Lépe nebylo ani poté, co dorazil Milda a ukázal mi video předcházejícího večera. Hlavním aktérem, jak jinak, byla moje maličkost. Jako hromádka neštěstí jsem seděl na posteli a chystal se do postele. Zdenda mou činnost kontroloval a více než rodičovsky dával pozor, abych nedělal něco nelogického (jako když jsem si chtěl dávat trenýrky na trenýrky). Jakmile jsem se nasoukal do horního dílu pyžámka, popřál jsem všem přihlížejícím dobré noci a přikryl jsem se. Tam záznam končil, ale já nepochybuji o tom, že jsem okamžitě spal. Kromě shlédnutí tohoto snímku jsem se dozvěděl i spousta dalších tajností. Ale ty jsem vesměs prozradil v předcházejícím díle, anebo je zapomněl (radši).
Chvilku jsme debatili v kuchyni a čekali, kdy se mezi námi objeví poslední spáč. Kájíkovi se ale z pelechu nechtělo a lenošil až do dopoledních hodin. To už jsme neměli v břiše po snídani dávno ani památky a začali plánovat oběd. S celodenním výletem se počítat nedalo. Nejen kvůli nehezkému počasí za oknem. Ale říkali jsme si, že kromě najedení bychom se mohli projít po okolí. Kluci našli v obci (přesněji to byl městys) hospodu, která byla daleko akorát a naplánovali okruh. Nejprve jsme ale pár minut věnovali průzkumu co se nalézá za horními vrátky. Byla tam louka a na ní nádherný i když deštěm smáčený pohled. Obrátili jsme se zpátky, sešli ze svahu (po kterém jsem minulý večer pouštěl kulák) a vydali jsme se cestou necestou do centra. Cestou jsme objevili sousoší "rok", což bylo dvanáct dřevěných soch měsíčků. Maruška byla opodál a nevypadala moc spokojeně. Za zmínění stojí také velmi povedená pamětní cedulka informující že se na onom místě v roce 1793 "nestalo vůbec nic".
Z vedlejších uliček jsme se dostali na hlavní a naše oči zaregistrovali zahrádku před restaurací. Na nic jsme nečekali a rajzovali k ní. Bylo sice chladněji než bychom si přáli, ale nepršelo a tak jsme se usadili pod slunečník, sloužící v těchto dnech spíš jako deštník. Od pana vrchního jsme převzali jídelní lístky a hledali, co si dáme. S ohledem na neklidný žaludek jsem si na rozdíl od ostatních dal místo piva malinovku. Pochopitelně jsem si tím zlaté ostruhy nevysloužil. Naopak, byl jsem vnímán jako zoufalec. Objednali jsme si polévku a jídlo. Já jsem si dal smažený sýr. Ovšem ve chvíli, kdy jsem polkl první dvě lžíce polévky, položil jsem sám sobě otázku, co budu dělat s tím smažákem. Zapotil jsem se. Ne snad kvůli horké polévce. Tu jsem nakonec zdolal a své zoufalé pocity ventiloval mezi ostatní. Jedinou radou mi bylo, že si mám dát pivo. Objednal jsem si jej tedy jako medikament. A musím říct, že měli kluci pravdu. S prvním lokem se mi udělalo dobře a druhý chod jsem do sebe skoro celý nacpal.
Vrátili jsme se zpět do chaty a jako dezertík si až do pozdního odpoledne naservírovali loni prověřený Bang!. Martin, který o sobě dával pravidelně vědět dorazil v půl páté a samozřejmě se bez jediného zaváhání okamžitě přepnul na společnou vlnu a plul na ní s námi. A protože se udělalo hezky, přesunuli jsme se od karet opět ven, k zahradnímu stolu, grilování a pivku. Tentokrát jsem míchání nápojů nepropadl a držel se jen svého plechu. Vychutnávali jsme si libovou Mildovu krkovičku, tuny klobás a uzenin, k tomu uzobávali zeleninu (ať už čerstvou anebo nakládanou) a pokračovali v načaté zábavě. Daleko za hranicí sytosti jsme se odebrali ke kuchyňskému stolu a rozdali k další hře.
Kouzlu divokého západu jsme naplno propadli. Střídala se taktika, střídaly se role a bylo znát, že s každou odehranou partií stoupá kvalita a promyšlenost tahů. Samozřejmě se občas stalo, že si šerif jen tak postřelil (anebo hůř, zastřelil) svého pomocníka, ale takto extrémních případů bylo jako šafránu. Pokaždé, když majitel postavy jenž ctí zákon a pořádek otočil svou kartičku role a odhalil svou identitu zaznělo: "Á, do města přijel novej šeřík". Tato hláška se mi s Mírou tak líbila, že jsme jí začali používat při odhození jakékoliv karty. Vlastně jsme s ní vyplňovali mezery v běžném dialogu. K mému velkému překvapení se dokonce podařilo jednu hru vyhrát Odpadlíkovi (myslím, že v podání Mildy). Zkrátka a dobře, hrát Bang v šesti je jiná liga. Hraní a pití, pití a hraní. A k tomu ranec srandy. Všechno nám vydrželo až do nočních hodin. Vlastně až do druhého dne. Když se po posledním výstřelu začali obyvatelé chaty chystat ke spánku, já s Kájíkem jsme ještě chvilku poseděli a uskutečnili si takové soukromé uan-tů-uan. A kolem třetí se už chtělo i mě spát. Tak jsem se od stolu odporoučel a nechal Kájíka svému osudu.
