První volná prohlídka začínala až za šedesát minut. Následující opět za hodinu. Z krátkého přemýšlení vyšel návrh, ten proběhl dialogem a plán dne byl na světě. Lístky jsme zakoupili až na přespříští poznávací okruh a zbývající čas jsme se rozhodli věnovat procházce zámeckého okolí. Milda prostudoval mapu okolí, nalezl několik cest po kterých se vydáme a udal pochodový směr. Prošli jsme se golfovým hřištěm (dokonce jsme byli svědky odpalu), na krátkou chvíli se ocitli skoro v prérii (pocit v nás vyvolalo vedro a šutry) a putování jsme ukončili u pomníku věnované dívce, jež byla roztrhaná psem.
Kavárna nacházející se uvnitř zámku a hlavně její posezení umístěné na zámecké terase nás oslovilo a my jsme podlehli. Než nám paní přinesla šestici pohárů, byla tázána zda si stihneme ještě před začátkem prohlídky sníst zmrzliny. Nechápavě na nás pohlédla, chvilku zpracovávala otázku a pak nás svou odpovědí překvapila. "To záleží na tom, jak rychle jíte". Protože nám mlsání dělá potěšení, zmrzlinu jsme si objednali a úspěšně jí snědli. Ze zahradních židliček jsme se přemístili na místo začátku okruhu a vyčkali příchodu průvodce.
První minuty prohlídky připomínaly závod, za což se mladý průvodce velmi omlouval. Zámek se stal terčem velkého turistického zájmu. A jedinou možností rychlého odbavení zájemců bylo vypouštět skupiny do interiéru v kratších časových úsecích. Všichni průvodci se tak svým výkladem museli držet mezi časový plán kolegy před sebou a za sebou. Nemluvit ani moc pomalu, ani moc rychle. Rychlost podávaných informací bravurně prokládal vtipnými hláškami (řád zlatého rouna byla v jeho podání mrtvá ovečka na řetězu), takže zběsilému tempu jsme rychle přivykli. Znovu se mi potvrdil názor, že mladé a sličné průvodkyně sice potěší oči, ale mužský a nadšený historik přinese spousta vědomostí (u mě na krátkou dobu). Prohlídka byla bravurní a na konci sklidila bouřlivý potlesk. Teda prohlídka ne, pan průvodce. Zatímco se davy rozprchly na všechny strany, podrobil Milda pana průvodce konzultaci ohledně záležitosti s roztrhanou dívkou. Spekulace nad tím, jak to bylo ve skutečnosti nebyla nikdy rozptýlena a tak dějiny pracují se třemi verzemi.
Odpoledne jsme se vydali po druhé straně parku. Díky této procházce jsme objevili v lese kapličku (bez střechy), komplex rybníků a bývalý (bohužel) pivovar. A tím společné výletění a procházení skončilo. Jana s Mildou neměli kultury ještě dost a tak odvezli, samozřejmě po důkladném vzájemném rozloučení na Kynžvart. Kromě zámku v naší krásné zemi existuje ještě jeden objekt stejného jména a to hrad.
V Chebu jsme si skočili na večeři. Rastaurace opět nalezena v telefonu, placení opět hotově. Originální byl výběr jídla. Dali jsme si pizzu. A pošmákli jsme si. Večer se holky znovu ponořily do vody kempového bazénu a následně i karetní hry Uno. Již pro naše dcery okoukanou hru s rodiči osvěžila holčička Laura. Ta se svými rodiči dorazila do kempu na večeři a náš karbanický spolek jí přilákal. Karetní zábava po několika desítkách minut přešla v zábavu míčovou. O pozornost se přihlásil fotbálek. Než se Laura rozloučila a následovala své rodiče, proběhlo několik mačů.
Pátek přešel v sobotu a nám nezbývalo nic jiného, než se sbalit a vyrazit zase domů. První letní dovolená, stejně jako začátek prázdnin byl za námi. Během skládání stanu jsme provedli krátkou záchrannou operaci. Ve sklepních prostorech našeho stanu se usídlila žába. Nebyla to sice žádná krásná a roztomilá rosnička, ale odepsat jí a nechat svému osudu na slunci jsme jí také nechtěli. S pomocí raket a dlouhého přemlouvání jsme jí nakonec vypustili do stínu křoví. Holky, které dostávaly od pana majitele pravidelně omalovánky, se rozloučily obrázkem. Pejskovi Fordíkovi, Terezka obrázek nevěnovala. Zato spousta slz ano. Dovolená se povedla a my s holkami navštívili spousta krásných míst.
