K prvnímu dojednání došlo u kafíčka a moučníku v Aniččině kuchyni. Tam jsme se jednoho dne všichni sešli, posedali na židle a procházeli tištěné průvodce, mapy a letáčky ukazující krásy Slovenska. Krátké pátrání v kalendářích nám pomohlo stanovit termín výpravy. Na sbírání horských zážitků se vydáme začátkem srpna. Tři týdny po návratu od moře. Kromě výšlapů jsme hledali i doprovodný program na první a poslední den. Cestu na jeden zátah jsme si vyzkoušeli a nehodlali jsme jí opakovat. Na trase bylo spousty krásných míst, která bychom mohli navštívit.
Rezervace ubytování byla detektivka. Jakmile totiž Martin s Aničkou něco našli a poslali ke zkouknutí, než jsme nadšeně souhlasili, byla nabídka pryč. Po několika zmařených šancích objednal Martin ubytování na vlastní pěst a vybral moc hezky. Na rozdíl od ostřílených horalů jsme si museli kromě jiného opatřit i výstroj. Holkám jsme koupili vysoké boty a pro nás jsme vybrali kalhoty.
V sobotu hodně brzo ráno k nám dorazili Anička s Martinem a protože my měli téměř naloženo, vyrazili jsme. Cestou jsme se stavili na kafe, ale dlouhá pauza byla až na parkovišti Bojnického zámku. Nebylo divu, že nás před branou uvítala dlouhá fronta. Zámek byl nádherný a den typicky letní. Po několika minutách jsme si ale všimli, že se dav lidí vůbec nehýbe. To nám připadalo divné, ale pak jsme se dočetli, že v pokladně právě probíhá polední pauza. No co se dalo dělat, čekali jsme.
Ještě před tím, než se lidi stojící před námi poprvé pohnuli, se na scéně objevila pracovnice zámku. Paní procházela mezi čekajícími a jako zaseklý gramofon opakovala informace o možných okruzích, jejich ceně a nezapomněla připomenout, jak se mají návštěvníci chovat. Přiblížili jsme se zhruba na metr od okénka pokladny a lidský amplión se zaměřil na nás. Marně jsme paní upozorňovali, že platební kartu máme připravenou v ruce a máme rozmyšleno, jaké vstupenky si zakoupíme. Stejně nás nalejvárna neminula. Intenzita naléhání se ještě zvýšila jakmile jsem byl na řadě. Nejprve dozorkyně vyhnala děti, následně i manželku. Batoh jsem si mohl ponechat na zádech.
Vymanili jsme se ze spárů rázné paní a ocitli se na velkém nádvoří. Na detailnější prohlídku jsme zatím neměli čas, protože nám zbývalo pár minut do první, komentované prohlídky. Pochopitelně nás nepřekvapilo, že na nás mladík se zaměstnaneckou kartičkou na krku promluvil svým rodným jazykem. Ale kadence slov a bezohlednost ostatních, kteří neustále chodili, hlasitě se bavili a všemožně zvukově projevovali, nám znemožnila se na historii soustředit. Jak vidno, nával návštěvníků bylo potřeba rychle vyřešit a zkrácení intervalů mezi prohlídkami byl zřejmě jediným možným způsobem. Prohlídka se tedy stala spíše během. Druhý okruh jsme si mohli projít vlastním tempem, protože nebyl nikterak časově omezen. Proto jsme si venkovní prostory i interiéry v klidu prošli a dosytosti se kochali. Obdivovali jsme nábytek, množství místností, studnu i zdobený kočár.
Čekalo nás ještě několik desítek kilometrů (zhruba dvě stě) a byly zhruba čtyři hodiny odpoledne. Návštěvu památky jsme tedy ukončili, nastoupili do aut a pokračovali v cestě. Když se začal horizont pomalu zvedat a my spatřili první vrcholky hor, hořeli jsme nadšením. Zvlněná krajina nás doprovázela až do Dolného Smokovce, kde jsme měli v apartmánu Dolica bydlet. Ze schránky u domovních dveří jsme vyzvedli klíče a dveře, do kterých by pasovaly nalezli ve třetím patře. Byt byl prostorný, hezký a nabízel krásný výhled na Lomnický štít. Daní za to bylo tahání zavazadel po velmi dlouhém schodišti (výtah k dispozici nebyl). Naše holky jsme ubytovali v nejzapadlejším pokoji bytu, naše postel se nacházela v ložnici hned vedle a Anička s Martinem si ustlali v obýváku.
Vybalili jsme se, převlékli do domácího, sešli se u jídelního stolu navečeřili se. Ještě před diskusí o následujícím programu jsme se vydali na zastávku električky. Důvodem byl sběr informací. Chtěli jsme vědět jak moc aktuální je jízdní řád, kolik stojí jedna jízda a chtěli jsme zakoupit týdenní jízdenku. Sice bez permic (tu jsme zakoupili až následující den), ale spokojení jsme se vrátili do třetího patra k sestavování programu. Chtěli jsme začít pomalu a zlehka, abychom třetí den neronili slzy a nemohli se hnout. Všechno bylo dohodnuto a stvrzeno sklenkou pálenky. Zatím jsem ještě ani nestoupl na horskou stezku, ale mé nadšení neznalo mezí. S velkým očekáváním jsme šli na kutě, abychom nabrali na zítřejší štreku síly.
Spalo se mi nádherně. Snad ani doma při nejlepším rozpoložení nespím tak tvrdě, jako jsem spal tady. Nasnídali jsme se, naskládali věci do batohu a vyrazili na nedalekou stanici električky. Její blízkost byla jedním z hlavních faktorů při hledání ubytování a v našem případě se zadařilo. Dle jízdního řádu se dokodrcal kříženec vlaku a tramvaje. Vůz se zastavil a skrz jeho okna bylo vidět přeplněnost. S velkou snahou jsme se namáčkli dovnitř a ocitli se tak v prostředí dobře známém. Jako když jedete v Praze přes Muzeum v půl páté. Na následujících zastávkách lidí neubývalo, právě naopak. My jsme ale boj o pozice nevzdali a z električky se vytlačit nenechali. Vydrželi jsme až na konečnou zastávku. Štrbské pleso.
Davy jsme nechali odejít a z prázdného nástupiště započali dnešní výlet. Už od kolejí naše kroky směřovaly jen a jen vzhůru. Prošli jsme městem a po kilometru asfaltu vstoupili na kamenitou cestu obklopenou stromy. Ocitli jsme se na Tatranské magistrále. A název naprosto přesně vystihoval místo. Lidi netvořili skupinky, ale proudy. Hned na začátku se Anička s Martinem divili nad množstvím lidu, které jsme potkávali. Turisti nás míjeli po směru i v proti směru, předcházeli nás, anebo se courali a my předcházeli je. Po nějaké době se hustota snížila a nucený postup se změnil v procházku s možností zastavení a pozorování (a kochání). Počasí nám více než přálo, slunce svítilo a obloha byla jako vymalovaná.
Výhledy, které se nám naskytly a krajina která byla všude kolem byla prostě úchvatná. Mé nadšení nebralo mezí a já cvakal spoušť fotoaparátu jako smyslu zbavený. Bylo mi jasné, že paměťovou kartu plním téměř totožnými snímky, ale nemohl jsem si pomoct. Byla to nádhera. A když jsme se po pěti kilometrech ocitli na Popradském plese, skoro jsem přestal mluvit. Slova jsem znovu začal vypouštět, když jsem si objednával v chatě zelnou polévku a Šariše.
Zdatně posilněni jsme obešli velikou vodní plochu a po chodnících tvořených pořádnými balvany směřovali k symbolickému cintorínu, což je památné místo obětem Vysokých Tater. Bohužel bylo důkazem, že někdy nezáleží ani na zkušenostech, ani na věku. Příroda je stále silnější. Zpáteční cestu jsme volili jinou, než původní. Na zážitku, anebo dojmu to však nic nezměnilo. K našemu velkému překvapení a radosti i holky mluvily v superlativech a nadšení z nich vyzařovalo na všechny strany.
Do Dolného Smokovce jsme se svezli zase električkou, která tentokrát nebyla tak narvaná jako ráno. Doma sprcha, večeře, pivko s Hefronem a plánování dalšího dne.
