Přes oběd jsme si zalezli na terasu, kde se pořádaly karbanické turnaje. V krávách, Unu a žolíkách. Když zábava a nadšení ze hry začalo pomalu upadat, smočili jsme se. Nakonec jsme přeci jen skončili na naší terase, která se proměnila ve výtvarný ateliér. Po stole a na zemi se povalovaly pastelky a každé z dítek bylo naplno zabořeno do svého obrázku. Vzniklá díla byla hodna mezinárodní výstavy, leč v našich podmínkách byly děti odměněny pouze pochvalou a slovem uznání.
V osm hodin večer jsme skupinově vyrazili za sklánějícím se sluncem (vybaveni kornoutkovou dobrotou). Opět vybaven stativem a fotoaparátem jsem se chopil poslední příležitosti zachytit krásu moře na konci dne. Plánování se ujala Lucka, která zjistila čas kdy se slunce dotkne horizontu a zorganizovala odchod. Víc než těšením na ten správný okamžik jsem zbylý čas prozoufal nad kajakářem, který mi neustále jezdil do záběru. Jeho síle, s kterou bojoval proti vlnám odnášejícím ho pryč, musím smeknout. Západ nastal ve 20:43 a za to čekání to stálo. Vzájemnou společnost jsme si prodloužili ještě procházkou kolem bloku, spojenou s pořízením suvenýrů. Krámek, ve kterém jsme zakoupili spousta drobností nezapadal do lokace. Na rozdíl od jiných prodejen neobrala obsluha nás, ale my dlužili jim. I když šlo o pouhé EURo, budem na tento akt přátelství a pochopení dlouho vzpomínat.
Pod schody nastal velký smutek (doplněný pár slzami). Bylo na čase se s našimi přáteli, spoludovolenkáři, spoluhráči, spolubydlícími, spolusedícími a hlavně skvělými parťáky, s kterými jsme mohli trávit dovolenou rozloučit. Paní X (slavící svátek 21. února) a slečna Y (mající jmeniny 19. října), Janička, Honzík a Jindra museli apartmán brzy ráno opustit, aby stihli včas odletět do Prahy. Nás tak časný budíček nečekal. Popřáli jsme si šťastnou cestu, dobrou noc, několikrát se objali a slíbili si brzké shledání. Po rozloučení nám ještě Jindra přinesl tašku na odvoz a znovu jsme si popřáli dobrou noc. No a pak přišel ještě jednou pro fusekle. A zase jsme si popřáli. A pak už nepřišel.
I když jsem zaslechl nad ránem tichoučké šramocení, nezvedl jsem ani hlavu. Jen jsem doufal, že nikdo nezaspal a celé vypravování proběhlo v pořádku. My jsme se dosytosti vyspali. Přeci jen, všechny nás čekala dlouhá, předlouhá cesta. Po snídani, během níž jsme nalezli na sušáku těstoviny, jsme se pustili do balení, uklízení a kontrolování všech šuplíků, skříněk a zákoutí. Pan domácí se potuloval kolem a letmo načuhoval, jestli se chystáme k odjezdu. Neříkal nic, ale na jeho tváři tentokrát nebyl jeho obvyklý výraz "no problem". Odpadky jsme poctivě rozdělili na plasty, papíry a ostatní neupotřebitelný materiál. A na radu pana majitele jsme všechny tři odpadkové pytle hodili do stejné popelnice. Tady se to neřeší.
Abychom nemuseli přenášet nespočet zavazadel přes půl obce, uchýlil jsem se k rebélii a zaparkoval v boční uličce a hodil to na blikačky. Tím ji nekompromisně ucpal. Naštěstí se nepokoušel nikdo projet a my nebyli urgováni. Kufr jsme zaskládali do poslední škvírečky, odevzdali klíče, auto hodili zase na parkoviště a šli se rozloučit s mořem. Rozhodně si po těch společných dnech zasloužil důstojný rozchod. Naposledy jsme pohladili hladinu, zamávali a kolem desáté zabouchli dveře a vydali se na cestu domů.
Abychom si zajistili nějaké potraviny, zastavili jsme se v místním obchodě na drobný nákup. Že se z toho stane pětačtyřicetiminutová zastávka jsme rozhodně netušili. Před každou z dvou fungujících pokladen byla nehorázná fronta, na kterou obsluha moc nereagovala. V naší řadě paní pokladní s každým prohodila pár slov, každou položku nákupu důkladně ohmatala a při vracení peněz nijak nespěchala. Ovšem úhrada kartou nepřinesla žádné zrychlení. Tam si zase dávala načas s mačkáním čudlíků. Trochu jsme se báli, že pečivo, které jsme si zakoupili ztvrdne, než zaplatíme.
Nakonec jsme se ke kase prostáli i když s hodně velkým sebezapřením. Na naše otrávené obličeje paní pokladní nereagovala a abychom si přišli na své, nevrátila nám. Nehodlali jsme se nijak ozývat a zdržovat se tu ani vteřinu. A kdoví, za jak dlouho by dorazil například pan šéf.
Tady přichází čas na poděkování mému kamarádovi Robovi, s kterým jsem cestu do Chorvatska několikrát konzultoval. Upozornil nás, že se máme držet na mýtných branách ukazatelů s kartou a hlavně si dát pozor na sjezd dva kilometry před jednou z mýtných bran. Časová úspora by se dala měřit jistě v hodinách. Takže Robo, mnohokrát Ti děkujeme. Velkých kolon jsme se nedočkali, cesta byla plynulá a utíkala velmi hezky. Před koncem Chorvatska jsme ještě natankovali do plných a pod plynem upalovali na sever.
Ve Slovinsku se začalo kazit počasí, které následně (v 18 hodin) přešlo v brutální slejvák. Stěrače kmitaly na maximum a stejně nestíhaly. Nebudu zastírat, bál jsem se a jel velmi opatrně. Obloha se nad námi smilovala až v Rakousku, kdy vylezlo sluníčko. Toho jsme využili, zastavili na jednom odpočívadle a nasvačili se. Všichni jsme se těšili domů a počítali kilometry. V té samé krajině nám Julinka zahlásila, že potřebuje vykonat potřebu. Zoufalství, které dávala najevo, bylo důkazem akutnosti. Sjel jsem tedy mezi fabriky a Julinka u sousedů vytvořila za plotem hroudu za kterou by se ani sloní mládě stydět nemuselo.
Tři minuty před devátou jsme holkám oznámili, že jsme konečně v naší krásně zemi. Přijeli jsme od Mikulova a rána, která se hned po přejezdu hranic ozvala nebyla ničím, než proslulým kamenem padnoucím z našich srdcí. Hlad jsme utišili v rychlém občerstvení KáFéCé - u fousáče. Holkám jsme se za tuto alternativu několikrát omluvili a ujistili je, že předložená strava je spíše za trest. I když trest si v žádném případě nezasloužily, protože byly stejně hodné, jako při cestě tam. Následně holky usnuly a spánek jim vydržel až do poslední zastávky. Lucka si se mnou neustále povídala a dávala na mě pozor, abych ani očko nezamhouřil. I díky tomu jsme dvacet minut před jednou hodinou ranní zaparkovali před domem.
Děkovali jsme sobě, děkovali jsme autu a děkovali jsme všem svatým.