Zhruba šest týdnů před odjezdem u nás plánování jelo na plné obrátky. Studovali jsme průvodce a cestopisy a vybírali kudy jet. Sháněli jsme dálniční známky, znamenali si pumpy s výhodnou cenou paliva, sepisovali předběžné finanční výdaje. Protože jsme pojali dovolenou po "čecháčkovsku" nemohli jsme zapomenout na nákupní seznam se špagetami, paštikou, konzervami a dalšími trvanlivými potravinami. Bohužel k setkání s X a Y před odjezdem nedošlo. Nenašli jsme čas.

Balení se nijak nelišilo od nedávného pakování pod stan. Jen chyběl stan. Nicméně na lehko jsme nejeli a skládání věcí do kufru bylo oříškem. V půl deváté večer, po lehkém odpočinku obou řidičů, jsme vyrazili s mojí maličkostí za volantem. Holky byly s náročností cesty seznámeny a slíbily nám maximální pochopení a toleranci. Celkovou dobu jízdy nám navigace spočítala na 12 hodin. Jízda po prázdných ulicích byla pohodlná a příjemná. Po hodině jízdy jsme se s Luckou vystřídali. Přesný harmonogram jízd jsme neměli a spolupracovali čistě na dohodě.

Při přestávce, která se odehrála na šedesátém kilometru D1 jsme ještě načerpali nádrž hezky za Koruny (za 38,50), odskočili si a na přední sklo nalepili Rakouskou dálniční známku. Julinka tohle mezipřistání prospala. Lucka, která od té chvíle šoférovala s volnou cestou štěstí neměla a před Brnem se jí před nárazník postavila kolona. Překonání rozkopané cesty nám dobu jízdy prodloužilo zhruba o 20 minut. Pokud bychom to ale vyřešili jako někteří, kteří na stojící vozidla nebrali ohled a řítili se na kraji odstavného pruhu, škrtajíce skoro svodidla bočním zrcátkem, nemeškali bychom.

Česká republika - Rakousko

První státní hranice jsme překonávali až v sobotu a rázem se ocitli na jiné kvalitě dálnice v jiném režimu provozu. Asfalt manželka hltala až do půl druhé ráno, kdy jsme opět zastavili u jedné z pump. Holkám, které jsme pro jistotu vzbudili, jsme ukázali cizojazyčné cedule a nechali protáhnout. To samé jsme provedli i my s tím, že já jsem do sebe ještě natlačil řízek a usadil se za volant. Jako věrného pomocníka si přivolal k ruce energeťák. Krásu Vídeňského okruhu ponechala Lucka raději mě. Díky navigaci a bedlivému mžourání po informačních cedulích (Lucka) jsme skrz hlavní město Rakouska projeli jako nůž tři hodiny vyndaným máslem. Dopředu jsem byl upozorněn, že se u jihozápadních sousedů jezdí zásadně vpravo. Bohužel jsem ani tak neudržel vozidlo vždy na správném konci a jednou byl kvalitně vyblikán a vytrouben.

Rakousko - Slovinsko

Nepřetržitá a bezproblémová jízda za poslechu českých interpretů a popíjení energetického nápoje.

Slovinsko - Chorvatsko

Vstoupili jsme do cílové destinace a já v duchu slavil, že už tam skoro jsme. Ale úvaha byla naprosto chybná. Dost silnou únavu jsem cítil, nicméně stále ubíhající cesta mě držela v pozoru. Krize přišla v koloně, do které jsme se dostali kolem 5:45. Jen jsme popojížděli a já poprosil manželku o výměnu (při stání). Více než reálné mi připadalo, že i když se couráme, naberu nárazník auta před námi. Lucka mi vyhověla, já se schoulil pod deku a téměř okamžitě usnul. Lucka opět slízla kyselou smetanu a nohu měla hlavně na brzdovém pedálu. Blížila se první z mýtných bran a na tu jsme si museli počkat. Uplynulo 45 minut a vzdálenost do cíle byla zmenšena sotva o pár kilometrů. Já jsem se probral po dvou hodinách a přidal se k ostatním bdícím. Vyhlížet moře nemělo smysl. Stáli jsme stále v koloně hluboko ve vnitrozemí. Na odpočívadle jsme lehce posvačili, doplnili do flašek pití a protáhli se. Holky stále ještě nepronesly jediný náznak otrávenosti z jízdy.

V půl jedenácté jsme se znovu vyměnili. Krajina se změnila, počasí se změnilo, nápisy se změnily, ale kolony zůstávaly. Dcerkám Lucka jejich dlouhou chvilku krátila hraním her, ukazováním přírodních krás a plánováním dnešního dne. Na mobilu pípla první zpráva od Jindry, který se svou skupinou v pořádku přistál na letišti v Zadaru. Nejprve jsme se chystali s nimi setkat právě v tomto městě, ale ploužení dávalo jasný vzkaz, že se tam dostavíme v jiný, než plánovaný čas. Dohodli jsme se tedy na potkání u ubytování.

Opustili jsme jeden placený dálniční úsek a vjeli do druhého. Průměrná rychlost se pohybovala mezi 30 - 40 km/h a já nekompromisně (jako jediný na palubě) ztratil zábrany a nadával na Chorvatsko, Chorvaty a cokoliv, co je s tímto krajem spojené. Naprosto nechápavě jsem četl informaci na navigaci. Ta podávala zprávu o nutných šedesáti minutách do cíle a přitom změřila vzdálenost na pouhých 25 kilometrů. Cílová destinace nesla příznačný název Vir. Bohužel se ani o metr, ani o minutu nespletla. Po nekonečných sedmnácti hodinách jsme v 13:30 dorazili na odstavnou plochu (zřejmě parkoviště) u jednopatrového domu . Ještě teď musím smeknout před dcerkami, které za celou dobu nevznesly jediný protest.

Vylezli jsme do parného podnebí a gratulovali si k přežití. Vydali jsme se hledat apartmán podle obrázku a hlavně domorodce, který by nám otevřel a ubytoval nás. Obsah lednice, který přestal býti kvůli zastavenému motoru auta chlazen jsme chtěli co nejrychleji umístit do náhradního domova. Skutečně po pár minutách se nám podařilo nalézt staršího muže, který se prohlásil za majitele domu před kterým jsme stáli a byl připraven nám předat klíče. Nastala lingvistická hra. Proběhla česko-anglicko-německo-chorvatská konverzace, doplněná dost často o nonverbální výrazy která nám odhalila několik zádrhelů.

Prezentace dvou apartmánů proběhlo bez závad. Jeden byl umístěn v prvním patře, druhý v přízemí. Někde byly čtyři postele, někde čtyři a půl. Horní měl terasu s vyhlídkou na moře, spodní jen tři schody ke vstupním dveřím. Domorodec na nás vybalil sadu požadavků. Odevzdání osobních dokladů nebylo těžké. Ale nebyli jsme schopni nadiktovat mu číslo objednávky. To věděl Jindra, který se tou dobou nacházel neznámo kde. Pak potřeboval vědět, který z bytů si vezmeme. To jsme taky nebyli schopni určit a potřebovali Jindru. Ale stále nebylo zle. Na všechno nám pán zatím odpovídal "no problem". Pak vyložil nejtěžší kalibr. Do ruky vzal kalkulačku, něco do ní nacvakal a cifru nám ukázal. Druhou ruku nastavil na příjem bankovek. Již tak zpocený jsem se orosil a nejsložitější větou, kterou jsem kdy poskládal, jsem mu vysvětlil, že platba měla proběhnout bezhotovostně, navíc přes Jindru a my takový balík u sebe nemáme. Majitel po mě hodil nechápavý výraz a tentokrát již nepronesl "no problem".

Lucka volala přítele na telefonu a Jindrovi, který se stále nacházel v Zadaru, celou situaci popsala. Jak se dalo předpokládat, nic z toho nešlo vyřešit na dálku. Vrátili jsme se ke spokojeně odpočívajícímu chorvatovi a rukama-nohama (slovně to nemělo cenu) naznačili, že prachy mu nedáme, kde budeme bydlet nevíme, ale počastujeme ho vděčností, pokud se dostaví za půl hodiny. Usmál se, pronesl klasické "no problem" a odkráčel směrem k moři.

Než se vedle našeho auta zastavilo jiné s Chorvatskou značkou a z něj vyskákali naši přátelé, naskládali jsme to nejnutnější do přízemního apartmánu. Přivítali jsme se, seznámili a barvitě vylíčili trnitou cestu a předali záludnosti, kterým jsme byli následně vystaveni. Pro každý bod na seznamu jsme nalezli východisko. Ubytovali jsme se v přízemním apartmánu. Peníze mistrovi předáme v následujících dnech, až někde vybereme. Potraviny se spokojeně povalovaly v místní lednici a já vyhrál spaní na rozkládacím gauči v obýváku.

Svůj středoevropský outfit jsme změnili na přímořský, nasvačili se a upalovali pozdravit moře. Malá zátoka se nacházela jen pár desítek metrů od nás. Děti během okamžiku vytvořily hlouček a užívaly si vody. Jediným negativním zjištěním ratolestí bylo, že voda je (stále) slaná. V cákání, skákání a všemožném blbnutí tento fyzikální fakt nepřekážel. My dospělí jsme se kochali pohledem na azurové moře, slunečními paprsky a začátku dovolené. Terezce se bohužel podařilo při posledním koupání rozbít si koleno. To jsme ošetřili slibem večerní procházky spojené s koupí zmrzliny.

Po večeři jsme se šli projít kolem pobřeží a pochutnali si na první kopečkové zmrzlině (navíc slíbené). A protože na nás pomalu ale jistě doléhala cestovní únava, v půl desáté večer jsme se vrátili, holkám přečetli krátkou pohádku a šli spát. Byl to hodně dlouhý den, ale naplněný spoustou zážitků.

Další scénu, kterou jsem vnímal bylo ťapkání malých Terezčiných nožiček, když pomáhala mamince s přípravou snídaně. Zanedlouho jsem obdržel misku s jogurtem a ovocem a výtečně jsem si pochutnal. Tělem se mi prohnala vlna energie a i já se zvedl z postele a začal fungovat (jako chodit a komunikovat). Po snídani jsme se spojili se spolubydlícími a dohodli se na dopolední návštěvě moře. Vybavili jsme plážovou tašku krémy, ručníky, pitím a nafukovacími věcmi a přesunuli se na pláž. Jindru jsme nalezli ve stínu malého stromku. Deky jsme rozložili nedaleko a utíkali se smočit. V jinak kamenité pláži jsme nalezli několik pískových "ostrůvků". Děti lovily mušle, dospělí proplouvali kolem nich.

K obědu jsme dojedli sekanou a během následné siesty ukázali dětem "Krycí jména". Netrvalo dlouho a na verandě se odehrálo několik velmi povedených partií. Hra měla úspěch. Odpoledne jsme zajeli do města Zadar. Vozidla jsme zanechali na parkovišti nákupního střediska. Obchod byl sice zavřený, ale garáže přístupné. V atriu střediska jsme nalezli bankomat a měli tak možnost pořídit si hotovost ke splacení dluhu, který u pana majitele přetrvával. I když všechny ATM mašiny jsou stejné, u cizokrajného jsme si dávali daleko větší pozor na to, co mačkáme. S kalkulačkou v ruce jsme počítali, dle jakého kurzu nám stroj poskytne místní měnu. A při pohled na výsledek vyvalili oči. Byla to hrůza. Shodli jsme se na to, že budeme raději stále za dlužníky, než narvat do chřtánu finanční instituce pořádný balík.

Pod Jindrovou taktovkou jsme namířili na průzkum města. Jelikož se dříve na těchto místech nacházel, byl nám průvodcem. Následovali jsme ho skrz obrovské přístaviště až ke vstupu do zátoky. Kromě dvojice majáků jsme mohli obdivovat široširé moře. Na velmi pěkné promenádě jsme objevili model sluneční soustavy. A od té to bylo jen kousek k mořským varhanám. Tam jsme přírodním hudebníkům několik minut poslechu věnovali, ale ztratili Julinku. S prstem na spoušti (fotoaparátu) kvaltovala ulovit co nejvíce krás a zapomněla si nás hlídat. Naštěstí Zadarské nábřeží nebylo tak velké, abychom dceru nenašli.

Od kraje města jsme se pustili do centra a objevili se v historické centru. Náměstí s vyleštěným chodníkem nabízelo v jednom rohu Arcibiskupský palác, hned vedle katolický kostel a katedrálu svaté Anežky s věží. Pro nás dospělé to byla pastva pro oko, dětem přišel více zajímavý stánek se zmrzlinou. Zmrzlina pochopitelně byla. Další minuty naší návštěvy jsme věnovali zkoumání nedalekého bankomatu. Peripetie s přepočítáváním se opakovaly, tentokrát jsme však byli s poplatky a směnou spokojeni a bankovky ze zařízení vyloudili. Sláva, měli jsme na zaplacení.

Maminka hledala ještě obchod kvůli pití a magnetkám. Bohužel jsme zjistili, že název města nemá s cenami pranic společného. Muselo se platit. Zadara nic nebylo. Než jsme se vydali zpět k autu, rozhodli jsme se v neúplné skupině vystoupat na vrchol věže a porozhlédnout se do okolí. Jindrovi děti šly komplet, slečna Y také, já jsem šel jen s Julinkou. Terezku totiž děsily zvony, které se na věži nalézaly a maminka zůstala dole s paní X.

Rychle jsme prolétli Lidl (naprosto stejný jako u nás) a na ubytování přijeli v 21:45.

Z krátkého smočení se stala dopolední návštěva pláže. Ypsilonka objevila mořskou okurku, naložila jí do kyblíku a hledala jí náhradní domov. Janička s Honzíkem a samozřejmě naše dvě cácory museli tomuto stěhování asistovat. Kolem jedenácté, kdy jsme se vrátili, jsme se pustili do přípravy svačiny a přebalování na výlet. S Luckou jsme byli dokonale sehraní a připraveni jsme byli v několika minutách. Druhá část skupiny však stále nikde. Vypustili jsme naše dvě špionky a poslali je do prvního patra. Ty se za chvilku vrátily s aktualizací harmonogramu. Nahoře probíhá oběd a odjíždět se bude poté.

Slunce se usídlilo na nejvyšším bodě oblohy, teploty dosahovaly celkem nesnesitelných hodnot a my jsme vyrazili do jednoho kouta ostrova Vir. Kromě hezké pláže se nedaleko nacházela i benátská pevnost Kastelina. Cesta z pláže na tvrz byla sice hodně dobrodružná a plná nástrah (v podobě pastí pod papírovými ubrousky), ale historický objekt stál za prozkoumání. Z pevnosti byl totiž přímý vstup do moře a některá místa byla přístupná pouze z vody. Jakmile jsme památku důkladně prolezli, vrátili jsme se na pláž a pod vzrostlými stromy vyskládali své deky. První vteřiny trávené ve vodě přinesli z úst dětí zajímavé poznání. Moře je zde slanější a teplejší než u nás. Náplň pobytu nad a pod hladinou se průběžně měnila. Od náhodného blbnutí a potápění, přes pirátskou bitvu se stříkacími pistolkami, míčové mače až k finálnímu vědeckému průzkumu mořského dna. Holkám (všem) se podařilo objevit kraba ve dvou variantách. Nejprve přinesly torzo bez důkazů života, pak objevily i živou variantu. A vrcholem byl nález mořského šneka.

Téměř nepřetržitý pobyt ve vlnách maskoval působení sluníčka a dle červených skvrn na těle jsme zjistili, že jsme drobet chycení. A to i přes to, že jsme se pořád patlali všemi faktory, které se nacházely v plážové tašce. Při přemýšlení nad činností zbytku dne bylo všemi radostně přijato, že bychom mohli večer grilovat. Jindra totiž zjistil, že uhelné zařízení schované pod schody je nám plně k dispozici. Zabalili jsme deky, rozloučili se s pláží a jeli domů. Trošku obtížné vyjevilo se shánění dřeva. Rvát od sousedů okrasné keře se nám zdálo neslušné a jiné dřeviny poblíž nebyly. Na výrobu třísek padla násada od lopaty a trochu suchých větviček. Zadařilo se a oheň zaplápolal. Za chvilku žhnulo i uhlí a na roštu se objevily první klobásky. Pod Jindrovou obracečkou se postupně sešly dlouhé klobásy, tlusté klobásy, cuketa a mleté maso. Paní X servírovala tousty s pestem. V míse si hověl salát a několik talířků se zeleninou. Naštěstí děti, které se usadily ke stolu, stačily přírůstky dostatečně rychle zpracovávat a nevznikalo další zbytečně našpiněné nádobí. K pití se podávalo pivko. Pro dospělé pochopitelně s trochu alkoholu navíc.

Grilování spojené se zábavou nám vydrželo až do pozdně večerních hodin. Děti si vymyslely "fíkovanou", což bylo něco mezi vybíjenou a hledáním pokladů. Nejprve naplnily dva kyblíky fíků a pak je během vteřiny poházely kolem. Večer jsme zakončili procházkou k moři. Manželka vzala holky, já stativ a foťák. Po návratu jsme přečetli pohádku a šli spát.

Během polední pauzy jsem se stal nejprve dozorčím a následně kreativcem. Jen co jsme sklidili talíře, trojice dětí seběhla před naše dveře a s našimi holkami vytvořily chumel. Prvotní uspořádané hraní karet se po chvilce změnilo v rozhádanou partu a já cítil, že musím zasáhnout. Janička s Honzíkem se do sporu nezapojovala, ale naše dcerky se nekompromisně stavěly proti návrhům Ypsilonky a všechny tři se nebyly schopny dohodnout. Vstoupil jsem do doutnajícího konfliktu, zavzpomínal na doby dávno minulé a ukázal dětem hry dávno zapomenuté. Dokonce došlo i na infantilní hru na "elektřinu".

Po svačině jsme se vydali na průzkum další části poloostrova. Levou stranu jsme si prošli v minulých dne, nyní byla na řadě druhá. Nejprve jsem odhalili dva stánky se zmrzlinou, pak z asfaltu vkročili na šotolinovou cestu a nakonec se usídlili u mola. Dětská část výpravy projevila vážný zájem o svlažení nohou. U nohou pochopitelně neskončilo. Když se hladina pohupovala u kolenou, nařídila Lucka holkám, aby si sundaly šaty. Úplné namočení bylo jen otázkou času a pochopitelně k tomu došlo. Při zpáteční cestě jsme si opatřili zmrzlinu a v koupání pokračovali na naší pláži.

Večerní program odhalil dětem karetní hru "Šest bere" (alias krávy) a vzbudil v nich naprosté nadšení. Pro velký úspěch byla poslední hra několikrát opakována. Než jsme se odebrali do hajan, do tmy nás vyhnal vichr, který se proháněl ulicemi. Z úchvatných nočních fotek rozbouřeného moře nakonec nic nebylo, ale za pokus to stálo.

Následující den, tedy středu, jsme taktéž věnovali koupání. Tentokrát jsme si den uspořádali trochu akčně, navíc s kapkou historie a výzvou nakonec. Dopoledne, hodinu před polednem, jsme odjeli na Nin. Jedná se o město, které je situováno na něčem mezi ostrovem a poloostrovem, navíc v zátoce. Záleží jen na úhlu pohledu. Prošli jsme si město s nádherným historickým centrem. Obdivovat jsme museli jak nádherný kamenný most (ale Písek je top), pozůstatky pevnostních zdí, románský kostel i zbytky původních římských staveb. I když z chrámu byl jen jeden sloup, byla to nádhera. Navíc si holky konečně vybraly suvenýr, který jsme s manželkou nepovažovali za vyhozené finance (vybraly si letní šaty).

Kulturně nabití jsme odcestovali na písčitou Královninu pláž. Tedy s malou mezi-zastávkou na zakoupení oběda. U kasy Jindra zjistil, že v těchto zeměpisných končinách je naprosto normální nevrátit za útratu přesně, aniž by o tom dotyčná obsluha pokladny jakkoliv informovala. I příjezd na pláž byl celkem šokující. U přírodní brány stály dvě holčiny, které nás informovaly o nutnosti zaplacení pěti EUR za parkování. Následně na desetieurovku vrátily v šušních. Parkovací místa nebyla nijak vyznačena. Takže jsme vybrali plácek zastíněný porostem (borovicemi) a s milimetrovou přesností zaparkovali auta za sebe.

Schovaní za vozidly, krytí ve stínu jsme se naobědvali. Dospělí sedící v kufrech, děti rozprostření na dece dokonale vykreslovali atmosféru pikniku. Stejná skrýš nám posloužila i pro převlékací manévry. Pak jsme byli připraveni vyrazit na pláž. Cestou ze svahu (parkoviště bylo na kopci) Jindra hledal volné slunečníky, pod kterými bychom se mohli uvelebit. Leč pohled na osuškami ověšené lehátka jasně hovořily, že hledá marně. Našli jsme si tedy volný kousek písku, obsadili jej a vnořili se do vody. Vlastně o vnořením se moc nedalo mluvit, protože ve vzdálenosti deset metrů od břehu byla voda po kotníky, ke kolenům se voda vyšplhala v padesáti metrech. Plavba tedy moc možná nebyla. Na druhou stranu měl velmi malý sklon přínos pro děti. Na obrovské ploše mohly lovit poklady dna. Pláž totiž byla písčitá se spoustou mušliček. Stačilo několik minut a maminka měla plnou hrst nálezů.

Kromě krásného koupání nabízela tato část ostrova Nin jednu specifickou atrakci. Naleziště léčivého (peloidního) bahna. Jeho hojné aplikování nešlo přehlédnout, neboť tu a tam kolem nás prošel úplně černý člověk (tohle není rasizmus) z kterého bahno ještě odkapávalo. I my jsme tedy vkročili do široké vodní plochy na jejíž druhém konci vznikali bahňáčci. První kroky nepřekvapily, ale pak se u mě začal zážitek nekompromisně kazit. Bahno bylo husté, mastné a nijak nevonělo. S každým krokem jsem se bořil do větší hloubky a začal ztrácet kontrolu nad svými pantoflemi. Stál jsem zhruba v půlce pole a podlehl panice, zuřivosti a zoufalství. Chtěl jsem okamžitě pryč. Ale úprk nebyl v mých silách. Musel jsem se prošlapat až do samotného konce.

Zatímco já jsem se na konci odmítl hmoty, která mi ulpěla na nohou jen dotknout, našlo se několik odvážlivců, kteří své zdraví vzali do vlastních rukou. Terezka si pomatlala skoro celé tělo až po krk a paní X s Ypsilonkou se natřely komplet. Od hlavy až k patě. Janička to vzala spoře. Jen po kolena.

Po břehu jsme se vrátili zpět k našim plážovým pozicím a provedli očistu. Bohužel jsme zjistili na Terezčiných plavkách, že bahno sice léčí lidskou pokožku, ale k látce moc šetrné není. Jinak zářivá látka byla zašedlá a typický odér se také nechtěl pustit. Poprat se s tím bude muset nejspíše pračka.

Abychom splnili dohodu, kterou jsme si na začátku dovolené dali, pustili jsme se do stavění hradu. Společnými silami jsme vystavěli pevnost hodnou velkých panovníků, která by asi odolala i nájezdu rytířů. Bohužel vydržela jen několik minut a pak se zhroutila hlavní věž. Rozloučili jsme se s mořem, pláží i bahnem a vrátili se k autům. Převlékli se a odjeli každý jiným směrem. Jindra s Xkou jeli na nákup, my jsme si to nasměřovali domů. Přenášení věcí, kterých bylo v autě zase dost, jsme si ulehčili přímou cestou přes zídku. Mělo to sice za následek několik odřenin, ale důležitá byla časová a silová úspora.

Když jsme po večeři přemýšleli nad společným programem, vyvstala myšlenka, že bychom se šli jen projít k moři s možností nalézt krámky pro zakoupení suvenýrů. Jen těch pár desítek metrů (plus minut). Právě z toho důvodu jsem doma zanechal pantofle (měl jsem nárt rozedřený od bot) a šel na boso. Ale běda. U pláže jsme se otočili doleva a vydali se "jen kousek". Prvních 100 metrů mi nepřipadalo nějak náročných, navíc je to zdravé. Po dalších sto metrech mě začala pálit chodidla a po půl kiláku mi to bylo jedno. Nevnímal jsem ani bolest, ani naprosto černé nohy. Kolonu jsem zastavit nemohl, protože jsem byl na jejím konci a vůdce (Lucka) oproti mě kvaltovala. Ale musím říct, že procházka byla hezká, romantická a přinesla mi spousta možností k pořizování nočních snímků. Za půl druhého kilometru jsem dorazili do oblasti, kde to stále žilo (Plaza Lucica). Tam jsme se posadili na kameninovou zídku mola, vychutnávali výplod repráků nedalekého baru a zmrzlinu. Přístaviště mělo své kouzlo. Zahalené tmou, osvětlené jen lehce pouličními lampami, na hladině se pohupující bárky a jedna ponorka (jak jinak nazvat veslici pod vodou).

Stejná štreka nás pochopitelně čekala i zpátky. Doma jsem si pořádně vydrhnul nohy a namazal je krémem (což byla pro mě potupa). Ale měl jsem daleko větší štěstí než Honzík, který si botky sundal jen na chvíli a po návratu musel podstoupit operaci kvůli uvízlému kamínku v noze.

Přes oběd jsme si zalezli na terasu, kde se pořádaly karbanické turnaje. V krávách, Unu a žolíkách. Když zábava a nadšení ze hry začalo pomalu upadat, smočili jsme se. Nakonec jsme přeci jen skončili na naší terase, která se proměnila ve výtvarný ateliér. Po stole a na zemi se povalovaly pastelky a každé z dítek bylo naplno zabořeno do svého obrázku. Vzniklá díla byla hodna mezinárodní výstavy, leč v našich podmínkách byly děti odměněny pouze pochvalou a slovem uznání.

V osm hodin večer jsme skupinově vyrazili za sklánějícím se sluncem (vybaveni kornoutkovou dobrotou). Opět vybaven stativem a fotoaparátem jsem se chopil poslední příležitosti zachytit krásu moře na konci dne. Plánování se ujala Lucka, která zjistila čas kdy se slunce dotkne horizontu a zorganizovala odchod. Víc než těšením na ten správný okamžik jsem zbylý čas prozoufal nad kajakářem, který mi neustále jezdil do záběru. Jeho síle, s kterou bojoval proti vlnám odnášejícím ho pryč, musím smeknout. Západ nastal ve 20:43 a za to čekání to stálo. Vzájemnou společnost jsme si prodloužili ještě procházkou kolem bloku, spojenou s pořízením suvenýrů. Krámek, ve kterém jsme zakoupili spousta drobností nezapadal do lokace. Na rozdíl od jiných prodejen neobrala obsluha nás, ale my dlužili jim. I když šlo o pouhé EURo, budem na tento akt přátelství a pochopení dlouho vzpomínat.

Pod schody nastal velký smutek (doplněný pár slzami). Bylo na čase se s našimi přáteli, spoludovolenkáři, spoluhráči, spolubydlícími, spolusedícími a hlavně skvělými parťáky, s kterými jsme mohli trávit dovolenou rozloučit. Paní X (slavící svátek 21. února) a slečna Y (mající jmeniny 19. října), Janička, Honzík a Jindra museli apartmán brzy ráno opustit, aby stihli včas odletět do Prahy. Nás tak časný budíček nečekal. Popřáli jsme si šťastnou cestu, dobrou noc, několikrát se objali a slíbili si brzké shledání. Po rozloučení nám ještě Jindra přinesl tašku na odvoz a znovu jsme si popřáli dobrou noc. No a pak přišel ještě jednou pro fusekle. A zase jsme si popřáli. A pak už nepřišel.

I když jsem zaslechl nad ránem tichoučké šramocení, nezvedl jsem ani hlavu. Jen jsem doufal, že nikdo nezaspal a celé vypravování proběhlo v pořádku. My jsme se dosytosti vyspali. Přeci jen, všechny nás čekala dlouhá, předlouhá cesta. Po snídani, během níž jsme nalezli na sušáku těstoviny, jsme se pustili do balení, uklízení a kontrolování všech šuplíků, skříněk a zákoutí. Pan domácí se potuloval kolem a letmo načuhoval, jestli se chystáme k odjezdu. Neříkal nic, ale na jeho tváři tentokrát nebyl jeho obvyklý výraz "no problem". Odpadky jsme poctivě rozdělili na plasty, papíry a ostatní neupotřebitelný materiál. A na radu pana majitele jsme všechny tři odpadkové pytle hodili do stejné popelnice. Tady se to neřeší.

Abychom nemuseli přenášet nespočet zavazadel přes půl obce, uchýlil jsem se k rebélii a zaparkoval v boční uličce a hodil to na blikačky. Tím ji nekompromisně ucpal. Naštěstí se nepokoušel nikdo projet a my nebyli urgováni. Kufr jsme zaskládali do poslední škvírečky, odevzdali klíče, auto hodili zase na parkoviště a šli se rozloučit s mořem. Rozhodně si po těch společných dnech zasloužil důstojný rozchod. Naposledy jsme pohladili hladinu, zamávali a kolem desáté zabouchli dveře a vydali se na cestu domů.

Abychom si zajistili nějaké potraviny, zastavili jsme se v místním obchodě na drobný nákup. Že se z toho stane pětačtyřicetiminutová zastávka jsme rozhodně netušili. Před každou z dvou fungujících pokladen byla nehorázná fronta, na kterou obsluha moc nereagovala. V naší řadě paní pokladní s každým prohodila pár slov, každou položku nákupu důkladně ohmatala a při vracení peněz nijak nespěchala. Ovšem úhrada kartou nepřinesla žádné zrychlení. Tam si zase dávala načas s mačkáním čudlíků. Trochu jsme se báli, že pečivo, které jsme si zakoupili ztvrdne, než zaplatíme.

Nakonec jsme se ke kase prostáli i když s hodně velkým sebezapřením. Na naše otrávené obličeje paní pokladní nereagovala a abychom si přišli na své, nevrátila nám. Nehodlali jsme se nijak ozývat a zdržovat se tu ani vteřinu. A kdoví, za jak dlouho by dorazil například pan šéf.

Tady přichází čas na poděkování mému kamarádovi Robovi, s kterým jsem cestu do Chorvatska několikrát konzultoval. Upozornil nás, že se máme držet na mýtných branách ukazatelů s kartou a hlavně si dát pozor na sjezd dva kilometry před jednou z mýtných bran. Časová úspora by se dala měřit jistě v hodinách. Takže Robo, mnohokrát Ti děkujeme. Velkých kolon jsme se nedočkali, cesta byla plynulá a utíkala velmi hezky. Před koncem Chorvatska jsme ještě natankovali do plných a pod plynem upalovali na sever.

Ve Slovinsku se začalo kazit počasí, které následně (v 18 hodin) přešlo v brutální slejvák. Stěrače kmitaly na maximum a stejně nestíhaly. Nebudu zastírat, bál jsem se a jel velmi opatrně. Obloha se nad námi smilovala až v Rakousku, kdy vylezlo sluníčko. Toho jsme využili, zastavili na jednom odpočívadle a nasvačili se. Všichni jsme se těšili domů a počítali kilometry. V té samé krajině nám Julinka zahlásila, že potřebuje vykonat potřebu. Zoufalství, které dávala najevo, bylo důkazem akutnosti. Sjel jsem tedy mezi fabriky a Julinka u sousedů vytvořila za plotem hroudu za kterou by se ani sloní mládě stydět nemuselo.

Tři minuty před devátou jsme holkám oznámili, že jsme konečně v naší krásně zemi. Přijeli jsme od Mikulova a rána, která se hned po přejezdu hranic ozvala nebyla ničím, než proslulým kamenem padnoucím z našich srdcí. Hlad jsme utišili v rychlém občerstvení KáFéCé - u fousáče. Holkám jsme se za tuto alternativu několikrát omluvili a ujistili je, že předložená strava je spíše za trest. I když trest si v žádném případě nezasloužily, protože byly stejně hodné, jako při cestě tam. Následně holky usnuly a spánek jim vydržel až do poslední zastávky. Lucka si se mnou neustále povídala a dávala na mě pozor, abych ani očko nezamhouřil. I díky tomu jsme dvacet minut před jednou hodinou ranní zaparkovali před domem.

Děkovali jsme sobě, děkovali jsme autu a děkovali jsme všem svatým.