Aktuálně
Jak Chlapi otevírali druhou dekádu - Když za to Chlapi zaberou (1. díl)
Když jsme začali plánovat druhou dekádu Chlapské jízdy, obával jsem se, že se něco pokazí anebo nevyjde a my se nesejdeme. Taky překonání magické desítky mě strašilo v tom, jestli budeme ještě pokračovat. Ale obavy se nakonec ukázaly více než zbytečné a další čtyřdenní pařba se nesla ve stejném duchu jako ty minulé. I když vlastně ne. Je vidět, že jsme rok od roku nespoutanější, zábavnější (a hlučnější). Čas odpočinku držíme na nejnutnějším minimu a od pochybných masových placek v žemli jsme přešli k hodování. Při hledání vhodného ubytování jsme zanechali laťku stejně vysoko. Ubytování v samostatné chalupě v příjemném kraji a venkovní posezení s grilem. Jo a každý vlastní postel. Milda vyhledal několik objektů, které stály za úvahu, ale nakonec jsme rezervovali Chalupu Pod Lípou v obci Malonty. Ta se nachází na rozhraní Novohradských hor a Šumavy.
Šlap-šlap Slapy
Je tomu s rozdílem pár dnů sedm let, co se většina členů RB týmu (vývoje) sešla u jedné ze zákrut Slapské přehrady. Přes dlouhotrvající náročnou nemoc celého světa a nekonečných omezení jsem se dočkal dalšího pokračování. Šéfové, jejich šéfové i šéfové těch šéfů se shodli, že skvělým způsobem by bylo uspořádat akci, na kterém bychom se potkali neoficiálně a mimopracovně. Poslední dva roky byly osobní setkání výhradně pracovní, pokud nepočítám půl hodiny trávených u stolu nad talířem. Místem pořádání veselí byl znovu zvolen Resort beach Nová Živohošť.
Béééé, anebo jak jsme přes plot vyplazovali jazyky
Potvrzená registrace na další ročník Military Death March by jistě byla obdivuhodná, kdyby se v ní neuváděla délka trasy 12 km. Tentokrát bylo hlavním smyslem, kromě uctění památky obětí, uskutečnění rodinného setkání a trochu prověřit odolnost našich ratolestí v oblasti fyzické námahy. Protažení nožek jim rozhodně nemohlo uškodit a nikdo nepochyboval o tom, že by vzdálenost neměla překonat ani nejmenší Verunka. A kdyby nožičky už bolely moc, každý chlap se rád promění v koníka (když je dost často považován za jiné hospodářské zvíře). Zbylý čas víkendu, nenaplněný pochodováním, jsme chtěli věnovat kultuře, anebo prohlídkou okolí. Původním plánem bylo setrvání pod stanem od pátku do neděle. Bohužel počasí tomuto nápadu nebylo nakloněno a již při odjezdu z Prahy pršelo. A předpověď tento stav do budoucna neměnila.
Jak jsme vyšlapali Milešovku s důchodkyní Kateřinou
Poté, co jsem si vyzkoušel noční pochodování a zjistil, že manželka je natolik benevolentní a povolí mi odpočinek i přes to, že slibuji svou sobotní bdělost, byl jsem velmi rád že přišla další pozvánka. Tentokrát byla cílem královna Českého Středohoří hora Milešovka. Než jsem dočetl až dokonce, byl jsem skálopevně přesvědčen že foťák na noční toulky s sebou už nikdy nepotáhnu. Ale na tento výlet to bylo více než nutností. Radek totiž v plánu uváděl, že na vrcholu budeme moci pozorovat východ slunce. A to stojí za tu dřinu. Protože jsem na Milešovce nikdy nebyl, nevěděl jsem, co mě čeká. Ovšem od dobrých informátorů jsem zachytil zprávy, že výstup k meteorologické stanici je rasovina. A informátor se nemýlil. Z čeho jsem měl ale největší radost, že dalšími cestovateli mají být Ondra a Petr. Tedy se dá mluvit o setkání skalního gibonstva.
