Zamkli jsme chajdu, zamávali jsme bublajícímu korábu v němž seděl Kájík a vydali se po asfaltu. Pochodující skupinky se klasicky měnily co do počtu, složení i témat v nich probíraných. Měl jsem tak možnost pohovořit s někým, koho jsem svými myšlenkami neotravoval, anebo ještě dostatečně nenakrmil. Minuli jsme první orientační bod - Vilu továrníka Antonína Kally, u filmové železniční zastávky Kovářská se napojili na trať a pražce sledovali až k dalšímu rozcestí. Naše kroky se zastavily u bývalé vápenky. Budovy, připomínající spíše pevnost časů dávných nás uchvátily tak, že jsme zde pár chvil spočinuli. A díky samoobslužnému baru (který kupodivu ještě stále fungoval a nezmizel) jsme si odpočinek zpestřili plechem pivka. Mince odpovídající hodnoty jsme pochopitelně neopomněli do kasičky vhodit. Prolezli jsme místa přístupná a lehce nakoukli i za fáborky vstup zakazující. Podle informační tabule byl objekt rekonstruován a několik let ještě rekonstruován bude. Zvedli jsme se a pokračovali dál. Návratová trasa nebyla nijak náročná. Již dříve navštívené nádraží jsme minuli z druhé strany (tentokrát z hezčí) a já (možná nejen já) se poprvé setkal s hotelem na kolejnicích. Chvilku jsme šli po a chvilku vedle kolejí.

Sluníčko pěkně hřálo, počasí jako vymalované a my jsme měli odhalit, že kromě nás to vyhnalo na procházku i zvěř. A ne ledajakou. Zabrán do rozhovoru jsem koutkem oka zaregistroval chumel kamarádů, kteří šli přede mnou, jak podivně před něčím uskakují a následně bedlivě pozorují. Pochopitelně mě to zaujalo a ve chvíli, kdy jsem spatřil přes stezku nataženou malou zmiji, se mi postavily všechny chlupy na těle. Velmi nehezký pocit prohloubily informace, které se ozývaly z různých stran, že je to určitě mládě, které je obdařeno velmi štědrou zásobou jedu a protože každý mladý jedinec je tak trochu blbec, neví jak svou zbraň správně užívat. Tedy při kousnutí dostaneme koňskou dávku a budem muset frčet co nejdřív do špitálu. Zmijku jsme nechali v klidu přejít, většina z nás se vybavila klacíky a s velkými obavami (skoro sebezapřením) se za třískání do trávy pomalu vydala dál. Téma rozhovoru nabralo po dlouhé době jednotný směr. Zoologie.

Strach z uštknutí nás přešel o chvilku dál, kdy jsme dorazili k zelené louce s výhledem na městys Kovářská. Plaz-neplaz jsme s sebou třískli do trávy a několik minutek relaxovali. Ještě než jsme se dostali k domácím vrátkům, stavili jsme se u Marušky a dvanácti měsíčků. Stále vládl stejný dřevák červen. Z lednice jsme vynosili k zahradnímu stolu co jsme unesli a všechno úhledně nakrájeli, nasypali a nalili. Debužírování s lehkým náznakem obžerství pokračovalo vesele dál. Míra si k rozdělanému ohni přinesl nádobíčko, na které jsme dosud nebyli zvyklí. Teploměr s dvojicí sond a velmi křehké hovězí maso. Naprosto netuším, vzhledem k mým kulinářským zkušenostem, proč si vybral k asistenci mě, ale k ohni jsme šli spolu. Sice grilování místy připomínalo mozkovou operaci anebo vesmírný výzkum (to když to začalo pípat), ale zadařilo se a Míra po několika minutách přinesl ke stolu dokonale upečené maso. Radost pohledět, radost ochutnat.

Když byla teplota venkovní s tou vnitřní v silném nepoměru, přestěhovali jsme se zase do kuchyně. K čemu jinému, než k Bang!. Zásoby jídla zdály se být nekonečné, ale čeho bylo opravdu zoufale málo, bylo pivo. Před fatálním uschnutím nás zachránil Martin, který nám poskytl zásoby své. Stejně jako předchozí večer žádný z pistolníků nešetřil své soky, šerif své pomocníky a někteří ani sebe sama (ach ten dynamit). A jako ostřílení muži divokého západu jsme vychutnávali digestiv v podobě ochuceného rumíku. Večer se povedl a o hlášky a scény které píše sám život nebyla nouze. Nakonec byl čas kolty zase schovat, lahve zašpuntovat a naposledy se uvelebit do postelí.

V neděli jsme pobalili, lehce poklidili, spravedlivě si rozdělili zásoby (když to nikdo nechce, tak to narvem tomu, kdo tu není) a rozloučili se. V hlavě vymeteno, ale spokojený jsem jel zase domů. Všem přítomným děkuji za super jízdu a s těmi co nebyli se doufám setkáme příště. Chlapi sobě!