Chorvatská výzva

5. díl: A už to zase končí

Pracovní týden se přehoupl do druhé poloviny a zvolna směřoval ke svému finiši. A nám zbýval pouhý jeden den. Naplno jsme se proto věnovali tomu, co jsme doposud nestihli. Totiž koupání. Po snídani jsme se vyvalili na pláži a užívali si slunce a moře. Jindra s paní X si pronajali šlapadlo a zkoumali moři i ve větší hloubce. My jsme si vůz nezapůjčili, čímž jsme si u dcer vysloužili dost velkou nevoli. Julinka s Terezkou nakonec spokojené také byly, protože byly pozvané i ony na palubu.

čtvrtek 20.07.2023 publikovaný události s kamarády a přáteli Lucík a Jenda
JAK (prostředky a způsoby) auto /
KDE (polohy a umístění) zahraničí /
KDO (osoby a obsazení) Jindra / kamarád(i) /
KDY (období a interval) letní dovolená /

Přes oběd jsme si zalezli na terasu, kde se pořádaly karbanické turnaje. V krávách, Unu a žolíkách. Když zábava a nadšení ze hry začalo pomalu upadat, smočili jsme se. Nakonec jsme přeci jen skončili na naší terase, která se proměnila ve výtvarný ateliér. Po stole a na zemi se povalovaly pastelky a každé z dítek bylo naplno zabořeno do svého obrázku. Vzniklá díla byla hodna mezinárodní výstavy, leč v našich podmínkách byly děti odměněny pouze pochvalou a slovem uznání.

V osm hodin večer jsme skupinově vyrazili za sklánějícím se sluncem (vybaveni kornoutkovou dobrotou). Opět vybaven stativem a fotoaparátem jsem se chopil poslední příležitosti zachytit krásu moře na konci dne. Plánování se ujala Lucka, která zjistila čas kdy se slunce dotkne horizontu a zorganizovala odchod. Víc než těšením na ten správný okamžik jsem zbylý čas prozoufal nad kajakářem, který mi neustále jezdil do záběru. Jeho síle, s kterou bojoval proti vlnám odnášejícím ho pryč, musím smeknout. Západ nastal ve 20:43 a za to čekání to stálo. Vzájemnou společnost jsme si prodloužili ještě procházkou kolem bloku, spojenou s pořízením suvenýrů. Krámek, ve kterém jsme zakoupili spousta drobností nezapadal do lokace. Na rozdíl od jiných prodejen neobrala obsluha nás, ale my dlužili jim. I když šlo o pouhé EURo, budem na tento akt přátelství a pochopení dlouho vzpomínat.

Pod schody nastal velký smutek (doplněný pár slzami). Bylo na čase se s našimi přáteli, spoludovolenkáři, spoluhráči, spolubydlícími, spolusedícími a hlavně skvělými parťáky, s kterými jsme mohli trávit dovolenou rozloučit. Paní X (slavící svátek 21. února) a slečna Y (mající jmeniny 19. října), Janička, Honzík a Jindra museli apartmán brzy ráno opustit, aby stihli včas odletět do Prahy. Nás tak časný budíček nečekal. Popřáli jsme si šťastnou cestu, dobrou noc, několikrát se objali a slíbili si brzké shledání. Po rozloučení nám ještě Jindra přinesl tašku na odvoz a znovu jsme si popřáli dobrou noc. No a pak přišel ještě jednou pro fusekle. A zase jsme si popřáli. A pak už nepřišel.

I když jsem zaslechl nad ránem tichoučké šramocení, nezvedl jsem ani hlavu. Jen jsem doufal, že nikdo nezaspal a celé vypravování proběhlo v pořádku. My jsme se dosytosti vyspali. Přeci jen, všechny nás čekala dlouhá, předlouhá cesta. Po snídani, během níž jsme nalezli na sušáku těstoviny, jsme se pustili do balení, uklízení a kontrolování všech šuplíků, skříněk a zákoutí. Pan domácí se potuloval kolem a letmo načuhoval, jestli se chystáme k odjezdu. Neříkal nic, ale na jeho tváři tentokrát nebyl jeho obvyklý výraz "no problem". Odpadky jsme poctivě rozdělili na plasty, papíry a ostatní neupotřebitelný materiál. A na radu pana majitele jsme všechny tři odpadkové pytle hodili do stejné popelnice. Tady se to neřeší.

Abychom nemuseli přenášet nespočet zavazadel přes půl obce, uchýlil jsem se k rebélii a zaparkoval v boční uličce a hodil to na blikačky. Tím ji nekompromisně ucpal. Naštěstí se nepokoušel nikdo projet a my nebyli urgováni. Kufr jsme zaskládali do poslední škvírečky, odevzdali klíče, auto hodili zase na parkoviště a šli se rozloučit s mořem. Rozhodně si po těch společných dnech zasloužil důstojný rozchod. Naposledy jsme pohladili hladinu, zamávali a kolem desáté zabouchli dveře a vydali se na cestu domů.

Abychom si zajistili nějaké potraviny, zastavili jsme se v místním obchodě na drobný nákup. Že se z toho stane pětačtyřicetiminutová zastávka jsme rozhodně netušili. Před každou z dvou fungujících pokladen byla nehorázná fronta, na kterou obsluha moc nereagovala. V naší řadě paní pokladní s každým prohodila pár slov, každou položku nákupu důkladně ohmatala a při vracení peněz nijak nespěchala. Ovšem úhrada kartou nepřinesla žádné zrychlení. Tam si zase dávala načas s mačkáním čudlíků. Trochu jsme se báli, že pečivo, které jsme si zakoupili ztvrdne, než zaplatíme.

Nakonec jsme se ke kase prostáli i když s hodně velkým sebezapřením. Na naše otrávené obličeje paní pokladní nereagovala a abychom si přišli na své, nevrátila nám. Nehodlali jsme se nijak ozývat a zdržovat se tu ani vteřinu. A kdoví, za jak dlouho by dorazil například pan šéf.

Tady přichází čas na poděkování mému kamarádovi Robovi, s kterým jsem cestu do Chorvatska několikrát konzultoval. Upozornil nás, že se máme držet na mýtných branách ukazatelů s kartou a hlavně si dát pozor na sjezd dva kilometry před jednou z mýtných bran. Časová úspora by se dala měřit jistě v hodinách. Takže Robo, mnohokrát Ti děkujeme. Velkých kolon jsme se nedočkali, cesta byla plynulá a utíkala velmi hezky. Před koncem Chorvatska jsme ještě natankovali do plných a pod plynem upalovali na sever.

Ve Slovinsku se začalo kazit počasí, které následně (v 18 hodin) přešlo v brutální slejvák. Stěrače kmitaly na maximum a stejně nestíhaly. Nebudu zastírat, bál jsem se a jel velmi opatrně. Obloha se nad námi smilovala až v Rakousku, kdy vylezlo sluníčko. Toho jsme využili, zastavili na jednom odpočívadle a nasvačili se. Všichni jsme se těšili domů a počítali kilometry. V té samé krajině nám Julinka zahlásila, že potřebuje vykonat potřebu. Zoufalství, které dávala najevo, bylo důkazem akutnosti. Sjel jsem tedy mezi fabriky a Julinka u sousedů vytvořila za plotem hroudu za kterou by se ani sloní mládě stydět nemuselo.

Tři minuty před devátou jsme holkám oznámili, že jsme konečně v naší krásně zemi. Přijeli jsme od Mikulova a rána, která se hned po přejezdu hranic ozvala nebyla ničím, než proslulým kamenem padnoucím z našich srdcí. Hlad jsme utišili v rychlém občerstvení KáFéCé - u fousáče. Holkám jsme se za tuto alternativu několikrát omluvili a ujistili je, že předložená strava je spíše za trest. I když trest si v žádném případě nezasloužily, protože byly stejně hodné, jako při cestě tam. Následně holky usnuly a spánek jim vydržel až do poslední zastávky. Lucka si se mnou neustále povídala a dávala na mě pozor, abych ani očko nezamhouřil. I díky tomu jsme dvacet minut před jednou hodinou ranní zaparkovali před domem.

Děkovali jsme sobě, děkovali jsme autu a děkovali jsme všem svatým.

...a to je asi tak všechno.

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

nehodnoceno
článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

K tomuto článku dosud nikdo nevložil komentář.

Seriál a související články

1. díl: Drtíme první kiláky

Abych mohl začít a přitom Vám nezatajil důležité informace, musím se nejdřív časem vrátit na konec minulého roku. To jsme se u pivka sešli s Jindrou a v rozhovoru se dostali k tématu uspořádání společné dovolené u moře. Jeho děti toužily ochutnat slanou vodu a načerpat energii z přímořského sluníčka. K žádné konkrétní dohodě nedošlo a z myšlenky se stala otevřená otázka. Já jsem to pochopitelně reprodukoval doma a sklidil bouřlivý souhlas. Na pilování detailů jsme měli přes půl roku. Některé týdny byly hluché, jiné naopak plodné. Z původního úmyslu podniknout společnou cestu auty a výdaje držet co možná nejníže vyvstalo něco jiného. Jindra s dětmi poletí letadlem a chvilku si pohrával s myšlenkou pořízení polopenze. A ve finále rozšířil naši skupinu o paní X a její dceru Y (nepřály si být jmenováni). Proč ne, aspoň bude více zábavy.

2. díl: Co je teda Zadara?

Z tvrdého spánku mě vytrhlo zaklepání na dveře. Nesnil jsem, ale do stavu ve kterém jsme se nalézal mi tento zvuk nějak nezapadal. Pro jistotu jsem ho ignoroval, ale zaklepání přišlo znovu. Otevřel jsem oči, propátrával mně neznámý pokoj a zrakem spočinul na obrysy tří osob, které stály za dveřmi. Odemkl jsem a otevřel a ukázal se třem dětem. Protože se na jejich tvářích ukázaly široké úsměvy, nejspíš jsem musel vypadat komicky. Janička, Ypsilonka a Honzík přišli ověřit náš stav. Respektive stav našich holek. Zda jsou již připraveny k hraní. Bohužel jsem jim musel odpovědět, že ještě chrní. Reakce nastala celkem očekávatelná. Posmutnělé obličeje a návrat do horního patra. Kolik bylo hodin nevím, ale zahrabal jsem se zase do deky a pokračoval v odpočinku.

3. díl: Zbarvujeme se do červena

Den pochopitelně nemohl začít ničím jiným než snídaní. Tu jsme si s holkama vychutnávali na terase. Tam nás také zastihly "sousedovic" děti. Chvilku jsme si vyprávěli o uplynulé noci, jak se kdo vyspal a co budeme dělat dál. Z brebentění jsme vyrozuměli, že místo odjezdu na včera večer naplánovaný výlet, proběhne nejprve rychlé vykoupání v moři. Operativně jsme sbalili plážové propriety a následovali ostatní.

4. díl: Zdraví ve vlastních rukách

Pochopitelně nejčastější zábavou u moře je koupání v něm. Samozřejmě existuje i spousta dalších aktivit. Ale co do počtu minut trávených touto činností dle mého názoru jasně vítězí pobyt ve vlnách. Proto jsme po snídani vyrazili a na oběd se vrátili z pláže. Koupání mělo pochopitelně stovky podob. Potápění, lovení, pozorování, hledání, přepadávání a cákání. I přes to, že zátoka kam jsme chodili nebyla nijak velká, vždy byla spousta místa, kde se rozprostřít.

5. díl: A už to zase končí

Pracovní týden se přehoupl do druhé poloviny a zvolna směřoval ke svému finiši. A nám zbýval pouhý jeden den. Naplno jsme se proto věnovali tomu, co jsme doposud nestihli. Totiž koupání. Po snídani jsme se vyvalili na pláži a užívali si slunce a moře. Jindra s paní X si pronajali šlapadlo a zkoumali moři i ve větší hloubce. My jsme si vůz nezapůjčili, čímž jsme si u dcer vysloužili dost velkou nevoli. Julinka s Terezkou nakonec spokojené také byly, protože byly pozvané i ony na palubu.