I přes to, že dle jejích slov jsme její druhou skupinou, prohlídka tím nijak neutrpěla. Dozvěděli jsme se o tajemném skřítkovi, který zdejší pevnost chrání, poslechli jsme si legendu o nepoctivém obchodníkovi který několik set let vítá hned u brány návštěvníky a pohlédli do hluboké studny. Prohlídka po necelé hodině skončila a my měli možnost prozkoumat ostatní kouty hradu. Pochopitelně zákoutím v podzemí, z kterých vycházely hrůzostrašné zvuky jsme se obloukem vyhýbali. Štráchy byly trochu s návštěvou toalety, protože na ona místa se chodilo stejnou chodbou, jako k mučírně.

Co ale Terezku hluboce rozplakalo a zřejmě jí řádně vyškolilo bylo její ztracení. Touláme se chodbami a procházemi sály. Spolu s podáním kliky mi náhle jeden z turistů podal i informaci o ve vedlejším sále plačící a bloudící dlouhovlasé dívce. Že by mohla patřit k nám zřejmě vydedukoval podle podobně vyhlížející dcery po našem boku - tedy Julinky. Razantně prodloužit svůj krok a takřka se dát do klusu mě Terezka přinutila svým zmateným pobíháním v opačném směru. Vidina půldenního rajzování po komnatách mě nijak nelákala. Zdařilo se, Terezku jsme odchytli, slzy usušili a utvořili zase rodinu. V kompletním seskupení jsme nalezli velký sál věnovaný historii, určený pro děti. Interaktivní panely podrobovaly svými otázkami mladé návštěvníky zkoušce. Z letopočtů, z rodinných vazeb i velkých událostí. Vše spojených s Karlem IV. Propojení babiček, sestřenic a strýců do bohaté koruny stromu rodokmenu či přemýšlení nad letopočtem staveb nás dospělé, velmi vyčerpal.

Nastal čas oběda a my nalezli s obrovským štěstím právě opouštěný stůl v restauraci na náměstí. Usedli jsme na lavice a vyhlíželi obsluhu. Slečen bylo na place několik, leč ani jedna nenašla chvilku, aby nám donesla lístek a zaznamenala náš požadavek na pití. Právě z toho důvodu jsme po deseti minutách čekání přejmenovali restauraci "Na čekačce". Když sálem prolétla zkušenější (a také starší) servírka, byly nám zapůjčeny jídelní lístky. Bedlivě jsem pátral po pokrmu konzumovaném hostem na zahrádce. A nenacházel. Zapsaná nabídka v několika případech nekorespondovala s obsahem talířů kolem nás. A jak pravila má babička, "líná huba, polovina neštěstí". Jakmile holky nahlásily servírce (opět té zkušené) své objednávky, já jsem poptal "brabce" spatřeného u vchodu a bylo. Paní prohlásila, že rozporuplnost psané a vařené nabídky je místní specialitou (nebo tak něco). Útratu jsme uhradili (manželka) hotovostí, což je zřejmě také místní specialita a najedení odešli vstříc dalšímu poznání.

Dcerky jsme už od začátku dovolené připravovali na velké detektivní dobrodružství spojené se ztraceným a znovuobjeveným pokladem. Sami jsme totiž z příběhu Relikviáře Svatého Maura byly při dávné návštěvě Bečova nad Teplou naprosto nadšeni. Bohužel u pokladny dostali informaci, že klasické komentované prohlídky se již nekonají a interiéry se změnily v jakési interaktivní muzeum. Sice nám to přišlo velmi smutné, ale vstupenky samozřejmě zakoupili. Zkoumání vnitřních prostor mělo jistá pravidla. Pohybovat jsme se mohli naprosto libovolně a všemi směry, lež při překročení určitého checkpointu nebyl návrat možný. Sály dokumentovaly na listinách, fotografiích, videích celou historii pokladu. K vidění byly pochopitelně i části nálezu či pracovní postupy rekonstrukce. Dokonale zmapované. Opravdový šok však pro nás přišel po vstupu do "pokladnice", kde se samotný relikviář nacházel a my měli možnost si ho pečlivě prohlédnout. Navíc byla v místnosti přítomna odbornice na slovo vzatá, takže na určité detaily jsme byli upozorněni.

Museli jsme s Luckou uznat, že změna na místním zámku nebyla rozhodně špatným směrem a člověk svůj čas může věnovat tomu, co ho zajímá. V zámeckém parku jsme posvačili a nechali odpočinout našim uťapkaným nohám. Holy oddechový čas moc nevyužily, protože při chroupání jablek poletovala kolem kašen a pořizovaly snímky. Naskákali jsme do auta a převezli se nějakých třicet kilometrů na severovýchod. Tam se nacházela další zastávka dnešního dne. Andělská hora. I když jsme ještě před příjezdem napínali zrak, hrad jsme neviděli. Cestu k němu nám však bezpochybně ukázaly turistické šipky. Cesta, vedoucí stále do kopce nás provázela obcí. Na zídce jednoho z domů, kolem které jsme procházeli byla umístěna cedulka o prodeji turistických známek. Pochopitelně jsme museli tuto netradiční distribuci vyzkoušet a několik známek zakoupit. Hrad nebyl klasickým hradem. Čas a zřejmě i mnozí dobyvatelé (jak historičtí tak soudobí) změnili místo v ruiny. Znát byla jen jedna z obvodových zdí a hlavní věž. Lešení a oplocený materiál, stejně jako cedule oznamovaly, že je zamýšleno nenechat památku chřadnout dál a plánuje se rekonstrukce. Bohužel se na pevnosti nacházely i antény, které nám k celkovému dobovému obrazu moc nepasovaly.

Manželka využila velkou bránu, kterou jsme právě podcházeli k výchovným účelům. Naše holky měly totiž od rána lehce pokaženou náladu a každá drobnost byla důvodem k pošťuchování, handrkování a sporům. Zastavila ratolesti, pronesla krátké kázání, apelovala na jejich dobrotu a navrhla jim zanechání "zlobíků" za touto bránou. Mělo to úspěch. Terezka i Julinka se prohlásily za "sestry navždy", slíbily si "hodníčkovej den" a několikrát se objaly. Za velkého nepřítele sourozenců byl prohlášen foťák.

Hodníčkovej den vydržel asi 20 minut, ale i tak jsme to považovali za jasné vítězství. Cestou na základnu jsme pořídili buřty, protože opékání špekáčků bez hlavní ingredience jaksi není možné a já si chystal svaly na kácení a sekání. Bez dřeva se oheň taky blbě udržuje. Držejíc se volantu mi manželka vnukla nápad, že by možná paní domácí mohla topivo nabízet a než si hrát na dřevorubce, mám to nejprv zkusit tam. A měla pravdu. Zatímco holky konaly přípravu na večeři, já jsem se s prosíkem dostavil na recepci a orodoval za několik kuláků dřeva. Paní kývla, plácli jsme si, já vysolil kilo a místo dřeva dostal informaci. Mám se stavit za půl hodiny. Trochu nám to nabouralo plány. Chystali jsme se totiž večeřet už teď. Ale nedalo se nic dělat. Když jsem se za třicet minut dostavil za paní domácí, nalezl jsem pod schody recepce kolečko narvané dřevem. Nádhera. Úžasný pocit ve mě přetrvával do chvíle, co jsem uvedl transport do pohybu. Okamžitě se kempem ozvalo nepřeslechnutelné pískání a vrzání. Materiál na podpal jsem tedy dopravil k našemu stanu za pozornosti všech ubytovaných. Vysypal jsem dřevinu k ohništi a kolečko zpět nesl. Sice jsem nevypadal moc chytře a vzbuzoval nejspíše dojem, že netuším jak se nástroj používá, ale za to ticho to stálo.

Opekli jsme buřtíky, nacpali břicha a pošmákli si. Večer uzavíral holkám "Atrej" a nám klasicky hraní "Česka".