Lovil jsem stativ, nabíječky na všechno možné a vydrancoval polovinu kumbálu. Pochopitelně ty nejtěžší a nejobjemnější věci byly umístěny na nejnedostupnějším místě. Když se zdálo, že v přeplněné předsíni nic nechybí, vyrazili jsme s Luckou pro holky. Ty, se zářivými úsměvy vyběhly ze dveří družiny a nadšeně mávaly lejstrem. Na rozdíl od svého otce měly od prvního až do posledního řádku samé jedničky. Nastalo poslední rozloučení se spolužáky, rodiči a vychovatelkami (dokonce provázené slzičkami) a holky načaly první minuty dvouměsíčních prázdnin.

Při každém vměstnávání zavazadel do kufru si pokládám tutéž otázku. Jestli se to tam vejde. A zatím se to tam pokaždé vešlo. Ale letos jsem si tím nebyl jistý. Třikrát, možná čtyřikrát jsem komplet kufr vyskládal na chodník a zase poskládal do kufru. Každé místečko jsem využil a mezi jednotlivými položkami nešlo protáhnout ani prst. Dokonalý tetris měl ale jednu chybu, totiž že mi pár "kostiček" stále zůstávalo mimo vozidlo. S příchodem rodiny, která přinesla ještě drobnosti vyvstala otázka, co musíme nechat doma. Tentokrát se to tam prostě nemůže vejít. Kde mé stavební umění končilo, nastoupila manželčina praktičnost. Stačilo, aby dcerky mírně pokrčily nožky, zvedly ruce a místa najednou bylo dost. Dveře zaklaply, mimo auto nezůstalo nic, můžeme vyrazit.

Jak nádrž, tak naše břicha byla téměř prázdná. Zastavili jsme tedy u pumpy s občerstvením. Ano, jako rodiče jsme byli tak povrchní, že jsme holkám za skvělé vysvědčení k obědu naservírovali KFC. Abych alespoň trochu kompenzoval jejich nadšení z bezedného kelímku a smažených pokrmů, celou dobu jsem se jim omlouval za toto provizorní řešení. Benzinka nebyla jedinou zastávkou. Další nutností bylo pořízení sekerky a základních zásob potravin. Po dvou hodinách jízdy jsme se nacházeli kousek od Chebu a odbočovali do kempu Stebnice u Jesenice.

Na první pohled nevypadal kemp vysloveně přecpaně, ale o nudnosti se také nedalo mluvit. Nad ohništěm se otáčelo prase, pod přístřeškem seděla zhruba desítka lidí, z rádia hrála hudba a pípa byla permanentně využívána. Majitelka nám při placení oznámila, že její manžel slaví kulatiny a rovnou se omluvila za případný hluk. Plácek, kam si máme postavit stan nám dán nebyl, vybrali jsme si ho sami. Dostatečně daleko i dostatečně blízko od sloupku s elektrickou zásuvkou (to bylo samozřejmě dokonale proměřeno). Stan jsme měli postaven během chvilky (bodejť ne, když se blížil déšť) a přenesení věcí byla také otázka pár minut. Velký zádrhel přišel s pokusem o připojení spotřebičů. Nejprve jsme zjistili, že do kabelu jaksi neteče zhola nic, takže Lucka šla orodovat za nápravu. Usměvavý chlápek, který se dostavil (majitel - oslavenec) vše důkladně prozkoumal a objevil, že pojistka označená číslem 3 patří k zásuvce číslo 2. Několikavteřinová operace se šroubovákem omyl napravila a byl proud. Druhým problémem byl fakt, že dvacetimetrová šňůra která nám přivádí elektrickou energii postrádá zemnící kolík. A nějaký konstruktér chybějící součástku vyplnil plastem. Takže jsme nemohli připojit prodlužku zvyšující počet možných připojení na pět. Jasnou prioritu dodávky energie měla lednice. Mobily musely počkat.

Déšť přešel, mraky se rozfoukaly a holky se po louce proháněly s házecím letadlem. My s maminkou jsme si vyndali křesílka a užívali si klidu. Ten skončil ve chvíli, kdy Terezka přinesla polámané éro. Samo se mu totiž zlomilo zadní křídlo a letadélko nelítá tak, jak by mělo. Chvilku jsme nad tím laborovali a Terezka přišla s netradiční opravou. Rozlomený dílek se rozhodla spojit pomocí žvýkačky. Moje námitky nebrala v potaz a vší silou se pustila do žvýkání. Oslintanou hmotou, kterou mi po chvilce svěřila jsem spojil zlomený dílek. Dva, tři hody křídlo kupodivu přežilo, čtvrtý už ne.

Velkou atrakcí pro naše cácorky (hlavně Terezku) se stal domácí pejsek "Fordík". Protože nejsem kynolog, nejsem schopen určit rasu, ale připomínalo to huskyho. Krom své vřelé povahy nám čas od času předvedl i svou schopnost zpěvu. Zbytek pátku jsme vyplnili hraním a rozkoukáváním. Po čtené pohádce a uložení holek do spacáků jsme si s Luckou ještě chvíli pokládali kvízové otázky a pak se i my odebrali na lůžka. Tentokrát již bez nutnosti dofoukávání a strachu z unikání (vzduchu). Ležení jsme totož vyřešili (snad) jednou pro vždy. Když jsem usínal, hudba a hlahol oslavy se ještě ozýval. Nicméně repertoár byl velmi hezký a tak se usínalo pěkně.

První probuzenou byla Terezka s maminkou. Terezku vzbudilo volání toalety, maminku Terezka. To bylo ve tři čtvrtě na šest (ještě, že je ta dovolená). Zanedlouho poté jsme spáchali snídani, převlékli se a vyrazili do Karlových Varů. Protože k motýlímu domu, kam jsme měli namířeno, nevede jednoduchá cesta, svěřil jsem naše osudy do spárů navigace. Ta nás neomylně zavedla na zakázané parkoviště, z kterého jsme měli ještě kousek (po schodech) sjet. Auto jsme tedy zanechali pod Výšinou přátelství v ulicích Varů. Odtud jsme naplánovali pěší přesun lesními cestami. Výpravu jsem vedl já a nutno podotknout, že jsme lehce bloudili. Nakonec jsme se napojili na naučnou stezku a po modré vystoupali až k vrcholu.

Všechny tři holky, které byly v Papilonie poprvé, tak i já jsme byli nadšeni. Chodili jsme mezi spoustou poletujících, nádherně vymalovaných motýlů. Jeden zelený si oblíbil naší Terezku, protože si na ní sedl a nehodlal svou pozici změnit. Po důkladném nabažení se jsme barevný svět opustili a začali řešit oběd. Zvolili jsme nejlevnější a nejrychlejší řešení. U nedalekého stánku jsme si objednali klobásu a langoš. K posílení trávení jsme si vyběhli sto padesát schodů na rozhlednu.

Do města jsme se svezli lanovkou a podél řeky došli až do centra. K vřídlu. Měli jsme to štěstí (možná smůlu), že zrovna probíhal filmový festival, takže jsme město nalezli skutečně živé. Sice to tu a tam znamenalo probírat se davy, na druhou stranu byly v ulicích k vidění zajímavé atrakce. Soutěže, panely, módní výstřelky. Z toho všeho mi nejvíc udělalo radost, že jsem na vlastní uši slyšel Russella Crowea. Cestou po kolonádě nám maminka koupila oplatku. Uvnitř vřídelní kolonády se pořádal workshop řemesel. K vidění a hlavně vyzkoušení zde bylo broušení skla, malování keramiky a hlavně zdobení vánočních ozdob. Právě poslední jmenovaný způsobil mou pětačtyřicetiminutovou zbytečnost. Holky zasedly ke stolkům, z rukou milých pracovnic obdržely skleněné koule a pustily se do zdobení. Já si mezitím prošel okolí a pak se posadil a čekal.

Holkám se výtvory povedly a já se konečně mohl zvednout z lavičky a ukončit pozorování lázeňského života. Zpáteční cestu jsme si zpříjemnili ještě o soutěž. Na kolonádě byl postaven stánek nabízející možnost účastnit se filmového kvízu. A protože v otázkách z pohádek (částečně i díky mamince) dosáhly dcerky plného počtu bodů, odnesly si odměnu v podobě několika reklamních předmětů. Auto jsme našli na stejném místě i ve stejném stavu a mohli jsme vyrazit do kempu. Ještě jednu věc jsme ale potřebovali vyřídit. K možnosti zapojení dalších spotřebičů (ve stanu) nám chyběla elektrická šňůra v délce dvou desítek metrů, opatřená kolíkem. S pátráním jsme si nedělali velkou hlavu, zastavili u stejného obchodu jako včera a upalovali ihned k regálu. Od rychlé koupě nás ovšem odradily dvě věci. Jednak pečlivé čtení specifikace výrobku - abychom si nekoupili stejný nesmysl, jaký už máme a za druhé možnost uplatnění slevy, pokud se u pokladny prokážeme aplikací. Ne snad, že bych si pro korunu nechal vrtat koleno, ale když může člověk ušetřit pár stovek, zváží to. Tak jsem se pustil do stahování a následné registrace. Ať byla aplikace jakákoliv, rozhodně mi nepřipadala intuitivní. Dobrých dvacet minut jsem klikal, hledal a potvrzoval, abych se u pokladny dozvěděl, že to není dostačující a slevu stejně nedostaneme. Zavrčel jsem si pod fousy a vysolil plnou pálku. Aplikace pochopitelně pár vteřin nato z telefonu zmizela.

V kempu se už nic nestalo. Tedy kromě toho, že oslavenec v obležení svých přátel stále slaví a naše dcery usnuly po čtení (našem) až v půl desáté večer.

I když je v Boheminiu všechno na jednom místě, lze na vlastní nohy poznat, že máme velkou zemi. A hlavně krásnou. Během procházení a prohlížení jsme soutěžili, kdo první správně pozná tu kterou památku. Karlštejn nikomu zabrat nedal, ale u některých staveb jsme dlouho přemýšleli a některé památky nepoznali vůbec. Také jsme zjistili, že všechny modely jsou stavěny ve stejném měřítku. Totiž 1:25. A díky tomu jsme si mohli představit, jaké stavby jsou gigantické. Například již zmiňované sídlo Karla IV rozhodně žádnou malou dominantou není. Mosty, kostely, chrámy, zámky a hrady. To vše a mnohem víc je možné spatřit na jednom místě.

Po kulturním vyžití jsme holkám dopřáli i vyžití sportovní a na dětském hřišti je nechali chvilku hopsat na trampolíně. My jsme se usadili nedaleko kavárny do křesílek a posvačili (dcerky následně taky). Bylo na čase hledat, kde se najíme. Díky tomu, že cácorky skákaly a Terezka navíc objevila hladící kozy, času byl dostatek. Zhostil jsem se pátrání a v Mariánských Lázních našel dobře hodnocenou restauraci. Že byli hodnotitelé většinou cizinci mi divné nepřipadalo. Rozjeli jsme se tedy do centra a chvilku kolem cíle kroužili. Nebylo totiž kde zaparkovat. Nakonec jsme auto zanechali u Boženy Němcové. Placení parkovného bylo pro Lucku velmi zábavnou atrakcí. Automat nějak nechtěl pobrat zakládaná data.

Restauraci jsme nalezli a v ní i jeden prázdný stůl. Spokojeně jsme usedli a z rukou usměvavého a upovídaného číšníka si vzali jídelní lístky. Hned první pohled nás šokoval. Nabízená jídla byla velmi lákavá, ale ty ceny. Bez jediného slova jsme na sebe s Luckou mrkli, jestli to jsme schopni podstoupit, ale obratný personál už stál u našeho stolu a očekával naše objednávky. V duchu jsme nad cifrou mávli rukou a začali si diktovat. Já jsem původně chtěl zůstat bez nápoje. Pán se ovšem ve svém oboru výborně vyznal, podíval se na mě a pronesl: "a pro pána pivíčko?". S úsměvem jsem odmítl, že řídím. To pro číšníka nebyl žádný problém. Nabídl mi nealko a to jsem už neodmítl. Holky si přály svíčkovou, my s Luckou guláš. V průběhu čekání, které nebylo nijak dlouhé, jsme se s manželkou ujišťovali, že se snad jednou nic nestane, když se plácneme přes kapsu. Jakmile před nás mladík položil talíře a my ochutnali první sousto, bylo po remcání. Tak parádní guláš (a že Lucka umí) jsme hodně dlouho nejedli. I holky si svou porci pochvalovali a na talířích nezůstalo zhola nic. Byli jsme nadšeni, jídlo bylo luxusní. Číšník zřejmě z našich výrazů pochopil, že jsme spokojení a velmi chytře nám nabídl ještě porci čerstvých lívanečků se šlehačkou a borůvkovým přelivem. Souhlasili jsme. No, že tenhle dezertík nás bude stát dalších sto šedesát korun, jsme nevěděli. Navíc se v podniku nedalo platit kartou, přiznám se, odcházeli jsme se s rozporuplnými pocity.

Vydali jsme se směrem ke kolonádě. Pochopitelně nemohla mezi našimi zážitky chybět zpívající fontána. Jejím zpěvem se ale nedá kochat nepřetržitě, takže jsme museli chvilku posečkat. Naše uši přitáhl hlahol, který se linul z druhého konce kolonády. Kolem hudebníků hrající Charleston poskakovali tanečníci a kupili se lidé. Chvilku jsme jak hudební tak taneční tělesa pozorovali a pak se od maminky nechali pozvat na teplou oplatku. Ve tři nám fontána předvedla svoje kouzlo a nebylo pochyb o tom, že se s holkama půjdeme podívat i na večerní představení. Obě byly totiž nadšené. Po skončení projekce se o pozornost přihlásil ještě vysoký a velmi hubený iluzionista. Během krátkého představení nám předvedl, jak moc ovládá skleněné koule. Chvilku to vypadalo, že skleněnky stojí pevně ve vzduchu, chvilku se zdálo, že plují na vodě. Naprosto nás ale konsternoval, když si přichystal malou zlatou kuličku a tu nechal levitovat mezi svými dlaněmi. Poté, co se uklonil, sklidil velký potlesk a pár drobných.

Když Lucka předchozího večera zkoumala možnosti vyžití, našla nedaleko centra přírodní park Prelát. Podle fotek a informací se jednalo o přírodní hřiště s houpačkami, lanovou dráhou a vodním světem (z toho důvodu jsme měli v batohu náhradní oblečení). Mezi námi a parkem byly asi dva kilometry, které jsme se rozhodli prodloužit o výstup na rozhlednu Hamelika. Cesta byla pěkná, výstup celkem náročný, jen rozhledně chyběl jeden podstatný detail. Nebylo z ní nač koukat, protože kolem vysoko vzrostlé stromy překážely výhledu na město. Pěknou lesní cestou jsme došli až do parku, kde jsme s Luckou na dlouhou dobu pozbyli děti. Zmizely, za nějaký čas prolétly, aby na nás zamávaly a byly zase pryč. Vodní kola a sadu hrází jim mamka povolila chytře až ke konci návštěvy. Sice pár kapek vody na triku a kalhotách bylo, ale nejednalo se o nic hrozného.

Zpátky jsme se vraceli přes Ferinandův pramen. Pro mě se stalo toto místo významným hlavně z toho důvodu, že jsem zde zapomněl krytku foťáku a následně se pro ní klusem vracel. Ale to předbíhám. Prošli jsme kolem pramene, minuli odbočku a dostali se tak na další dětské hřiště. Nebylo kam spěchat, holky si dlouho nepohrály a tak jsme zastavili na pár minut i tady. U auta, když jsme se převlékali do trochu teplejšího oblečení (začínal být večer) jsem zjistil, že objektiv postrádá krytku (neříkal jsem to?). Protože nerad ztrácím věci a nechtělo se mi nad tím mávnout rukou, proběhl jsem se k lavičce a zpátky. Místo mi přesně popsala manželka, jak jinak.

V nedalekém supermarketu jsme si opatřili večeři do pytlíku (včetně příborů) a vydali se do parku. Tam u pomníku Americkým hrdinům povečeřeli. Julinka nám předvedla reklamu na Müller mléko, jejíž moto "bu" se stalo po dlouhou dobu Julinčinou hláškou. Vytřepáni od drobků jsme se dostavili s půlhodinovým předstihem (kvůli místu) k fontáně a čekali na večerní program. Já jsem si během představení cvakal spoušť foťáku, abych holkám předvedl kouzlo dlouhé expozice. Jakmile se proudy vody zase zklidnily, objevil se kouzelník a předváděl své triky. Jestli to bylo šerem a špatnou viditelností, anebo únavou po celém dni nevím, ale několikrát se podařilo chytit iluzionistovi kouli jen tak tak. Přesto na konci sklidil obdiv. Trik se "zlatonkou" samozřejmě předvedl znovu a my opět nechápali, jak to udělal.

Zbývalo jen dopravit se k autu a nás do kempu. Byl to sice nabitý, ale krásný den.

Prošli jsme se centrem a s Luckou vzpomínali. V jistém slova smyslu se změnili v průvodce. Snad na každé místo jsme měli nějaké vzpomínky a dělili se o ně s dcerkami. Jestli jejich zájem byl skutečný, anebo předstírání nevíme, ale do vyprávění nám nevstupovaly a dotazy směřovaly k tématu (jak se často nestává). Jak jsme procházeli po bulváru Národní, pochopitelně jsme vzpomněli na ohromující oběd v restauraci Cafe Prestige (tohle jsem musel dohledat v archivu). Naše dojmy, poté co jsme se postavili před vchod, byly rozporuplné. Restaurace byla stále v provozu a interiér byl stejně luxusní jako před deseti lety, bohužel na skle výlohy bylo upozornění, že restaurace není přístupná veřejnosti. Zklamání jsme se šli rozptýlit k Františkovi. Ten tam naštěstí stále byl. Obloukem jsme se vrátili na promenádu a hledali jiný podnik, kde bychom se mohli najíst.

Výběr nebyl nijak pestrý. Vlastně jsme narazili pouze na jednu restauraci, jejíž ceny byly hodně podobné té minulé. Z toho důvodu jsme nehledali v jídelním lístku podle nabídky, ale podle ceny. Na plné čáře to vyhrál čtyřikrát smažák (jak ostudné). Čekali jsme, povídali si a byli svědky více než komického představení. Do dveří restaurace vstrčil hlavu potencionální zákazník a zahejkal na číšnici, jestli mu dá polévku. Slečnino upozornění, že by bylo vhodné se nejdříve posadit a vyčkat příchodu personálu kontroval, že strašně spěchá a potřebuje to vědět co nejrychleji. Pak se posadil ven, dostal polévku a protože očividně hodně pospíchal, dal si k ní i pivo.

Útratu jsme mohli uhradit opět jen hotově. Tudíž účet platila Lucka, která je na podobné situace vždy připravena. Přemístili jsme se k turistickému centru a zakoupili si jízdu vláčkem k jezeru Amerika. Po čas jízdy, kdy jsme drkotali po cestách rozlehlého parku, jsme holkám líčili, jak je čeká dětské hřiště kde se do sytosti vyblbnou a zookoutek. Bohužel jsme se mýlili. Vystoupili jsme a místo hřiště našli plácek s jednou houpačkou (lehce nepoužitelnou) a torzy prolejzaček. Se zvířátky to bylo podobné. Cedule sice uváděly informace o koních, lamách, kachnách, sovách a mývalech, ale spatřit jsme je mohli (jen některé) až po důkladném hledání. Amerika byla jedním velkým zklamáním. Manželka ovšem situaci zachránila a nalezla pěknou trasu k dalšímu hřišti. Z prostého šlapání se místy stalo stopování (když jsme šli někudy, kudy jsme neměli) spojené s lekcí angličtiny (trénovali jsme), ale k cíli jsme dorazili. Alej Martina Soukupa nabízelo kromě domova FC Františkovy lázně i dostatečné rozptýlení pro naše ratolesti. Zatímco my jsme se s maminkou posadili na lavičky a svačili sušenky, holky lítaly na kolotoči a houpačkách.

Znovu, dnes již potřetí jsme se zastavili na promenádě. Maminka nás pozvala na oplatku, zmrzlinu a kafíčko. Jak je ten lázeňský život príma! Navíc bylo brzké odpoledne a my jsme měli v plánu podniknout další výlet. Vyzvedli jsme auto, zakoupili vody a vyrazili do pravěku. Naše putování bylo však daleko pohodlnější, než které absolvovali kluci v bárce. Stačilo se dopravit do Soosu. U malého okýnka pokladny postávala menší skupinka a zuřivě skupovala lupeny na několik sezon. Protáhli jsme se kolem nich a dali se do prohlížení a studování vedlejší expozice. Kromě panelů s textem, obrázky a drobnými předměty byla uprostřed sálu vypodobněna některá pravěká stvoření v životní, podživotní, ale i nadživotní velikosti. Poté, co jsme se prošli podél všech čtyř stěn a u okýnka kasy nikoho nenašli (kromě pokladní), využili jsme možnosti zaplatit vstup. Trochu trapně jsme se cítili při zjištění, že právě opuštěná výstava je taktéž placená, ale už se stalo. Ke vstupu na Soos nám paní nabídla ještě návštěvu hradu Seeberg a muzea Františkových Lázní v rámci výhodného balení. To jsme si nechali přibalit, zaplatili a branou se vydali o několik milionů let nazpět.

Dřevěná lávka nás prováděla skrz borovicový háj, kolem pramenu minerální vody. Tam Terezka předvedla svou odvahu a pramen ochutnala. Stejně tak ji následovaly i maminka s Julinkou. Dle okamžitého výrazu na jejich obličeji jsem se neptal jaké to je a ochutnávku odmítl. Bublající bahno, které nám celkem dlouho zůstalo skryto, jsme nakonec viděli. Stejně jako jsme viděli nekázeň lidí, kteří se do tohoto úkazu musí za každou cenu zvěčnit. Koleje, z jedné strany se dotýkající hranic parku nás dovedly k přírodnímu muzeu. I sem jsme mohli díky multifunkční vstupence zavítat a prohlédnout si obyvatele místních krajin.

Na parkovišti, ještě před nasednutím do auta, jsme chvilku okukovali drobný stánek s nerosty. A jak to tak bývá, když se dlouho někde okukuje, něco to stojí. Holky si vybraly kouzelné (jak jinak) amulety z achátu a já (prý) jsem manželce opatřil pár náušnic. Pochopitelně nejprve odsouhlasených dcerami.

Pak už nic. Jeli jsme do kempu. A překvapivě našli pana domácího jak slaví (stále naprosto sám).

I přes to, že dle jejích slov jsme její druhou skupinou, prohlídka tím nijak neutrpěla. Dozvěděli jsme se o tajemném skřítkovi, který zdejší pevnost chrání, poslechli jsme si legendu o nepoctivém obchodníkovi který několik set let vítá hned u brány návštěvníky a pohlédli do hluboké studny. Prohlídka po necelé hodině skončila a my měli možnost prozkoumat ostatní kouty hradu. Pochopitelně zákoutím v podzemí, z kterých vycházely hrůzostrašné zvuky jsme se obloukem vyhýbali. Štráchy byly trochu s návštěvou toalety, protože na ona místa se chodilo stejnou chodbou, jako k mučírně.

Co ale Terezku hluboce rozplakalo a zřejmě jí řádně vyškolilo bylo její ztracení. Touláme se chodbami a procházemi sály. Spolu s podáním kliky mi náhle jeden z turistů podal i informaci o ve vedlejším sále plačící a bloudící dlouhovlasé dívce. Že by mohla patřit k nám zřejmě vydedukoval podle podobně vyhlížející dcery po našem boku - tedy Julinky. Razantně prodloužit svůj krok a takřka se dát do klusu mě Terezka přinutila svým zmateným pobíháním v opačném směru. Vidina půldenního rajzování po komnatách mě nijak nelákala. Zdařilo se, Terezku jsme odchytli, slzy usušili a utvořili zase rodinu. V kompletním seskupení jsme nalezli velký sál věnovaný historii, určený pro děti. Interaktivní panely podrobovaly svými otázkami mladé návštěvníky zkoušce. Z letopočtů, z rodinných vazeb i velkých událostí. Vše spojených s Karlem IV. Propojení babiček, sestřenic a strýců do bohaté koruny stromu rodokmenu či přemýšlení nad letopočtem staveb nás dospělé, velmi vyčerpal.

Nastal čas oběda a my nalezli s obrovským štěstím právě opouštěný stůl v restauraci na náměstí. Usedli jsme na lavice a vyhlíželi obsluhu. Slečen bylo na place několik, leč ani jedna nenašla chvilku, aby nám donesla lístek a zaznamenala náš požadavek na pití. Právě z toho důvodu jsme po deseti minutách čekání přejmenovali restauraci "Na čekačce". Když sálem prolétla zkušenější (a také starší) servírka, byly nám zapůjčeny jídelní lístky. Bedlivě jsem pátral po pokrmu konzumovaném hostem na zahrádce. A nenacházel. Zapsaná nabídka v několika případech nekorespondovala s obsahem talířů kolem nás. A jak pravila má babička, "líná huba, polovina neštěstí". Jakmile holky nahlásily servírce (opět té zkušené) své objednávky, já jsem poptal "brabce" spatřeného u vchodu a bylo. Paní prohlásila, že rozporuplnost psané a vařené nabídky je místní specialitou (nebo tak něco). Útratu jsme uhradili (manželka) hotovostí, což je zřejmě také místní specialita a najedení odešli vstříc dalšímu poznání.

Dcerky jsme už od začátku dovolené připravovali na velké detektivní dobrodružství spojené se ztraceným a znovuobjeveným pokladem. Sami jsme totiž z příběhu Relikviáře Svatého Maura byly při dávné návštěvě Bečova nad Teplou naprosto nadšeni. Bohužel u pokladny dostali informaci, že klasické komentované prohlídky se již nekonají a interiéry se změnily v jakési interaktivní muzeum. Sice nám to přišlo velmi smutné, ale vstupenky samozřejmě zakoupili. Zkoumání vnitřních prostor mělo jistá pravidla. Pohybovat jsme se mohli naprosto libovolně a všemi směry, lež při překročení určitého checkpointu nebyl návrat možný. Sály dokumentovaly na listinách, fotografiích, videích celou historii pokladu. K vidění byly pochopitelně i části nálezu či pracovní postupy rekonstrukce. Dokonale zmapované. Opravdový šok však pro nás přišel po vstupu do "pokladnice", kde se samotný relikviář nacházel a my měli možnost si ho pečlivě prohlédnout. Navíc byla v místnosti přítomna odbornice na slovo vzatá, takže na určité detaily jsme byli upozorněni.

Museli jsme s Luckou uznat, že změna na místním zámku nebyla rozhodně špatným směrem a člověk svůj čas může věnovat tomu, co ho zajímá. V zámeckém parku jsme posvačili a nechali odpočinout našim uťapkaným nohám. Holy oddechový čas moc nevyužily, protože při chroupání jablek poletovala kolem kašen a pořizovaly snímky. Naskákali jsme do auta a převezli se nějakých třicet kilometrů na severovýchod. Tam se nacházela další zastávka dnešního dne. Andělská hora. I když jsme ještě před příjezdem napínali zrak, hrad jsme neviděli. Cestu k němu nám však bezpochybně ukázaly turistické šipky. Cesta, vedoucí stále do kopce nás provázela obcí. Na zídce jednoho z domů, kolem které jsme procházeli byla umístěna cedulka o prodeji turistických známek. Pochopitelně jsme museli tuto netradiční distribuci vyzkoušet a několik známek zakoupit. Hrad nebyl klasickým hradem. Čas a zřejmě i mnozí dobyvatelé (jak historičtí tak soudobí) změnili místo v ruiny. Znát byla jen jedna z obvodových zdí a hlavní věž. Lešení a oplocený materiál, stejně jako cedule oznamovaly, že je zamýšleno nenechat památku chřadnout dál a plánuje se rekonstrukce. Bohužel se na pevnosti nacházely i antény, které nám k celkovému dobovému obrazu moc nepasovaly.

Manželka využila velkou bránu, kterou jsme právě podcházeli k výchovným účelům. Naše holky měly totiž od rána lehce pokaženou náladu a každá drobnost byla důvodem k pošťuchování, handrkování a sporům. Zastavila ratolesti, pronesla krátké kázání, apelovala na jejich dobrotu a navrhla jim zanechání "zlobíků" za touto bránou. Mělo to úspěch. Terezka i Julinka se prohlásily za "sestry navždy", slíbily si "hodníčkovej den" a několikrát se objaly. Za velkého nepřítele sourozenců byl prohlášen foťák.

Hodníčkovej den vydržel asi 20 minut, ale i tak jsme to považovali za jasné vítězství. Cestou na základnu jsme pořídili buřty, protože opékání špekáčků bez hlavní ingredience jaksi není možné a já si chystal svaly na kácení a sekání. Bez dřeva se oheň taky blbě udržuje. Držejíc se volantu mi manželka vnukla nápad, že by možná paní domácí mohla topivo nabízet a než si hrát na dřevorubce, mám to nejprv zkusit tam. A měla pravdu. Zatímco holky konaly přípravu na večeři, já jsem se s prosíkem dostavil na recepci a orodoval za několik kuláků dřeva. Paní kývla, plácli jsme si, já vysolil kilo a místo dřeva dostal informaci. Mám se stavit za půl hodiny. Trochu nám to nabouralo plány. Chystali jsme se totiž večeřet už teď. Ale nedalo se nic dělat. Když jsem se za třicet minut dostavil za paní domácí, nalezl jsem pod schody recepce kolečko narvané dřevem. Nádhera. Úžasný pocit ve mě přetrvával do chvíle, co jsem uvedl transport do pohybu. Okamžitě se kempem ozvalo nepřeslechnutelné pískání a vrzání. Materiál na podpal jsem tedy dopravil k našemu stanu za pozornosti všech ubytovaných. Vysypal jsem dřevinu k ohništi a kolečko zpět nesl. Sice jsem nevypadal moc chytře a vzbuzoval nejspíše dojem, že netuším jak se nástroj používá, ale za to ticho to stálo.

Opekli jsme buřtíky, nacpali břicha a pošmákli si. Večer uzavíral holkám "Atrej" a nám klasicky hraní "Česka".

Takovéto nekomfortní počasí levitovalo nad kempem až k poledni. Oběd jsme vyřešili vlastními zdroji a v sérii ešusů uklohnili čtyři porce nudlové polévky. Když zely plechové misky prázdnotou a obloha vyměnila šedivý závěs za modrý, vyrazili jsme na hrad Seeberg. Do té doby našim očím i uším naprosto utajený objekt. První pohled rozhodně nedal tušit rozsáhlost, z parkoviště byla viditelná pouze vstupní brána za dřevěným mostem. Nelenili jsme a vstoupili dovnitř. Možnost prohlídky nám nabízena nebyla, takže jsme se po ní ani nepídili a vydali se na průzkum sami. Po několika obytných saloncích a černé kuchyni, která Lucku okouzlila, jsme narazili na početnou skupinu vedenou vypravěčem. Vydedukovali jsme si setkání se skupinou vedenou průvodcem, ale mezi ostatní jsme se nerozpustili. Naprosto nám vyhovovalo současné tempo. Hrad jsme prolezli takřka skrz-naskrz a moc se nám líbil. Bohatě vybavené pokoje, dvě zdi opevnění mezi kterými byla zeleň i zemědělské usedlosti nabízely spoustu exponátů k obdivu. Naprostým skvostem byla místnost v níž byly vystaveny netradiční vynálezy. Pobaveně jsme zkoumali důmyslnou konstrukci "rovnáku na vohejbák" či dalších vychytávek. Holky dostaly svůj prostor na oddych (od nudné kultury) v dílničce vybavené kreslícími potřebami a dostatkem papíru. Kromě kreativního vyžití měly čas využít ještě k tomu, aby přišly k jiným myšlenkám a nepokračovaly v již celkem otravném hašteření.

Nepodařilo se a ani po dokončení grafik postrkávání nepřestalo. Maminka prohlásila, že stav jejího niterního klidu může do normální formy navrátit jen dobrý dortík vychutnaný v kavárně. Pohotově jsem začal hledat záchrannou stanici a nalezl velmi chválenou Růžovou cukrárnu ve Františkových lázních. Pochopitelně jsem byl na kladné hodnocení (s přihlédnutím na jeden z nejdražších obědů poslední doby) velmi opatrný. Ale interiér byl hezký, navíc cukrárna měla jak vnitřní tak i venkovní posezení a já se rozhodl. Naložil jsem holky a vyrazili jsme právě tam. U Cimmrmanovi školy jsme skutečně objevili za nádhernou zahrádkou obsypanou lidmi velmi útulnou cukrárnu. Obsluha složená ze samých usměvavých dívek nás přivítala, ale nenabídla nám k mlsání téměř nic. Důvodem bylo naprosté vyprodání všech dnes ručně vyrobených pochutin. Na jedné straně mě pohltilo zoufalství, že nejsem schopen zachránit svou milovanou ženu, na straně druhé byl tento fakt jedinečným důkazem o kvalitě a chutnosti. Přijali jsme nabídku na zítřejší návštěvu a do obrazných kalendářů si poznamenali událost od 14:00 hodin. Právě ve dvě se totiž otvíralo a my hodlali vybírat z té nejširší nabídky.

Lucce jsem po návratu do kempu udělal pohodlí alespoň neodbornou montáží hamaky do stínu stromů. Chvilku času jsem věnoval internetu a sledováním videí o uvazování těch nejhamakovatějších uzlích, ale moc moudrosti jsem z nich nepochytil. Pojal jsem to tedy postaru a vyšvihl tam pár motanic, za které by mě pan nadrotmistr rozhodně nepochválil. Ale zavěšená hadra nepovolila ani pod mým zátěžovým vrtěním. Lůžko bylo připraveno a má milovaná se uvelebila a hodnou chvilku jsme o ní nevěděli. Co tam přesně dělala nám bylo a bude nadále skryto.

Večeře nepřinesla žádné překvapení. Potřebovali jsme spálit dřevo a zbavit se zbytku balení špekáčků. Bohužel se jinak klidný ceremoniál neobešel bez komplikací a Julinka na začátku prožívala krušné a velmi bolestivé chvíle. Podařilo se jí totiž při manipulaci s opékací vidličkou (když jí sundávala z dřeněné boudy) zarazit si pod nehet velmi nešikovně třísku. Nejprve přišla jen se zbídačeným výrazem, který se následně změnil v zoufalství. Maminka se zhostila role chirurga a cizí předmět se pokoušela z pod nehtu vydolovat. Marně. Julinka ronila do probíhající operace slzy a vylučovala náhodně generované vzlyky a výkřiky. Celých pět a čtyřicet minut trvalo Lucce, než dřevíčko po milimetrových kouscích vydolovala. Julinka si vysloužila u nás respekt. Na bolest a utrpení bylo rychle zapomenuto a obě holky byly po pár minutách spokojené a nadšené. Kromě možnosti opékat si buřta sami přišly i na to, že výbornou zábavou je starání se o oheň. V našich očích sice jejich konání nemělo s klasickým udržováním ohniště nic společného, ale hasiče nebylo potřeba přivolávat, tak co. Zatímco holky šťouraly do hořících polínek a do plamenů vhazovaly kde co, my s Luckou jsme je spokojeně pozorovali a probírali krásy dnešního dne.

Ve čtvrtek přišel naprostý a šokující obrat. Šéf neslaví. Cestou na ranní očistu jsem ho potkal sedícího před sklenicí vody s hlavou v dlaních. Nijak jsem to nekomentoval a až při cestě nazpět se dozvěděl, že dlouhotrvající oslava přešla v brutální bolest hlavy. Na obličej jsem nasadil co možná nejsoucitnější výraz a beze slova pokračoval ke stanu. Zanedlouho jsme totiž odjížděli. Kam? No do Františkových lázní přece. Zaprvé jsme byli držiteli vstupenek do městského muzea a hlavně nás čekala poobědová návštěva cukrárny.

Městské muzeum nám kromě přiblížení lázeňské historie přihrálo do cesty ještě dvě dámy. Jednalo se zřejmě o dlouholeté kamarádky, z nichž jedna byla učitelkou. Právě druhá jmenovaná si naše sympatie získala již při pořizování vstupenek Paní pokladní věnovala rozhořčení nad tím, že členka školského sboru nemá vstup volný. I její pracovní deformace byla nepřehlédnutelná a rozhovor nepřipomínal kamarádské tlachání, ale přednášku. Navíc paní učitelka nepřizpůsobila sílu hlasu počtu posluchačů a její chytrosti jsme si byli nuceni vyslechnout i přes dvě místnosti. Naštěstí muzeum má jen dvě patra a prohlídka nám zabrala zhruba hodinu.

Obědvali jsme na promenádě. Na otázku proč jsme restauraci s velkou zahrádkou nevyužili dříve jsme si odpovědět nedokázali. Jednou větou byl oběd spoustou muziky na malý peníz. Talíře obsahovali porci více než dostačující a na jídle jsme si pochutnali. Ani cena se nedala podniku vytknout. Jediným škraloupem v dokonalosti byl mišmaš, který jsme obdrželi ze zbytků nedojedených porcí. Ať už servírky, anebo jiný personál se nijak nezaobíral tím, že kombinací kuřete s nádivkou a bramborem s vepřovým podávaným s bramborovým knedlíkem a špenátem by mohla vzniknout nevzhledná směs. Důležité bylo, že se to vešlo do krabičky, ta šla zavřít a aby to nekapalo, obalilo se to pytlíkem.

Přišel reparát a cukrárna si rozhodně zasloužila každý kladný komentář, který jsem našel. Obsluha opět nešetřila úsměvem a příjemným slovem. Holky jsme pochopitelně nemohli nechat bez sladkého zážitku (a že bylo slíbeno, že dostane jen maminka), takže každému z nás přistál na stůl skvostný dezert. Já jsem si vybral kávový dortík. Nejsem cukrář, nejsem ani slavný kritik, ale co jsem zažil po prvním soustu, to jsem ještě nezažil. Bylo to božské a já snad poprvé svůj zákusek vidličkou jen loupal po malých vrstvách a každý přísun vychutnával. Nemluvili jsme. Nastalo asi desetiminutové cinkání příborů o porcelán a pochvalné mručení. Pak jsme spustili slova chvály. Jednak mezi sebou, podruhé do uší paní majitelky. Slečny, které přišla k našemu stolu a chtěla si poslechnout naše dojmy. Jestli někdy budete mít cestu kolem (například se nacházet 50km od lázní), rozhodně sem zavítejte. Stojí to za to. Ale pouze v případě, že nebude hodina do zavíračky. V tu dobu už bude všechny sežrané.

Odpoledne, které jsme trávili zase v kempu jsme se rozhodli věnovat koupání. Samozřejmě jsme se pod sprchu uchylovali každý den, ale tělo jsme v přírodních vodách ještě nesmočili. Napravit jsme to hodlali v Jesenické přehradě. Najít přístup k vodní ploše o délce 12ti kilometrů zdálo se téměř nemožné. Nejprve jsme místo u vody skončily v polích a po nalezení správné cesty nás od koupání dělili desítky rybářů. Ti si u břehu rozestavěli svá skromná stanoviště (karavan a dva stany). Cestu nám ukázal kérkami vyzdobený tatínek, který stejně jako my hledal pro svojí ratolest koupání. Ne snad, že by byl ochotný nám pomoci. Prostě jsme podle dítěte, které svíral v náručí, oblečeného do plovací vestičky vydedukovali kam jde a pověsili se na něho. Mise byla úspěšná a z prašné cesty jsme malou pěšinkou seběhli ke břehu. Náš příchod zřejmě dost vyděsil opalující se ženštinu, která si zde vyvalovala tělo. Nebyla však vyzbrojena pruty ani karavanem.

Holky naskákaly do vody a předváděly cosi jako plavbu. Julinka prohlásila, že zapomněla plavat a díky svému opakovanému přibližování k souši si odřela koleno. Terezka se spíš cákala. My s manželkou jsme smočili jen nohy. Nejlépe se k problematice koupání postavila malá holčička (patřící pokérovanci), která po chvilce hodila do přehrady bobíka. Tím jsme s pobytem u přírodní vody skončili. V kempu jsme totiž holky poslali ještě k bazénu, který byl k dispozici. Kromě ručníků jsme vzali i karetní hru Uno a pár drobných. Holky si daly Kofolu a já první dovolenkové pivo (a jak zasyčelo). Velkým objevem večera byl stolní fotbálek umístěný v jednom z altánů. Holky kolem chvilku přešlapovaly a pak maminku pumply o první pětku. Tahání tyčí a protáčení panáčků, stejně jako euforie z umístěného gólu (ať už do vlastní anebo soupeřovi branky) stálo maminku mnoho mincí. V týmech jsme se několikrát prostřídali a ten, kdo měl na své straně Julinku měl výhodu velmi kvalitního začínajícího hráče.

První volná prohlídka začínala až za šedesát minut. Následující opět za hodinu. Z krátkého přemýšlení vyšel návrh, ten proběhl dialogem a plán dne byl na světě. Lístky jsme zakoupili až na přespříští poznávací okruh a zbývající čas jsme se rozhodli věnovat procházce zámeckého okolí. Milda prostudoval mapu okolí, nalezl několik cest po kterých se vydáme a udal pochodový směr. Prošli jsme se golfovým hřištěm (dokonce jsme byli svědky odpalu), na krátkou chvíli se ocitli skoro v prérii (pocit v nás vyvolalo vedro a šutry) a putování jsme ukončili u pomníku věnované dívce, jež byla roztrhaná psem.

Kavárna nacházející se uvnitř zámku a hlavně její posezení umístěné na zámecké terase nás oslovilo a my jsme podlehli. Než nám paní přinesla šestici pohárů, byla tázána zda si stihneme ještě před začátkem prohlídky sníst zmrzliny. Nechápavě na nás pohlédla, chvilku zpracovávala otázku a pak nás svou odpovědí překvapila. "To záleží na tom, jak rychle jíte". Protože nám mlsání dělá potěšení, zmrzlinu jsme si objednali a úspěšně jí snědli. Ze zahradních židliček jsme se přemístili na místo začátku okruhu a vyčkali příchodu průvodce.

První minuty prohlídky připomínaly závod, za což se mladý průvodce velmi omlouval. Zámek se stal terčem velkého turistického zájmu. A jedinou možností rychlého odbavení zájemců bylo vypouštět skupiny do interiéru v kratších časových úsecích. Všichni průvodci se tak svým výkladem museli držet mezi časový plán kolegy před sebou a za sebou. Nemluvit ani moc pomalu, ani moc rychle. Rychlost podávaných informací bravurně prokládal vtipnými hláškami (řád zlatého rouna byla v jeho podání mrtvá ovečka na řetězu), takže zběsilému tempu jsme rychle přivykli. Znovu se mi potvrdil názor, že mladé a sličné průvodkyně sice potěší oči, ale mužský a nadšený historik přinese spousta vědomostí (u mě na krátkou dobu). Prohlídka byla bravurní a na konci sklidila bouřlivý potlesk. Teda prohlídka ne, pan průvodce. Zatímco se davy rozprchly na všechny strany, podrobil Milda pana průvodce konzultaci ohledně záležitosti s roztrhanou dívkou. Spekulace nad tím, jak to bylo ve skutečnosti nebyla nikdy rozptýlena a tak dějiny pracují se třemi verzemi.

Odpoledne jsme se vydali po druhé straně parku. Díky této procházce jsme objevili v lese kapličku (bez střechy), komplex rybníků a bývalý (bohužel) pivovar. A tím společné výletění a procházení skončilo. Jana s Mildou neměli kultury ještě dost a tak odvezli, samozřejmě po důkladném vzájemném rozloučení na Kynžvart. Kromě zámku v naší krásné zemi existuje ještě jeden objekt stejného jména a to hrad.

V Chebu jsme si skočili na večeři. Rastaurace opět nalezena v telefonu, placení opět hotově. Originální byl výběr jídla. Dali jsme si pizzu. A pošmákli jsme si. Večer se holky znovu ponořily do vody kempového bazénu a následně i karetní hry Uno. Již pro naše dcery okoukanou hru s rodiči osvěžila holčička Laura. Ta se svými rodiči dorazila do kempu na večeři a náš karbanický spolek jí přilákal. Karetní zábava po několika desítkách minut přešla v zábavu míčovou. O pozornost se přihlásil fotbálek. Než se Laura rozloučila a následovala své rodiče, proběhlo několik mačů.

Pátek přešel v sobotu a nám nezbývalo nic jiného, než se sbalit a vyrazit zase domů. První letní dovolená, stejně jako začátek prázdnin byl za námi. Během skládání stanu jsme provedli krátkou záchrannou operaci. Ve sklepních prostorech našeho stanu se usídlila žába. Nebyla to sice žádná krásná a roztomilá rosnička, ale odepsat jí a nechat svému osudu na slunci jsme jí také nechtěli. S pomocí raket a dlouhého přemlouvání jsme jí nakonec vypustili do stínu křoví. Holky, které dostávaly od pana majitele pravidelně omalovánky, se rozloučily obrázkem. Pejskovi Fordíkovi, Terezka obrázek nevěnovala. Zato spousta slz ano. Dovolená se povedla a my s holkami navštívili spousta krásných míst.