Vyrazili jsme jsme vzhůru a po sérii dvou lanovek, první sedačkovou, druhou kabinovou, se ocitli na Skalnatém plese. Nádherném místě. Ovšem majestátní štít tyčící se nad námi mi učaroval. A i přes to, že vyjet na Lomnické sedlo znamenalo vypustit z peněženky další EURa, neváhal jsem a jízdenky zakoupil. Výhledy, které se nám naskytly byly neuvěřitelné a já opět nadšeně poletoval a cvakal jako smyslů zbavený. Nadšen jsem pochopitelně nebyl jen já, ale všichni členové výpravy. Holky, o které jsme měli obrovský strach, byly ale jako beránci a řídily se pokyny dospělých. Když měly stát, stály, když měly přijít, přišly. Ve výšce 2190 metrů to byla radost. Při lovení důkazních snímků jsme si na chvilku zahráli i na kamzíky (ty jsme zatím nikde neviděli). Lucka s Aničkou vyšplhaly na ne zrovna bezpečný skalní výstupek, kam za nimi následně došplhal i Martin, který stejný pocit vítězství dopřál i holkám.
Během hodiny naprosté euforie jsem se, i když jen okrajově, seznamoval s krajinou. Naši průvodci mi totiž kromě jiného ukázali i Téryho chatu (která se později stane nutným útočištěm). Poté jsme využili sedačkovou lanovku opačným směrem a několik výškových metrů se nechali dopravit zase ke Skalnatému plesu. Nalezli jsme první červenou značku Tatranské magistrály a po hezky poskládaném skalním chodníčku vyrazili pěšmo. Trasa vedla téměř po vrstevnici (mírně klesala), ale vzhledem k nutnosti obejít celý hřeben byla dlouhá. Byla ale také zábavná, protože se nejednalo o pouhé pokládání zadní nohy před přední, ale hopsání z kamenu na kámen. Mezi další objekty k pozorování přibily i řiditelné padáky, které se nám objevily nad hlavami.
První zastávkou byl odpočinek na Zámkovského chatě. Tu jsme sice nalezli pod plachtami a lešením, ale uvnitř jsme nalezli fungující kuchyni. Měli jsme obrovské štěstí a zasedli k právě uvolněnému stolu. Já ochutnal další tradiční Slovenské jídlo. Dal jsem si Bryndzové halušky (a Šariše). Julinka s Terezkou si poručily sladké knedlíky a Lucka guláš. Nemuseli jsme sice chvátat, ale času také nebylo nazbyt. Po vyčištění posledního talíře (pochopitelně příborem) jsme pokračovali po červené.
Kolem Obrovského vodopádu jsme se dostali až k Velkému Studenému potoku. O tom, že své jméno nenese neprávem jsme přesvědčili na vlastní nohy. Zcela proti pravidlům chování v chráněné přírodní oblasti (za což se moc omlouvám), ale stejně jako většina ostatních jsme se zuli a vodou potoka se osvěžili. V naprosto průzračné vodě jsem dokázal stát jen několik málo vteřin. Pak se mi prsty začaly kroutit křeče. Povzbuzení, čilí a nabití energií jsme opustili toto zázračné místo a posunuli se o jen pár metrů dál. Zastavili jsme se u další chaty. Tentokrát u Rainerovy. Ještě před útulným vnitřkem nás uvítala nadživotní dřevěná socha místního nosiče, který seděl u nedalekého stolu. Martin zakoupením čaje (pochopitelně Tatranského) podpořil obdivuhodný celoživotní výkon místního nosiče a my (Lucka a já) jsme provedli pokus o krátký soukromý výlet. Naši průvodci nám odkryli utajené vodopády Studeného potoka a poslali nás po modré. Bohužel jsme se k němu nedostali. S manželkou jsme po několika desítkách ušlých metrů pátrání vzdali a vrátili se zpět k holkám, Aničce a Martinovi.
Posledním úsekem byl sestup k místu zvaném Hrebienok a pak podél železniční trati (vlastně lanovky) k nádraží ve Starém Smokovci. Tím byl pondělní celodeňák ukončen. Električka nás v pořádku dovezla domů a těch pár metrů k domovu se už ani nepočítalo. Jakmile jsem převlečený dosedl k večeři, vypouštěl jsem (krom jiného) slova chvály a nadšení.
Abychom v naší sbírce měli i nastoupané výškové metry, připravili jsme si pro úterý výšlap k vodopádu Skok. Začátek, který byl téměř přes kopírák stejný jako minulé dny vynechám a přesunu se v čase rovnou na perón Štrbského plesa. Tentorkát nás ale vedla žlutá, která se vinula velmi pěknou Mlynickou kotlinou. Na začátku nás pěšina uvítala neurovnanými, náhodně poházenými butráky, takže šlapání bylo hodně náročné. Někdy jsme dokonce podával ruku nejen holkám, ale i manželce (hned potom, co mě vytáhl Martin). Když stromy ustoupily, odhalilo se nám stoupání, nádherné vrcholky a společnost nám začala dělat bystřina, která zde protékala. Dcerkám učarovaly pole borůvkových keřů obsypané plody. Na každých deset kroků připadla zastávka k posilnění modrými kuličkami. Obě byly pasovány na kamzíky borůvkového. Kdesi v dálce byl vidět maličký bílý proužek táhnoucí se od vrcholu přímo k zemi. Přesně tam jsme šli.
Po hodině svižné chůze jsme dorazili ke skalisku, po kterém burácela voda. Vodopád Skok. Opět mi vyrazila krása a majestátnost přírody dech. Naskytl se nám přímo plakátový výhled. Abychom měli dostatek času se kochat, nasvačili jsme se zde. Zatímco se naše dcery věnovaly pokusům o koupání a manželka odpočívala, já si hrál na kamzíka a pokoušel se ulovit "nekýčový" záběr vodopádu. Sice jsem dospělé z naší party neslyšel, ale měl jsem za to, že uzavírali sázky, který úd si polámu.
Pak Martin ukázal na vrchol Skoku a zavelel k nástupu. Vyrozuměl jsem, že tohle není rozhodně konečná. Čeká nás adrenalinový výstup k Plesu nad Skokom. Souvislý proud lidí vytvářel barevnou stopu po pěšince a táhl se i po strmé stěně. Julinka prohlásila, že nahoru nejde protože se bojí a i já nezůstal zcela chladným. Přeci jen, nebyl to eskalátor na Hlaváku. Oběma holkám (i sobě) jsme dodali odvahu na maximum a začali se drápat po nakloněné skalnaté plošině. V jedné ruce řetěz, v druhé ruku dcerky jsem postupoval velmi pomalu. Pomalé tempo zpomalovala ještě hustá doprava v protisměru.
Když jsme stanuli nad vodopádem a ocitli se znovu na rovné zemi, dmul jsem se pýchou. Nikoliv nad sebou samým, ale nad našimi dvěma malými horolezkyněmi, které statečně bojovaly s vlastním strachem a bez jediného zaváhání zdolali tuto (i pro mě) náročnou trasu. Odměnou nám všem byl nádherný výhled na jezero a množství skalních útvarů, které holky začaly prozkoumávat. Navíc zde objevily celé borůvkové pláně, takže zmizely a na zavolání se objevily s modrými pusami. I když jsme odpočívali před krátkou chvilkou, nedalo se tohle místo okamžitě opustit. Znovu jsem zažil absolutní nadšení a dostal nad míru očekávání.
Z tohoto překrásného místa vedla jen žlutá trasa dvěma směry. Jedna směřovala dál a vytvářela celkem čtrnácti kilometrový okruh, který bychom zřejmě (časově i fyzicky) všichni nezvládli. Proto jsme se po stejné trase vrátili na začátek. To byla trasa druhá. Sestup nám šel rychleji. A to jak po železech, tak i po kamenech. Po hodině jsme dorazili na zastávku Štrbské pleso, ale nenastoupili do električky, nýbrž do zubačky směřující na Štrbu. Proč je na této trase používána úzkokolejná ozubnicová dráha bylo patrné z náklonu vlaku.
Anička s Martinem nás z konečné zastávky vzali na další oblíbené místo. Stačilo se držet modré turistické značky, překročit hlavní silnici a před námi se vynořila krásná dřevěná stavba na jejímž štítě stálo Koliba Žerucha. Prošli jsme skrz a na prosluněné (hodně prosluněné) terase našli prázdný stůl. K tomu jsme se usadili, téměř okamžitě obdrželi jídelní lístky a pustili se do vybírání. Já si nechal poradit od zkušenějších a objednal si krémovou česnečku v chlebu. A nelitoval jsem. Jídlo bylo tak výborné, že jsem snědl i nádobu, ve kterém byla polévka servírovaná. Ani drobek jsem nenechal. Holky byly taktéž nadšené. Ne snad z jídla, ale z toho, že na zahradě našly malou dřevěnou budku určenou pro děti.
V místním krámku jsme zakoupili něco dobrého (sýry) a v domnění, že nám za chvilku jede spoj, spěchali k zastávce. Ovšem opak byl pravdou a pohled směřovaný do jízdního řádu se prostě spletl. Měli jsme zhruba hodinu času. Abychom jen nepostávali u prázdných kolejí, přesunuli jsme se do kavárničky a oběd obohatili ještě o něco sladkého. Pak nás dvojice vlaků dovezla až na domácí zastávku (Dolný Smokovec) a naše nohy donesly domů.
Posedali jsme si kolem stolu, vzpomínali a prohlíželi si turistické suvenýry, fotografie a odpočívali. Martin mi kromě jantarového panáka nalil i sklenici mléčného nápoje. Já tak poprvé ochutnal žinčicu.
