Články
Jak jsem navštěvoval taneční kurzy
Jednou z mála možností, jak se z pubertálního vejrostka vtělit do dokonalého gentlemana, byly taneční. Slyšel jsem nesčíslněkrát, že je to kulturní zážitek, zábava, možnost se seznámit s opačným pohlavím a první krůček stát se dospělým. Navíc dívky jsou v početní převaze, takže mužské pokolení je vždy naháněno. První pokus a pozvánka do tanečního kurzu přišla od spolužačky. Jediné, co mi imponovalo, bylo vstupné (zdarma) a lokace (kousek od domova). Ale to jsem kategoricky odmítl. Poprvé jsem se v lakýrkách a bílých rukavicích ocitl na tanečním parketu až ve třetím ročníku spolu s Jindrou, Kubíkem a Vencou.
Maturita
Během studií mě několikrát, zcela oprávněně, položil tatík otázku, jestli do té školy vlastně chodím. Když jsem se o víkendech ukazoval doma a referoval o nových vědomostech a probírané látce, nestačil se divit, jak málo toho dělám. Na sérii otázek, jestli jsme už rýsovali výměníky tepla, počítali převodovku anebo konstruovali bubnový naviják jsem odpovídal pořád stejně zamítavě. O noční můře nesoucí název Fe3C jsem nic nevěděl, párkrát obtahoval na pauzák hřídel tuží a na chmel přirozeně nejel (to jediné táta chápal). Jinak žádná divočina. Nevím, jestli to bylo tím, že mi na hodinách šla přednášená slova jedním uchem dovnitř a druhým ven, anebo se za těch třicet let snížily tak rapidně nároky. Faktem je, že zatímco taťka umí ještě dnes vypočítat mez kluzu, já se při televizních kvízech z oblasti středoškolské matematiky červenám jak rak. Holou nevědomostí.
První výdělky
S pomalu nadcházejícím koncem studií se prohlubovala nutnost opatřit si zdroj peněz. Pivo sice nebylo za čtyřicet korun, ale zdarma také ne a mladický bujarý život si za oběť několik půllitrů týdně vzal. Začal jsem tedy chodit na brigády ve větší míře, než na škole střední. Jednou jsem stěhoval (bez kohokoliv známého) kanceláře advokátní kanceláře. Marně jsem si myslel, že pracovat s lidmi opatřenými tituly bude velmi snadná. Opak byl pravdou. Právničky, doktorky a koncipientky si balily věci ze stolu, když už jsme ho měli v rukou a stohy spisů jsme nosili v rukou. Jakýkoliv vozík nebyl k dispozici. Naprosto odzbrojující bylo zjištění, že budeme stěhovat sériově vyráběné stoly (naprosto stejné) z jednoho poschodí do druhého, protože pracovnice jurisdikce jsou na ně zvyklé. A když jsme ve čtyřech táhnuli zhruba 150 kilo těžký trezor, motaly se nám pod nohy s otázkami, jestli to není těžké.
ČVUT, fakulta strojní
Když jsem obdržel maturitní vysvědčení (ať už jakkoliv příšerné) a stal se tak bezprizorním, nechal jsem se strhnout davem svých bývalých spolužáků a přemýšlel nad dalším studiem. Podal jsem si přihlášku na ČVUT s myšlenkou, že mi dále bude rozšiřováno vědomí o ozubených kolech, ocelích a beztřískovém obrábění. Netušil jsem však, že středoškolská a vysokoškolská látka se od sebe rapidně liší, stejně tak jako studentské povinnosti. A je nutné změnit přístup. Já tento rozdíl zaznamenal až velmi pozdě. Vlastně až ve chvíli, kdy jsem v polovině prvního letního semestru dobrovolně ukončil (bez jediného štemplu v indexu) své působení na vysokoškolské půdě.
Jak jsem se stal vojákem
Při ranní cestě do práce během dnešních dnů mi připomíná vlhký vzduch, plíživá mlha a šero stejnou atmosféru, jakou jsem okusil při nástupu na vojnu. Samozřejmě je to ve velké míře způsobeno tím, že na kalendáři bylo zobrazeno téměř totožné datum, ale dříve jsem si tohoto opakovaného úkazu nevšímal. Od třetí čtvrtiny roku 2001, kdy jsem byl propuštěn do civilu, se ve mě v polovině října vrací stejné vzpomínky. Na Dejvická kasárna, na nástup čety na buzeráku před odchodem na snídani, na chrchlání, kašlání a odplivávání ve tvaru, na žluté světlo lamp, na pana svobodníka, který nás odvedl před jídelnu a hlavně, na nikdy nekončíci proud vtipů, úsměvných komentů a dobré nálady.
Nastoupil jsem na Sucháč
V Dejvicích jsem prožil několik dní a znovu se balil a chystal k odjezdu. Tentokrát jsem měl svoje místo mezi spolubojovníky, kamarády a mazáky opustit na hodně dlouhou dobu. Do vojenské knížky přibyl další zápis. Od začátku prosince jsem povolán jako obsluha elektrocentrály na Stanici 916, nacházející se na Suchém Vrchu v Orlických Horách. Se mnou se stali dalšími nástupci současné posádky David, kterého jsem znal už z Čínské a svobodník Jirka, červenčák. Spolu s panem praporčíkem a řidičem jsme se naskládali do UAZu a maximální rychlostí osmdesát kilometrů v hodině (když jsme jeli z kopce) odjeli do Pardubického kraje. Cesta mi trochu připomínala výlet do Opavy. Stejně polstrované sedačky, stejně nudné hodiny vyplněné monotónním hučením, jen na rozdíl od vlaku tu hodně táhlo a bylo o poznání hlučněji. Naštěstí jsem dálniční pouť skoro celou prospal.
Jak jsem objevil Gladiátora
Zhruba měsíc po začátku nového roku za mnou Lukáš přišel s dotazem, jestli jsem už viděl Oskary ověšeného Gladiátora. Protože jsem biograf hodně dlouho nenavštívil, moje odpověď byla záporná. Tou jsem pochopitelně udělal Lukášovi radost. Hledal totiž společníka pro výpravu za kulturou. V místním (tedy Jabloneckém) kinosále byl filmařský počin uveden a vyvstala tak příležitost shlédnout reprízu i premiéru. Nápad se mi líbil a já s jeho realizací souhlasil. Zatímco já jsem nepřikládal události velkou prioritu, Lukáš se pustil do plánování a zjišťování informací.
Civil
Poslední čtvrtrok se na Sucháči nesl v prazvláštním režimu. Milan se nám ani po několika týdnech nerozmluvil a navíc neměl moc smysl pro humor. Pro zasmání jsem si tedy chodil jen k Adamovi. Bohužel to nebylo tak časté a pravidelné, protože snížením počtu členů hlásky se eliminovala možnost sloužit ve třech. Jeden byl na opušťáku, zbylí dva si házeli služby. Ideální to nebylo, ale jinak to nešlo. Zatímco s Adamem jsme si užívali společných metalových skvostů, Milan mě přesvědčil o tom, že člověk může mít hudební hluch (to není překlep) a přitom celkem kvalitně hrát na kytaru. Navíc tento dubňák fungoval v oznamovacím režimu. Nechodil se totiž ptát, jestli může něco uskutečnit. Jakoukoliv snahu o jisté narovnání jeho poslušnosti jsem zanechal ve chvíli, kdy mi přišel oznámit, že jde na vycházku. Upozornil jsem ho, že obsluha stanice je dvoučlenná a Adam je pryč. Tudíž to není možné. Odpovědí mi bylo, že jde jen na hodinu. Pokusil jsem se mu alespoň napsat vycházku do vycházkové knížky. Marné, dle jeho slov to nepotřeboval.
Jak jsem začal pracovat
Velmi palčivý problém, kde se uchytit po návratu z vojny, se podařilo v mém případě vyřešit elegantně. Mámina kamarádka a spolužačka Miládka se jednou zmínila o odcházející kolegyni, nastupující mateřskou dovolenou. Adeptů ucházejících se o její místo nebylo. Slíbila tedy, že se poptá po možnostech a případně se zmíní i o mé maličkosti. Protože možný nástupní termín se shodoval s ukončením mé prezenční vojenské služby a zmínka o známém má větší váhu než neosobní životopis, v létě jsem absolvoval první přijímací pohovor na HPP na Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (zkráceně ÚDV).