Aktuálně
Jak mi byla pořád zima - Republika Khali (4. díl)
Brzy nad ránem, tedy uprostřed mého hlubokého spánku, se z venčí stanu začal ozývat intenzivní, hlasitý, melodický a přitom v našich zemích netradiční zvuk. Chvílemi jsem měl za to, že se jedná o něčí budík a majitel mobilu se nemůže probrat. A nebyl jsem sám, dokonce jednoho z obyvatel našeho stanu to tak pohoršilo, že vylétl a ne zrovna vybíravým způsobem se ohradil na neznámého, aby tu kravinu konečně utnul. Pravdou ovšem bylo, že melodie hodně připomínající modlitbu východních kultur nás měla přivítat do prvního dne naší mise. Úplně jsem zapomněl, že nejsme v Evropě, ale v republice Khali. Jen je trochu nepříjemné, že to tu vesměs ovládají znepřátelené kmeny. A vůdcem je sám nadrotmistr.
Jak mi byla pořád zima - Jak jsem se potkal se strýčkem Honzíkem (3. díl)
Nastala středa a dle detailního harmonogramu nás čekalo půldenní cvičení s akčním kódovým označením "Uncle John". Co se po nás bude chtít, co budeme dělat a na co se máme těšit nebyla sice informace podléhající utajení, ale seznámeni jsme s obsahem nebyli. I když nás pan kapitán ubezpečoval, že o hození do vody ví (nic jiného to totiž nebylo) a že máme být klidní, jistou nervozitu v nás tento stav navodil. Odkryto nám nám bylo pouze to, že budeme součástí pravidelného cvičení profíků, začleníme se mezi ně a budeme strážit strategicky významný areál. Celá rota byla rozdělena na několik týmů a ty byly rozděleny podle stanovišť. Pokrýt jsme museli KPM, zastat klasickou strážní službu, obsadit dvě pozorovací věže, vytvořit QR-tým a pak určit jednotku, která měla na starosti odstraňování výbušnin (jak se jmenovala už si nepamatuji). Třetímu družstvu, tedy našemu, byla vylosována strážní služba.
Jak mi byla pořád zima - Co dělat pod hříbečkem? (2. díl)
Ráno jsem nebyl sám, kdo mžoural z postele rozmrzele. I dalším členům našeho stanu bylo nad ránem zima. Téměř za naprostého ticha jsme se převlékli, vystrojili se k celodennímu pobytu pod otevřeným nebem a shromáždili se na nástupu. Pletené čepice na hlavách, šály kolem krku a někdy i rukavice nebyly důkazem toho, že už máme jarní období. Pod taktovkou velitelů čet jsme byli odvedeni na snídani, pak se naskládali na Tatry a objeli celý areál, abychom se ocitli hned vedle našich stanů. Ovšem mezi nimi a námi stála velká a uzamčená plechová vrata.
Jak mi byla pořád zima - Ve stanovém táboře (1. díl)
Po devítiměsíční odmlce a jednom zameškaném cvičení jsem byl znovu povolán (a zaměstnavatelem uvolněn) do služby k 263. praporu podpory. Zpod postele a nejnedostupnějšího kouta skříně jsem vytáhl boxy, setřel z nich prach a tři čtvrtě roku schovaný vojenský materiál vyskládal do úhledných komínků. Vměstnat zelené věci do batohu (i když velmi prostorného) zabralo více času, ale povedlo se a u dveří se objevil nacpaný invazák. Postavil jsem ho hned vedle čerstvě přelíznutých kanad nad nimiž visela na ramínku uniforma. V neděli jsem se snažil pohybovat co nejtišeji, abych nevzbudil holky, ale nepozorovaný odchod mi nevyšel. Než jsem zabouchl dveře, musel jsem mezi futry sušit slzičky Terezky. Dcerka nakonec objetí povolila a já vykročil vstříc dobrodružství.
