Projekt písemného a obrazového projevu mé maličkosti s cílem dokumentace událostí, setkání a akcí, přibarvený notnou dávkou nadsázky.
Přeji poklidnou noc návštěvníku, vítej zpět
Pokud nemáte účet a chcete jej vytvořit, anebo chcete být informováni o nových článcích a galeriích, proveďte registraci.
Na konci ledna se nechal Radek slyšet, že vzpomínky na poslední giboní akci pomalu ale jistě blednou a rád by uspořádal další. Nepozval nás ovšem na půlnoční zdolání vrcholu středních Čech ani k přežívání v extrémních podmínkách. Rozhodl se uspořádat v domku "kde nikdo nebydlí" klučičí odpoledne s pivkem, táborákem (kotlíkovým gulášem), promítáním kvalitního filmu na zeď a přespáním. Nemusím asi sdělovat, jaké byly ohlasy. Následující den po návrhu přislíbili účast (a to jsme ještě neměli termín) tři opičáci. Dan, Petr a Ondra. Další členové s odpovědí na sebe nenechali dlouho čekat a operace začala dostávat kabát. Poslední dubnovou sobotu jsem měl s velkým vykřičníkem poznačenou v kalendáři a neskutečně se těšil. Několik dní před akcí jsme řešili opravdu jen kosmetické nedostatky. V kolik kdo vyjede, koho vezme s sebou a kde bude nástupní zastávka. Mým úkolem bylo dostavit se s potřebným vybavením před parkoviště nákupáku, kam měl dorazit Ondra s Petrem.
A nastal nám pátek, předposlední den cvičení. Počasí nám nic milého na konec pobytu nepřichystalo, takže venku byla mlha, zima a nehezky. Sem tam mžilo. Po snídani jsme se přesunuli na střelnici s cílem zvládnout i druhou polovinu střeleb (jen připomenu, že ta první část se odehrávala v pondělí). Velmi svižně odstartovaný začátek fatálně zkrachoval na logistickém zabezpečení. Nebyly klíče a Hilux v nedohlednu. Tak jsme mrzli, nadávali, stepovali, někteří si vlezli zpět na korbu Tatry a ti chytřejší z ní ani neslezli. Po nekonečných dvaceti minutách utrpení se konečně dostavil výkoňák, odstranil řetěz z brány a vypustil nás dovnitř.
Snídaně se tentokrát nepodávala na sněhu, ale v teple jídelny. To mi umožnilo (den se oficiálně rozjížděl až po nakrmení) delší lenošení ve spacáku, které jsem více než uvítal. Z tepla pokrývky se mi opravdu nechtělo. Ve chvíli, kdy ručičky nekompromisně apelovaly na jakoukoliv vertikální aktivitu, jsem vylezl a oblékl se. V jídelně si kromě prvního denního jídla nafasoval stravu pro dnešek. Ta byla pestrá kupodivu a bylo z čeho vybírat. Já spořádal půl balení buchet. Venkovní aktivitou celé naší čety nebylo nic jiného než pěší přesun k Ruské věži (opět) tentokrát s cílem provést sabotáž a pomocí dýmovnic zničit protivníkovi zaparkované Tatry.
První polovinu dne jsme trávili nutnou, povinnou, ale naprosto nezábavnou administrativou. K dokonalému a bezchybnému průběhu cvičení bylo zapotřebí být náležitě poučeni a seznámeni s bezpečnostními, požárními a dalšími směrnicemi. Pochopitelně byl součástí osvěty i písemný test ve kterém jsme měli své zopakované znalosti ověřit. Kupodivu, nikdo se nezmýlil a všichni jsme absolvovali bez výjimky. Kromě BOZP jsme byli obeznámeni o postihu při spáchání přestupku (vojáci na červenou prostě přecházet nesmí) a trochu zmatku do mé hlavy vneslo povídání o bezpečnostních prověrkách. I přes úpornou snahu danou problematiku pochopit jsem se smířil s tím, že pokud něco nevím, je to tajné. Alespoň pro mě.
Zažít opravdu zimní vojenské cvičení jsem tu čest ještě neměl. Na Doupově, kde jsem trávil v uniformě hodně času, nebylo problém sníh potkat i v podzimních měsících. Ale byla to spíše anomálie a rozmar počasí. Moc dobře jsem si pamatoval ranní rozbřesk zářijového dne, kdy luka byla pokryta jinovatkou, já jsem se v díře marně pokoušel zahřát se třetí desítkou dřepů a plastová lahev původně naplněná vodou obsahovala led. Stejně tak mě mrazilo z fotek, které poslali spolubojovníci z minulého, tedy podzimního, cvičení. Ovšem letos poprvé jsem se hodlal dostavit dle povolávacího rozkazu na únorové cvičení. Místem určení byl vojenský újezd Hradiště, spadající právě do Doupova. A ne nadarmo se o této krajině traduje meteorologická moudrost. Na Doupově vládne buď zima, anebo zkurvená zima.
Registrací získáte vlastní účet, možnost přiřazení avatara a odpadne nutnost vyplňování kontrolního součtu u všech formulářů. Navíc se Vám budou sčítat body za aktivity.
Jakožto neregistrovaný návštěvník máte možnost být informován o novinkách na webu. Stačí vyplnit do tohoto formuláře Vaší emailovou adresu a odeslat.
Poté obdržíte do Vaší schránky odkaz, na který stačí kliknout a tím bude registrace odběru dokončená.
V prvním měsíci života toho dokáže málokdo stihnout. Objevil jsem se na světě, brečel, jedl a... no to třetí.
Začal jsem lézt, poprvé si sednul, vylezl mi první zub, udělal jsem první krok. Od hekání jsem přes žvatlání přešel k existujícím slovům. A chodil do jeslí.
Podle odborníků nastává erupce dočasného chrupu. Co to znamená nevím, ale já chodil do školky, kde se začaly projevovat moje sklony k potížím a zlobení.
Základní školou jsem plynule proplul. I když u mě nastoupila puberta.
Středoškolská léta, začal jsem bydlet sám a v rámci možností se staral o sebe. Proběhl pokus o vysokou školu, navštěvoval jsem brigády a na rok se oblékl do uniformy.
Poté, co jsem nastoupil do prvního zaměstnání, stal jsem se konečně samostatně výdělečným. Z úředníčka jsem se stal ajťákem.
Pohlcen pracovním režimem, pozbyl jsem trochu volného času. Dost ho zbylo ale proto, abych se stačil jsem oženit. A manželství nám dalo dvě krásné dcery.
Tuhle životní etapu naštěstí zatím ještě nemůžu plnit. A doufám, že tomu tak zůstane ještě hodně dlouho.