Všechny omyly však byly napraveny, Zdenda nás vrátil na správnou cestu a my se zanedlouho objevili před kýženým plůtkem. Z našeho auta se vyřítily princezny a utíkaly se přivítat s Nikolkou a Zizi. My s Luckou jsme posbírali všechny věci a s vážností dospělých jsme je následovali. Ála se Zdendou nás provedli svým vysněným zámkem, ukázali nám, kde budeme spát a kam si máme dát věci a začali plánovat první společné dobrodružství. Do tašky naskládali snad cokoliv, co se dalo použít k hraní. Mezi uchy tak skončily ping-pongové míčky, pálky k nim, několik kelímků, cvrnkací kuličky, pétanque a další propriety. I samotný nudný přechod na dětské hřiště za hospodou Na Haldě Zdenda vylepšil drobnými hrami. Chvilku jsme poskakovali po kamenech, chvilku v okolí hledali všechno možné a nakonec odhadovali zbývající počet kroků k určenému místu.
Když jsme vyskládali obsah tašky na desku jednoho ze zahradních stolků, propuklo najednou několik sportovních klání. Ála, Zdenda a Zizi házeli barevné koule na prasátko. Mladší holky chvilku pobíhali po hřišti a zkoušely všechny prolézačky, houpačky a skluzavky a my s Luckou jsme se zastavili u stolního tenisu. Společnost se znovu setkala u pivního ping-pongu. Vzhledem k absenci alkoholu (samozřejmě k nízkému věku hráček) jsme kelímky nechali prázdné, ale oddanost hraní a nasazení všech účastníků bylo ohromující. Nechybělo skandování, prožívané "Óóóch" při neúspěchu, ani neskrývané výbuchy radosti. Sportovní klání, jak se patří.
Následující hrou se na dlouhou dobu stalo "ucho - cink". Za tímto tajuplným a spíše pracovním názvem se skrývala kombinace orientačního smyslu, gymnastiky, orientálních tanců a rychlosti. Ve stručnosti to zkusím popsat. Vybraný jedinec se měl po areálu hřiště pohybovat s vlastní viditelností omezenou na nulu. Ostatní hráči se pohybovali libovolně a měli nevidomému unikat tak, aby se jich nedotkl. Ovšem oproti slepé bábě to bylo vychytanější. Slepec mohl kdykoliv během svého hledání pronést slovo "ucho" a na něj museli všichni ostatní hráči reagovat hlasitým "cink". Další takovou zbraní v rukou pátrajícího bylo heslo "ucho, zem". Pokud se v tu chvíli některý z unikajících ocital na zemi, byl automaticky vyřazen.
Je mi jasné, že textový popis není ani zdaleka tak zábavný, jako reálná hra. Ta nám totiž na několik desítek minut zkrátila čekání na oběd kopou zábavy. Polední jídlo Zdenda rezervoval na třináctou hodinu Taverně U Petřičky. Poskládat nárazově osm lidí k jednomu stolu je totiž většinou problém. Dostavili jsme se na čas a byli rychle usazeni. Tam však rychlost končila. Velmi svižně létající dvě číšnice bohužel nestíhaly odbavovat požadavky hostů. Bylo to velkou měrou množstvím zákazníků, bohužel svůj podíl na tom měla i chabá spolupráce.
Samozřejmě nebylo naším cílem poukazovat na nedostatky podniku, nicméně jsme byli časem nemilosrdně tlačeni. V nedalekých Kladrubech se totiž od 15 hodin konalo slavnostní setkání Kladruby naruby. Proto jsme jemně na svůj spěch upozornili a jídlo tak dostali v celkem rekordním čase (na místní poměry). Nutno podotknout, že jídlo bylo perfektní a čekat se vyplatilo. I s placením jsme opustili lokál včas tak, abychom se na Kladrubskou slavnost stačili dostavit s malou rezervou.
Zdenda, jakožto místní domorodec a znalec, nás nenechal tápat v hledání volného parkovacího místa. Protáhl nás spletitými uličkami a dovedl nás ke krásnému a opuštěnému místu. Zanechání vozidel nebylo stoprocentně čisté, ale riskli jsme to. Jak jsme se blížili k areálu, počet lidí narůstal a dalo se tušit, že akce není nic neznámého a malého. Vytyčená parkoviště byla nacpaná k prasknutí a lidé se motaly nejen stále přijíždějícím autům, ale i sami sobě. Pevně držící své ratolesti jsme se protáhli skrz davy kolem stánků až k zadnímu plotu travnaté plochy před tribunou. Tam jsme nalezli pár metrů místa.
Na ploše kolbiště se za jásotu publika a komentování průvodce objevily dva týmy koního fotbalu. Spíše než trikoty jsme jednotlivé členy družstev rozeznali podle zbarvení koní. Byli to bílí proti černým. Přesný výsledek si nepamatuji, ale vybavuji si, že ke konci poločasu došlo ke zvratu a obrovská koule sloužící jako míč putovala mezi jeden pár kuželů (branky) častěji. Během pozorování jsem nepobral ani taktiku, ani pravidla. Pozoroval jsem, co dělají ostatní a snažil se zapadnout.
Pak bylo hřiště vyklizeno a velká většina návštěvníků dychtivě vyhlížela příjezd slavnostního spřežení. Na dnešní den byl kromě jiného ohlášen pokus o překonání nového Českého rekordu. Zápřež 24 starokladrubských koní. Protože jsem naprosto netknutý touto problematikou, netušil jsem, jak náročné to je. Když se však černobílé (strakaté) stádo táhnoucí vůz nakonec objevilo, nadšeně jsem tleskal a obdivoval. Kolos se několikrát prohnal po obvodu travnaté plochy a pak zase zmizel. To nám jako ochutnávka ze slavností plně stačilo a vydali jsme se zase zpět. Zastávka u stánků se pochopitelně odehrát musela. Protože byla Terezka v ráji, koupila si na památku tričko s koníkem. Julinka byla k financím obezřetnější a nekoupila si nic. Krátkou zastávku jsme uskutečnili ještě u hasičského auta. Ne, že by snad holky holdovaly technice. Jen je lákalo šplhat na střechu a zase z ní slézat.
I samotná cesta domů byla protkaná několika akcemi. Jednak jsme po Kladrubech naháněli zmrzlinu. Bohužel u Zdendova oblíbeného stánku byla obrovská fronta, takže holky nedostaly kopečkovou, ale balenou na tyčce. Úspěch měla sladkost stejný. Druhým přerušením bylo zastavení u ohrady za účelem pohlazení koníků. Pak už jsme se konečně dostali k chatě. Tam se celá skupina rozpadla na několik částí. Děti, které se odebraly do horního patra, se oddávaly hrám s malými neživými zajíčky. Dospělí si posedali u hrnků naplněných kávou či čajem. Jediný adolescent si zábavu našel vlastní (mobilní). No a Zdenda kmital sem a tam, protože připravoval vířivku. Ve chvíli, kdy teplota koupaliště byla uspokojivá se děcka ponořila do vody. A my dospělí připravovali večeři.
Nejednalo se však o nic obyčejného, nýbrž grilované pochutiny. Kromě buřtů a sýrů se na kovovém plátu objevila i zelenina. Prostě dokonalá hostina. Protože na krajinu pomalu padal soumrak, museli se s námi Zizi a Ála rozloučit. Důvodem bylo brzká zítřejší sportovní aktivita. Zůstali jsme tedy jen v šesti. A chvilku poté se čtyři z nich uložili ke spánku. Lucka a holky. Zdenda jim navíc pro krásné usínání pustil pohádku. Anebo možná proto, abychom mohli bez pocitu viny proběhnout brankou a stavit se v taverně ještě na pár pivek. A to se povedlo.
Zdenda se klasicky postavil k pultu a vedl s paní výčepní dialog. I tentokrát chtěl vědět od pamětnice, jaké aktivity je možné v okolí navštívit. A i tentokrát mluvila paní za výčepem hlavně na mě a na své odpovědi si u mě hledala potvrzení. Že jsem jí opakovaně oznamoval fakt, že místní kraj neznám, nebrala nijak vážně. Kolik bylo těch pivek si nepamatuji, ale rozhodně jich nebylo takové množství, jako když jsme byli na chalupě sami. Jako uvědomělí dospělí jsme se tiše odebrali do svých postelí.
A tím skončilo druhé Semínování. Každé bylo jiné, každé bylo něčím typické, ale ani jedno z nich nebylo lepší, než to druhé. Moc děkujeme za pozvání, protože jsme si to užili a získali nové zážitky. Tentokrát nebudu psát, že doufám, že dojde k dalšímu setkání. Mohlo by to totiž vyznít jako touha brzo se znovu nakvartýrovat.
