Zhruba šest týdnů před odjezdem u nás plánování jelo na plné obrátky. Studovali jsme průvodce a cestopisy a vybírali kudy jet. Sháněli jsme dálniční známky, znamenali si pumpy s výhodnou cenou paliva, sepisovali předběžné finanční výdaje. Protože jsme pojali dovolenou po "čecháčkovsku" nemohli jsme zapomenout na nákupní seznam se špagetami, paštikou, konzervami a dalšími trvanlivými potravinami. Bohužel k setkání s X a Y před odjezdem nedošlo. Nenašli jsme čas.
Balení se nijak nelišilo od nedávného pakování pod stan. Jen chyběl stan. Nicméně na lehko jsme nejeli a skládání věcí do kufru bylo oříškem. V půl deváté večer, po lehkém odpočinku obou řidičů, jsme vyrazili s mojí maličkostí za volantem. Holky byly s náročností cesty seznámeny a slíbily nám maximální pochopení a toleranci. Celkovou dobu jízdy nám navigace spočítala na 12 hodin. Jízda po prázdných ulicích byla pohodlná a příjemná. Po hodině jízdy jsme se s Luckou vystřídali. Přesný harmonogram jízd jsme neměli a spolupracovali čistě na dohodě.
Při přestávce, která se odehrála na šedesátém kilometru D1 jsme ještě načerpali nádrž hezky za Koruny (za 38,50), odskočili si a na přední sklo nalepili Rakouskou dálniční známku. Julinka tohle mezipřistání prospala. Lucka, která od té chvíle šoférovala s volnou cestou štěstí neměla a před Brnem se jí před nárazník postavila kolona. Překonání rozkopané cesty nám dobu jízdy prodloužilo zhruba o 20 minut. Pokud bychom to ale vyřešili jako někteří, kteří na stojící vozidla nebrali ohled a řítili se na kraji odstavného pruhu, škrtajíce skoro svodidla bočním zrcátkem, nemeškali bychom.
Česká republika - Rakousko
První státní hranice jsme překonávali až v sobotu a rázem se ocitli na jiné kvalitě dálnice v jiném režimu provozu. Asfalt manželka hltala až do půl druhé ráno, kdy jsme opět zastavili u jedné z pump. Holkám, které jsme pro jistotu vzbudili, jsme ukázali cizojazyčné cedule a nechali protáhnout. To samé jsme provedli i my s tím, že já jsem do sebe ještě natlačil řízek a usadil se za volant. Jako věrného pomocníka si přivolal k ruce energeťák. Krásu Vídeňského okruhu ponechala Lucka raději mě. Díky navigaci a bedlivému mžourání po informačních cedulích (Lucka) jsme skrz hlavní město Rakouska projeli jako nůž tři hodiny vyndaným máslem. Dopředu jsem byl upozorněn, že se u jihozápadních sousedů jezdí zásadně vpravo. Bohužel jsem ani tak neudržel vozidlo vždy na správném konci a jednou byl kvalitně vyblikán a vytrouben.
Rakousko - Slovinsko
Nepřetržitá a bezproblémová jízda za poslechu českých interpretů a popíjení energetického nápoje.
Slovinsko - Chorvatsko
Vstoupili jsme do cílové destinace a já v duchu slavil, že už tam skoro jsme. Ale úvaha byla naprosto chybná. Dost silnou únavu jsem cítil, nicméně stále ubíhající cesta mě držela v pozoru. Krize přišla v koloně, do které jsme se dostali kolem 5:45. Jen jsme popojížděli a já poprosil manželku o výměnu (při stání). Více než reálné mi připadalo, že i když se couráme, naberu nárazník auta před námi. Lucka mi vyhověla, já se schoulil pod deku a téměř okamžitě usnul. Lucka opět slízla kyselou smetanu a nohu měla hlavně na brzdovém pedálu. Blížila se první z mýtných bran a na tu jsme si museli počkat. Uplynulo 45 minut a vzdálenost do cíle byla zmenšena sotva o pár kilometrů. Já jsem se probral po dvou hodinách a přidal se k ostatním bdícím. Vyhlížet moře nemělo smysl. Stáli jsme stále v koloně hluboko ve vnitrozemí. Na odpočívadle jsme lehce posvačili, doplnili do flašek pití a protáhli se. Holky stále ještě nepronesly jediný náznak otrávenosti z jízdy.
V půl jedenácté jsme se znovu vyměnili. Krajina se změnila, počasí se změnilo, nápisy se změnily, ale kolony zůstávaly. Dcerkám Lucka jejich dlouhou chvilku krátila hraním her, ukazováním přírodních krás a plánováním dnešního dne. Na mobilu pípla první zpráva od Jindry, který se svou skupinou v pořádku přistál na letišti v Zadaru. Nejprve jsme se chystali s nimi setkat právě v tomto městě, ale ploužení dávalo jasný vzkaz, že se tam dostavíme v jiný, než plánovaný čas. Dohodli jsme se tedy na potkání u ubytování.
Opustili jsme jeden placený dálniční úsek a vjeli do druhého. Průměrná rychlost se pohybovala mezi 30 - 40 km/h a já nekompromisně (jako jediný na palubě) ztratil zábrany a nadával na Chorvatsko, Chorvaty a cokoliv, co je s tímto krajem spojené. Naprosto nechápavě jsem četl informaci na navigaci. Ta podávala zprávu o nutných šedesáti minutách do cíle a přitom změřila vzdálenost na pouhých 25 kilometrů. Cílová destinace nesla příznačný název Vir. Bohužel se ani o metr, ani o minutu nespletla. Po nekonečných sedmnácti hodinách jsme v 13:30 dorazili na odstavnou plochu (zřejmě parkoviště) u jednopatrového domu . Ještě teď musím smeknout před dcerkami, které za celou dobu nevznesly jediný protest.
Vylezli jsme do parného podnebí a gratulovali si k přežití. Vydali jsme se hledat apartmán podle obrázku a hlavně domorodce, který by nám otevřel a ubytoval nás. Obsah lednice, který přestal býti kvůli zastavenému motoru auta chlazen jsme chtěli co nejrychleji umístit do náhradního domova. Skutečně po pár minutách se nám podařilo nalézt staršího muže, který se prohlásil za majitele domu před kterým jsme stáli a byl připraven nám předat klíče. Nastala lingvistická hra. Proběhla česko-anglicko-německo-chorvatská konverzace, doplněná dost často o nonverbální výrazy která nám odhalila několik zádrhelů.
Prezentace dvou apartmánů proběhlo bez závad. Jeden byl umístěn v prvním patře, druhý v přízemí. Někde byly čtyři postele, někde čtyři a půl. Horní měl terasu s vyhlídkou na moře, spodní jen tři schody ke vstupním dveřím. Domorodec na nás vybalil sadu požadavků. Odevzdání osobních dokladů nebylo těžké. Ale nebyli jsme schopni nadiktovat mu číslo objednávky. To věděl Jindra, který se tou dobou nacházel neznámo kde. Pak potřeboval vědět, který z bytů si vezmeme. To jsme taky nebyli schopni určit a potřebovali Jindru. Ale stále nebylo zle. Na všechno nám pán zatím odpovídal "no problem". Pak vyložil nejtěžší kalibr. Do ruky vzal kalkulačku, něco do ní nacvakal a cifru nám ukázal. Druhou ruku nastavil na příjem bankovek. Již tak zpocený jsem se orosil a nejsložitější větou, kterou jsem kdy poskládal, jsem mu vysvětlil, že platba měla proběhnout bezhotovostně, navíc přes Jindru a my takový balík u sebe nemáme. Majitel po mě hodil nechápavý výraz a tentokrát již nepronesl "no problem".
Lucka volala přítele na telefonu a Jindrovi, který se stále nacházel v Zadaru, celou situaci popsala. Jak se dalo předpokládat, nic z toho nešlo vyřešit na dálku. Vrátili jsme se ke spokojeně odpočívajícímu chorvatovi a rukama-nohama (slovně to nemělo cenu) naznačili, že prachy mu nedáme, kde budeme bydlet nevíme, ale počastujeme ho vděčností, pokud se dostaví za půl hodiny. Usmál se, pronesl klasické "no problem" a odkráčel směrem k moři.
Než se vedle našeho auta zastavilo jiné s Chorvatskou značkou a z něj vyskákali naši přátelé, naskládali jsme to nejnutnější do přízemního apartmánu. Přivítali jsme se, seznámili a barvitě vylíčili trnitou cestu a předali záludnosti, kterým jsme byli následně vystaveni. Pro každý bod na seznamu jsme nalezli východisko. Ubytovali jsme se v přízemním apartmánu. Peníze mistrovi předáme v následujících dnech, až někde vybereme. Potraviny se spokojeně povalovaly v místní lednici a já vyhrál spaní na rozkládacím gauči v obýváku.
Svůj středoevropský outfit jsme změnili na přímořský, nasvačili se a upalovali pozdravit moře. Malá zátoka se nacházela jen pár desítek metrů od nás. Děti během okamžiku vytvořily hlouček a užívaly si vody. Jediným negativním zjištěním ratolestí bylo, že voda je (stále) slaná. V cákání, skákání a všemožném blbnutí tento fyzikální fakt nepřekážel. My dospělí jsme se kochali pohledem na azurové moře, slunečními paprsky a začátku dovolené. Terezce se bohužel podařilo při posledním koupání rozbít si koleno. To jsme ošetřili slibem večerní procházky spojené s koupí zmrzliny.
Po večeři jsme se šli projít kolem pobřeží a pochutnali si na první kopečkové zmrzlině (navíc slíbené). A protože na nás pomalu ale jistě doléhala cestovní únava, v půl desáté večer jsme se vrátili, holkám přečetli krátkou pohádku a šli spát. Byl to hodně dlouhý den, ale naplněný spoustou zážitků.
