu, že na planetě Erman vládly arktické podmínky, bylo nutno bombu upravit, aby její výbuch měl dostatečný účinek a nevznikla žádná řetězová reakce s místní atmosférou. Jeden z techniků mu popsal účinek neupravené pumy takto: „Bude to mít za následek to samé, jako když stojíte po kolena v benzínu a hodíte nedopalek na zem.“ To mu stačilo. Úprava bomby však byla velmi náročná a proto na ní čekal tak dlouho. Nyní byla přivezena. Ukáže se, co dokáží nejlepší mozky Terranů. Generál si po opětovném prostudování mapy vzal do rukou analýzu situace starou jen několik hodin. Od předchozí zprávy zde nalezl několik položek, hlavně stav vojenské techniky, které vykazovaly nárůsty. Počty Protosských vojáků na základně se každou minutou zvyšoval. Stejně tak jejich bojová technika. „Doufám, že jim nerupne v bedně a nesrovnaj to tu se zemí.“ zamyslel se generál. Místností se ozvalo pípnutí komunikátoru a v něm hlas patřící Felpsové. „Pane, major Quint dorazil. Smím ho k Vám pustit?“ „Ano, ať jde dál“ odpověděl generál. Za okamžik se blížící kroky zastavili a ozvalo se kovové zaklepání na dveře. „Vstupte“ rychle vyslovil generál. Dveře se otevřeli, a do místnosti vstoupil muž střední postavy, který měl vojenský oblek odlišný od ostatních vojáků. Jeho chladný pohled byl okamžitě upřen na generála. „Na Váš rozkaz generále“ vyslovil zastřeným, ale tichým hlasem major a neustále stál v pozoru. „Díky majore, že jste tak rychle přišel“ řekl generál. „Dejte si pohov a posaďte se, musím s Vámi probrat jednu důležitou věc.“ Major Quint se uvolnil a sedl si do nejbližšího křesla. Generál naproti němu. „Majore, jak asi víte, konečně dorazilo z Nawoodu očekávané překvapení. Jediný problém je, že naše navigační systémy nejsou schopny zaměřit živočišnou strukturu, takže to znamená...“ „...takže to znamená“ vstoupil mu do řeči major „že potřebujete chlapa, který to nemá v hlavě v pořádku, protože nikdo jiný by to neudělal, a půjde k těm potvorám a ze země zaměří cíl. Chápu generále. Můžete se mnou počítat. Jdu do toho.“ skončil major. Generál si sám pro sebe potvrdil, že se v majoru Quintovi nezmýlil. Byl eso mezi průzkumnými jednotkami, bývalý člen speciálních úderných sil a odborník na pohyb v nepřátelském území. Svou hodnost majora již dlouho nezvýšil, protože svou profesionalitu kazil tím, že své názory zveřejňoval bez jakýchkoliv servítek. Generála „Bombera“ však respektoval. Byl to zkušený muž se srdcem vojáka. Žádný z velitelů se svými schopnostmi, znalostmi a velením nevyrovnal generálu „Bomberovi“. „Majore, cílem Vašeho zaměření bude pravděpodobná líheň těch stvůr. Váš energetický oblek by Vám měl umožnit úplnou, nebo částečnou neviditelnost. Před Vaším úkolem bude dělostřelecká příprava a částečná krycí operace. Budeme se snažit odklonit a přeskupit všechny nepřátelské jednotky k fiktivnímu útoku. Nevíme, jak dlouho se dokážeme bez velkých ztrát držet. Protože nechci zbytečně ztratit lidi, při nestabilní situaci bude velen ústup. Budete na to mít málo času majore. Zvládnete to?“ Major se jen zlehka pousmál „Jasně generále, pošlu jim to rovnou do náručí.“

Nepřátelská aktivita za posledních 24 hodin klesla skoro na nulu. Žádné kontakty, ani nájezdy. Nepřítel prostě o sobě nedával jedinou známku. V operačním středisku se to hemžilo šaržemi. Přítomen byl tentokrát i sir Hydoon a velitelé, kteří povedou útok. Na velkém stole byl holograficky zobrazen terén, na kterém se má následující bitva odehrát. Slovo měl zrovna kapitán Hobler, velitel leteckých sil. „Jednotky Wraithů budou stále kontrolovat oblast a v případě přímého kontaktu budou připraveny k letecké podpoře. Křižníky Elis a Mark budou připraveny v těchto pozicích“ a ukazovátko zaměřil do nízkého kaňonu „a budou čekat na rozkaz k útoku“ „Jeden prapor tanků a Goliathů tam bude také čekat“ navázal kapitán Gris, velitel pozemních obrněných jednotek, na předchozí komentář „Jednak proto, aby mohly krýt jednotky v případě rychlého ústupu, a jednak proto, aby kryly stíhačky a křižníky.“ Sir Hydoon pozoroval mapu, ale zatím se nijak neprojevil a ani nedal jinak znát jakýkoliv svůj plán. „Vaše vyjádření poručíku Treedy?“ zeptal se generál mladého důstojníka velící pěchotě. Poručík přenesl váhu z pravé nohy na levou a spustil: „Sestavil jsem útočné čety, zkombinované z pěchoty a plamenometníků. Na tři čety budou dvě sanitní vozidla. Záchytné body útoku jsou Alfa, Bravo a Delta“ ukázal poručík tři místa na mapě „v případě krize se budeme stahovat do těchto pozic. Hlavním úkolem pěchoty je chránit techniku od přímého kontaktu s nepřítelem a průzkum bojem. Upozorňuji všechny, že pěší jednotky budou vyzbrojeny tříštivými zápalnými náboji TR 8 a proto si prosím všichni hlídejte své palebné sektory.“ všichni souhlasně pokyvovali a vrývali si do paměti každý detail mapy. „A teď to hlavní pánové“ ujal se znovu slova generál „major Quint má zvláštní úkol. Musí se dostat nepozorovaně na sto metrů od líhně Zergů a zaměřit navigační systém. Jakmile bude cíl zaměřen, potvrdí ho operační středisko kódem ‚RUDÝ DRAK SPATŘEN‘ to pro ostatní jednotky znamená konec jakéhokoli postupu a příprava na ústup. Major tuto zprávu potvrdí slovy ‚RUDÝ DRAK LETÍ‘.“ nastalo ticho a napětí v místnosti nabývalo na intenzitě. Generál pokračoval „Po této větě máte pět minut na evakuaci. Další podrobnosti Vám sdělí podplukovník Hoth. Podplukovníku? Máte slovo.“

„Díky generále. Pánové, velmi pozorně mě prosím poslouchejte. Úspěch operace závisí na správném načasování a vzájemné kooperaci. Časový plán Vám ukáži na tabuli.“ řekl podplukovník a pomalu přešel do rohu místnosti, kde stála velká elektronická tabule zobrazující data a podrobnosti. Ostatní muži se za ním otočili a všichni upřeli zraky na panel. „Major Quint se vydá v hodině H Vulturem, který je vybaven maskovacím generátorem na pozici Omega. Je to oblast, kde poslední průzkum nenašel žádné nepřátelské aktivity. Samozřejmě těsně před útokem provedeme ještě jeden průzkum, takže pozice Omega se může změnit. Cesta by mu měla trvat při průměrné rychlosti 230 km za hodinu 45 minut. Zde major vozidlo opustí a pěším přesunem se vydá na pozici Strike. Ta je vzdálená od pozice Omega asi kilometr. Předpokládáme, že zaměřovací pozici Strike zaujme 15 minut po dosažení pozice Omega. Zaměřování by mělo trvat asi 5 až 10 vteřin. Po ověření zaměření se časový údaj na hodinu S -10. Všichni velitelé budou vysílačkou pravidelně v jednominutových intervalech informováni o čase. Protože by major nestačil opustit smrtelnou zónu bomby včas, přiletí pro něj transportér. Ten bude čekat na signál zde“ ukázal na mapě místo “na pozici Home a odveze majora do bezpečné zóny. Pánové, bezpečná zóna při výbuchu je 100 kilometrů od epicentra. Tento údaj mějte stále na paměti a řekněte velitelům, aby ho neustále kontrolovali na svých přístrojích. Musím Vás upozornit, že pokud se budete nacházet o 500 metrů blíže, budete zasaženi EMP vlnou a všechna technika bude vyřazena, včetně lehkého poškození a jestliže budete 1500 metrů za bezpečnou zónou...“ podplukovník ztichl a všichni muži na něj zůstali tázavě hledět. Hoth jen zakroutil hlavou a prstem si přejel po krku. Všem bylo toto gusto jasné. Nebylo potřeba dalších komentářů.

V operačním středisku se porada odehrávala ještě dvě hodiny. Všechno bylo důkladně probráno, všechno prodiskutováno. Každý byl seznámen se všemi detaily operace. Zdálo se to být celkem jasné a nikdo nevěděl o žádné věci, která by jim snad zůstala utajena. Jedna tu však byla. A to dosti závažná.

V tu chvíli děj na obloze sledovali všichni Terranští vojáci. Něco takového nikdy neviděli. Na obloze se začaly objevovat obrysy čehosi, co mělo obrovské rozměry. Neustále se objevovaly další a další detaily vesmírného korábu, který se rozkládal přes celé operační středisko. Malý modul nabral kurz na jižní stranu základny a proces se znovu opakoval. Nad základnou se zjevily tři obří vesmírné lodě. Něco tak velkého ještě generál neviděl. Přistihl se, že kouká s pootevřenými ústy. Polkl, uvědomil si svůj až komický výraz a do komunikátoru napsal pro sira Hydoona: „co to je?“. Sir Hydoon pootočil hlavu na generála a na display translátoru se objevilo: „Mateřské lodě. Letadlové lodě.“

„Čas H mínus jedna“ ozvalo se ve všech sluchátkách. Za minutu započne první bitva aliance. Wraithy postupně nahazovaly motory a jejich piloti zkontrolovali palubní počítače. Z motoru tanků se pomalu začal ozývat hukot turbíny. Země se začala otřásat. „Zrak jedna pro matku“ ozvalo se průzkumné plavidlo, vybavené všemožnými radary a sondami, svůj návrat na základnu. „Vše negativní, neobjevili jsme žádné posuny. Konec“. „Matka rozumí zraku jedna. Konec“ odpověděl jeden z operátorů komunikačních kanálů. V operačním středisku jich sedělo celkem osm a měli na starost jakýkoliv datový a hlasový přenos mezi jednotlivými jednotkami. Jelikož se už před několika desetiletími ukázalo, že člověk je, byl a bude tvor chybující, tuto činnost vykonávali zásadně androidi, nebo lidé s mozkovými implantáty. „Matka pro Ghosta, potvrzuji bod Omega, opakuji, bod Omega je pozitivní. Potvrďte.“ Major Quint již musel do komunikátoru skoro křičet, aby ho přes hluk techniky bylo slyšet. „Ghost pro Matku, potvrzuji bod Omega. Konec“. Karty byly rozdány a hra mohla začít. „Čas H mínus nulatřicet“ oznámil hlas patřící počítačové jednotce. Motory běžely na plno, Wraithy se již vznášely nad plochou. Všichni, účastnící se operace měly nervy napjaté k prasknutí. Technici se již odebrali do budov, aby se v nadcházejícím pohybu jednotek nepletli. „Čas H mínus nuladvacet... nuladeset... nula“. Slovo si ještě vzal generál „Bomber“ a do mikrofonu pronesl: „Hodně štěstí chlapci“.

Jakmile generál větu dokončil, major Quint nasadil plný plyn svého Vultura a prudce vyrazil vpřed. Vzhledem k tomu, že se jednalo o nejrychlejší pozemní vozidlo armády, za chvíli se ztratil ostatním jednotkám z dohledu. Všechny obrněné jednotky, pěchota i letectvo vyrazili vpřed. Udržovali přesné formace a z dálky vypadali jako jeden objekt. Zealothti postupovali s nimi, rozptýlení po celé šíři útoku. Mateřské letadlové lodě tempu jednotek na zemi nestačili a tak se generál „Bomber“ rozhodl oddělit několik letadel Wraith od hlavní skupiny na jejich krytí a podporu. Úplně na čele celé linie plula průzkumná loď s krycím jménem „zrak“ která opětovně svou elektronikou propátrávala terén a hledala nepřítele. Otřesy země, které vznikaly pod koly tanků a silných nohou Goliathů zněly jako zemětřesení. Po pár minutách přesunu armáda dorazila k místu, kde se musela rozdělit na tři skupiny a každá samostatně pokračovat k bodům Alfa, Bravo a Delta. Vzhledem k tomu, že velitelé měli podrobné instrukce a několikrát si tento manévr v hlavě a na plánech nacvičovali, proběhlo rozdělení bez problémů.

Generál „Bomber“ sledoval obrazovky operačního panelu. „Pane, právě se hlavní skupina rozdělila na oddíly šavle 1, šavle 2 a šavle 3.“ Oznámil mu událost mladý operátor, který byl čekatelem na důstojnické zkoušky a podle generála velmi nadaný a výjimečný muž. „Co časový plán? Dodržují?“ zeptal se generál a neustále očima jezdil po informacích na obrazovkách. „Vše podle plánu, pane. Pozice Ghosta je v souladu s navrženými daty. Přibližuje se k základně a za 13 vteřin se dostane za první kaňon, pane.“ Terén mezi základnou Terranů a hnízdem Zergů byl plný takovýchto kaňonů a vln. Na jedné straně poskytovali přirozené krytí pro Terranské jednotky, na straně druhé však zkracovali dosah radarů a snižovali kvalitu signálu. Proto se major Quint pokaždé rozhlédl za sebe, když kopcovitý úkaz minul. Myslel na svůj úkol, uklidňoval se a děkoval za to, že jde zatím vše v pořádku. Čekal ho ještě kus cesty.

Z vybraných tanků vynořili mohutné vzpěry, které se zabořili do země, a kabina se mírně zapustila do těla tanku. Hlaveň tanku se v lafetě zvedla, otočila se a z ní se vysunula další hlaveň, která tanku prodlužovala dostřel a zvyšovala průraz. Ozval se první výstřel a z hlavně vylétl metr dlouhý plamen. Zergové naštěstí útočili v sevřených hejnech, takže tříštivé střely měly dostatek cílů pro ničení. Na horizontu se objevil mohutný výbuch, ale netrefil blížící se tlupu přímo. Několik Zergů bylo roztrháno, jiní byli odhozeni tlakovou vlnou. Ale valná většina se stále přibližovala. Střelba z tanků nabírala na intenzitě a výbuchy vytvářeli světlo připomínající den.

„Sázejte to do těch hajzlů“. Ozval se z vysílačky velitel Goliathů a jeho mohutný robot s sebou cukal, což způsobovaly zpětné rázy zbraní. Hejno Zergů se začalo pomalu zmenšovat. Tříštivé náboje jim rvaly kusy těl. Ale stále pořád běžely k vojákům. Každý si uvědomoval, co by to znamenalo, kdyby se dostali až k nim. Když byl nepřítel asi na 10 metrů daleko, museli tanky přestat střílet jednak proto, že tak blízko nedostřelili a jednak kvůli tomu, aby nezranily vlastní muže. Na řadu přijdou jen střední a lehké zbraně. Najednou se, k velkému údivu všech, začali hrnout Zealothti naproti Zergům. Jejich dlouhé ostny na konci paže začaly svítit jasně modrým světlem. Bylo také k udivení, že se dokáži tak rychle pohybovat. Během pár chvil se dvě skupiny přiblížily až k sobě a začal souboj tváří v tvář. Zergové se bez jakékoliv bázně pustili svými obrovskými drápy a zuby do Zealothů. Ti ze Zergů, kteří už se nedostali přímo k nepříteli, začali plivat kyselinové sliny. Zealothti byli však vybaveni energickou aurou, která jejich těla obklopovala a tak jejich útokům odolávaly daleko lépe. Mariňáci zůstali doslova zírat s otevřenou pusou. Nikdy si nevšimli obratnosti a rychlosti, s jakou se pohybují a hlavně, s jakou bojují Zealothti.

To že se Terrani seznámili s tajem, jakým Protossové staví a budují jednotky a byli schopni to trochu chápat zcela narušil objev, když viděli Protosského Zealotha zemřít. Ono zemřít je nevýstižné slovo. On prostě zmizel. Vzhledem k tomu, že tělo Protossů je tvořeno energickou aurou a biomechanickým oblekem, nikdo nikdy neviděl jeho pravé tělo. Teď ale přihlížející vojáci zjistili, že ho nikdy nespatří. Jeho aura začala pomalu slábnout, oblek se pod drápy Zerlingů a Hydralisků roztříštil a z jeho útrob vysvitlo na krátkou chvíli jasné světlo doprovázené blesky. Světlo pak pohaslo a na místě nezbylo nic, než zbytky biomechanického pancíře. Vojákům došlo, že to, co právě spatřili, asi nikdy nepochopí. První kontakt tedy skončil a velitel Goliathů oznámil pro všechny členy Šavle 2: „Pozice čistá, hlašte ztáty a nutné opravy.“ Chvíli bylo ticho a pak se pomalu přihlašovali velitelé jednotek. Celkové ztráty nebyly vůbec velké. Jednak to bylo tím, že velitel zareagoval velmi rychle, že vojáci byli výborně vycvičení a věděli, co mají dělat. A posledním, ale nejvýraznějším byla pomoc Zealothů. To si velitel uvědomoval. „Šavle 2 uskupte se do formace a přesun směr bod Bravo“. Skoro v jeden okamžik se do útrob tanků zasunuly obří vzpěry a tanky, které byly v útočné pozici se změnily do své původní visáže. Šavle dvě zase nabrala svůj původní směr a rychlost.

Majoru Quintovi byla bezproblémová jízda už dosti nepříjemná. Uznával totiž pravidlo, že když je všechno v pořádku, něco je špatně. „Tak kde ste vy hajzlové slizský?“ povídal si sám pro sebe a neustále pozoroval očima krajinu před sebou i kolem sebe. Podíval se na přístroje a zjistil, že jede podle plánu a do pozice Omega mu chybí už jen 58 vteřin. V komlinku se neozývala žádná zpráva, jen na displeji se mu neustále zobrazovali informace, které nebyly až tak důležité, ale udržovali Ghosta v obraze. Po chvíli začal ubírat plyn a rychlost Vultura začala klesat. Zkontroloval mapu, svou pozici, čas. Všechno sedělo. Byl na místě. Otevřel kokpit Vultura a jakmile vystoupil, protáhl si záda. Rozhlédl se kolem sebe. Obklopovala ho krajina, která byla ještě nepřátelštější a méně hostinná, než doposud viděl. „Zvláštní planeta tenhle Erman.“ povzdechl si. „Ghost na pozici Omega. Vše oukej. Nepřátelská aktivita negativní. Vydávám se na pozici Strike. Hlásím změnu času H -40.“ Jasně a zřetelně ohlásil do vysílačky a přitom vyndaval z Vultura zbraň a zaměřovací systém. „Máme techniku budoucnosti, jídlo se skoro vaří samo, ale aby někdo odlehčil tyhle krámy, to ne.“ zanadával si Quint nad tíhou zaměřovače, který si právě nasadil na záda. Zkontroloval ještě energii maskovacího obleku, který ukazoval plné nabití, a vydal se dál. „Zrak pro Ghosta. Pozice Omega, rozumím, čas H -40. Hodně štěstí“. ozvalo se do sluchátek. V tu chvíli se na všech navigačních, orientačních a kontrolních panelech čas shodně nastavil na uvedenou hodnotu. Generál „Bomber“, který neustále pochodoval ve velícím středisku sem a tam, si řekl sám pro sebe. „Tak ještě pětačtyřicet minut a půjdete do hajzlu.“ Přitom také zjistil, že si nervózně hraje s tužkou a tiše se modlí k úspěchu celé operace. Všechny jednotky postupovaly kupředu jen s malým zdržením. Zergové útočili čím dál méně a v malých počtech, takže ztráty spadly prakticky na nulu a jediné, co způsobovaly nepřátelské útoky, bylo zmiňované zdržení. Ale to byly jednotky schopné rychle dohnat. Akce probíhala podle plánu.

Ve výzkumném středisku se skupinka vědců, v čele s doktorem Nermannem, shlukla kolem počítače, který vyhodnocoval testy ze vzorku Zerga. Je pravdou, že o zkušební materiál nebylo skutečně nouze. Navrátivší se jednotky vždycky, podle nařízení generála, přivezli mrtvého Zerga a prozkoumání. Nyní však test vracel jiné výsledky, než normálně. Všichni vědci začali nabývat nervozity. „Dovolte doktore“ řekl doktor Nermann svému kolegovi a sedl si k počítači. Velmi hbitě zadal na klávesnici několik příkazů. „Doktore Tiersy, mohl byste mi prosím přinést výsledky reakce Zergského nervového systému na naše maskovací generátory za poslední dva měsíce?“ Vysoký muž v bílém plášti se beze slova zvednul ze židle a odešel z místnosti. Doktor stále pozoroval obrazovku a zadával nové a nové příkazy. Začal mít hrozné tušení. I když to trvalo jen minutu, doktorovi se to zdálo býti věčností, když mu doktor Tiersy podal složku. „Díky doktore“. Nermann rychle nalistoval přílohy s grafy a výsledky. Pečlivě je pozoroval. „Pánové, naše obavy se naplnily. Je to tak, naše maskovací generátory jsou v tuto chvíli neúčinné. Zergové je prostě vidí. Ihned mě spojte s generálem „Bomberem“.“ V místnosti bylo ticho. Skoro se zdálo, že i stroje přestaly vydávat zvuky. Každý si uvědomil, že tahle nová skutečnost může zvrátit výsledek operace.

„Generále, máte tu naléhavý hovor od doktora Nermanna“ hlásila Felpsová z komlinku umístěného na generálově stole. „Já teď nemám čas na poslouchání teorií“ zahřměl generál. Vážil si práce, kterou odváděl Nermannův tým, ale doktor se vždycky ozval, když to bylo nejméně vhodné a ty jeho sáhodlouhé technické projevy... „On ale říká, že je to velmi důležité a mohlo by to ohrozit operaci Sfinga“ nenechala se odbýt Felpsová. „Cože?“ zvolal vyděšeně generál. „Okamžitě mne spojte, děkuji Vám“. V reproduktoru to píplo a ozval se doktorův hlas. „Zdravím Vás generále. Tentokrát to skutečně zkrátím. Zjistili jsme, že naše maskovací generátory jsou v současné době nepoužitelné vůči Zergům. Respektive neplní svůj účel.“ řekl střídmě doktor. „A to jako znamená co? Jak je to proboha možný? Co se stalo?“ zahltil generál doktora otázkami. „To znamená, že jednotky, které používají toto ochranné zařízení pouze vybíjejí baterii, ale Zergové ho vidí. Je to způsobeno tím, že Zergové, i když se nám zdají primitivní, se neustále vyvíjí a mutují. Trvalo jim to měsíc, než se jejich nervový měsíc změnil a přizpůsobil se. Což je velmi krátká doba.“ Generál nemohl popadnout dech a nalézt slova. „A v jakých oblastech můžou Zergové mutovat? Proti čemu si můžou vylepšit schopnosti?“ dodal generál. „Obávám se pane, že když na ně hodíme čtyři pět probioxiplutonvodíkových bomb, ty další budou účinné méně, nebo vůbec. Jejich mutace je neskutečně rychlá. Odhaduji, že by jim to trvalo tak čtvrt roku.“ Tahle zpráva generála absolutně šokovala. Musel se posadit a hlavou mu neustále probíhala slova, která právě slyšel. „Generále?“ ozval se v reproduktoru hlas doktora. „Jste tam ještě?“ položil otázku. „Ano, ano doktore. Díky za informaci.“ pronesl polohlasně generál. Za tři měsíce budou imunní vůči nejstrašnější zbrani, jakou mají. Přes tři roky bojujeme Terrani bojují proti Zergům a vlastně nové území nedobili. Pouze ztrácejí a získávají stejná místa. A teď se tu potýkají s tím, že by do třech měsíců neměli čím hrozit.

Přistihl se, jak tupě zírá do monitoru počítače, kde se zobrazovaly informace o stavu bitvy. Najednou mu došel dosah skutečnosti, kterou právě vyslechl. „Ghost!“ zavolal na celou místnost, protože si uvědomil, že major Quint na maskovací schopnost své výbavy stoprocentně spoléhá. Zmáčkl tlačítko komlinku a rychle řekl, aniž by čekal na ohlášení: „Felpsová, okamžitě mě spojte s Quintem“. Za několik málo vteřin se v reproduktoru ozval hlas majora. Zatím byl klidný. „Ano generále, jsem na příj...“ generál ho nenechal dokončit větu a okamžitě spustil. „Mám pro Vás důležitou informaci majore. Je více než jisté, že váš maskovací oblek není vůči Zergům účinný. Jinak řečeno, uvidí vás.“ chvíli bylo ticho „Co je to za hovadinu pane?“ udiveně položil otázku Ghost. „Je to podložená informace, sdělil mi jí doktor Nermann.“ rychle odvětil generál. Znovu nastala chvíle mlčení. „A co mám jako doprdele dělat pane?“ Majorův hlas už pozbyl známky klidu a jeho hlasitost stoupla. „Mám před sebou půl hodiny cesty, vleču se tu pouští a vy mi teď sdělíte tohle. Řeknu to takhle pane. Tu bombu tam dostanu, i kdybych se měl plazit.“ Generál majorovi odpustil nevybíravé výroky, i když v normální situaci by ho mohl postavit před soud. Ale tenhle chlap v sobě měl kuráže na rozdávání a bojovnost jako nikdo jiný. „Rozumím majore. Pokračujte v plnění mise. V případě problémů se ozvěte. Konec“. „Rozumím, konec.“ Generál ještě vydal Felpsové příkaz, aby všechny velitele kontaktovala o té špatné informaci. Hned poté se tato zpráva objevila na displejích monitorů a následně byli obeznámeni i všichni vojáci.

Major Quint přizpůsobil svůj pohyb terénem skutečnosti, že vleče na svých zádech několik kilo zbytečné zátěže. Odchýlil se od své trasy a našel si menší terénní výčnělek. Za ten se schoval a chvíli pozoroval okolí svého úkrytu. Pak si v hlavě udělal rychlý seznam výbavy, kterou má a našel několik položek, které zde může nechat. Když se ujistil, že jeho úvaha je správná, poklekl a začal přerovnávat svou výbavu. Odpojil generátor maskování. Naštěstí generátor pro normální chod kombinézy fungoval nezávisle. Ze zádového pouzdra vyřadil i náhradní baterii generátoru. Dva zásobníky, které měl v pouzdře, si přemístil do kapes umístěných na stehnech. Aby byly blíže při ruce. Na svou speciální pušku namontoval laserový zaměřovač, který před tím nechtěl použít, aby se neprozradil. Teď se bude hodit. Zkontroloval hodinky. Tuhle přestávku za chvíli dožene a bude zase postupovat dle plánu. Vykoukl zpoza skály a rozhlédl se. Žádný pohyb tam nebyl. Zkontroloval upevnění výstroje a na přilbu si připevnil termovizuální přístroj, který mu bude pomáhat v případě zhoršených viditelných podmínek. Vše ještě rychlým pohledem zkontroloval, uchopil zaměřovací jednotku a povzdechl si: „Doufám, že mi ty krámy nedaj k úhradě.“ Vyrazil. Postupoval rychlejším pohybem, avšak ve skrčené poloze. Začal děkovat velmi intenzivnímu vojenskému výcviku, který prodělal. Pro řadového vojáka akademie by byla takováhle cesta nemyslitelná a neuskutečnitelná.

„Tady generál pro Zrak. Řekněte Šavli dvě, že jeho žádost se zamítá z důvodu nedo...“ generálovu řeč přerušil sir Hydoon, který se přiblížil ke generálovi a slabým, ale viditelným zavrtěním hlavy mu dal najevo, aby tento rozkaz nedokončil. „Ještě moment“ dodal tedy generál. Transkodovací zařízení začalo opět pracovat na plné obrátky. Na displeji se objevila zpráva o tom, že sir Hydoon nabízí vzdušnou ochranu pro Šavli dvě. „A kde ji proboha vezmete, když máte všechno v poli?“ zeptal se generál. Sir Hydoon počkal, až přístroj jeho slova přeloží a několika kroky se přesunul k oknu velícího střediska. Na svém zápěstním panelu naklepal nějaký příkaz a svůj pohled upřel do tmy, která se vznášela nad základnou. Několik vteřin poté se na horizontu opět objevil všem již známý, přesto obdivuhodný jev. Transportní brána. Z ní se vynořilo dvacet stíhaček, které nikdo před tím neviděl a dvě letadlové lodě. Sir Hydoon znovu zmáčkl kombinaci tlačítek na svém zápěstí a celá letka nabrala okamžitě kurs směrem k Šavli dvě. Generál tiše obdivoval technickou úroveň Protossů. „Díky“ dodal a znovu promluvil do komlinku. „Tady generál. Vzkaz pro Šavli dvě. Prosbě se vyhovuje, letecká podpora na cestě. Hodně štěstí, snad vám pomůže.“

Letka Protosských stíhaček doprovázející dvě letadlové lodě v sevřené formaci dorazila na své místo právě včas. Pod nimi se objevil obraz zkázy. Výbuchy granátů, které vystřelovaly tanky, se objevovaly každé tři vteřiny. To nasvědčovalo tomu, že dole zuří krutá bitva. Celou letku vedl Húr-Sinas, Protosský válečník. Nechtěl zbytečně ztrácet drahocenný čas, aby informoval Teranské vojáky o své přítomnosti a tak pomocí telepatických schopností vydal rozkazy ostatním stíhačkám. Během chvilky se formace rozdělila na čtyři skupiny. Tři útočné skupiny po pěti stíhačkách začali nalétávat na nepřítele ze tří směrů. Zleva, zprava a přímo. Počet Zergů pohybujících se na zemi se mohl blížit ke stovce a další se přibližovali a vylézali ze svých skrýší v zemi. Posledních pět stíhaček zůstalo jako ochrana pro letadlové lodě. Ty se natočili bokem k nepříteli a z jejich útrob začali vylétávat malé letadla. Tyto letouny byly asi poloviční, než běžná stíhačka, protože nebyly pilotovány Protossy, ale počítači. Velitel letadlové lodě zadal cíl a počítač naprogramoval každou z osmi letadel, které byly na palubě, kódem. Tato propracovaná a velmi složitá technologie vylučovala jakoukoliv možnost střetu dvou letadel, nebo střelbu na vlastní jednotky. Pokud byly v dosahu jiné Protosské stroje, pomocí telekomunikačního kanálu si navzájem předávaly své pozice, instrukce a cíle.

Na zemi vřelo doslova peklo. Vzdálenost mezi Teranskými a Zergskými jednotkami se stále zmenšovala a nyní je dělilo od sebe jen několik metrů. Tanky už byly přestavěny zpět do své normální polohy a proto jejich výstřely, třebaže frekventovanější, nebyly tak účinné. Na zemi se začali kupit rozervaná těla Zergů. Kromě Hydralisků a Zerlingů se zde pohybovali ještě další zrůdné stvoření. Dalším překvapením bylo, když se na horizontu objevilo hejno Mutalisků. Protosské stíhačky okamžitě zacílily na ně a vypálily první dávku raket. Mezitím kolem letadlových lodí začaly poletovat velmi rychlé stíhačky a začaly nalétávat na přední řady nepřátel. Terranská linie se začala pomalu bortit. První Goliath obdržel zásah kyselinou přímo do kabiny a ta se hned rozletěla na kousky. Přetlak způsobil, že se pak celý stroj rozletěl na kusy. Letouny z letadlových lodí s chirurgickou přesností zasahovaly Zergské zástupy, ale jejich počet neubýval. „Šavle dvě pro Zrak. Myslím, že tu máme hlavní vlnu útoku.“ zařval velitel do komlinku. I když generál „Bomber“ tuto zprávu zachytil. Nemohl s ní nic dělat. Jen doufat, že se Šavle dvě udrží. Jednotka byla moc daleko, než aby k ní pomoc dorazila v čas. Okřídlení Mutaliskové plivali své kyselinové sliny do davu pod nimi. Kyselina, jakmile dopadla na zem, se rozstříkla a zasáhla ještě další prostor kolem ní. Zergům však očividně nezpůsobovala žádnou škodu. Přilétávajícího Mutaliska rozervaly přilétávající rakety. Kulometům podobné palubní zbraně Protosských stíhaček neustále pálili po hejnu Mutalisků. Na zemi pěchota začala brát svým mrtvým spolubojovníkům zbraně a střílet z nich, neboť už vypotřebovali všechny náboje. Mnohým z vojáků se v očích objevila zuřivost a nebrali ohled na konstrukci zbraní. Nepřetržitá střelba způsobila, že pušky se začaly zasekávat a jednomu mariňákovi se roztrhla v ruce. Nebylo to však varování pro ostatní. Bojovali o život. Obrovití Goliathti sázející do nepřátel i protiletecké rakety začaly pomalu spotřebovávat poslední pásy svých kulometů. Tanky začali uskutečňovat obkličující manévr a objeli celou linii tak, aby se dostali Zergům do zad. Z části se do povedlo a hranice nyní zaujímala tvar písmena U. I Protosské stíhačky utrpěly ztráty. Jedna byla těžce poškozená kyselinou, která jí narušila strukturu, takže se stěží udržela ve vzduchu. Proto nabrala směr k základně. Další dvě byly sestřeleny a pilot další stíhačky, když viděl, že poškození jeho stroje je kritické, navedl stroj do houfu Mutalisků. Obrovský výbuch rozmetal kousky masa, krve a kyseliny do okruhu několika metrů. Vzdušný prostor však ovládly a proto se nyní soustředily na pozemní cíle. Hořící trosky a vraky tanků a Goliathů prozrazovaly, že Šavle dvě není dále bojeschopná. Z posledních sil unavení vojáci stříleli po zbytcích nepřítele.

Když byl nepřátelský útok zcela odražen, nejvyšší hodnost v poli byl podporučík Oghten. Ten okamžitě podal hlášení generálovi. Toto hlášení bylo naprosto v rozporu s předpisy a podporučík ho pronesl hlasem plným vzteku, ale i strachu a zděšení. „Tady Oghten, prozatimní velitel toho, co tu zbylo. Dostaňte nás dohajzlu rychle pryč. Šavle neschopná jakýhokoliv dalšího boje. Pošlete okamžitě transport, než ty hajzlové přijdou znova. Slyšíte mě sakra někdo?“ Oghten neskrýval své rozhořčení. Když křičel do vysílačky, rozhlížel se kolem sebe. Rozptylující dým začal ukazovat pohled na strašnou scenérii. V okruhu několika desítek metrů zde leželi vraky těžké techniky, Goliathi, kterým chyběli části konstrukcí, rozsápané, roztrhané a znetvořené těla vojáků v Terranských uniformách. Ještě více však bylo mrtvých Zergů. Jejich slizká těla ležela v kusech hned vedle těch Terranských. „Vy hajzlové!“ zařval podporučík a začal bezvýznamně střílet po Zergských torzech. V jeho očích se objevily slzy. Střely dál trhaly těla a hyzdily již tak odporný pohled. Když došly podporučíkovi náboje, s řevem zahodil zbraň a upadl do bezvědomí. Vzbudil ho až hlas v jeho vysílačce. „Tady transport pro Šavli dvě. Blížíme se k vám. Dostaneme vás odtamtud pryč.“ Oghten stačil zasyknout, že rozumí a znovu upadl do komatu. Probral se až na vojenské ošetřovně po několika hodinách, kdy mu doktor oznámil, že přišel o nohu v koleni, má pochroumanou levou paži a utrpěl silný psychický šok, na který bude brát silné léky. Těmito duševními problémy bude postupem času trpět spousta vojáků. Lék se jmenuje „Altrodinostin“, ale mezi Teranskými veterány bude znám jako „pilule zapomnění“, nebo „vymývač“.

Celý souboj mezi Šavlí dvě a Terranskou pěchotou trval asi 22 minut. Generál „Bomber“ se rozhodl, že na pozici Šavle dvě nebude posílat žádné další jednotky. Za prvé by se tam nedostaly včas a za druhé bylo otázkou několika minut, kdy major Quint zaujme zaměřovací pozici. Posílal by je tam zbytečně. Modlil se jen, aby zbylé křídla seskupení Šavle nepotkal stejný osud. Spolu se štábem probírali další možné kroky. Po nějaké době se do ticha místnosti ozval hlas majora Quinta.

Horizont měl rudou barvu a v dálce vzduch se vlnil. To způsobovaly kyselinové výpary. Majora začala prostupovat nechuť a odpor. Sundal ze zad zaměřovací systém a umístil ho na vysunovací nohy. Uvedl přístroj do palebné polohy. Odklopil kryt optiky a přitiskl obličej na očnici. Zaměřovač mu jednak ukazoval skutečný pohled, ale zřetelnější, jasnější a ostřejší, a elektronika doplnila obraz o technické data. Zobrazovala se mu například vzdálenost k cíly, teplota k cíly a další potřebné věci. Nastavil zaměřovač přímo na obrovskou živočišnou strukturu. Byla to asi desetimetrová masa, obklopená chapadly a svaly a celá byla pokryta vrstvou slizu a jakýchsi pavučin. Majorovi naskočila husí kůže. Přístroj byl nastaven a všechny kontrolky ukazovaly zelenou, což znamenalo, že zaměřovač je signálně propojen s odpalovačem raket a tudíž je zbraň připravena k odpálení. „Tady Quint. Cíl zaměřen. Čekám na instrukce.“ řekl major stroze. Generál „Bomber“, i když věděl, že je málo času, stejně neodpověděl hned. Hluboce se nadechl a klidně odpověděl. „Majore Quinte, proveďte rozkaz. Proveďte zaměření a navedení na cíl. Konec.“ „Rozumím“ řekl Ghost. „RUDÝ DRAK LETÍ“ pronesl major s ledovým klidem a stiskl červeně blikající tlačítko na panelu. Přístroj několikrát pípnul a tlačítko přestalo blikat, ale svítilo červeně nepřetržitě. Přístroj se zcela neslyšně spojil s raketovým silem a předával mu polohu cíle a další data. Major se ujistil, že je vše v pořádku a poté opustil svůj úkryt. Zbývalo mu pět minut, aby se spojil a nalodil na transportní loď. Pokud se tak nestane, jeho kariéra i život skončí na této planetě. Pro jistotu ohlásil do vysílačky: „Čas S minus deset.“

Tento údaj se přenesl do velícího střediska a to ho ihned, coby údaj, poslalo na všechny monitory vozidel, tanků a letadel. Velitelé začali kontrolovat vzdálenost cíle od jejich postavení. Šavle jedna byla asi 300 metrů blíže k cíly, takže velitel nařídil zpětný přesun na výchozí pozici. To znamenalo, že všechny bojové prostředky budou couvat, aby mohly neustále kontrolovat směr k nepříteli. Zbraně a nejsilnější pancíře byly taktéž natočeny k nepříteli. Šavle tři byla přesně na plánovaném místě, takže velitel dal rozkaz zaujmout kruhovou obranu, kdyby došlo ještě k útoku.

Na pozici Home byla již připravena transportní loď, která měla přepravit majora Quinta z nepřátelského území. Oba dva motory byly nastartované a pilot čekal na signál k akci. Když dostal povolení k odletu, stroj sebou cukl, začal nabírat výšku a deset metrů nad zemí se začal pohybovat směrem k Ghostovi. Major Quint si upevnil termovizi znovu k helmě a zrychleným krokem se pohyboval naproti transportu. Do uší mu zazněl hlas Zraku z vysílačky. „Zrak pro Ghosta a Domov (tak byl označen transportní modul). Na pozici 156-E-23 dochází k pohybu nepřátelských jednotek směrem na 159-E-90.“ Major se zastavil a podíval se malý monitor, na kterém se mu zobrazovala mapa a postavení jednotek. „Doprdele“ řekl si major sám pro sebe. Zjistil totiž, že se nepřítel pohybuje přesně tak, že zkříží cestu jemu a lodi Domov. Vzhledem k tomu, že jejich maskovací generátory jsou k ničemu, došlo mu, že mu byl právě podepsán ortel smrti. Domov se sem nedostane, aby ho vyzvedl. I když věděl, že je to zbytečné, dal se do běhu, aby vzdálenost mezi sebou a Domovem zkracoval co nejrychleji. Nehodlal se vzdát.

Generál beze slova pozoroval mapu, na které viděl ten samý výjev jako Ghost. Došlo mu, co se stalo. Transportér Domov však ještě neodvolal. „Tohle se sakra nesmí stát“ zašeptal a modlil se, aby se opravdu něco stalo, co by zapříčinilo, že Domov bude pro Zergy neviditelný. „S -9“ ohlásil počítač do všech sluchátek. Pilot Domova přidal plyn a do počítače zadal, aby mu spočítal, kolik času by potřeboval na manévr, kterým by nepřátelské jednotky obletěl a dostal se do bezpečné zóny. Na displeji se objevil údaj: „přibližná doba 10:28:12“ Pilotem projela hrůza. Minuta a půl navíc, než mají. Protože nedostal žádné příkazy, které by jeho úkol rušili, nebo upravovali, letěl na stejném kurzu jako doposud. Vzdálenost mezi jím a Zergy byla asi 32 kilometrů a od Ghosta 76 km. Stále držel obě páky plynu stlačeny dolů a transport stále nabíral rychlost. Vzdálenost se zmenšovala a pilotovi se začal rozostřovat výhled. Letěl už jen podle přístrojů. Všiml si, že červený symbol na monitoru, který zobrazoval nepřátele, se přestal pohybovat. „Cokoliv se může podělat, to se podělá...“ pronesl tiše pilot Domova a stále ještě doufal v náhodu, že bude maskování skutečně fungovat. Když byl od skupiny Zergů asi na 5 kilometrů, začaly panely na jeho přístrojové desce červeně blikat a kabinou se začal nést varovný signál. „Sakra, tady Domov pro Zrak. Spatřili mě. Generátory nefunkční. Opakuji, maskovací schopnost negativní.“ v průběhu hlášení ubral plyn a knipl stočil prudce doprava. Začal mírně klesat, aby se ztratil s horizontem. Zpomalil ještě více, až zcela zastavil. Pozoroval napjatě monitor radaru. Zdálo se, že od velké skupiny se oddělily tři až čtyři jednotky a nabraly směr k transportnímu plavidlu. „Tady Domov. Zřejmě bylo zahájeno mé pronásledování. Žádám o instrukce.“

Major Quint zvolnil, ale šel stále zrychleným krokem. V několikavteřinových intervalech pozoroval osobní počítač a čas zbývající do výbuchu, který se nemilosrdně zmenšoval. Věděl, že šance na to, že vyvázne je malá, ale nikdy se nevzdával a proto to nevzdá ani teď. Dal se znovu do klusu. Stehenní svalstvo ho začalo nepříjemně pálit.

Generál „Bomber“ se v sále nakláněl nad situační mapou a poprvé v životě si musel přiznat, že neví, jak situaci řešit. Chtěl a udělal by cokoliv, aby odtamtud Ghosta dostal. V současné chvíli ale nebylo, co by udělal. Podíval se na zbývající čas. Ještě je pořád šance, že by transport stihl nabrat majora a vrátit se včas za hranici bezpečné zóny. „Tady Domov, musím se pokusit o krycí manévr, abych nebyl zpozorován.“ ohlásil se do vysílačky opět pilot Domova. Jeho plavidlo začalo nabírat nový kurs. Směrem od majora. Generál se rozčílil a začal zvýšeným hlasem pokládat otázky určené všem přítomným: „Tak kdo mi sakra může včas dodat palebnou podporu?“ V místnosti bylo ticho. „Pane,“ ozval se jeden důstojník „všechny letecké jednotky jsou ve vzdálenosti, která nenabízí bezpečný návrat. Jestli je tam teď pošleme, nevrátí se. Byly by to pouze zbytečné ztráty.“

Sir Hydoon najednou rychle vyrazil z místnosti, aniž by něco oznámil. Všichni byli jeho chováním zaskočeni, ale nikdo nic neřekl. Pohyboval se směrem ven, z velícího střediska a při chůzi na panelu, umístěného na zápěstí, psal zprávy a rozkazy. Krátce poté, co vyšel z hlavní brány operačního střediska, se přihnala na obloze menší kosmická loď, která měla otevřený kokpit a přistála několik metrů od něj. Sir Hydoon rychle nastoupil, zapnul všechny přístroje a plavidlo se začalo pomalu vznášet. Kryt kokpitu se rychle uzavřel a Prottoská loď nabrala kurs směrem k lodi Domov. Generál i všichni přítomní v místnosti se dívali na mapu. Po chvilce se bod, který ukazoval letadlo sira Hydoona, ztratil. „Co se stalo?“ zeptal se generál. „To je nějaká porucha, nebo co se děje?“ znovu se optal „Bomber“. Obsluha mapy zadala na klávesnici směs příkazů a zkontrolovala zobrazení na monitoru. „Ne pane, všechny systému fungují normálně.“ „V tom případě je to vybaveno nějakým zařízením, které ruší naše radary.“ konstatoval doktor Nermann, který byl taktéž přítomen v místnosti. Sálem se ozvalo několik pípnutí a obsluha komunikačního terminálu podala hlášení o obdržené zprávě. „Zpráva od sira Hydoona pane generále“ zahlásil voják. „Tak rychle, čtěte“ zvolal nedočkavě generál, i když předpisy nařizují, že při předávání zprávy musí být přítomni pouze vybraní důstojníci. Teď ale nebyl na předpisy čas. Voják tedy četl: „Pošlete Domov zpět na základnu.“ Generál se rozhodl velmi rychle. „Tady generál pro Domov. Okamžitý návrat do výchozích pozic.“

Major Quint zpozoroval, že transport nabral rychlost a míří směrem na základnu. „Jasně chlape, dobře si udělal, ať to taky neodneseš.“ řekl si pro sebe. Pochopil, že jeho poslední naděje zhasla. Zastavil se tedy, začal zhluboka oddychovat a dával odpočinout svým zmoženým nohám. Pozoroval teren kolem sebe. „Kdybych aspoň chcípnul v nějaký bitvě, ale tohle.“ pokračoval v rozhovoru se sebou samým Ghost. Na monitoru ukazovala časomíra 3 minuty do výbuchu. Posadil se na skálu a přemýšlel o tom, jak si ukrátí zbývající čas. Náhle mu ve vysílačce doslova zařval hlas generála. „Ghoste, udej přesně svoji pozcici. Rychle. Dostanem tě odtamtud.“ major nejdřív nechápal, ale pak se podíval na přístroj ukazující pozici a oznámil do vysílačky: „157-E-61“. Svůj zrak zaměřil směrem k základně. Po několika vteřinách se na horizontu začal objevovat obrys jakéhosi objektu. Podíval se na radar. Nic. Nepřítel byl stále na stejné pozici. Objekt se zvětšoval a přibližoval. Byla 1:51 do exploze. Plavidlo zpomalilo a začalo klesat. Když se dotklo pevniny, teprve zcela zastavilo. Kryt kabiny se začal rychle otevírat. Ghost pozoroval tuto situaci nechápajíce. Když v kabině spatřil postavu Protosse, na nic se neptal, odhodil pušku a spěchal směrem k plavidlu. Minuta a půl do výbuchu a ještě skoro 75 kilometrů cesty. Nastoupil a kryt se začal ihned sklápět. Plavidlo počalo stoupat a mírně se pohybovat. Jakmile se kokpit uzavřel, majorovi projela hlavou ostrá bolest a do očí mu vniklo ostré světlo. Motala se mu hlava a zažíval nepříjemné pocity, které nikdy předtím neměl. Omdlel.

To, že major omdlel, bylo způsobeno tím, že kosmické plavidlo, které pilotoval sir Hydoon bylo schopno pohybovat se časovou branou. Protože Protossové mají naprosto jinou konstrukci než Terrani, jeho nervové centrum tento jev nebyl schopen ustát. I když byla kabina plavidla vybavena dosti silným elektromagnetickým a tlakovým štítem, stejně se to stalo. Sir Hydoon si byl vědom toho, že je zde možnost, že major Quint tuto cestu nepřežije, ale byla to menší šance, než že přežije výbuch bomby.

Vojáci seskupení Šavle 1 a 3 si nasadili na helmu ochranné štíty, aby jejich zrak nebyl zasažen září, která vznikne při výbuchu probioxiplutonvodíkové bomby. Také všechna okna na Terranské základně byla zaštítěna těmito filtry. Všichni pozorovali horizont, za kterým tušili nepřítele a s obavami sledovali čas. Plavidlo, které se vydalo pro majora, se stále neukázalo. Zbývá několik vteřin do detonace. Pět vteřin, čtyři, 3, 2, 1...

Bomba, která byla vypálena před deseti minutami se sešla s cílem. Hlavice, která měřila téměř třicet metrů, se zjevila ve velké rychlosti nad líhní Zergů. Nastal výbuch. Prostor v okruhu sta kilometrů se zalil jasným světlem. Byl to jas připomínající povrch planety Grind, jejíž záře je desetkrát pronikavější než Slunce. Na obzoru se objevila obrovská červená koule, která stále nabírala na velikosti. Líheň Zergů se v mžiku odpařila a zmizela, stejně, jako všechny živé organismy v okruhu 40 kilometrů od epicentra. Nad zemí se začal zvedat oblak smrti. Vojáci Šavle pocítili silné otřesy půdy. Jak tlaková vlna postupovala dále, bez milosti měnila všechno živé ve spáleniště. Všichni živí tvorové, kteří byli zakopáni, zahrabáni a schováni pod zemí, byli seškvařeni. Během několika vteřin bylo zabito několik tisíc Zergů. O takto vysokém počtu neměl, včetně generála „Bombera“, nikdo ani tušení. Fialové pole, které bylo rozprostřeno po terénu bylo zničeno a nezbylo z něj nic. Žádné stopy. Jako kdyby nikdy neexistovalo. Několik desítek vteřin po výbuchu se ozval třesk výbuchu. Všichni vojáci byli nuceni stejně před výbuchem zavřít oči. Generál, který tuto akci stále pozoroval z oken velícího střediska, si všimnul vlnící se atmosféry. V jeho okolí se začaly objevovat blesky a uprostřed toho jevu se najednou objevila vesmírná loď. Ta samá, se kterou se sir Hydoon vydal naproti Ghostovi. „Díky bohu“, povzdechl si generál.

Minutu po výbuchu byl informační kanál zahlcen požadavky, rozkazy a dotazy. Byly vydávány příkazy k prozkoumání terénu. Vojáci si oddechli a začali si vzájemně gratulovat a v duchu slavit. Každý měl dojem, že ta prokletá válka už konečně skončí.

Kokpit plavidla, které přistálo u velícího střediska, se otevřel a z něj vystoupil sir Hydoon. Kolem něj se začali srocovat technici, vojáci a další personál. Když poslal sir Hydoon informaci o tom, že major Quint potřebuje lékařskou pomoc, trvalo jen chvilku a přijel medický vůz a majora odvezl na ošetřovnu, kde byl podroben podrobnému vyšetření. To trvalo několik hodin. Doktoři nezjistili, proč omdlel, ale konstatovali, že mozek, ani jiné orgány nejsou poškozeny. Jediným jevem, kterým byl poznamenán, byl šedý pruh vlasů. To bylo způsobeno velkým psychickým šokem.

Generál se okamžitě, po přistání letadla, vydal k siru Hydoonovi. Když se potkali na přistávací ploše, a jejich oči se střetli, generál vyslovil jediné slovo: „Díky.“ Sir Hydoon velmi slabě pokynul. Pak cosi naťukal na svém zápěstí a z jeho helmy se ozval elektronický hlas, který mluvil naprosto plynně řečí Terranů. Generál byl překvapen a otázka mu uvízla v hrdle. „Naše technologie nám umožňuje rychlé přizpůsobování se.“ řekl sir Hydoon. „Potřeboval bych s Vámi mluvit generále“ dodal sir Hydoon a pozoroval „Bombera“. Ten nebyl stále schopen slova, ale kývl na souhlas. „Hned a v soukromí“ řekl znovu sir Hydoon. Generál vycítil, že se bude jednat o vážnou věc. „Dobře, následujte mne.“ řekl generál, otočil se a své kroky směřoval do jedné z plánovacích místností, ve které nikdo nebyl. Když se za oběma muži zavřely dveře, ujal se slova generál „Bomber“. „O co jde?“ řekl již klidným hlasem a byl připraven na jakoukoliv informaci. Alespoň si to myslel. „Děkuji za pomoc, kterou jste nám poskytl. Snad už konečně byli Zergové nadobro zničeni...“ mluvil generál, ale sir Hydoon mu do toho skočil.

A stejně jako vašim předchůdcům musím říct jedno. Zergy nezničíte. Jsou součástí této planety. Pokud by byla ohrožena jejich existence, zmutují a budou se líhnout takovou rychlostí, aby se jejich počty ustálili. Když potlačíte jejich výskyt na jedné straně planety, na druhém konci se budou jejich počty prudce zvyšovat. Věřte mi, nemáte šanci. Protossové vám pomohli z jednoho prostého důvodu. Abyste nebyli vybiti. Teď vás žádám a radím, opusťte tuto planetu a zapomeňte na prvek Krexton. Máte techniku na vysoké úrovni a jistě najdete způsob, jakým tento prvek nahradit.“ sir Hydoon skončil a stál před generálem naprosto nehnutě.

Generál „Bomber“ nevěřil svým uším. Naprosto nechápal skutečnosti, které mu teď sir Hydoon vyložil. Pak položil siru Hydoonovi několik otázek a jejich rozhovor trval asi dvě hodiny. Když skončili, generál šel do své kabiny, tam na počítači napsal několikastránkovou zprávu, ve které sepsal všechny skutečnosti a žádal vrchní velení o ukončení mise na planetě. Poslal ho. Po pěti dnech, kdy se rada sešla a jeho žádost vyhodnotila, obdržel odpověď. Bylo mu vyhověno. Současně zde byly uvedeny instrukce, jakým způsobem bude evakuace provedena. Jako druhý bod bylo uvedeno, že se vyhovuje i jeho prosbě zařazení do civilní služby. Jeho vojenská kariera tudíž končí...

Malý chlapec, který stále pobíhal kolem třech sedících a mlčících mužů byl generálův vnuk Luke. „Dědo, na co myslíš?“ pronesl tichem, protože nevěděl, jak lépe upoutat pozornost mužů. „To ti nemůžu říct, protože jsi ještě malý a bál by ses chlapče.“ odpověděl „Bomber“ a oba dva zbývající muži se jen chápavě ušklíbli. „To se ani nedá vyprávět“ prohodil Marc Quint. Znovu nastalo ticho...

Doufám, že se Vám moje literární dílo alespoň trochu líbilo a slibuji, že přijde další. Pokud jsem se někde dopustil nějaké chyby, překlepu, nebo nesrovnalostí, odpusťte mi to prosím. Jsem amatér a stejně jako každý člověk - chybující. Na závěr bych rád poděkoval Mildovi, který mi v průběhu mého psaní dělal korektury a poskytoval nápady a inspiraci. Díky Mildo, proto Ti tento můj první výplod věnuji.