K prvnímu dojednání došlo u kafíčka a moučníku v Aniččině kuchyni. Tam jsme se jednoho dne všichni sešli, posedali na židle a procházeli tištěné průvodce, mapy a letáčky ukazující krásy Slovenska. Krátké pátrání v kalendářích nám pomohlo stanovit termín výpravy. Na sbírání horských zážitků se vydáme začátkem srpna. Tři týdny po návratu od moře. Kromě výšlapů jsme hledali i doprovodný program na první a poslední den. Cestu na jeden zátah jsme si vyzkoušeli a nehodlali jsme jí opakovat. Na trase bylo spousty krásných míst, která bychom mohli navštívit.

Rezervace ubytování byla detektivka. Jakmile totiž Martin s Aničkou něco našli a poslali ke zkouknutí, než jsme nadšeně souhlasili, byla nabídka pryč. Po několika zmařených šancích objednal Martin ubytování na vlastní pěst a vybral moc hezky. Na rozdíl od ostřílených horalů jsme si museli kromě jiného opatřit i výstroj. Holkám jsme koupili vysoké boty a pro nás jsme vybrali kalhoty.

V sobotu hodně brzo ráno k nám dorazili Anička s Martinem a protože my měli téměř naloženo, vyrazili jsme. Cestou jsme se stavili na kafe, ale dlouhá pauza byla až na parkovišti Bojnického zámku. Nebylo divu, že nás před branou uvítala dlouhá fronta. Zámek byl nádherný a den typicky letní. Po několika minutách jsme si ale všimli, že se dav lidí vůbec nehýbe. To nám připadalo divné, ale pak jsme se dočetli, že v pokladně právě probíhá polední pauza. No co se dalo dělat, čekali jsme.

Ještě před tím, než se lidi stojící před námi poprvé pohnuli, se na scéně objevila pracovnice zámku. Paní procházela mezi čekajícími a jako zaseklý gramofon opakovala informace o možných okruzích, jejich ceně a nezapomněla připomenout, jak se mají návštěvníci chovat. Přiblížili jsme se zhruba na metr od okénka pokladny a lidský amplión se zaměřil na nás. Marně jsme paní upozorňovali, že platební kartu máme připravenou v ruce a máme rozmyšleno, jaké vstupenky si zakoupíme. Stejně nás nalejvárna neminula. Intenzita naléhání se ještě zvýšila jakmile jsem byl na řadě. Nejprve dozorkyně vyhnala děti, následně i manželku. Batoh jsem si mohl ponechat na zádech.

Vymanili jsme se ze spárů rázné paní a ocitli se na velkém nádvoří. Na detailnější prohlídku jsme zatím neměli čas, protože nám zbývalo pár minut do první, komentované prohlídky. Pochopitelně nás nepřekvapilo, že na nás mladík se zaměstnaneckou kartičkou na krku promluvil svým rodným jazykem. Ale kadence slov a bezohlednost ostatních, kteří neustále chodili, hlasitě se bavili a všemožně zvukově projevovali, nám znemožnila se na historii soustředit. Jak vidno, nával návštěvníků bylo potřeba rychle vyřešit a zkrácení intervalů mezi prohlídkami byl zřejmě jediným možným způsobem. Prohlídka se tedy stala spíše během. Druhý okruh jsme si mohli projít vlastním tempem, protože nebyl nikterak časově omezen. Proto jsme si venkovní prostory i interiéry v klidu prošli a dosytosti se kochali. Obdivovali jsme nábytek, množství místností, studnu i zdobený kočár.

Čekalo nás ještě několik desítek kilometrů (zhruba dvě stě) a byly zhruba čtyři hodiny odpoledne. Návštěvu památky jsme tedy ukončili, nastoupili do aut a pokračovali v cestě. Když se začal horizont pomalu zvedat a my spatřili první vrcholky hor, hořeli jsme nadšením. Zvlněná krajina nás doprovázela až do Dolného Smokovce, kde jsme měli v apartmánu Dolica bydlet. Ze schránky u domovních dveří jsme vyzvedli klíče a dveře, do kterých by pasovaly nalezli ve třetím patře. Byt byl prostorný, hezký a nabízel krásný výhled na Lomnický štít. Daní za to bylo tahání zavazadel po velmi dlouhém schodišti (výtah k dispozici nebyl). Naše holky jsme ubytovali v nejzapadlejším pokoji bytu, naše postel se nacházela v ložnici hned vedle a Anička s Martinem si ustlali v obýváku.

Vybalili jsme se, převlékli do domácího, sešli se u jídelního stolu navečeřili se. Ještě před diskusí o následujícím programu jsme se vydali na zastávku električky. Důvodem byl sběr informací. Chtěli jsme vědět jak moc aktuální je jízdní řád, kolik stojí jedna jízda a chtěli jsme zakoupit týdenní jízdenku. Sice bez permic (tu jsme zakoupili až následující den), ale spokojení jsme se vrátili do třetího patra k sestavování programu. Chtěli jsme začít pomalu a zlehka, abychom třetí den neronili slzy a nemohli se hnout. Všechno bylo dohodnuto a stvrzeno sklenkou pálenky. Zatím jsem ještě ani nestoupl na horskou stezku, ale mé nadšení neznalo mezí. S velkým očekáváním jsme šli na kutě, abychom nabrali na zítřejší štreku síly.

Spalo se mi nádherně. Snad ani doma při nejlepším rozpoložení nespím tak tvrdě, jako jsem spal tady. Nasnídali jsme se, naskládali věci do batohu a vyrazili na nedalekou stanici električky. Její blízkost byla jedním z hlavních faktorů při hledání ubytování a v našem případě se zadařilo. Dle jízdního řádu se dokodrcal kříženec vlaku a tramvaje. Vůz se zastavil a skrz jeho okna bylo vidět přeplněnost. S velkou snahou jsme se namáčkli dovnitř a ocitli se tak v prostředí dobře známém. Jako když jedete v Praze přes Muzeum v půl páté. Na následujících zastávkách lidí neubývalo, právě naopak. My jsme ale boj o pozice nevzdali a z električky se vytlačit nenechali. Vydrželi jsme až na konečnou zastávku. Štrbské pleso.

Davy jsme nechali odejít a z prázdného nástupiště započali dnešní výlet. Už od kolejí naše kroky směřovaly jen a jen vzhůru. Prošli jsme městem a po kilometru asfaltu vstoupili na kamenitou cestu obklopenou stromy. Ocitli jsme se na Tatranské magistrále. A název naprosto přesně vystihoval místo. Lidi netvořili skupinky, ale proudy. Hned na začátku se Anička s Martinem divili nad množstvím lidu, které jsme potkávali. Turisti nás míjeli po směru i v proti směru, předcházeli nás, anebo se courali a my předcházeli je. Po nějaké době se hustota snížila a nucený postup se změnil v procházku s možností zastavení a pozorování (a kochání). Počasí nám více než přálo, slunce svítilo a obloha byla jako vymalovaná.

Výhledy, které se nám naskytly a krajina která byla všude kolem byla prostě úchvatná. Mé nadšení nebralo mezí a já cvakal spoušť fotoaparátu jako smyslu zbavený. Bylo mi jasné, že paměťovou kartu plním téměř totožnými snímky, ale nemohl jsem si pomoct. Byla to nádhera. A když jsme se po pěti kilometrech ocitli na Popradském plese, skoro jsem přestal mluvit. Slova jsem znovu začal vypouštět, když jsem si objednával v chatě zelnou polévku a Šariše.

Zdatně posilněni jsme obešli velikou vodní plochu a po chodnících tvořených pořádnými balvany směřovali k symbolickému cintorínu, což je památné místo obětem Vysokých Tater. Bohužel bylo důkazem, že někdy nezáleží ani na zkušenostech, ani na věku. Příroda je stále silnější. Zpáteční cestu jsme volili jinou, než původní. Na zážitku, anebo dojmu to však nic nezměnilo. K našemu velkému překvapení a radosti i holky mluvily v superlativech a nadšení z nich vyzařovalo na všechny strany.

Do Dolného Smokovce jsme se svezli zase električkou, která tentokrát nebyla tak narvaná jako ráno. Doma sprcha, večeře, pivko s Hefronem a plánování dalšího dne.

Vyrazili jsme jsme vzhůru a po sérii dvou lanovek, první sedačkovou, druhou kabinovou, se ocitli na Skalnatém plese. Nádherném místě. Ovšem majestátní štít tyčící se nad námi mi učaroval. A i přes to, že vyjet na Lomnické sedlo znamenalo vypustit z peněženky další EURa, neváhal jsem a jízdenky zakoupil. Výhledy, které se nám naskytly byly neuvěřitelné a já opět nadšeně poletoval a cvakal jako smyslů zbavený. Nadšen jsem pochopitelně nebyl jen já, ale všichni členové výpravy. Holky, o které jsme měli obrovský strach, byly ale jako beránci a řídily se pokyny dospělých. Když měly stát, stály, když měly přijít, přišly. Ve výšce 2190 metrů to byla radost. Při lovení důkazních snímků jsme si na chvilku zahráli i na kamzíky (ty jsme zatím nikde neviděli). Lucka s Aničkou vyšplhaly na ne zrovna bezpečný skalní výstupek, kam za nimi následně došplhal i Martin, který stejný pocit vítězství dopřál i holkám.

Během hodiny naprosté euforie jsem se, i když jen okrajově, seznamoval s krajinou. Naši průvodci mi totiž kromě jiného ukázali i Téryho chatu (která se později stane nutným útočištěm). Poté jsme využili sedačkovou lanovku opačným směrem a několik výškových metrů se nechali dopravit zase ke Skalnatému plesu. Nalezli jsme první červenou značku Tatranské magistrály a po hezky poskládaném skalním chodníčku vyrazili pěšmo. Trasa vedla téměř po vrstevnici (mírně klesala), ale vzhledem k nutnosti obejít celý hřeben byla dlouhá. Byla ale také zábavná, protože se nejednalo o pouhé pokládání zadní nohy před přední, ale hopsání z kamenu na kámen. Mezi další objekty k pozorování přibily i řiditelné padáky, které se nám objevily nad hlavami.

První zastávkou byl odpočinek na Zámkovského chatě. Tu jsme sice nalezli pod plachtami a lešením, ale uvnitř jsme nalezli fungující kuchyni. Měli jsme obrovské štěstí a zasedli k právě uvolněnému stolu. Já ochutnal další tradiční Slovenské jídlo. Dal jsem si Bryndzové halušky (a Šariše). Julinka s Terezkou si poručily sladké knedlíky a Lucka guláš. Nemuseli jsme sice chvátat, ale času také nebylo nazbyt. Po vyčištění posledního talíře (pochopitelně příborem) jsme pokračovali po červené.

Kolem Obrovského vodopádu jsme se dostali až k Velkému Studenému potoku. O tom, že své jméno nenese neprávem jsme přesvědčili na vlastní nohy. Zcela proti pravidlům chování v chráněné přírodní oblasti (za což se moc omlouvám), ale stejně jako většina ostatních jsme se zuli a vodou potoka se osvěžili. V naprosto průzračné vodě jsem dokázal stát jen několik málo vteřin. Pak se mi prsty začaly kroutit křeče. Povzbuzení, čilí a nabití energií jsme opustili toto zázračné místo a posunuli se o jen pár metrů dál. Zastavili jsme se u další chaty. Tentokrát u Rainerovy. Ještě před útulným vnitřkem nás uvítala nadživotní dřevěná socha místního nosiče, který seděl u nedalekého stolu. Martin zakoupením čaje (pochopitelně Tatranského) podpořil obdivuhodný celoživotní výkon místního nosiče a my (Lucka a já) jsme provedli pokus o krátký soukromý výlet. Naši průvodci nám odkryli utajené vodopády Studeného potoka a poslali nás po modré. Bohužel jsme se k němu nedostali. S manželkou jsme po několika desítkách ušlých metrů pátrání vzdali a vrátili se zpět k holkám, Aničce a Martinovi.

Posledním úsekem byl sestup k místu zvaném Hrebienok a pak podél železniční trati (vlastně lanovky) k nádraží ve Starém Smokovci. Tím byl pondělní celodeňák ukončen. Električka nás v pořádku dovezla domů a těch pár metrů k domovu se už ani nepočítalo. Jakmile jsem převlečený dosedl k večeři, vypouštěl jsem (krom jiného) slova chvály a nadšení.

Abychom v naší sbírce měli i nastoupané výškové metry, připravili jsme si pro úterý výšlap k vodopádu Skok. Začátek, který byl téměř přes kopírák stejný jako minulé dny vynechám a přesunu se v čase rovnou na perón Štrbského plesa. Tentorkát nás ale vedla žlutá, která se vinula velmi pěknou Mlynickou kotlinou. Na začátku nás pěšina uvítala neurovnanými, náhodně poházenými butráky, takže šlapání bylo hodně náročné. Někdy jsme dokonce podával ruku nejen holkám, ale i manželce (hned potom, co mě vytáhl Martin). Když stromy ustoupily, odhalilo se nám stoupání, nádherné vrcholky a společnost nám začala dělat bystřina, která zde protékala. Dcerkám učarovaly pole borůvkových keřů obsypané plody. Na každých deset kroků připadla zastávka k posilnění modrými kuličkami. Obě byly pasovány na kamzíky borůvkového. Kdesi v dálce byl vidět maličký bílý proužek táhnoucí se od vrcholu přímo k zemi. Přesně tam jsme šli.

Po hodině svižné chůze jsme dorazili ke skalisku, po kterém burácela voda. Vodopád Skok. Opět mi vyrazila krása a majestátnost přírody dech. Naskytl se nám přímo plakátový výhled. Abychom měli dostatek času se kochat, nasvačili jsme se zde. Zatímco se naše dcery věnovaly pokusům o koupání a manželka odpočívala, já si hrál na kamzíka a pokoušel se ulovit "nekýčový" záběr vodopádu. Sice jsem dospělé z naší party neslyšel, ale měl jsem za to, že uzavírali sázky, který úd si polámu.

Pak Martin ukázal na vrchol Skoku a zavelel k nástupu. Vyrozuměl jsem, že tohle není rozhodně konečná. Čeká nás adrenalinový výstup k Plesu nad Skokom. Souvislý proud lidí vytvářel barevnou stopu po pěšince a táhl se i po strmé stěně. Julinka prohlásila, že nahoru nejde protože se bojí a i já nezůstal zcela chladným. Přeci jen, nebyl to eskalátor na Hlaváku. Oběma holkám (i sobě) jsme dodali odvahu na maximum a začali se drápat po nakloněné skalnaté plošině. V jedné ruce řetěz, v druhé ruku dcerky jsem postupoval velmi pomalu. Pomalé tempo zpomalovala ještě hustá doprava v protisměru.

Když jsme stanuli nad vodopádem a ocitli se znovu na rovné zemi, dmul jsem se pýchou. Nikoliv nad sebou samým, ale nad našimi dvěma malými horolezkyněmi, které statečně bojovaly s vlastním strachem a bez jediného zaváhání zdolali tuto (i pro mě) náročnou trasu. Odměnou nám všem byl nádherný výhled na jezero a množství skalních útvarů, které holky začaly prozkoumávat. Navíc zde objevily celé borůvkové pláně, takže zmizely a na zavolání se objevily s modrými pusami. I když jsme odpočívali před krátkou chvilkou, nedalo se tohle místo okamžitě opustit. Znovu jsem zažil absolutní nadšení a dostal nad míru očekávání.

Z tohoto překrásného místa vedla jen žlutá trasa dvěma směry. Jedna směřovala dál a vytvářela celkem čtrnácti kilometrový okruh, který bychom zřejmě (časově i fyzicky) všichni nezvládli. Proto jsme se po stejné trase vrátili na začátek. To byla trasa druhá. Sestup nám šel rychleji. A to jak po železech, tak i po kamenech. Po hodině jsme dorazili na zastávku Štrbské pleso, ale nenastoupili do električky, nýbrž do zubačky směřující na Štrbu. Proč je na této trase používána úzkokolejná ozubnicová dráha bylo patrné z náklonu vlaku.

Anička s Martinem nás z konečné zastávky vzali na další oblíbené místo. Stačilo se držet modré turistické značky, překročit hlavní silnici a před námi se vynořila krásná dřevěná stavba na jejímž štítě stálo Koliba Žerucha. Prošli jsme skrz a na prosluněné (hodně prosluněné) terase našli prázdný stůl. K tomu jsme se usadili, téměř okamžitě obdrželi jídelní lístky a pustili se do vybírání. Já si nechal poradit od zkušenějších a objednal si krémovou česnečku v chlebu. A nelitoval jsem. Jídlo bylo tak výborné, že jsem snědl i nádobu, ve kterém byla polévka servírovaná. Ani drobek jsem nenechal. Holky byly taktéž nadšené. Ne snad z jídla, ale z toho, že na zahradě našly malou dřevěnou budku určenou pro děti.

V místním krámku jsme zakoupili něco dobrého (sýry) a v domnění, že nám za chvilku jede spoj, spěchali k zastávce. Ovšem opak byl pravdou a pohled směřovaný do jízdního řádu se prostě spletl. Měli jsme zhruba hodinu času. Abychom jen nepostávali u prázdných kolejí, přesunuli jsme se do kavárničky a oběd obohatili ještě o něco sladkého. Pak nás dvojice vlaků dovezla až na domácí zastávku (Dolný Smokovec) a naše nohy donesly domů.

Posedali jsme si kolem stolu, vzpomínali a prohlíželi si turistické suvenýry, fotografie a odpočívali. Martin mi kromě jantarového panáka nalil i sklenici mléčného nápoje. Já tak poprvé ochutnal žinčicu.

Vydali jsme se tedy k Liptovskému Mikuláši. Automobily jsme zanechali na parkovišti a vydali se po turistické trase. Ta se stoupáním vzhůru podobala předchozím výletům. To nás velmi překvapilo, protože jsme vchod do podzemí očekávali v nižších nadmořských výškách, než do kterých vedl chodník. Ukazatelé, které jsme velmi obezřetně kontrolovali nás dovedly až k pokladně a vchod do jeskyně.

Cena vstupného byla více než šokující. Stejně tak i povolenka k pořizování obrazového záznamu. Očekávali jsme bohatou zimní výzdobu vnitřku a těšili se, co spatříme. Prošli jsme si několika podzemními sály, mohli obdivovat velký dóm, po zdech hledali přírodní výtvory (stalagnity, stalagtity a stalagnáty) podobající se čemukoliv. Zatímco já jsem o smyslu přídavku "ledová" neměl moc ponětí, Martin s Aničkou moc dobře věděli, co by měli vidět. A ze sněhové pokrývky ve velikosti peřiny, která se válela na skalní plošině, nadšeni rozhodně nebyli. Navíc nám paní průvodkyně oznámila, že kochat se bílým ostrůvkem můžeme jen krátce. Abychom moc dlouho nevyzařovali teplo a neurychlovali úbytek sněhu.

Zklamání nebylo z toho, co jsme spatřili v útrobách kopce. Nýbrž z toho, že se popis místa neshodoval s realitou a tudíž i cena nebyla úměrná. Martin nám hned po výlezu ukázal pravou, nefalšovanou ledovou jeskyni a fotka, kterou jsem spatřil, zachycovala skutečně něco jiného.

Protože se na obloze usídlilo sluníčko a hřálo nás, druhou atrakcí dne se stala návštěva termálního koupaliště Sorea v Liptovském Jánu. Bohužel ani tady nedošlo k nějakému povznesení nálady. Pod termálním koupalištěm jsem si zase představovali něco jiného. Chvilku jsme se tedy cachtali společně a krátce po obědě se s námi Anička s Martinem rozloučili. Jeli se podívat do Kežmaroku, do mateřského města Tatratea (Tatranského čaje). Protože se koupání našim slečnám líbilo, my jsme zůstali na místě a já si alespoň objednal u Martina lahev na zahřátí.

U vody jsme zůstali přes oběd (ten jsme vyřešili kombinací smažeností) až do odpoledne a převlékat jsme se šli až po dokončení tanečního představení dvou slečen. Zatímco dvojice mladých holek hopsala na kraji bazénu, děti různých věkových kategorií napodobovaly jejich pohyby ve vodě.

V předvečer, kdy jsme se opět sešli v penzionu a povídali o zážitcích ještě vyvstal nápad, jít si opatřit pitnou vodu ke zdejšímu prameni. Posbírali jsme prázdné flašky a následovali Aničku určující trasu. Ta nás dovedla až k malému prameni. Z něj jsme nabrali životodárnou tekutinu a s krátkou zastávkou u Kostela Najsvätejšieho Spasiteľa se vrátili zase do obývacího pokoje. K večeři, plánování, pivku a šťopičce Tatratea.

V mém přání, které jsem toho večera pronesl, nebylo ani trochu rouhání. Ale toužil jsem si alespoň okrajově okusit, co to znamená chodit po horách. Je pravdou, že jsme toho našlapali dost, ale já chtěl zažít celodenní pochod, který by byl hoden onomu označení "chození v Tatrách". Mému přání bylo vyhověno. Martin měl totiž v hlavě jednu trasu, kterou by rád uskutečnil a s našimi malými slečnami to nebylo možné. A osud nám oběma přál, protože jak Lucka, tak i Anička se nechaly slyšet, že ve čtvrtek by se raději oddali klidnějšímu chození. Lucka i Anička tedy souhlasili s tím, že si můžeme jít kam chceme a přesvědčily nás, že nebudeme potřeba.

Martin mi ukázal na mapě klikatou čáru, po které bychom následující den měli jít. Krátké to nebylo a o náročnosti jsem netušil vůbec nic. Když jsem vše odkýval a plán odsouhlasili ťuknutím, Martin mě poslal na kutě. Budíček bude v pět. Trochu s obavami, abych to zvládl, ale s obrovským těšením jsem okamžitě usnul (až poté, co jsem si třikrát zkontroloval budíka).

Je nezvyklé, když uprostřed léta vstáváte do tmy. Tělo hned pochopí, že je něco jinak. Z lednice jsem popadl včera připravenou svačinu, znovu zkontroloval vybavení, oblékl se a co nejtišeji se pozdravil s Martinem. Protože Martin měl velký batoh, oba jsme své věci nacpali do jednoho. Električka nám přijela krátce po šesté hodiny a já poprvé viděl tento prostředek hromadné dopravy téměř prázdný.

Plný plyn jsme sešlápli na stanici Starý Smokovec, kde jsme začali na zelené. Zbytek trasy nebudu barvitě popisovat a uvedu jen pár čísel: vzdálenost 28.20 km, čas chůze 6:32:09, nastoupáno 1,749 m, spáleno 3,292 kilokalorií.

Místo toho si zavzpomínám na události a krátké příběhy, které jsme zažili.

Chodníček do nebes

Asi patnáct minut od Hrebienoku jsme stanuli na rozcestí nad Rainerovou chatou. Právě tam jsme se napojili na chodníček tvořený velkými, ale krásně zpracovanými kamennými kvádry. Jednalo se o modrou trasu a už tady, na samotném začátku, jsem začal tušit, že se tento výlet bude velmi dramaticky lišit od minulých. Martin udržoval stále stejně svižné tempo, naprosto nedbaje neustálého stoupání. Odměna v podobě probouzející se krajiny, slunečních paprsků dopadajících na hory v ostrých úhlech a absolutního liduprázdna byla sladká. Když nám příroda postavila do cesty obrovitánský kámen, probudily se v nás dětské dušičky a vylézt na něj jsme museli. Bez ohledu na to, kolik času tím propálíme. A hrdě musím dodat, že jsme butr zdolali.

Muži s nůší

Když se okolní krajina otevřela a my jsme vylezli ze stínů stromů, úzký chodníček přešel v kamenitou řeku. Balvany se povalovaly všude kolem nás a trasu vytyčovaly pouze značky namalované na nich. Chůze po nich byla obtížná, protože se kameny pod nohama houpaly. A přesně v takovém terénu jsem před námi zahlédl nosiče. Na zádech měl naskládanou polovinu běžného obchodu a bez jediného zaváhání či zastavení šel. Jelikož Martin mi stále odmítal předat batoh, nesl jsem si jen foťák a tudíž byl rychlejší než postava s nákladem na zádech. Když jsme muže míjeli, zůstal mi rozum stát. Dotyčný byl prošedivělý muž, vybavený jen holí.
Dalšího takového borce jsme potkali o několik kilometrů výše. Ten byl sice mladší, ale náklad byl těžší. S ním jsme dokonce, na rozdíl od předchozího nosiče, prohodili pár slov. Ať už jsou tito lidé za své služby jakkoliv finančně ohodnoceni, smekám před nimi.

Už vím, proč ty chaty

Po dvou a půl hodinách chůze se na trase objevily první řetězy. Zatím nebylo jejich držení otázkou života či smrti, ale jejich přítomnost ve mě vzbuzovala určitou jistotu. Za nimi na nás vykoukla první plesa a právě u jednoho z nich čekala Zbojnická chata. První z útulných míst, které jsme měli v plánu navštívit. Lehce a rychle jsme posvačili, doplnili vitamíny a minerály Šarišem a s pohledem na vrcholky lehce se halící do mraků vyrazili na další etapu. Jak Martin ráno, tak nosič dopoledne předpovídali na odpoledne zhoršení počasí. Ale my stále doufali v to, že se předpovědi nevyplní.
Sledovali jsme zrovna žlutou, která vedla po vrstevnici, když Martin zahlédl na skále pohybující se fleky. Bleskurychle vytasil svůj dalekohled a zamířil k inkriminovanému místu. Jeho zrak spočinul na stádu kamzíků (terénkoz). Tenhle objev mu udělal radost, protože se na ně těšil už od prvního výletu. Ovšem naprostou peckou bylo zaregistrování chlupatého čtvernožce. Já poprvé v životě viděl sviště. Mraky nad našimi hlavami se neustále zhušťovaly a bezproblémové překonání Priečneho sedla přestalo být reálné. Otázkou zůstávalo, jestli zmokneme před tím, anebo pak. Všechno bylo ovšem jinak. Přesně ve chvíli, kdy jsme se ocitli u tabulky s instrukcemi jak sedlo pomocí kovových řetězů překonat, nám začalo kapat na hlavu. Martin hbitě shodil batoh, vytáhl bundu (svojí) a podal mi jí. Já, naprosto neznalý hor, s oblečením váhal a namítal, že není moje. Odpovědí mi byl káravý pohled a já po pár vteřinách, když lilo jako z konve, jeho smysl pochopil. Do konce života nezapomenu na to, co mi Martin prozradil na můj dotaz, který jsem pronesl chvilku poté, co zahřmělo. Zeptal jsem se: "jestli není nebezpečné držet se v bouřce železa". Martin se pousmál a oznámil mi, že se nemusím držet, ale spadnu a zabiju se stejně. Jen mě místo elektrického výboje usmrtí přitažlivost zemská. Po velmi malinkatých krůčcích, pochopitelně se přidržující řetězu, jsme překonali sedlo a dostali se na druhou stranu pohoří.
Slézt strmou stěnu, navíc pekelně kluzkou, mi dalo zabrat. A bez ostychu přiznám, že jsem z toho měl absolutní respekt. Pohled pod nohy nedával jistotu budoucnosti při chybném kroku. Nakonec jsme se ve zdraví s Martinem setkali na pevné půdě. Obloha se lehce roztáhla, ale po krásném počasí nebylo ani památky. Tušili jsme, že ještě sprchne. Z toho důvodu Martin zkrátil trasu a výstup na Sedielko (to by bývalo 45 minut tam a 45 minut zpátky) si prý necháme na příště.
Uprostřed kamenů stál suchý strom bez jediné zeleně a na něm byla připevněna cedulka. Zbývalo nám třicet minut na Téryho chatu. K té jsme dorazili za vydatného pršení i přes to, že místo chůze nastolil Martin klus. Na chatu padala mlha. Když za námi zaklaply dveře a my se ocitli v teple a hlavně suchu nebylo skrz okna vidět vůbec. Martin zjistil, že tato nepohodlná situace bude převládat zhruba hodinu. Objednali jsme si dva čaje (jeden černý, jeden Tatranský), kávu a Šariše. Posadili jsme se ke stolu a probírali dojmy.
Když se do chaty začaly trousit další turisti, promočení na kost, pochopil jsem význam těchto budov. Stejně tak jsem na vlastní kůži okusil, co hory dokáží a kdo je tam pánem.

Sem tam kiláček

Z Téryho chaty jsme téměř běželi. Martin jaksi nebral v potaz fakt, že je to z kopce, že je cesta samý nerovný šutr a že povrch klouže. Vzal náš osud do svých rukou a rozhodl se, že už moknout nebudeme. Kolem velkého vodopádu a vodopádů Studeného potoka jsme doklusali až k Bilíkově chatě. Tu jsme ale zanechali bez návštěvy a pokračovali dál. Byly totiž čtyři hodiny a my měli palivo ještě z Térovky. Od blízkého Hrebienoku jsme seběhli do Starého Smokovce a když zjistili, že bychom museli na vlak asi půl hodiny čekat, protáhli si to až domů. Těch pár kilometrů už nás nepoloží.
Když jsme se objevili v předsíni, byl jsem plný adrenalinu, ale i vlastní pýchy. Byl jsem hrdý na to, že jsem si neutrhl ostudu a všechno zvládl. Tenhle chlapský výlet bylo přesně to, co jsem si vysnil.

Električkou jsme se svezli na Štrbské Pleso a zavítali k Jezírkům lásky. Drobné stavební úpravy nám sice vstup zkomplikovaly, ale neznemožnily. Ovšem každý si vybral svou cestu. Já tu povolenou, ostatní tu druhou. Přírodní úkaz je to pěkný, nicméně k dlouhodobému obdivování tam chybí objekty. A na odpočinek s rozjímáním u břehu nebyl čas. Přesunuli jsme se k lanovce a díky nedávno nainstalované aplikaci pořídili lístky a nasedli během chvilky. Bohužel ten okamžik byl dost dlouhý na to, aby si Terezka stihla ztratit čelenku. Toho jsme si všimli až když naše zadky spočívaly na sedačce lanovky.

Dva kilometry dlouhá jízda poskytovala nádherný pohled do kraje a zavezla nás až k chatě pod Soliskom. Před námi se tyčil (jako všechno tady) samotný vrchol. Protože byla stezka byla barevně lemována lidmi, zamítli jsme (zprvu) cestu na vrchol. Anička po chvilce prohlížení okolí navrhla, že bychom se mohli posunout o trochu (o pár metrů) výše a zvýšila se tak naše šance spatřit další pleso. A pak ještě kousek a ještě kousek. Těmito drobnými posuny jsme se ocitli v lidském řetězu. Davy lidí proudící oběma směry byly nekonečné. Vzpomněl jsem si na slova mladého nosiče, kterého jsme s Martinem potkali ve čtvrtek, jenž nám řekl, že na příval lidí hledí pozitivně. Znamená více peněz ve Slovenských pokladničkách. Na druhou stranu si myslím, že takováto zátěž musí na přírodě zanechat následky.

Naše šestice postupovala společně do dvou třetin vrcholu. Pak se Julinka a Anička s Luckou zastavily a dál již nepokračovali. Martin a malá bojovnice Terezka šli dál a já je následoval. Kříž tyčící se na samotném vrcholu zdál se být nedosažitelným. Když už to vypadalo nadějně - na posledních pár metrů, výhled skály na chvilku zakryly a po znovuobjevení byl vrchol zase daleko. Šlapali jsme, lezli po velkých balvanech (Terezku jsme museli párkrát vytahovat) a já dál namáhal bolavé nohy. Ale dočkali jsme se. Po hodinovém stoupání jsme vylezli až nahoru.

Jen tak mimochodem: Moje nadšení z dobře odvedené práce právě pokazil příspěvek mě neznámého cestopisce. Ten námi absolvovanou štreku hodnotil slovy "Velice lehká túra, nepříliš velké převýšení, žádný technicky náročný terén. Vhodná túra na rozchození". Mou hrdost na obě dcery a manželku to však ani o milimetr nezmenší.

Pocit vítězství jsme mohli sdílet s dalšími stovkami turistů. Vlastně to spíš připomínalo zájezd amatérských fotografů (pořizující výhradně selfie). Pokusil jsem se párkrát cvaknout přírodu bez zástupů a v obavách z blížícího se černého mraku se pustili zase dolů. Cesta zpáteční ubíhala rychleji a místy opět připomínala lehký poklus. Jen díky Terezce, na kterou bral Martin ohled, jsem se neskutálel. Šťastně jsme se shledali s druhou trojicí a společně dosáhli lanovky. A byl nejvyšší čas, protože mračna se stahovala opravdu závratnou rychlostí. Bundu jsme museli nasazovat chvilku před výstupem, protože začalo krápat. Ale jak museli trpět ti, kteří byli nahoře si nedovedu představit. Solisko už nebylo vůbec vidět.

Marně se vyhýbající dešťovým kapkám jsme došli na vlak a jeli domů.

S těžkým srdcem jsme se ráno balili a opouštěli ubytování. S hlavou plnou vzpomínek na krásné dny jsem nevnímal schodiště po kterých jsem tahal zavazadla. Při pohledu na mizející pohoří jsem téměř uronil slzičku. Suché oči jsem však udržel až do Múzea oravskej dediny, jehož návštěvu jsme na poslední den naplánovali. Krásný a rozlehlý skanzen byl kromě jiného lokalitou několika pohádek. Kromě seznamování s životem našich předků jsme tak mohli pátrat po filmových objektech. Do všech přístupných míst jsme nakoukli a vše bedlivě prohlédli. Dokonce jsme byli svědky opravdu bleskového stříhání ovcí. Díky nespočtu odkoukaných pohádek se holky moc neptaly na neznámé nástroje. Kolovrátek i tkalcovský stav poznaly. Jedním z mála dotazů bylo, proč jsou hrnky narvaný do kulatý skříně (tou byla hrnčířská pec).

V zástupu jsme jeli ještě do Loštic. Na tvarůžky. V cukrárně jsme si dali něco na zub a v tvarůžkové prodejně opatřili smrduté dobroty (jen pro mě a pro babiku). Pak následovalo nadobro rozloučení a cesta domů (a slza).

Návštěva Vysokých Tater v nás zanechala nemalou vzpomínku. Navíc nám počasí hrálo do karet. Ale dokonale jsme si to užili díky našim přátelům, s kterými jsme tam mohli být. Aničko, Martine, moc děkujeme. A příště? Budou Nízké Tatry?