Takovéto nekomfortní počasí levitovalo nad kempem až k poledni. Oběd jsme vyřešili vlastními zdroji a v sérii ešusů uklohnili čtyři porce nudlové polévky. Když zely plechové misky prázdnotou a obloha vyměnila šedivý závěs za modrý, vyrazili jsme na hrad Seeberg. Do té doby našim očím i uším naprosto utajený objekt. První pohled rozhodně nedal tušit rozsáhlost, z parkoviště byla viditelná pouze vstupní brána za dřevěným mostem. Nelenili jsme a vstoupili dovnitř. Možnost prohlídky nám nabízena nebyla, takže jsme se po ní ani nepídili a vydali se na průzkum sami. Po několika obytných saloncích a černé kuchyni, která Lucku okouzlila, jsme narazili na početnou skupinu vedenou vypravěčem. Vydedukovali jsme si setkání se skupinou vedenou průvodcem, ale mezi ostatní jsme se nerozpustili. Naprosto nám vyhovovalo současné tempo. Hrad jsme prolezli takřka skrz-naskrz a moc se nám líbil. Bohatě vybavené pokoje, dvě zdi opevnění mezi kterými byla zeleň i zemědělské usedlosti nabízely spoustu exponátů k obdivu. Naprostým skvostem byla místnost v níž byly vystaveny netradiční vynálezy. Pobaveně jsme zkoumali důmyslnou konstrukci "rovnáku na vohejbák" či dalších vychytávek. Holky dostaly svůj prostor na oddych (od nudné kultury) v dílničce vybavené kreslícími potřebami a dostatkem papíru. Kromě kreativního vyžití měly čas využít ještě k tomu, aby přišly k jiným myšlenkám a nepokračovaly v již celkem otravném hašteření.
Nepodařilo se a ani po dokončení grafik postrkávání nepřestalo. Maminka prohlásila, že stav jejího niterního klidu může do normální formy navrátit jen dobrý dortík vychutnaný v kavárně. Pohotově jsem začal hledat záchrannou stanici a nalezl velmi chválenou Růžovou cukrárnu ve Františkových lázních. Pochopitelně jsem byl na kladné hodnocení (s přihlédnutím na jeden z nejdražších obědů poslední doby) velmi opatrný. Ale interiér byl hezký, navíc cukrárna měla jak vnitřní tak i venkovní posezení a já se rozhodl. Naložil jsem holky a vyrazili jsme právě tam. U Cimmrmanovi školy jsme skutečně objevili za nádhernou zahrádkou obsypanou lidmi velmi útulnou cukrárnu. Obsluha složená ze samých usměvavých dívek nás přivítala, ale nenabídla nám k mlsání téměř nic. Důvodem bylo naprosté vyprodání všech dnes ručně vyrobených pochutin. Na jedné straně mě pohltilo zoufalství, že nejsem schopen zachránit svou milovanou ženu, na straně druhé byl tento fakt jedinečným důkazem o kvalitě a chutnosti. Přijali jsme nabídku na zítřejší návštěvu a do obrazných kalendářů si poznamenali událost od 14:00 hodin. Právě ve dvě se totiž otvíralo a my hodlali vybírat z té nejširší nabídky.
Lucce jsem po návratu do kempu udělal pohodlí alespoň neodbornou montáží hamaky do stínu stromů. Chvilku času jsem věnoval internetu a sledováním videí o uvazování těch nejhamakovatějších uzlích, ale moc moudrosti jsem z nich nepochytil. Pojal jsem to tedy postaru a vyšvihl tam pár motanic, za které by mě pan nadrotmistr rozhodně nepochválil. Ale zavěšená hadra nepovolila ani pod mým zátěžovým vrtěním. Lůžko bylo připraveno a má milovaná se uvelebila a hodnou chvilku jsme o ní nevěděli. Co tam přesně dělala nám bylo a bude nadále skryto.
Večeře nepřinesla žádné překvapení. Potřebovali jsme spálit dřevo a zbavit se zbytku balení špekáčků. Bohužel se jinak klidný ceremoniál neobešel bez komplikací a Julinka na začátku prožívala krušné a velmi bolestivé chvíle. Podařilo se jí totiž při manipulaci s opékací vidličkou (když jí sundávala z dřeněné boudy) zarazit si pod nehet velmi nešikovně třísku. Nejprve přišla jen se zbídačeným výrazem, který se následně změnil v zoufalství. Maminka se zhostila role chirurga a cizí předmět se pokoušela z pod nehtu vydolovat. Marně. Julinka ronila do probíhající operace slzy a vylučovala náhodně generované vzlyky a výkřiky. Celých pět a čtyřicet minut trvalo Lucce, než dřevíčko po milimetrových kouscích vydolovala. Julinka si vysloužila u nás respekt. Na bolest a utrpení bylo rychle zapomenuto a obě holky byly po pár minutách spokojené a nadšené. Kromě možnosti opékat si buřta sami přišly i na to, že výbornou zábavou je starání se o oheň. V našich očích sice jejich konání nemělo s klasickým udržováním ohniště nic společného, ale hasiče nebylo potřeba přivolávat, tak co. Zatímco holky šťouraly do hořících polínek a do plamenů vhazovaly kde co, my s Luckou jsme je spokojeně pozorovali a probírali krásy dnešního dne.
Ve čtvrtek přišel naprostý a šokující obrat. Šéf neslaví. Cestou na ranní očistu jsem ho potkal sedícího před sklenicí vody s hlavou v dlaních. Nijak jsem to nekomentoval a až při cestě nazpět se dozvěděl, že dlouhotrvající oslava přešla v brutální bolest hlavy. Na obličej jsem nasadil co možná nejsoucitnější výraz a beze slova pokračoval ke stanu. Zanedlouho jsme totiž odjížděli. Kam? No do Františkových lázní přece. Zaprvé jsme byli držiteli vstupenek do městského muzea a hlavně nás čekala poobědová návštěva cukrárny.
Městské muzeum nám kromě přiblížení lázeňské historie přihrálo do cesty ještě dvě dámy. Jednalo se zřejmě o dlouholeté kamarádky, z nichž jedna byla učitelkou. Právě druhá jmenovaná si naše sympatie získala již při pořizování vstupenek Paní pokladní věnovala rozhořčení nad tím, že členka školského sboru nemá vstup volný. I její pracovní deformace byla nepřehlédnutelná a rozhovor nepřipomínal kamarádské tlachání, ale přednášku. Navíc paní učitelka nepřizpůsobila sílu hlasu počtu posluchačů a její chytrosti jsme si byli nuceni vyslechnout i přes dvě místnosti. Naštěstí muzeum má jen dvě patra a prohlídka nám zabrala zhruba hodinu.
Obědvali jsme na promenádě. Na otázku proč jsme restauraci s velkou zahrádkou nevyužili dříve jsme si odpovědět nedokázali. Jednou větou byl oběd spoustou muziky na malý peníz. Talíře obsahovali porci více než dostačující a na jídle jsme si pochutnali. Ani cena se nedala podniku vytknout. Jediným škraloupem v dokonalosti byl mišmaš, který jsme obdrželi ze zbytků nedojedených porcí. Ať už servírky, anebo jiný personál se nijak nezaobíral tím, že kombinací kuřete s nádivkou a bramborem s vepřovým podávaným s bramborovým knedlíkem a špenátem by mohla vzniknout nevzhledná směs. Důležité bylo, že se to vešlo do krabičky, ta šla zavřít a aby to nekapalo, obalilo se to pytlíkem.
Přišel reparát a cukrárna si rozhodně zasloužila každý kladný komentář, který jsem našel. Obsluha opět nešetřila úsměvem a příjemným slovem. Holky jsme pochopitelně nemohli nechat bez sladkého zážitku (a že bylo slíbeno, že dostane jen maminka), takže každému z nás přistál na stůl skvostný dezert. Já jsem si vybral kávový dortík. Nejsem cukrář, nejsem ani slavný kritik, ale co jsem zažil po prvním soustu, to jsem ještě nezažil. Bylo to božské a já snad poprvé svůj zákusek vidličkou jen loupal po malých vrstvách a každý přísun vychutnával. Nemluvili jsme. Nastalo asi desetiminutové cinkání příborů o porcelán a pochvalné mručení. Pak jsme spustili slova chvály. Jednak mezi sebou, podruhé do uší paní majitelky. Slečny, které přišla k našemu stolu a chtěla si poslechnout naše dojmy. Jestli někdy budete mít cestu kolem (například se nacházet 50km od lázní), rozhodně sem zavítejte. Stojí to za to. Ale pouze v případě, že nebude hodina do zavíračky. V tu dobu už bude všechny sežrané.
Odpoledne, které jsme trávili zase v kempu jsme se rozhodli věnovat koupání. Samozřejmě jsme se pod sprchu uchylovali každý den, ale tělo jsme v přírodních vodách ještě nesmočili. Napravit jsme to hodlali v Jesenické přehradě. Najít přístup k vodní ploše o délce 12ti kilometrů zdálo se téměř nemožné. Nejprve jsme místo u vody skončily v polích a po nalezení správné cesty nás od koupání dělili desítky rybářů. Ti si u břehu rozestavěli svá skromná stanoviště (karavan a dva stany). Cestu nám ukázal kérkami vyzdobený tatínek, který stejně jako my hledal pro svojí ratolest koupání. Ne snad, že by byl ochotný nám pomoci. Prostě jsme podle dítěte, které svíral v náručí, oblečeného do plovací vestičky vydedukovali kam jde a pověsili se na něho. Mise byla úspěšná a z prašné cesty jsme malou pěšinkou seběhli ke břehu. Náš příchod zřejmě dost vyděsil opalující se ženštinu, která si zde vyvalovala tělo. Nebyla však vyzbrojena pruty ani karavanem.
Holky naskákaly do vody a předváděly cosi jako plavbu. Julinka prohlásila, že zapomněla plavat a díky svému opakovanému přibližování k souši si odřela koleno. Terezka se spíš cákala. My s manželkou jsme smočili jen nohy. Nejlépe se k problematice koupání postavila malá holčička (patřící pokérovanci), která po chvilce hodila do přehrady bobíka. Tím jsme s pobytem u přírodní vody skončili. V kempu jsme totiž holky poslali ještě k bazénu, který byl k dispozici. Kromě ručníků jsme vzali i karetní hru Uno a pár drobných. Holky si daly Kofolu a já první dovolenkové pivo (a jak zasyčelo). Velkým objevem večera byl stolní fotbálek umístěný v jednom z altánů. Holky kolem chvilku přešlapovaly a pak maminku pumply o první pětku. Tahání tyčí a protáčení panáčků, stejně jako euforie z umístěného gólu (ať už do vlastní anebo soupeřovi branky) stálo maminku mnoho mincí. V týmech jsme se několikrát prostřídali a ten, kdo měl na své straně Julinku měl výhodu velmi kvalitního začínajícího hráče.