Prošli jsme se centrem a s Luckou vzpomínali. V jistém slova smyslu se změnili v průvodce. Snad na každé místo jsme měli nějaké vzpomínky a dělili se o ně s dcerkami. Jestli jejich zájem byl skutečný, anebo předstírání nevíme, ale do vyprávění nám nevstupovaly a dotazy směřovaly k tématu (jak se často nestává). Jak jsme procházeli po bulváru Národní, pochopitelně jsme vzpomněli na ohromující oběd v restauraci Cafe Prestige (tohle jsem musel dohledat v archivu). Naše dojmy, poté co jsme se postavili před vchod, byly rozporuplné. Restaurace byla stále v provozu a interiér byl stejně luxusní jako před deseti lety, bohužel na skle výlohy bylo upozornění, že restaurace není přístupná veřejnosti. Zklamání jsme se šli rozptýlit k Františkovi. Ten tam naštěstí stále byl. Obloukem jsme se vrátili na promenádu a hledali jiný podnik, kde bychom se mohli najíst.
Výběr nebyl nijak pestrý. Vlastně jsme narazili pouze na jednu restauraci, jejíž ceny byly hodně podobné té minulé. Z toho důvodu jsme nehledali v jídelním lístku podle nabídky, ale podle ceny. Na plné čáře to vyhrál čtyřikrát smažák (jak ostudné). Čekali jsme, povídali si a byli svědky více než komického představení. Do dveří restaurace vstrčil hlavu potencionální zákazník a zahejkal na číšnici, jestli mu dá polévku. Slečnino upozornění, že by bylo vhodné se nejdříve posadit a vyčkat příchodu personálu kontroval, že strašně spěchá a potřebuje to vědět co nejrychleji. Pak se posadil ven, dostal polévku a protože očividně hodně pospíchal, dal si k ní i pivo.
Útratu jsme mohli uhradit opět jen hotově. Tudíž účet platila Lucka, která je na podobné situace vždy připravena. Přemístili jsme se k turistickému centru a zakoupili si jízdu vláčkem k jezeru Amerika. Po čas jízdy, kdy jsme drkotali po cestách rozlehlého parku, jsme holkám líčili, jak je čeká dětské hřiště kde se do sytosti vyblbnou a zookoutek. Bohužel jsme se mýlili. Vystoupili jsme a místo hřiště našli plácek s jednou houpačkou (lehce nepoužitelnou) a torzy prolejzaček. Se zvířátky to bylo podobné. Cedule sice uváděly informace o koních, lamách, kachnách, sovách a mývalech, ale spatřit jsme je mohli (jen některé) až po důkladném hledání. Amerika byla jedním velkým zklamáním. Manželka ovšem situaci zachránila a nalezla pěknou trasu k dalšímu hřišti. Z prostého šlapání se místy stalo stopování (když jsme šli někudy, kudy jsme neměli) spojené s lekcí angličtiny (trénovali jsme), ale k cíli jsme dorazili. Alej Martina Soukupa nabízelo kromě domova FC Františkovy lázně i dostatečné rozptýlení pro naše ratolesti. Zatímco my jsme se s maminkou posadili na lavičky a svačili sušenky, holky lítaly na kolotoči a houpačkách.
Znovu, dnes již potřetí jsme se zastavili na promenádě. Maminka nás pozvala na oplatku, zmrzlinu a kafíčko. Jak je ten lázeňský život príma! Navíc bylo brzké odpoledne a my jsme měli v plánu podniknout další výlet. Vyzvedli jsme auto, zakoupili vody a vyrazili do pravěku. Naše putování bylo však daleko pohodlnější, než které absolvovali kluci v bárce. Stačilo se dopravit do Soosu. U malého okýnka pokladny postávala menší skupinka a zuřivě skupovala lupeny na několik sezon. Protáhli jsme se kolem nich a dali se do prohlížení a studování vedlejší expozice. Kromě panelů s textem, obrázky a drobnými předměty byla uprostřed sálu vypodobněna některá pravěká stvoření v životní, podživotní, ale i nadživotní velikosti. Poté, co jsme se prošli podél všech čtyř stěn a u okýnka kasy nikoho nenašli (kromě pokladní), využili jsme možnosti zaplatit vstup. Trochu trapně jsme se cítili při zjištění, že právě opuštěná výstava je taktéž placená, ale už se stalo. Ke vstupu na Soos nám paní nabídla ještě návštěvu hradu Seeberg a muzea Františkových Lázní v rámci výhodného balení. To jsme si nechali přibalit, zaplatili a branou se vydali o několik milionů let nazpět.
Dřevěná lávka nás prováděla skrz borovicový háj, kolem pramenu minerální vody. Tam Terezka předvedla svou odvahu a pramen ochutnala. Stejně tak ji následovaly i maminka s Julinkou. Dle okamžitého výrazu na jejich obličeji jsem se neptal jaké to je a ochutnávku odmítl. Bublající bahno, které nám celkem dlouho zůstalo skryto, jsme nakonec viděli. Stejně jako jsme viděli nekázeň lidí, kteří se do tohoto úkazu musí za každou cenu zvěčnit. Koleje, z jedné strany se dotýkající hranic parku nás dovedly k přírodnímu muzeu. I sem jsme mohli díky multifunkční vstupence zavítat a prohlédnout si obyvatele místních krajin.
Na parkovišti, ještě před nasednutím do auta, jsme chvilku okukovali drobný stánek s nerosty. A jak to tak bývá, když se dlouho někde okukuje, něco to stojí. Holky si vybraly kouzelné (jak jinak) amulety z achátu a já (prý) jsem manželce opatřil pár náušnic. Pochopitelně nejprve odsouhlasených dcerami.
Pak už nic. Jeli jsme do kempu. A překvapivě našli pana domácího jak slaví (stále naprosto sám).
