Projekt písemného a obrazového projevu mé maličkosti s cílem dokumentace událostí, setkání a akcí, přibarvený notnou dávkou nadsázky.
Dobré ráno návštěvníku, vítej zpět
Pokud nemáte účet a chcete jej vytvořit, anebo chcete být informováni o nových článcích a galeriích, proveďte registraci.
Pochopitelně jsem si nedělal iluze o tom, že by někoho moje dlouhotrvající zvonění a můj dupot nechal spát. Když jsem se vrátil k posteli, Zdenda s Mírou jevili známky života. Vrtěli se a pronášeli narážky na bezohledný budíček. Honzu jsem za zavřenými dveřmi kuchyně, kde spal, nespatřil. Ale i on mi později potvrdil, že se mi podařilo ho vzbudit. S ohledem na tak brzkou hodinu a bez nutnosti připravovat snídani a svačinu jsem si ještě chvilku poležel. A poté co se Zdenda zvedl, jsem ho následoval (ale až po chvilce). Přemýšleli jsme, co budeme snídat. Já jsem argumentoval, že na kuchyňské lince odpočívá skoro celý bochník chleba a v lednici máslo, ale Zdenda kontroval, že by si dal makový závin. A s tím se nedalo nesouhlasit.
Jedním z nápadů, jak bychom mohli společně trávit den bez dcer, byla návštěva Karlovarského filmového festivalu. Celá idea vznikla během pár minut zcela spontánně a oběma se nám tak líbila, že jsme se jí rozhodli uskutečnit. I k...
Nadmíru měkoučká a houpavá lože způsobila během mého spánku jisté trable. Pokaždé, když jsem se otáčel, jsem uvedl svoje tělo do vibrací a vzbudil se. Přičemž jsem potmě kontroloval, kde že to vlastně jsem. Bál jsem se, jestl...
Oblast Vysočiny není naší rodinou nijak hojně navštěvovaná. Ne snad, že by nabízela málo zajímavých míst. Ale existuje množství lokací, které mají v našem pomyslném seznamu vyšší prioritu. Nicméně nadešel čas, abychom kraj...
Nařízené homeoffice (ano, je nám zakázáno celý týden chodit do práce) přinesly kromě velkého pohodlí i jednu smutnou věc. Nevídáme se společně tak často jako dříve. A pokud se přeci jen potkáme, času na čaj a nepracovní popo...
Naši malí rodinní příslušníci s námi jsou již rok (přesněji rok a měsíc). Za tu dobu nám drobečci povyrostli a jsou na pětinásobku původní hmotnosti. A nějaký ten centimetr v pase taky přibrali. Snad se to dá považovat za důk...

V prvním měsíci života toho dokáže málokdo stihnout. Objevil jsem se na světě, brečel, jedl a... no to třetí.

Začal jsem lézt, poprvé si sednul, vylezl mi první zub, udělal jsem první krok. Od hekání jsem přes žvatlání přešel k existujícím slovům. A chodil do jeslí.

Podle odborníků nastává erupce dočasného chrupu. Co to znamená nevím, ale já chodil do školky, kde se začaly projevovat moje sklony k potížím a zlobení.

Základní školou jsem plynule proplul. I když u mě nastoupila puberta.

Středoškolská léta, začal jsem bydlet sám a v rámci možností se staral o sebe. Proběhl pokus o vysokou školu, navštěvoval jsem brigády a na rok se oblékl do uniformy.

Poté, co jsem nastoupil do prvního zaměstnání, stal jsem se konečně samostatně výdělečným. Z úředníčka jsem se stal ajťákem.

Pohlcen pracovním režimem, pozbyl jsem trochu volného času. Dost ho zbylo ale proto, abych se stačil jsem oženit. A manželství nám dalo dvě krásné dcery.

I když si to člověk nechce přiznat, vstoupil jsem do poslední (ale snad stále zábavné) etapy života. Zatím stále čekám, až se dostaví moudrost a vážnost.