Počáteční rituál se nijak nezměnil. Všechen obsah vozidel byl vyklopen na trávník, řidiči uskladnili dopravní prostředky v autoparku a po otevření kinosálu (kýmkoliv) jsme prostor před jevištěm zaházely batohy a dalšími zavazadly (lednička tentokrát chyběla) a usadili se dle čet ke stolům. Čekalo se.
Kapitán nás uvítal, seznámil nás s plánem cvičení, upozornil nás na některé organizační drobnosti, apeloval abychom své negativní postřehy psali na nezapamatovatelnou emailovou adresu a zkontroloval prezenčku. Chybělo pár těch, kteří slíbili přijet, dostavili se tací, kteří nastoupit neměli, ale jinak bylo papírově vše v pořádku. Stačilo jen pár škrtanců. Lejstrem se vyřešilo (díky za to) i lékařské vyšetření. Svým podpisem jsme stvrdili stoprocentní schopnost absolvovat výcvik a vyloučili jakoukoliv zdravotní indispozici. Pak se zase čekalo.
Mezi fasováním stravy, materiálu a zbraní, proslovem pana majora, konzumací obsahu nafasované igelitky a čekáním proběhl nácvik manipulace s vysílačkou. Všechny RFy, které výkoňák nanosil do sálu jsme si rozebrali a vytvořili spojovací trojice. Kompletace zařízení byla na ostro, vedení relace však nikoliv. Komunikaci jsme na těch pár metrů vedli výhradně orálně, bez použití čudlíků.
Poloprázdné Tatry, paradoxně byl dostatek řidičů i techniky, ale málo posádek, nás odvezly s materiálem k ubytování. Po chodbě jednoho z baráků jsem bloudil se smutným výrazem tak dlouho, až jsem se přimotal k Radkovi, Zdendovi a Danovi (novému). Během zběsilého stěhování, které probíhalo kolem nás, jsem vybalil jen to nejnutnější. V areálu Staroboleslavských kasáren budeme trávit pouze část týdne. Spacák ležel na posteli, helma visela na rezavém hřebíku zatlučeném ve zdi (překližkové) a plecháček na kafe byl v pohotovostní poloze vedle pantoflí. Za chvilku přišel velitel Tomáš a vyhlásil nástup.
Shromáždili jsme se tedy před barákem a vyslechli plán činnosti pro další chvilky. Nácvik taktického a bojového přebití. Na bojové linii i při přesunu. Když jsme dostatečně zdupali trávu (třikrát tam, třikrát zpátky) a dokázali, že jsme schopni se vzájemně nepostřílet, přišel Tomáš s alternativou. Místo další devastace travního porostu bychom se mohli přesunout do nedalekých lesů, trénovat taktiku tam a suché a teplé počasí využít pro venkovní přespání. Protože hlasování velitele nepotěšilo (mně a několika dalším se spát pod nebem nechtělo), změnil návrh na rozkaz. Vychutnání kávy jsem tedy odložil, sbalil si to nejnutnější a připojil se k týmu.
Vybaveni chemickými světly, jejichž použití jsme měli povoleno, jsme v hlubokých Boleslavských lesích (vtip) trénovali taktiku. Reakce na nástřel a následné manévry. Zprvu bez jediného výstřelu, následně za rachotu slepých. Zhoršující se viditelnostní podmínky nám do nácviku přidaly nový, jinak nevnímaný atribut. Postavy se měnily v siluety, pak v černý stín a nakonec jsme se rozeznávali jen po hmatu. "Friendly fire" nabrala nový, daleko více pravděpodobný, rozměr.
Za svitu čelovek jsme zaujali perimetr, vytvořili kruhovku a zbudovali postavení. Dle scénáře jsme se nalézali na spřáteleném území a tak nebylo nutné budovat okop. Hlídání pozic bylo pochopitelně nutností. Protože jsem měl hlídku mezi jedenáctou a půlnocí, koukal jsem hodinu a půl do nebe a vzhledem k velmi příjemnému počasí nevybaloval ani spacák. Zima nepřišla a hodinové střežení uběhlo jako voda. Neděle přešla v pondělí.
Ráno jsme se celkem kvapně sbalili a odjeli rovnou na snídani. Našich pomuchlaných obličejů a odpadávající trávy si v jídelně nikdo nevšiml. Nikdo tam totiž nebyl. Na začátek dne jsme dostali masitou klasiku (jen už nevím, jestli sekanou, nebo párky). S naplněnými bachory jsme se převezli na střelnici a započalo zoufalství ve střelbě. S nervozitou a lehce rozklepanýma rukama jsem popadl pušku a pečlivě mířil. Vzpomínal jsem na rady ostatních vojáků jak pořídit co nejlepší výsledek. Nedržet zbraň moc křečovitě, mírnit dýchání, nechat se překvapit výstřelem. Na pětadvacet metrů, na které jsme stříleli, jsem však dírky neviděl. Nebyl jsem si tedy jistý, jestli tam vůbec nějaké jsou. To samé jsem pak zažíval s pistolí. Když jsem sejmul sluchátka a šouravě (ale předpisově) kráčel k terči, černé tečky po výstřelech se na papíru (smajlících) začaly objevovat. Jásal jsem. Něco v terči zůstalo.
Zcela neplánovaně jsem panu kapitánovi zničil klipsnu držící terč (na což je hodně háklivý) a následně narušil jednu nohu stojanu tak, že se celý terč odporoučel k zemi. Za to jsem dostal málem pažbou. Standardní doprovodné činnosti k vyplnění časových prostor jsme si tentokrát okořenili. Nácvik prohledávání osob a vozidel jsme zasadili do reálu. Aleš nám zapůjčil auto a my do něj ukrývali kontraband. Prohledávání se tak dostalo do jiných kolejí. Byli jsme daleko pečlivější a obezřetnější. Najednou se začala standardně otevírat dvířka nádrže, nadzvedávat koberečky, sklápět stínítka a posouvat sedačky. U této detektivní práce jsme se vystřídali všichni a tak jsme laťku posunuli ještě o něco výše. S Alešem jsme vytvořili dvojici manželů vracející se z dovolené. Původním konceptem byli sice dva muži ve společném soužití, ale já to nepochopil. Aleš ztvárňoval ženu uprostřed periody, já unaveného a nevrlého manžela. Divadelní představení trvalo zhruba třicet minut a vyvrcholilo cvakáním závěru a naší pacifikací. Ale veliteli se to líbilo, protože jsme se striktně drželi scénáře.
Pozdní odpoledne až do večera jsme měli na ošetření zbraní a přebalení věcí. A na kafíčko samozřejmě. Ráno jsme vyráželi k Děčínu.
