Lovil jsem stativ, nabíječky na všechno možné a vydrancoval polovinu kumbálu. Pochopitelně ty nejtěžší a nejobjemnější věci byly umístěny na nejnedostupnějším místě. Když se zdálo, že v přeplněné předsíni nic nechybí, vyrazili jsme s Luckou pro holky. Ty, se zářivými úsměvy vyběhly ze dveří družiny a nadšeně mávaly lejstrem. Na rozdíl od svého otce měly od prvního až do posledního řádku samé jedničky. Nastalo poslední rozloučení se spolužáky, rodiči a vychovatelkami (dokonce provázené slzičkami) a holky načaly první minuty dvouměsíčních prázdnin.
Při každém vměstnávání zavazadel do kufru si pokládám tutéž otázku. Jestli se to tam vejde. A zatím se to tam pokaždé vešlo. Ale letos jsem si tím nebyl jistý. Třikrát, možná čtyřikrát jsem komplet kufr vyskládal na chodník a zase poskládal do kufru. Každé místečko jsem využil a mezi jednotlivými položkami nešlo protáhnout ani prst. Dokonalý tetris měl ale jednu chybu, totiž že mi pár "kostiček" stále zůstávalo mimo vozidlo. S příchodem rodiny, která přinesla ještě drobnosti vyvstala otázka, co musíme nechat doma. Tentokrát se to tam prostě nemůže vejít. Kde mé stavební umění končilo, nastoupila manželčina praktičnost. Stačilo, aby dcerky mírně pokrčily nožky, zvedly ruce a místa najednou bylo dost. Dveře zaklaply, mimo auto nezůstalo nic, můžeme vyrazit.
Jak nádrž, tak naše břicha byla téměř prázdná. Zastavili jsme tedy u pumpy s občerstvením. Ano, jako rodiče jsme byli tak povrchní, že jsme holkám za skvělé vysvědčení k obědu naservírovali KFC. Abych alespoň trochu kompenzoval jejich nadšení z bezedného kelímku a smažených pokrmů, celou dobu jsem se jim omlouval za toto provizorní řešení. Benzinka nebyla jedinou zastávkou. Další nutností bylo pořízení sekerky a základních zásob potravin. Po dvou hodinách jízdy jsme se nacházeli kousek od Chebu a odbočovali do kempu Stebnice u Jesenice.
Na první pohled nevypadal kemp vysloveně přecpaně, ale o nudnosti se také nedalo mluvit. Nad ohništěm se otáčelo prase, pod přístřeškem seděla zhruba desítka lidí, z rádia hrála hudba a pípa byla permanentně využívána. Majitelka nám při placení oznámila, že její manžel slaví kulatiny a rovnou se omluvila za případný hluk. Plácek, kam si máme postavit stan nám dán nebyl, vybrali jsme si ho sami. Dostatečně daleko i dostatečně blízko od sloupku s elektrickou zásuvkou (to bylo samozřejmě dokonale proměřeno). Stan jsme měli postaven během chvilky (bodejť ne, když se blížil déšť) a přenesení věcí byla také otázka pár minut. Velký zádrhel přišel s pokusem o připojení spotřebičů. Nejprve jsme zjistili, že do kabelu jaksi neteče zhola nic, takže Lucka šla orodovat za nápravu. Usměvavý chlápek, který se dostavil (majitel - oslavenec) vše důkladně prozkoumal a objevil, že pojistka označená číslem 3 patří k zásuvce číslo 2. Několikavteřinová operace se šroubovákem omyl napravila a byl proud. Druhým problémem byl fakt, že dvacetimetrová šňůra která nám přivádí elektrickou energii postrádá zemnící kolík. A nějaký konstruktér chybějící součástku vyplnil plastem. Takže jsme nemohli připojit prodlužku zvyšující počet možných připojení na pět. Jasnou prioritu dodávky energie měla lednice. Mobily musely počkat.
Déšť přešel, mraky se rozfoukaly a holky se po louce proháněly s házecím letadlem. My s maminkou jsme si vyndali křesílka a užívali si klidu. Ten skončil ve chvíli, kdy Terezka přinesla polámané éro. Samo se mu totiž zlomilo zadní křídlo a letadélko nelítá tak, jak by mělo. Chvilku jsme nad tím laborovali a Terezka přišla s netradiční opravou. Rozlomený dílek se rozhodla spojit pomocí žvýkačky. Moje námitky nebrala v potaz a vší silou se pustila do žvýkání. Oslintanou hmotou, kterou mi po chvilce svěřila jsem spojil zlomený dílek. Dva, tři hody křídlo kupodivu přežilo, čtvrtý už ne.
Velkou atrakcí pro naše cácorky (hlavně Terezku) se stal domácí pejsek "Fordík". Protože nejsem kynolog, nejsem schopen určit rasu, ale připomínalo to huskyho. Krom své vřelé povahy nám čas od času předvedl i svou schopnost zpěvu. Zbytek pátku jsme vyplnili hraním a rozkoukáváním. Po čtené pohádce a uložení holek do spacáků jsme si s Luckou ještě chvíli pokládali kvízové otázky a pak se i my odebrali na lůžka. Tentokrát již bez nutnosti dofoukávání a strachu z unikání (vzduchu). Ležení jsme totož vyřešili (snad) jednou pro vždy. Když jsem usínal, hudba a hlahol oslavy se ještě ozýval. Nicméně repertoár byl velmi hezký a tak se usínalo pěkně.
První probuzenou byla Terezka s maminkou. Terezku vzbudilo volání toalety, maminku Terezka. To bylo ve tři čtvrtě na šest (ještě, že je ta dovolená). Zanedlouho poté jsme spáchali snídani, převlékli se a vyrazili do Karlových Varů. Protože k motýlímu domu, kam jsme měli namířeno, nevede jednoduchá cesta, svěřil jsem naše osudy do spárů navigace. Ta nás neomylně zavedla na zakázané parkoviště, z kterého jsme měli ještě kousek (po schodech) sjet. Auto jsme tedy zanechali pod Výšinou přátelství v ulicích Varů. Odtud jsme naplánovali pěší přesun lesními cestami. Výpravu jsem vedl já a nutno podotknout, že jsme lehce bloudili. Nakonec jsme se napojili na naučnou stezku a po modré vystoupali až k vrcholu.
Všechny tři holky, které byly v Papilonie poprvé, tak i já jsme byli nadšeni. Chodili jsme mezi spoustou poletujících, nádherně vymalovaných motýlů. Jeden zelený si oblíbil naší Terezku, protože si na ní sedl a nehodlal svou pozici změnit. Po důkladném nabažení se jsme barevný svět opustili a začali řešit oběd. Zvolili jsme nejlevnější a nejrychlejší řešení. U nedalekého stánku jsme si objednali klobásu a langoš. K posílení trávení jsme si vyběhli sto padesát schodů na rozhlednu.
Do města jsme se svezli lanovkou a podél řeky došli až do centra. K vřídlu. Měli jsme to štěstí (možná smůlu), že zrovna probíhal filmový festival, takže jsme město nalezli skutečně živé. Sice to tu a tam znamenalo probírat se davy, na druhou stranu byly v ulicích k vidění zajímavé atrakce. Soutěže, panely, módní výstřelky. Z toho všeho mi nejvíc udělalo radost, že jsem na vlastní uši slyšel Russella Crowea. Cestou po kolonádě nám maminka koupila oplatku. Uvnitř vřídelní kolonády se pořádal workshop řemesel. K vidění a hlavně vyzkoušení zde bylo broušení skla, malování keramiky a hlavně zdobení vánočních ozdob. Právě poslední jmenovaný způsobil mou pětačtyřicetiminutovou zbytečnost. Holky zasedly ke stolkům, z rukou milých pracovnic obdržely skleněné koule a pustily se do zdobení. Já si mezitím prošel okolí a pak se posadil a čekal.
Holkám se výtvory povedly a já se konečně mohl zvednout z lavičky a ukončit pozorování lázeňského života. Zpáteční cestu jsme si zpříjemnili ještě o soutěž. Na kolonádě byl postaven stánek nabízející možnost účastnit se filmového kvízu. A protože v otázkách z pohádek (částečně i díky mamince) dosáhly dcerky plného počtu bodů, odnesly si odměnu v podobě několika reklamních předmětů. Auto jsme našli na stejném místě i ve stejném stavu a mohli jsme vyrazit do kempu. Ještě jednu věc jsme ale potřebovali vyřídit. K možnosti zapojení dalších spotřebičů (ve stanu) nám chyběla elektrická šňůra v délce dvou desítek metrů, opatřená kolíkem. S pátráním jsme si nedělali velkou hlavu, zastavili u stejného obchodu jako včera a upalovali ihned k regálu. Od rychlé koupě nás ovšem odradily dvě věci. Jednak pečlivé čtení specifikace výrobku - abychom si nekoupili stejný nesmysl, jaký už máme a za druhé možnost uplatnění slevy, pokud se u pokladny prokážeme aplikací. Ne snad, že bych si pro korunu nechal vrtat koleno, ale když může člověk ušetřit pár stovek, zváží to. Tak jsem se pustil do stahování a následné registrace. Ať byla aplikace jakákoliv, rozhodně mi nepřipadala intuitivní. Dobrých dvacet minut jsem klikal, hledal a potvrzoval, abych se u pokladny dozvěděl, že to není dostačující a slevu stejně nedostaneme. Zavrčel jsem si pod fousy a vysolil plnou pálku. Aplikace pochopitelně pár vteřin nato z telefonu zmizela.
V kempu se už nic nestalo. Tedy kromě toho, že oslavenec v obležení svých přátel stále slaví a naše dcery usnuly po čtení (našem) až v půl desáté večer.
