Celkem obstojně jsem několik účastníků neustále otravoval s dotazem, či letos točit (záznam, ne pivo) či nikoliv. Úspěšnost filmového počinu, který vznikl v roce 2022 by se totiž dala počítat v jednotkách. Někdo byl trezorovým filmem okouzlen a pobaven. Větší polovina (a že neexistuje) si snímek buď nepustila kvůli časové náročnosti, nezájmu, anebo dlouhodobé časové indispozici. A někomu se to nelíbilo. Inu, není každý den posvícení a já nebyl stále rozhodnut, jestli má cenu se lopotit kvůli dvěma nadšencům. Nakonec mě Zdenda přislíbil aktivní spolupráci a společně jsme si slíbili, že vznikne ještě větší akční snímek, než předchozí.

Když jsme se s Luckou vraceli s dvěma narvanýma a těžkýma taškama z obchodu a z účtu mi zmizela cifra která převyšovala moje plány, přemýšlel jsem o smyslu nakupování "každý svoje". Díky manželce, která kontrolovala smysluplnost (jestli jsme to schopni sníst) přibývajícího zboží v košíku jsem tam nenechal tisíce. Ovoce, zelenina, zobání k pivu a nějaké to pečivo. Toť vše. Neplánovaný a intuitivní nákup plata kozlíků a rumů v akci během obědové pauzy v práci raději nezmiňuji.

Zhruba týden před odjezdem jsem se Zdendou začal ladit opravdu drobné detaily. Jako například jak si z práce přemístit pracovní stroj k němu do auta. Po mém dotazu na mě chvíli nechápavě koukal, proč si potřebuji brát domů počítač, když z domova pracuji bez něj. Připomněl jsem mu, že čtvrteční brzký odjezd je vykoupen následovným pracovním nasazením. K mému překvapení Zdenda mávl rukou a odvětil mě, že tohle mě trápit nemusí, neboť to s šéfem domluvil a notebook mám nechat tam, kde je. Sice jsem se cítil lehce provinile a nepoctivě, ale dál jsem v tom nevrtal. Bohužel bylo více než jasné, že chybět nám budou Jiřík (který se nakazil něčím opravdu nehezkým) a Lukáš.

Konečně nastal čtvrtek prvního června. Chvilku po druhé hodině odpolední mi po stole začal pochodovat mobil, na displeji se objevila Zdendova tvář a jeho hlas mi následně oznámil, že čeká dole. Popadl jsem tašky a zanechal civilní a společenský život za dveřmi bytu. S každým krokem, kterým jsem se vzdaloval od rodinné klícky se ze mě stával víc a víc člen party, kde je povolené všechno a ničemu se meze nekladou. Hlavně ne srandě. Chlapská jízda započala. Cesta do Západních Čech se vinula (záměrně) přes Kladenské okolí, kde jsme měli nabrat Míru. I on uzavřel s nadřízeným nepsanou dohodu, že se vypaří (a nebude dále k dispozici) už takhle brzo. Přenesení věcí z jednoho auta do druhého a finální usednutí Míry na přední sedadlo nezabralo nijak dlouhý časový úsek. Zdenda zadal do navigace Chalupa pod stromy v obci Kovářská. Letos jsme jeli do Krušných Hor.

Během jízdy jsem si s paní majitelkou vyměnil několik zpráv a byl ujištěn, že vše je na náš příjezd připraveno. Máme si to užít. Cesta ubíhala svižně, nebyla narušena žádnou kolonou, nákupem, ani jinou neplánovanou zastávkou. Zdenda vyřídil pár pracovních telefonů a ujistil se, že Kájík ještě nevyrazil, ale prý v co nejkratší době práci ukončí a vyjede za námi. Naproti tomu se já se dozvěděl od Mildy pravý opak. Seděl v autě a upaloval za stejným cílem jako my. Dorazit by měl jen chvilku po nás. Pár minut před pátou zaparkoval Zdenda auto před moc hezkou chalupou, jejíž číslo popisné se naplno shodovalo s tím, které bylo uvedeno na rezervaci. Jsme na místě. Pochopitelně jako první. Na to, jak bezproblémově jsme dorazili na místo, s dobýváním klíče jsme si po několik minut nevěděli rady. U dveří se totiž nalézala bezpečnostní schránka (zjevně obsahující prostředek k odemčení) opatřena číselným zámkem. Potřebovali jsme PIN. Zraky Míry a Zdendy okamžitě spočinuly na mě a já se zuřivostí prohledával emaily. Někde jsem ho měl, ale kde... Nakonec se podařilo, já čtyřcifernou kombinaci nalezl, klíč jsme vyprostili a chalupu si zpřístupnili. Neutuchající radost z vítězství posílil ještě Mildův příjezd. Ten se objevil pár minut po odemčení.

Vrhli jsme se do příbytku, kompletně ho prolezli a okomentovali (převládalo nadšení a chvála), zabrali si lůžka a pustili se do vybalování. Bylo zhruba půl šesté, když jsme naplnili lednici k prasknutí a Zdenda se Kájika dozvěděl, že stále ještě nevyrazil z domova. Milda mezitím připravil přípitek. Kombinaci RedBull a vodka. Že se jedná o smrtelný koktejl jsem neměl tucha, protože jsem to nikdy předtím nepil. Ťukli jsme si (kromě Míry, ten nejspíš věděl o co se jedná) a šli se posadit na zahradu. Rozdělali jsme oheň, připravili maso a klobásky na gril a pustili se do toho, na co jsme se celý rok těšili. Zábavy a obžerství. A zatímco Míra plul na vlně piva a Milda se Zdendou popíjeli silnější nápoje, já jsem udělal tu neskonalou blbost, že jsem zaléval jedno druhým. Ťukal jsem si vysokoprocentním palivem a k tomu si pomáhal plechovkou.

Jistota, že Kájík dorazí ještě ve čtvrtek se začala pomalu ztrácet v mlze. Když mu Zdenda ve čtvrt na devět volal, dostal stejné informace, jako už několikrát před tím. Kájík byl na cestě, ale bude mu to ještě chvilku trvat. Nakonec jsme se přeci jen dočkali a poslední dnešní člen dorazil na místo. Bylo za dvanáct minut devět a za laťkovým plůtkem se ozvalo brblání amerického motoru. Opozdilce jsme uvítali (Zdenda ho sprdnul) a pozvali mezi sebe. Ne už ale ke stolu, kde jsme seděli odpoledne, ale ke zdroji tepla, k ohništi. Nebyli jsme pochopitelně schopni sežrat všechno maso, které se v lednici nacházelo. Kromě pozdravení dostal Kájík i najíst. A pochopitelně napít.

Moje nemilosrdné mixování bez jakékoliv soudnosti si nakonec vybralo svou daň (a nikdo o tom nepochyboval). Zbytky večera si nepamatuji a jsem schopen o nich vyprávět jen díky svědectví ostatních. Ostudu jsem prý nedělal. Spokojeně a spíše odevzdaně jsem posedával u ohně s občasnými náznaky letu do uhlíků. S obrovským nadšením jsem přijal Mildův návrh uskutečnit do našich padesátých narozenin společnou cestu do Spojených států za účelem utratit majlant v kasinech Nevadské pouště. Ano, pojedeme se nechat zruinovat do Las Vegas. Během neustálého tulení a vyznávání (naštěstí ne fyzického) lásky mému dlouholetému kamarádovi jsem se zvedl tak neobratně, že jsem uvedl kulák dřeva, na kterým spočívala doposud má zadnice, do pohybu. Několik desítek kilogramů těžká dřevina nabrala rychlost a řítila se ze svahu (nacházejícím se na zahradě) směrem na hlavní silnici. Naštěstí ho zachytil plot. I když ten sám zaznamenal jistou destrukci. Naštěstí mí drazí kamarádi s pomocí sekyrky vrátili těch několik uvolněných hřebíků zpět.

Stejně tak došli k závěru, že můj další pobyt ve společnosti není chtěný a doprovodili mě do postele. Zatímco Zdenda se staral o mé pohodlí během spánku, Milda celou komedii natáčel a pořídil velmi kompromitující snímek. Ten jsem ihned poté, co jsem ho obdržel, odeslal dobrovolně své ženě. Ta reagovala velmi pobaveně. Na obdrženou přílohu mi odepsala, že věděla že jsem byl jak dělo. Důkazem byla večerní konverzace, kterou jsme spolu vedli. Na její otázku "Jak se máte a kolik vás je" jsem jí totiž odpověděl "tak se měj, dobrou". A to je všechno, co jsem o čtvrtku schopen vyprávět. Co se dělo později musí zaznít z úst jiných.

Lépe nebylo ani poté, co dorazil Milda a ukázal mi video předcházejícího večera. Hlavním aktérem, jak jinak, byla moje maličkost. Jako hromádka neštěstí jsem seděl na posteli a chystal se do postele. Zdenda mou činnost kontroloval a více než rodičovsky dával pozor, abych nedělal něco nelogického (jako když jsem si chtěl dávat trenýrky na trenýrky). Jakmile jsem se nasoukal do horního dílu pyžámka, popřál jsem všem přihlížejícím dobré noci a přikryl jsem se. Tam záznam končil, ale já nepochybuji o tom, že jsem okamžitě spal. Kromě shlédnutí tohoto snímku jsem se dozvěděl i spousta dalších tajností. Ale ty jsem vesměs prozradil v předcházejícím díle, anebo je zapomněl (radši).

Chvilku jsme debatili v kuchyni a čekali, kdy se mezi námi objeví poslední spáč. Kájíkovi se ale z pelechu nechtělo a lenošil až do dopoledních hodin. To už jsme neměli v břiše po snídani dávno ani památky a začali plánovat oběd. S celodenním výletem se počítat nedalo. Nejen kvůli nehezkému počasí za oknem. Ale říkali jsme si, že kromě najedení bychom se mohli projít po okolí. Kluci našli v obci (přesněji to byl městys) hospodu, která byla daleko akorát a naplánovali okruh. Nejprve jsme ale pár minut věnovali průzkumu co se nalézá za horními vrátky. Byla tam louka a na ní nádherný i když deštěm smáčený pohled. Obrátili jsme se zpátky, sešli ze svahu (po kterém jsem minulý večer pouštěl kulák) a vydali jsme se cestou necestou do centra. Cestou jsme objevili sousoší "rok", což bylo dvanáct dřevěných soch měsíčků. Maruška byla opodál a nevypadala moc spokojeně. Za zmínění stojí také velmi povedená pamětní cedulka informující že se na onom místě v roce 1793 "nestalo vůbec nic".

Z vedlejších uliček jsme se dostali na hlavní a naše oči zaregistrovali zahrádku před restaurací. Na nic jsme nečekali a rajzovali k ní. Bylo sice chladněji než bychom si přáli, ale nepršelo a tak jsme se usadili pod slunečník, sloužící v těchto dnech spíš jako deštník. Od pana vrchního jsme převzali jídelní lístky a hledali, co si dáme. S ohledem na neklidný žaludek jsem si na rozdíl od ostatních dal místo piva malinovku. Pochopitelně jsem si tím zlaté ostruhy nevysloužil. Naopak, byl jsem vnímán jako zoufalec. Objednali jsme si polévku a jídlo. Já jsem si dal smažený sýr. Ovšem ve chvíli, kdy jsem polkl první dvě lžíce polévky, položil jsem sám sobě otázku, co budu dělat s tím smažákem. Zapotil jsem se. Ne snad kvůli horké polévce. Tu jsem nakonec zdolal a své zoufalé pocity ventiloval mezi ostatní. Jedinou radou mi bylo, že si mám dát pivo. Objednal jsem si jej tedy jako medikament. A musím říct, že měli kluci pravdu. S prvním lokem se mi udělalo dobře a druhý chod jsem do sebe skoro celý nacpal.

Vrátili jsme se zpět do chaty a jako dezertík si až do pozdního odpoledne naservírovali loni prověřený Bang!. Martin, který o sobě dával pravidelně vědět dorazil v půl páté a samozřejmě se bez jediného zaváhání okamžitě přepnul na společnou vlnu a plul na ní s námi. A protože se udělalo hezky, přesunuli jsme se od karet opět ven, k zahradnímu stolu, grilování a pivku. Tentokrát jsem míchání nápojů nepropadl a držel se jen svého plechu. Vychutnávali jsme si libovou Mildovu krkovičku, tuny klobás a uzenin, k tomu uzobávali zeleninu (ať už čerstvou anebo nakládanou) a pokračovali v načaté zábavě. Daleko za hranicí sytosti jsme se odebrali ke kuchyňskému stolu a rozdali k další hře.

Kouzlu divokého západu jsme naplno propadli. Střídala se taktika, střídaly se role a bylo znát, že s každou odehranou partií stoupá kvalita a promyšlenost tahů. Samozřejmě se občas stalo, že si šerif jen tak postřelil (anebo hůř, zastřelil) svého pomocníka, ale takto extrémních případů bylo jako šafránu. Pokaždé, když majitel postavy jenž ctí zákon a pořádek otočil svou kartičku role a odhalil svou identitu zaznělo: "Á, do města přijel novej šeřík". Tato hláška se mi s Mírou tak líbila, že jsme jí začali používat při odhození jakékoliv karty. Vlastně jsme s ní vyplňovali mezery v běžném dialogu. K mému velkému překvapení se dokonce podařilo jednu hru vyhrát Odpadlíkovi (myslím, že v podání Mildy). Zkrátka a dobře, hrát Bang v šesti je jiná liga. Hraní a pití, pití a hraní. A k tomu ranec srandy. Všechno nám vydrželo až do nočních hodin. Vlastně až do druhého dne. Když se po posledním výstřelu začali obyvatelé chaty chystat ke spánku, já s Kájíkem jsme ještě chvilku poseděli a uskutečnili si takové soukromé uan-tů-uan. A kolem třetí se už chtělo i mě spát. Tak jsem se od stolu odporoučel a nechal Kájíka svému osudu.

Zamkli jsme chajdu, zamávali jsme bublajícímu korábu v němž seděl Kájík a vydali se po asfaltu. Pochodující skupinky se klasicky měnily co do počtu, složení i témat v nich probíraných. Měl jsem tak možnost pohovořit s někým, koho jsem svými myšlenkami neotravoval, anebo ještě dostatečně nenakrmil. Minuli jsme první orientační bod - Vilu továrníka Antonína Kally, u filmové železniční zastávky Kovářská se napojili na trať a pražce sledovali až k dalšímu rozcestí. Naše kroky se zastavily u bývalé vápenky. Budovy, připomínající spíše pevnost časů dávných nás uchvátily tak, že jsme zde pár chvil spočinuli. A díky samoobslužnému baru (který kupodivu ještě stále fungoval a nezmizel) jsme si odpočinek zpestřili plechem pivka. Mince odpovídající hodnoty jsme pochopitelně neopomněli do kasičky vhodit. Prolezli jsme místa přístupná a lehce nakoukli i za fáborky vstup zakazující. Podle informační tabule byl objekt rekonstruován a několik let ještě rekonstruován bude. Zvedli jsme se a pokračovali dál. Návratová trasa nebyla nijak náročná. Již dříve navštívené nádraží jsme minuli z druhé strany (tentokrát z hezčí) a já (možná nejen já) se poprvé setkal s hotelem na kolejnicích. Chvilku jsme šli po a chvilku vedle kolejí.

Sluníčko pěkně hřálo, počasí jako vymalované a my jsme měli odhalit, že kromě nás to vyhnalo na procházku i zvěř. A ne ledajakou. Zabrán do rozhovoru jsem koutkem oka zaregistroval chumel kamarádů, kteří šli přede mnou, jak podivně před něčím uskakují a následně bedlivě pozorují. Pochopitelně mě to zaujalo a ve chvíli, kdy jsem spatřil přes stezku nataženou malou zmiji, se mi postavily všechny chlupy na těle. Velmi nehezký pocit prohloubily informace, které se ozývaly z různých stran, že je to určitě mládě, které je obdařeno velmi štědrou zásobou jedu a protože každý mladý jedinec je tak trochu blbec, neví jak svou zbraň správně užívat. Tedy při kousnutí dostaneme koňskou dávku a budem muset frčet co nejdřív do špitálu. Zmijku jsme nechali v klidu přejít, většina z nás se vybavila klacíky a s velkými obavami (skoro sebezapřením) se za třískání do trávy pomalu vydala dál. Téma rozhovoru nabralo po dlouhé době jednotný směr. Zoologie.

Strach z uštknutí nás přešel o chvilku dál, kdy jsme dorazili k zelené louce s výhledem na městys Kovářská. Plaz-neplaz jsme s sebou třískli do trávy a několik minutek relaxovali. Ještě než jsme se dostali k domácím vrátkům, stavili jsme se u Marušky a dvanácti měsíčků. Stále vládl stejný dřevák červen. Z lednice jsme vynosili k zahradnímu stolu co jsme unesli a všechno úhledně nakrájeli, nasypali a nalili. Debužírování s lehkým náznakem obžerství pokračovalo vesele dál. Míra si k rozdělanému ohni přinesl nádobíčko, na které jsme dosud nebyli zvyklí. Teploměr s dvojicí sond a velmi křehké hovězí maso. Naprosto netuším, vzhledem k mým kulinářským zkušenostem, proč si vybral k asistenci mě, ale k ohni jsme šli spolu. Sice grilování místy připomínalo mozkovou operaci anebo vesmírný výzkum (to když to začalo pípat), ale zadařilo se a Míra po několika minutách přinesl ke stolu dokonale upečené maso. Radost pohledět, radost ochutnat.

Když byla teplota venkovní s tou vnitřní v silném nepoměru, přestěhovali jsme se zase do kuchyně. K čemu jinému, než k Bang!. Zásoby jídla zdály se být nekonečné, ale čeho bylo opravdu zoufale málo, bylo pivo. Před fatálním uschnutím nás zachránil Martin, který nám poskytl zásoby své. Stejně jako předchozí večer žádný z pistolníků nešetřil své soky, šerif své pomocníky a někteří ani sebe sama (ach ten dynamit). A jako ostřílení muži divokého západu jsme vychutnávali digestiv v podobě ochuceného rumíku. Večer se povedl a o hlášky a scény které píše sám život nebyla nouze. Nakonec byl čas kolty zase schovat, lahve zašpuntovat a naposledy se uvelebit do postelí.

V neděli jsme pobalili, lehce poklidili, spravedlivě si rozdělili zásoby (když to nikdo nechce, tak to narvem tomu, kdo tu není) a rozloučili se. V hlavě vymeteno, ale spokojený jsem jel zase domů. Všem přítomným děkuji za super jízdu a s těmi co nebyli se doufám setkáme příště. Chlapi sobě!