Těšil jsem se jako malé děcko, protože kombinací odchodů, povýšení a rozdělení jsem na vojenských cvičeních přišel o nezaměnitelnou pohodu v giboní smečce. Se spacákem a pár věcmi na převlečení v jezevci jsem umístil na křižovatku a vyhlížel Ondru. Zanedlouho u mě zastavilo modré auto, za jehož sklem se usmívali dva bratři ve zbrani. Oba vyskočili a náležitě mě přivítali. Přičemž Petr "paragán" mi přenechal místo spolujezdce a kulhavou chůzí se sunul na zadní sedadlo. I přesto, že jeho sníženou mobilitu podtrhovaly vedle něj povalující se francouzské hole, trval na tom že musím mít komfort v podobě dostatečného místa. Do kufru jsem hodil zavazadlo a usadil se. Chvilku poté, co jsem zacvakl svůj pás, Ondra provedl na parkovišti obrat o sto osmdesát a vyrazil. Z Petra vypadlo, že jeho momentální indispozice je způsobená nedávnou (naštěstí plánovanou) operací kolena. Toto setkání bere jako první zkoušku, další lehké zatěžování provede absolvováním pochodu, přičemž velkým finálem bude vojenské cvičení v červnu.
Cesta ubíhala rychle a bezproblémově i když místy se zdálo, že jsme se ocitli mimo mapu. Navigace nás sice umisťovala na komunikaci druhé třídy, ale povrch vozovky tomu ani zdaleka neodpovídal. Díru uprostřed silnice vystřídala díra v pangejtu a nebylo ojedinělé, když prohlubeň zabírala celý asfalt. Ondra si s tím ale dokonale poradil a na místo nás dovezl čtvrt hodiny před Radkem. Přemýšleli jsme nad tím, jestli nevyužít zahřátého a stále ještě nastartovaného motoru k cestě na nákup. Ani já, ani nikdo jiný totiž v batohu k jídlu či pití (a to bylo horší) nic neměl. Ondra prozkoumával mapu a když už našel, kam bychom mohli jet, ukázalo se po levé straně od nás parkující auto. To byl Dan, který přivezl Radka a Petra "stříbrohřbetého". Jediný, kdo nám chyběl k dokonalosti, byl Martin. Petr sice prohlásil, že převzal informaci o Martinově absenci, ale Radek využil po telefonu všech svých velitelských schopností a po chvilce nám oznámil, že i on nakonec dorazí. Bude nás tedy sedm a to je šťastné číslo.
Každý popadl z kufru svoje věci a ledabyle (tedy po gibonsku) jsme je naskládali pod střechu. Dan na kuchyňskou linku pomalu vybaloval potraviny na guláš a následně oznámil, že je potřeba pořídit pár drobností. Jako například pivo. A když už je prý u toho piva, zeptal se Radka, zda-li se v blízkém okolí nenachází nějaká príma hospůdka, kde by nám mohli začátek setkání zpříjemnit jedním točením na přivítání. Bohužel místní knajpa k mání nebyla. Ale není od věci se vydat do krámu a jednoho zrzavýho z lahve do sebe poslat ještě na schodech. Ti chytří vzali batohy anebo tašky (já neměl nic) a pod slunnou oblohou jsme se vypravili na lov. Po pár set metrech jsme narazili na stavení s reklamní tabulí před vchodem a nakráčeli do ní. Východní (hodně východní) obyvatelka, coby majitelka, zásobovačka a pokladní v jedné osobě nás hezky přivítala a nadšeně sledovala cvrkot, který jsme způsobili. Lednice s chlazenými nápoji se po dlouhou dobu nezavřela a na pokladní pult dopadla první lahev. Jak jsme se domluvili. Jedna železná zásoba a jedna lahev na teď. K tomu nějaké pochutiny v podobě oříšků, chipsů a sušenek. Podle díků, které k nám paní směřovala, jsme zvýšili tržbu o 300%. Sešli jsme se venku, rozestoupili se na plácku a otevřeli plechy a lahve. Slavnostní přípitek obrazně odstartoval program dne. S pivem v rukou jsme vzpomínali, konstatovali a lamentovali (někteří, hlavně já). Když se tekutina převalovala Danovi jen po dně, navrhl, že bychom jedno před samoškou protáhli na dvě. Když dorazil s druhou lahví v ruce, seznámil nás s jeho vidinou následujících hodin. Po návratu do chalupy se pustí do guláše, který bude kolem sedmé hotov. A pak si půjde lehnout.
Pobavilo nás to i když já jsem se v koutku duše bál, že zůstanu večer bez jídla a zamýšlel se nad tím, jestli si nemám ještě něco skočit koupit. Nakonec jsem se ale rozhodl Danovi věřit a za vietnamkou, která za námi před chvílí přišla se slamákem Vietkongu na hlavně, již nešel. Za vydatného cinkání a šustění (to ty brambůrky) jsme se vrátili. Ještě, než se Dan chopil masa a já se cibule proběhla překvapivá gratulace. Radek věnoval nedávnému oslavenci Ondrovi malý dortík se svíčkou. Ondra si pochutnával a já počal lehce slzet. Ne snad dojetím, ale z loupání. Úpěnlivě jsem se snažil zdolat všechnu kořenovou zeleninu a zadařilo se. Dokonce hromada bílých kostek překračovala množství masa. Ale Dan, jakožto šéfkuchař, byl spokojený. Venku kluci rozdělali oheň a připravili kotlík. Další kulinářské počiny se tedy odehrávaly na zahradě. Bylo hezky, byl klid a tak jsme postávali kolem ohniště a kecali. A aby bylo ještě líp, dostali jsme (samozřejmě kdo chtěl) od Radka kafíčko.
Kolem čtvrté odpolední se za plechovými vrátky cosi odehrávalo a naše zraky spočinuly právě na vstupní otvor. A kde se vzal, tu se vzal, dorazil Martin. Byli jsme konečně kompletní. Po vroucím přivítání jsem si všiml, že Martin kromě své persóny dovezl i tajemnou papírovou krabici. Chvilku jsem kolem ní obhlížel a náhlý závan větru mi poodhalil, co se pod alobalem skrývá. Slaný štrůdl. Potvrdilo se tedy to, co Martin před chvílí avizoval. Stejně tak jako říkal, že si máme brát. Protože jsem měl už opravdu hlad, s lehkou stydlivostí (z toho, že mě uvidí Petr) jsem neodolal a několik kousků spořádal. A byl vynikající. Chvilku jsme kolem trojnožky hodnotili gulášový progres (jak někdo trefně poznačil, připomínalo to hodně hustou cibulovou polévku) a pak se věnovali opět klasickému lehce pubertálnímu plkání. Následovala další výprava do Asie, kterou jsem absolvoval s Radkem a oběma Petry. Pro mě to byla více než sháňka surovin procházka.
Slunce sice nehřálo tak, jako na začátku, ale rozhodně nás nezahnalo domů. Na trávníku začaly tancovat kovové koule pétanque. Nikdo však nechtěl dřevěnému košonku přivodit újmu a tak byl dosti často umisťován mimo trávník i náš zrak. Jestli jsme nehráli jako staří a ostřílení Francouzi, rozhodně jsme se tak bavili. Vítězů ani poražených nebylo. Než Dan v sedm (přesně podle předpovědi) podával guláš, kluci podnikli poslední nákupní výpravu. Pak každý z nás obdržel hluboký talíř plný vynikajícího guláše zasypaný cibulkou, doplněn o luxusní chléb. Čekat se rozhodně vyplatilo a bylo tomu poprvé, kdy ze zahrady nebyl slyšet jediný hlas, jen spokojené mlaskání. Já, nejen abych neurazil, jsem si přidal a naprosto nekontrolovaně se přežral. Slunce klesalo k obzoru, večer se blížil a venku se dělalo čím dál chladněji. Přestěhovali jsme se dovnitř a Radek přichystal promítání. Když v místnosti potemnělo, na bílé zdi kuchyně se ukázaly první japonské titulky. Filmovým počinem dnešního večera byl Kurosawův snímek Yojimbo. Všichni jsme velmi soustředěně sledovali příběh osobního strážce a hltali každý záběr. Z toho důvodu vypuklo při vstupu "žabáka" na scénu velkolepé veselí.
Po ukončení projekce jsme se rozešli do pokojů a ulehli. Petr, jakožto ranní ptáče spal v kuchyni, Martin si ustlal v druhém pokoji na gumové matraci pod postelí, na které jsem odpočíval já, Petr a Ondra. A Radek s Danem obsadili poslední cimru. Popřáli jsme si krásné noci a já pochopitelně, jako je mým zvykem, okamžitě usnul.
Bez dětí a bez povinností, ničím nenucen, stejně jsem se probudil kolem sedmé hodiny. Měl jsem tak možnost důkladně zkoumat zvuky, které se linuly naším pokojem. Martin svým lehátkem vydával velmi poutavé skřípání a z druhého konce lenošky nebylo slyšet jen chrápání :). Vstal jsem, přesunul se do kuchyně a jak Petr předeslal, našel ho tam s dopitým hrnkem kávy na stole. Spolu s Radkem, který vstával chvilku přede mnou si udělal čaj. Ostatní členové se k nám připojili zanedlouho. Konstatovali jsme naprostou spokojenost. Nad setkáním, nad celým dnem i nad filmem, na který jsme ještě vzpomínali. Poklidili jsme, zabalili se a shromáždili se před dveřmi domku, který Radek následně zamknul.
Všem gibonům musím moc poděkovat, že mi umožnili prožít tak dokonalou sobotu. Radkovu iniciativu se podařilo vybrousit do dokonalého klenotu a já budu na tohle setkání dlouho vzpomínat. Moc děkuji a doufám, že se zase někdy takhle sejdem a stejně kvalitně si to užijeme. Gibonům třikrát hurá.
