Električkou jsme se svezli na Štrbské Pleso a zavítali k Jezírkům lásky. Drobné stavební úpravy nám sice vstup zkomplikovaly, ale neznemožnily. Ovšem každý si vybral svou cestu. Já tu povolenou, ostatní tu druhou. Přírodní úkaz je to pěkný, nicméně k dlouhodobému obdivování tam chybí objekty. A na odpočinek s rozjímáním u břehu nebyl čas. Přesunuli jsme se k lanovce a díky nedávno nainstalované aplikaci pořídili lístky a nasedli během chvilky. Bohužel ten okamžik byl dost dlouhý na to, aby si Terezka stihla ztratit čelenku. Toho jsme si všimli až když naše zadky spočívaly na sedačce lanovky.

Dva kilometry dlouhá jízda poskytovala nádherný pohled do kraje a zavezla nás až k chatě pod Soliskom. Před námi se tyčil (jako všechno tady) samotný vrchol. Protože byla stezka byla barevně lemována lidmi, zamítli jsme (zprvu) cestu na vrchol. Anička po chvilce prohlížení okolí navrhla, že bychom se mohli posunout o trochu (o pár metrů) výše a zvýšila se tak naše šance spatřit další pleso. A pak ještě kousek a ještě kousek. Těmito drobnými posuny jsme se ocitli v lidském řetězu. Davy lidí proudící oběma směry byly nekonečné. Vzpomněl jsem si na slova mladého nosiče, kterého jsme s Martinem potkali ve čtvrtek, jenž nám řekl, že na příval lidí hledí pozitivně. Znamená více peněz ve Slovenských pokladničkách. Na druhou stranu si myslím, že takováto zátěž musí na přírodě zanechat následky.

Naše šestice postupovala společně do dvou třetin vrcholu. Pak se Julinka a Anička s Luckou zastavily a dál již nepokračovali. Martin a malá bojovnice Terezka šli dál a já je následoval. Kříž tyčící se na samotném vrcholu zdál se být nedosažitelným. Když už to vypadalo nadějně - na posledních pár metrů, výhled skály na chvilku zakryly a po znovuobjevení byl vrchol zase daleko. Šlapali jsme, lezli po velkých balvanech (Terezku jsme museli párkrát vytahovat) a já dál namáhal bolavé nohy. Ale dočkali jsme se. Po hodinovém stoupání jsme vylezli až nahoru.

Jen tak mimochodem: Moje nadšení z dobře odvedené práce právě pokazil příspěvek mě neznámého cestopisce. Ten námi absolvovanou štreku hodnotil slovy "Velice lehká túra, nepříliš velké převýšení, žádný technicky náročný terén. Vhodná túra na rozchození". Mou hrdost na obě dcery a manželku to však ani o milimetr nezmenší.

Pocit vítězství jsme mohli sdílet s dalšími stovkami turistů. Vlastně to spíš připomínalo zájezd amatérských fotografů (pořizující výhradně selfie). Pokusil jsem se párkrát cvaknout přírodu bez zástupů a v obavách z blížícího se černého mraku se pustili zase dolů. Cesta zpáteční ubíhala rychleji a místy opět připomínala lehký poklus. Jen díky Terezce, na kterou bral Martin ohled, jsem se neskutálel. Šťastně jsme se shledali s druhou trojicí a společně dosáhli lanovky. A byl nejvyšší čas, protože mračna se stahovala opravdu závratnou rychlostí. Bundu jsme museli nasazovat chvilku před výstupem, protože začalo krápat. Ale jak museli trpět ti, kteří byli nahoře si nedovedu představit. Solisko už nebylo vůbec vidět.

Marně se vyhýbající dešťovým kapkám jsme došli na vlak a jeli domů.

S těžkým srdcem jsme se ráno balili a opouštěli ubytování. S hlavou plnou vzpomínek na krásné dny jsem nevnímal schodiště po kterých jsem tahal zavazadla. Při pohledu na mizející pohoří jsem téměř uronil slzičku. Suché oči jsem však udržel až do Múzea oravskej dediny, jehož návštěvu jsme na poslední den naplánovali. Krásný a rozlehlý skanzen byl kromě jiného lokalitou několika pohádek. Kromě seznamování s životem našich předků jsme tak mohli pátrat po filmových objektech. Do všech přístupných míst jsme nakoukli a vše bedlivě prohlédli. Dokonce jsme byli svědky opravdu bleskového stříhání ovcí. Díky nespočtu odkoukaných pohádek se holky moc neptaly na neznámé nástroje. Kolovrátek i tkalcovský stav poznaly. Jedním z mála dotazů bylo, proč jsou hrnky narvaný do kulatý skříně (tou byla hrnčířská pec).

V zástupu jsme jeli ještě do Loštic. Na tvarůžky. V cukrárně jsme si dali něco na zub a v tvarůžkové prodejně opatřili smrduté dobroty (jen pro mě a pro babiku). Pak následovalo nadobro rozloučení a cesta domů (a slza).

Návštěva Vysokých Tater v nás zanechala nemalou vzpomínku. Navíc nám počasí hrálo do karet. Ale dokonale jsme si to užili díky našim přátelům, s kterými jsme tam mohli být. Aničko, Martine, moc děkujeme. A příště? Budou Nízké Tatry?