Celkem obstojně jsem několik účastníků neustále otravoval s dotazem, či letos točit (záznam, ne pivo) či nikoliv. Úspěšnost filmového počinu, který vznikl v roce 2022 by se totiž dala počítat v jednotkách. Někdo byl trezorovým filmem okouzlen a pobaven. Větší polovina (a že neexistuje) si snímek buď nepustila kvůli časové náročnosti, nezájmu, anebo dlouhodobé časové indispozici. A někomu se to nelíbilo. Inu, není každý den posvícení a já nebyl stále rozhodnut, jestli má cenu se lopotit kvůli dvěma nadšencům. Nakonec mě Zdenda přislíbil aktivní spolupráci a společně jsme si slíbili, že vznikne ještě větší akční snímek, než předchozí.
Když jsme se s Luckou vraceli s dvěma narvanýma a těžkýma taškama z obchodu a z účtu mi zmizela cifra která převyšovala moje plány, přemýšlel jsem o smyslu nakupování "každý svoje". Díky manželce, která kontrolovala smysluplnost (jestli jsme to schopni sníst) přibývajícího zboží v košíku jsem tam nenechal tisíce. Ovoce, zelenina, zobání k pivu a nějaké to pečivo. Toť vše. Neplánovaný a intuitivní nákup plata kozlíků a rumů v akci během obědové pauzy v práci raději nezmiňuji.
Zhruba týden před odjezdem jsem se Zdendou začal ladit opravdu drobné detaily. Jako například jak si z práce přemístit pracovní stroj k němu do auta. Po mém dotazu na mě chvíli nechápavě koukal, proč si potřebuji brát domů počítač, když z domova pracuji bez něj. Připomněl jsem mu, že čtvrteční brzký odjezd je vykoupen následovným pracovním nasazením. K mému překvapení Zdenda mávl rukou a odvětil mě, že tohle mě trápit nemusí, neboť to s šéfem domluvil a notebook mám nechat tam, kde je. Sice jsem se cítil lehce provinile a nepoctivě, ale dál jsem v tom nevrtal. Bohužel bylo více než jasné, že chybět nám budou Jiřík (který se nakazil něčím opravdu nehezkým) a Lukáš.
Konečně nastal čtvrtek prvního června. Chvilku po druhé hodině odpolední mi po stole začal pochodovat mobil, na displeji se objevila Zdendova tvář a jeho hlas mi následně oznámil, že čeká dole. Popadl jsem tašky a zanechal civilní a společenský život za dveřmi bytu. S každým krokem, kterým jsem se vzdaloval od rodinné klícky se ze mě stával víc a víc člen party, kde je povolené všechno a ničemu se meze nekladou. Hlavně ne srandě. Chlapská jízda započala. Cesta do Západních Čech se vinula (záměrně) přes Kladenské okolí, kde jsme měli nabrat Míru. I on uzavřel s nadřízeným nepsanou dohodu, že se vypaří (a nebude dále k dispozici) už takhle brzo. Přenesení věcí z jednoho auta do druhého a finální usednutí Míry na přední sedadlo nezabralo nijak dlouhý časový úsek. Zdenda zadal do navigace Chalupa pod stromy v obci Kovářská. Letos jsme jeli do Krušných Hor.
Během jízdy jsem si s paní majitelkou vyměnil několik zpráv a byl ujištěn, že vše je na náš příjezd připraveno. Máme si to užít. Cesta ubíhala svižně, nebyla narušena žádnou kolonou, nákupem, ani jinou neplánovanou zastávkou. Zdenda vyřídil pár pracovních telefonů a ujistil se, že Kájík ještě nevyrazil, ale prý v co nejkratší době práci ukončí a vyjede za námi. Naproti tomu se já se dozvěděl od Mildy pravý opak. Seděl v autě a upaloval za stejným cílem jako my. Dorazit by měl jen chvilku po nás. Pár minut před pátou zaparkoval Zdenda auto před moc hezkou chalupou, jejíž číslo popisné se naplno shodovalo s tím, které bylo uvedeno na rezervaci. Jsme na místě. Pochopitelně jako první. Na to, jak bezproblémově jsme dorazili na místo, s dobýváním klíče jsme si po několik minut nevěděli rady. U dveří se totiž nalézala bezpečnostní schránka (zjevně obsahující prostředek k odemčení) opatřena číselným zámkem. Potřebovali jsme PIN. Zraky Míry a Zdendy okamžitě spočinuly na mě a já se zuřivostí prohledával emaily. Někde jsem ho měl, ale kde... Nakonec se podařilo, já čtyřcifernou kombinaci nalezl, klíč jsme vyprostili a chalupu si zpřístupnili. Neutuchající radost z vítězství posílil ještě Mildův příjezd. Ten se objevil pár minut po odemčení.
Vrhli jsme se do příbytku, kompletně ho prolezli a okomentovali (převládalo nadšení a chvála), zabrali si lůžka a pustili se do vybalování. Bylo zhruba půl šesté, když jsme naplnili lednici k prasknutí a Zdenda se Kájika dozvěděl, že stále ještě nevyrazil z domova. Milda mezitím připravil přípitek. Kombinaci RedBull a vodka. Že se jedná o smrtelný koktejl jsem neměl tucha, protože jsem to nikdy předtím nepil. Ťukli jsme si (kromě Míry, ten nejspíš věděl o co se jedná) a šli se posadit na zahradu. Rozdělali jsme oheň, připravili maso a klobásky na gril a pustili se do toho, na co jsme se celý rok těšili. Zábavy a obžerství. A zatímco Míra plul na vlně piva a Milda se Zdendou popíjeli silnější nápoje, já jsem udělal tu neskonalou blbost, že jsem zaléval jedno druhým. Ťukal jsem si vysokoprocentním palivem a k tomu si pomáhal plechovkou.
Jistota, že Kájík dorazí ještě ve čtvrtek se začala pomalu ztrácet v mlze. Když mu Zdenda ve čtvrt na devět volal, dostal stejné informace, jako už několikrát před tím. Kájík byl na cestě, ale bude mu to ještě chvilku trvat. Nakonec jsme se přeci jen dočkali a poslední dnešní člen dorazil na místo. Bylo za dvanáct minut devět a za laťkovým plůtkem se ozvalo brblání amerického motoru. Opozdilce jsme uvítali (Zdenda ho sprdnul) a pozvali mezi sebe. Ne už ale ke stolu, kde jsme seděli odpoledne, ale ke zdroji tepla, k ohništi. Nebyli jsme pochopitelně schopni sežrat všechno maso, které se v lednici nacházelo. Kromě pozdravení dostal Kájík i najíst. A pochopitelně napít.
Moje nemilosrdné mixování bez jakékoliv soudnosti si nakonec vybralo svou daň (a nikdo o tom nepochyboval). Zbytky večera si nepamatuji a jsem schopen o nich vyprávět jen díky svědectví ostatních. Ostudu jsem prý nedělal. Spokojeně a spíše odevzdaně jsem posedával u ohně s občasnými náznaky letu do uhlíků. S obrovským nadšením jsem přijal Mildův návrh uskutečnit do našich padesátých narozenin společnou cestu do Spojených států za účelem utratit majlant v kasinech Nevadské pouště. Ano, pojedeme se nechat zruinovat do Las Vegas. Během neustálého tulení a vyznávání (naštěstí ne fyzického) lásky mému dlouholetému kamarádovi jsem se zvedl tak neobratně, že jsem uvedl kulák dřeva, na kterým spočívala doposud má zadnice, do pohybu. Několik desítek kilogramů těžká dřevina nabrala rychlost a řítila se ze svahu (nacházejícím se na zahradě) směrem na hlavní silnici. Naštěstí ho zachytil plot. I když ten sám zaznamenal jistou destrukci. Naštěstí mí drazí kamarádi s pomocí sekyrky vrátili těch několik uvolněných hřebíků zpět.
Stejně tak došli k závěru, že můj další pobyt ve společnosti není chtěný a doprovodili mě do postele. Zatímco Zdenda se staral o mé pohodlí během spánku, Milda celou komedii natáčel a pořídil velmi kompromitující snímek. Ten jsem ihned poté, co jsem ho obdržel, odeslal dobrovolně své ženě. Ta reagovala velmi pobaveně. Na obdrženou přílohu mi odepsala, že věděla že jsem byl jak dělo. Důkazem byla večerní konverzace, kterou jsme spolu vedli. Na její otázku "Jak se máte a kolik vás je" jsem jí totiž odpověděl "tak se měj, dobrou". A to je všechno, co jsem o čtvrtku schopen vyprávět. Co se dělo později musí zaznít z úst jiných.
