Během polední pauzy jsem se stal nejprve dozorčím a následně kreativcem. Jen co jsme sklidili talíře, trojice dětí seběhla před naše dveře a s našimi holkami vytvořily chumel. Prvotní uspořádané hraní karet se po chvilce změnilo v rozhádanou partu a já cítil, že musím zasáhnout. Janička s Honzíkem se do sporu nezapojovala, ale naše dcerky se nekompromisně stavěly proti návrhům Ypsilonky a všechny tři se nebyly schopny dohodnout. Vstoupil jsem do doutnajícího konfliktu, zavzpomínal na doby dávno minulé a ukázal dětem hry dávno zapomenuté. Dokonce došlo i na infantilní hru na "elektřinu".
Po svačině jsme se vydali na průzkum další části poloostrova. Levou stranu jsme si prošli v minulých dne, nyní byla na řadě druhá. Nejprve jsem odhalili dva stánky se zmrzlinou, pak z asfaltu vkročili na šotolinovou cestu a nakonec se usídlili u mola. Dětská část výpravy projevila vážný zájem o svlažení nohou. U nohou pochopitelně neskončilo. Když se hladina pohupovala u kolenou, nařídila Lucka holkám, aby si sundaly šaty. Úplné namočení bylo jen otázkou času a pochopitelně k tomu došlo. Při zpáteční cestě jsme si opatřili zmrzlinu a v koupání pokračovali na naší pláži.
Večerní program odhalil dětem karetní hru "Šest bere" (alias krávy) a vzbudil v nich naprosté nadšení. Pro velký úspěch byla poslední hra několikrát opakována. Než jsme se odebrali do hajan, do tmy nás vyhnal vichr, který se proháněl ulicemi. Z úchvatných nočních fotek rozbouřeného moře nakonec nic nebylo, ale za pokus to stálo.
Následující den, tedy středu, jsme taktéž věnovali koupání. Tentokrát jsme si den uspořádali trochu akčně, navíc s kapkou historie a výzvou nakonec. Dopoledne, hodinu před polednem, jsme odjeli na Nin. Jedná se o město, které je situováno na něčem mezi ostrovem a poloostrovem, navíc v zátoce. Záleží jen na úhlu pohledu. Prošli jsme si město s nádherným historickým centrem. Obdivovat jsme museli jak nádherný kamenný most (ale Písek je top), pozůstatky pevnostních zdí, románský kostel i zbytky původních římských staveb. I když z chrámu byl jen jeden sloup, byla to nádhera. Navíc si holky konečně vybraly suvenýr, který jsme s manželkou nepovažovali za vyhozené finance (vybraly si letní šaty).
Kulturně nabití jsme odcestovali na písčitou Královninu pláž. Tedy s malou mezi-zastávkou na zakoupení oběda. U kasy Jindra zjistil, že v těchto zeměpisných končinách je naprosto normální nevrátit za útratu přesně, aniž by o tom dotyčná obsluha pokladny jakkoliv informovala. I příjezd na pláž byl celkem šokující. U přírodní brány stály dvě holčiny, které nás informovaly o nutnosti zaplacení pěti EUR za parkování. Následně na desetieurovku vrátily v šušních. Parkovací místa nebyla nijak vyznačena. Takže jsme vybrali plácek zastíněný porostem (borovicemi) a s milimetrovou přesností zaparkovali auta za sebe.
Schovaní za vozidly, krytí ve stínu jsme se naobědvali. Dospělí sedící v kufrech, děti rozprostření na dece dokonale vykreslovali atmosféru pikniku. Stejná skrýš nám posloužila i pro převlékací manévry. Pak jsme byli připraveni vyrazit na pláž. Cestou ze svahu (parkoviště bylo na kopci) Jindra hledal volné slunečníky, pod kterými bychom se mohli uvelebit. Leč pohled na osuškami ověšené lehátka jasně hovořily, že hledá marně. Našli jsme si tedy volný kousek písku, obsadili jej a vnořili se do vody. Vlastně o vnořením se moc nedalo mluvit, protože ve vzdálenosti deset metrů od břehu byla voda po kotníky, ke kolenům se voda vyšplhala v padesáti metrech. Plavba tedy moc možná nebyla. Na druhou stranu měl velmi malý sklon přínos pro děti. Na obrovské ploše mohly lovit poklady dna. Pláž totiž byla písčitá se spoustou mušliček. Stačilo několik minut a maminka měla plnou hrst nálezů.
Kromě krásného koupání nabízela tato část ostrova Nin jednu specifickou atrakci. Naleziště léčivého (peloidního) bahna. Jeho hojné aplikování nešlo přehlédnout, neboť tu a tam kolem nás prošel úplně černý člověk (tohle není rasizmus) z kterého bahno ještě odkapávalo. I my jsme tedy vkročili do široké vodní plochy na jejíž druhém konci vznikali bahňáčci. První kroky nepřekvapily, ale pak se u mě začal zážitek nekompromisně kazit. Bahno bylo husté, mastné a nijak nevonělo. S každým krokem jsem se bořil do větší hloubky a začal ztrácet kontrolu nad svými pantoflemi. Stál jsem zhruba v půlce pole a podlehl panice, zuřivosti a zoufalství. Chtěl jsem okamžitě pryč. Ale úprk nebyl v mých silách. Musel jsem se prošlapat až do samotného konce.
Zatímco já jsem se na konci odmítl hmoty, která mi ulpěla na nohou jen dotknout, našlo se několik odvážlivců, kteří své zdraví vzali do vlastních rukou. Terezka si pomatlala skoro celé tělo až po krk a paní X s Ypsilonkou se natřely komplet. Od hlavy až k patě. Janička to vzala spoře. Jen po kolena.
Po břehu jsme se vrátili zpět k našim plážovým pozicím a provedli očistu. Bohužel jsme zjistili na Terezčiných plavkách, že bahno sice léčí lidskou pokožku, ale k látce moc šetrné není. Jinak zářivá látka byla zašedlá a typický odér se také nechtěl pustit. Poprat se s tím bude muset nejspíše pračka.
Abychom splnili dohodu, kterou jsme si na začátku dovolené dali, pustili jsme se do stavění hradu. Společnými silami jsme vystavěli pevnost hodnou velkých panovníků, která by asi odolala i nájezdu rytířů. Bohužel vydržela jen několik minut a pak se zhroutila hlavní věž. Rozloučili jsme se s mořem, pláží i bahnem a vrátili se k autům. Převlékli se a odjeli každý jiným směrem. Jindra s Xkou jeli na nákup, my jsme si to nasměřovali domů. Přenášení věcí, kterých bylo v autě zase dost, jsme si ulehčili přímou cestou přes zídku. Mělo to sice za následek několik odřenin, ale důležitá byla časová a silová úspora.
Když jsme po večeři přemýšleli nad společným programem, vyvstala myšlenka, že bychom se šli jen projít k moři s možností nalézt krámky pro zakoupení suvenýrů. Jen těch pár desítek metrů (plus minut). Právě z toho důvodu jsem doma zanechal pantofle (měl jsem nárt rozedřený od bot) a šel na boso. Ale běda. U pláže jsme se otočili doleva a vydali se "jen kousek". Prvních 100 metrů mi nepřipadalo nějak náročných, navíc je to zdravé. Po dalších sto metrech mě začala pálit chodidla a po půl kiláku mi to bylo jedno. Nevnímal jsem ani bolest, ani naprosto černé nohy. Kolonu jsem zastavit nemohl, protože jsem byl na jejím konci a vůdce (Lucka) oproti mě kvaltovala. Ale musím říct, že procházka byla hezká, romantická a přinesla mi spousta možností k pořizování nočních snímků. Za půl druhého kilometru jsem dorazili do oblasti, kde to stále žilo (Plaza Lucica). Tam jsme se posadili na kameninovou zídku mola, vychutnávali výplod repráků nedalekého baru a zmrzlinu. Přístaviště mělo své kouzlo. Zahalené tmou, osvětlené jen lehce pouličními lampami, na hladině se pohupující bárky a jedna ponorka (jak jinak nazvat veslici pod vodou).
Stejná štreka nás pochopitelně čekala i zpátky. Doma jsem si pořádně vydrhnul nohy a namazal je krémem (což byla pro mě potupa). Ale měl jsem daleko větší štěstí než Honzík, který si botky sundal jen na chvíli a po návratu musel podstoupit operaci kvůli uvízlému kamínku v noze.
