I když tomu odmítám věřit, bráním se tomu, anebo se divím, nic z toho nezmění fakt, že je tomu pětadvacet let, co jsme se na Suchém vrchu seznámili s Lukášem. Před čtvrt stoletím jsme se jako dva jinoši poprvé setkali ve vstupní hale stanice 916. Abychom si tuto životní událost připomněli a zavzpomínali na ní, představil mi Lukáš báječný nápad. Výročí bychom si mohli připomenout tematickou výpravou na Sucháč. Jak jinak, než vlakem a posléze pěšky.
| JAK (prostředky a způsoby) | pěšky / vlak / |
| KDE (polohy a umístění) | Čechy / Morava / sever / |
| KDO (osoby a obsazení) | Lukáš / |
| KDY (období a interval) | jeden den / |
| PROČ (důvody a účely) | adrenalin / sraz, setkání / svátek, narozeniny, oslava / výlet, procházka, turistika / zábava / |
Drobnosti, kterých nebylo mnoho, jsme operativně vyladili a v sobotu se v půl sedmé sešli pod informační tabulí Hlavního nádraží. Davča na sebe vzal nelehké břemeno snížení věkového průměru. Také, aby kontroloval naše konání a žehlil případné přestupky a nedorozumění. Dokonce byl tak shovívavý, že nám za celý den neprozradil, co si o dvou potrhlých dlouholetých puberťácích myslí. Náš trojlístek se mohl ihned vydat na nástupiště, protože Lukáš vše potřebné již zařídil. Včetně místenek.
Když byla informace o spoji (Ex32 - EC 264 Baltic express) doplněna o čtvrté nástupiště, opustili jsme čekárnu (ten plácek plných zmateně pohybujících se cestujících) a přesunuli se tam. Netrvalo dlouho a z tunelu se přiřítila lokomotiva táhnoucí řadu vagonů. Lukáš se obratně zorientoval v číslech a ukázal na dveře jednoho z nich. Trochu mě zmátlo označení vozu "vyhrazené pro cestující s dětmi do 10 let", ale nenamítal jsem. Dvouhodinové cestování v pohodlí sedačky, anebo ve stoje je přeci jen rozdíl.
Vlak rozjel s desetiminutovým zpožděním. To nám vzhledem k celodennímu výletu tolik nepřekáželo. Vybalili jsme snídani a při doplňování energie pozorovali ubíhající krajinu. Abych uvedl tuto aktivitu na pravou míru, nejednalo se přímo o duchaplné zírání do krajiny. Nejprve byla za okny černočerná tma a později nebylo skrz namrzlá a upatlaná okna stejně nic vidět. Tu a tam jsme se ale ven mrkli. Dvouhodinovou šňůru zastávek (Praha - Kolín - Pardubice - Ústí nad Orlicí - Letohrad - Jablonné nad Orlicí) jsme vyplnili hlavně vzpomínáním. Zatímco jsme se Lukáš a já rozplývali nad dávno uplynulými časy, David jen nechápavě (a možná trochu znechuceně) kroutil hlavou a věnoval se své intelektuální činnosti.
Již nástupiště cílové destinace nás překvapilo svou přeměnou. Z oprýskané nádražní budovy se vyklubala hezká stavba, navíc vylepšená bezpečnostními (zamykací toalety) a bezbariérovými prvky. Lukáš, který celou výpravu naplánoval, nás po rozkoukání se nasměroval k prvnímu vzpomínkovému bodu. Vykročili jsme na chodník a podél kolejí došli až k přejezdu. Hned za ním se nacházela malá, celkem nenápadná stavba.
Že Lukáš vtiskne našemu putování a vzpomínání skutečně akční nádech jsem netušil až do té doby, co vzal za kliku zvířátkovského obchodu, otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Jakožto uragán jsme prolétli kolem vykulené prodavačky a zastavili se v zadní části obchůdku. V klecích tam odpočívali andulky, morčata a jakési myšky. Ale po ušácích nebylo ani památky. Krátkou větou Lukáš slečně za pultem vysvětlil, proč ta návštěva, rozloučili jsme se a pokračovali dál.
I když pro náš běžný vojenský život neměla tato prodejna drobných opeřených, osrstěných či dlouhozubých živočichů podstatnější význam, díky jedné velké události se nezapomenutelně zapsala. Právě z tohoto zverimexu vzešel a na stanici byl Lukášem a Jirkou na saních (celá operace se totiž odehrála v zimních měsících) dovezen králík Karlos. Jeden z maskotů naší posádky, věrný okousávač kabelů jakýchkoliv zařízení a neúnavný rozsévač bobků. Jeho domovem se stala vojenská plechová bedna na dokumenty umístěná v kuchyni.
S úsměvem na tváři, leč bez plyšáka jsme stoupali honosně nazvanou ulicí Armádního generála Ludvíka Krejčího a ocitli se před maloměstským nákupním střediskem.
Ani zde Lukáš nevzpomínal jen slovem. Vyzvedli jsme nákupní vozík a pronikli přes prosklené automaticky se zavírající dveře do prodejny. Průvodcovi kroky směřovaly na jedno konkrétní místo. Totiž k lahůdkovému pultu. Protože já jsem jeho tempu nestačil, dohnal jsem ho, až když radostně ukazoval na nejlevnější točeňák, který také v hojné délce (tedy hmotnosti) zakoupil. Z oddělení pečiva uzmul celý bochník čerstvé Šumavy. Ve chvíli, kdy se míjel s postarší dámou, bleskl mu v hlavě nápad. Oslovil jí a požádal o pár slov z historie koloniálu. Paní byla potěšena naším zájmem, ale když Lukáš zmínil fakt, že by byl rozhovor zaznamenáván, striktně odmítla.
V pravidelných intervalech jsme se první měsíce mé služby vydávali pro nákup několika pecnů chleba, cukru (do kafe) a skoro dvou kil točeného salámu. Výpravy nebyly zcela dobrovolné, ale nucené. Ten, kdo měl volno, vyfásnul jezevce a juchal na nákup. Ostatní členové byly zcela odkázáni na schopnosti a šikovnost nakupujícího. Přinese - nepřinese? Dojde - nedojde?
Cukr a hořčici jsme z praktických důvodů nepořizovali. I když Lukáš měl v jezevci (i na tuhle drobnost myslel) místa dost, některé zážitky člověk opakovat nechce. Jelikož pokladnu obsluhovala stejná pracovnice jako pult s uzeninami, našemu počínání se neskrytě smála. Samozřejmě jsme jí vše vysvětlili. Snažila se tvářit, že to chápe, i když jsem o tom velmi pochyboval. Maskovací tašku hodil Lukáš na záda a my jen přeběhli silnici. Naproti potravinám totiž stála další důležitá budova.
Tady už důkladnější návštěva neprobíhala. Porovnání jsme provedli jen z venku. Jednak nám bylo stydno a jednak jsem se tam stavoval vlastně jen já. Nabízenými točenými nápoji jsem si nebyl jistý, zato ceny se změnily zcela určitě. Abychom neopouštěli místo zcela bez boje, nakoukli jsme alespoň skrz prosklené dveře. Masivní dřevěný nábytek hodně připomínal původní výbavu. Poté, co jsem na skle zanechal svůj dech, jsme odkráčeli k dalšímu orientačnímu bodu.
Hospoda byla příležitostně využívána jako kultivovaná čekárna na vlaky směřující do Prahy a duševní přípravna pro výšlap na stanici. I když k delšímu setrvávání zde většinou nedocházelo, v mé mysli je zachován den, kdy jsme s Davidem pár kousků zdolali a pak závějemi táhli velkou porci nákupu. Výsledkem byl chleba omatlaný hořčicí a cukrem. Že jsme nebyli nahoře pochváleni ani nemusím zmiňovat.
Náměstí jsme zatím ponechali bez povšimnutí. U Panny Marie (sochy, ne obyvatelky města) jsme jen krátkou větou zmínili pana podpraporčíka. Ten se kromě různých zvláštností dopustil ve zdejším městě i jistého cizoložství. Nutno říci, že nejkratší a nejpřímější cestu k dalšímu bodu zájmu jsme již v hlavách hledali velmi obtížně. Lukáš si proto vzal ku pomoci elektronickou navigaci. Ta nás protáhla neznámými, leč malebnými (například kolem naskládaného bordelu u kolejí) uličkami až k šedivé budově, kde sídlil listovní úřad.
Ta byla však již zavřená, takže šanci producírovat se kolem přepážek, anebo vyzpovídat úřednice jsme nedostali. Místo toho jsme si letmo přečetli informace na vývěsce a Dejva seznámili s činností na úřadě. Sice ho to nezajímalo, ale musel si na ty naše řečnické výlevy prostě zvyknout.
Na pobočce jsme byli doslova existenčně závislí. Tam nám byly totiž zasílány finanční prostředky k udržování běhu stanice. I když celková částka byla celkem vysoká (na tu dobu a na to, že jsme byli na vojně), nedokázal jsem za celou dobu ušetřit ani korunu. Jídlo jsme řešili společnou pokladnou, do které přispěl každý rovným dílem. Zbytek pohltily jízdenky a drobné výdaje (kterých bylo hodně). K odesílání srdceryvných dopisů většinou nedocházelo. Přeci jen, někteří z nás byli vybaveni mobilním telefonem, na služebně byla k dispozici pevná linka a co čtrnáct dní jsme byli doma.
Vrátili jsme se zpět k náměstí - tentokrát po trase, kterou jsme chtěli následovat na začátku. Na něm se totiž nacházel patrový rohový dům s podloubím.
Bohužel na místě se již bar s diskotékou nenacházel. Ani on, ani vstupní dveře. Celý průchod byl totiž přehrazen zdí a vybaven uzamykatelným vchodem. Pokračovali jsme tedy po hlavní silnici a zamířili k poslednímu historickému místu. Dovolím si však tvrdit, že pro naše přátelství tomu nejdůležitějšímu.
Biograf zůstal v původní kráse a podle vystaveného letáku stále poskytoval kulturní vyžití. Nabízené tituly nás však nikterak neoslovily, takže jsme nelitovali toho, že se nemůžeme zdržet a setrvat na promítání.
Byl to velkofilm Gladiátor, který se stal první velkou spojnicí mezi Lukášem a mnou. Na něj jsme totiž jednoho zimního odpoledne vyrazili a společně snášeli zimní rozmarné počasí (tedy nehoráznou kosu a chumelenici), doufali jsme v úspěšné stopování, během projekce se vrtěli na nepohodlných sedadlech, následně se zastavili na skleničku a stali se průkopníky ve využívání místní taxislužby. Dny před tím a dny potom nebyly už nikdy stejné.
Tím historická prohlídka města Jablonné nad Orlicí víceméně skončila. Jak pro nás, tak i pro Dejva. Nastala další, daleko trpčí etapa expedice. Urazit patnáctikilometrovou vzdálenost k Suchému Vrchu. Minuli jsme čerpací stanici a ceduli oznamující konec obce. Vzhledem k denní době nebyl přechod mezi civilizací a pustou krajinou tak markantní, nicméně mlha nám brzy výhled na město skryla a my se na dlouhou dobu ocitli v zajetí asfaltu číslo 11.
První okliku jsme si zkrátili stejně, jako za mladých let. Zaprasené boty nám strach nenaháněly. Nízká venkovní teplota nepřála vzniku rozbředlého bahna, spíše jsme se obávali uklouznutí a natlučení zadku. Štěstěna nám však přála a nikdo z nás se nedobrovolně neposadil. Krájení cesty jsme si zkrášlovali povídáním. Pochopitelně vzpomínání nám na celou cestu nestačilo. Proto jsme rozhovor stočili i k aktuálnímu sportovnímu dění (s tím nám pomáhal David) a blízké i daleké budoucnosti.
Během úvah, rozvíjení moudrostí a teorií se počasí umoudřilo. A v kombinací s narůstající nadmořskou výškou k nám čas od času pronikly i sluneční paprsky. Dejv to velmi profesionálně prohlásil za diverzi (coby opak inverze). Lukáš nás hned nato informoval, že nahoře (myšleno na Suchém Vrchu) je slunečno a bude vidět široko daleko. Tuto teorii jsme ještě ověřit nemohli. A doufali jsme, že se situace do našeho příchodu, nezmění.
První velký zlom (hlavně mentální) přišel u Čenkovické křižovatky. V ideálních povětrnostních podmínkách bylo možné z tohoto místa zahlédnout špici rozhledny Kramářovi chaty. Dnes tomu tak nebylo, nicméně hned za křižovatkou se silnice zahalila korunami stromů a začala stoupat. Tato změna dala tušit blížícímu se cíli. Kromě jiného nám pochodování zpříjemnilo i počítání vodních propustí. Jednalo se sice o malou tabulku, ale člověka to zabavilo.
Pak přišlo Červenovodské sedlo. Hranice Čech a Moravy však měla pro nás daleko jinačí význam. Jednalo se o poslední odbočku směřující k vrcholu. Ale jak to tak bývá, byl v tom háček. Silnice nabrala ještě vyšší sklon. Ale to už nám nevadilo. Poslední fázi výstupu nám navíc okořenila i dvojice mladíků obdivující vlastní káry. Nejprve si vozy (své i toho druhého) fotili, pak se zvěčnili i s nimi a nakonec za vydatného řevu motorů a pneumatik zmizeli do neznáma.
Na horském sedle Hvězda jsme zlehka posvačili. Nikoliv Lukášem stále nesený nákup, tedy točený salám a chléb. Tahle odměna se mohla konzumovat až po dosažení cíle. Posilnili jsme se zbytky od snídaně. Takhle to vypadá naprosto nelákavě, ale dali jsme si sýr, čaj a ovoce. K delšímu zamyšlení nedošlo. Jen jsme Davidovi rozkryli, že k vrcholu vedou dvě cesty. Buď delší, ale lidštější - totiž ta po silnici, anebo pro drsňáky a odvážlivce. Po červené. Možnost výběru jsme mu pochopitelně nedali. Chtěl by po červené a my starší, bychom tu prabídně zhynuli. Stoupali jsme tedy po asfaltové silnici v pravidelných serpentinách. Chvilku po poledni se nám mezi stromy ukázal náš cíl.
Předpověď, kterou nám Lukáš četl ještě v obklopení mlhy, se nemýlila. Nahoře byla opravdu modrá obloha a slunce zářilo z plných sil. Byl jsem rád, že jsme na místě. Přiznám se, že cesta byla v nohách cítit. A to jsem nenesl vůbec nic. Původ únavy jsem nemusel zdlouhavě hledat. Stačila prostá logika. Pokud se vzdálenost či náročnost trasy za ty roky nezměnila (to pochmurné počasí nemělo takovou váhu) a únavu jsem pociťoval větší než před čtvrt stoletím, vinu na tom měl jednoznačně věk.
Zatímco já jsem se vydýchával a uvolňoval svaly, na plácku před chatou vládl čilí turistický ruch. A podle zaparkovaných vozidel se dalo tušit, že ani uvnitř nebude prázdno. Naše kroky však nemohly směřovat jinam, než ke Stanici 916. Z bezpečné vzdálenosti, abychom nebyli případně atakováni ostrahou vojenského objektu, jsme v myšlenkách zavzpomínali na dění v dvoupatrové budově.
Všechny zážitky, nelze ani se vší námahou vměstnat do jakékoliv podoby. Za těch téměř osm měsíců jsme prožili nespočet událostí. Co lze taky čekat, když je čtveřice mladých téměř bez dozoru (pominu-li ranní a večerní telefonní hlášení) umístěna tak daleko od velitelství. Na druhou stranu byla nekonečná svoboda vykoupena jistými povinnostmi. Kromě starání se o vlastní živobytí jsme dohlíželi nad hladkým průběhem ubytování návštěvníků. Jinak krásnou historii zachycenou fotoaparátem jsem našel na těchto stránkách.
S pomyslnými slzami v očích jsem následoval kluky do restaurace hotelu. Již na nástupišti v Praze jsme vyhodnotili nápad naobědvat se zde jako velmi přínosný. A protože byl akorát čas oběda, chystali jsme se naše odhodlání zrealizovat. Bohužel, plány nám zhatila dvojice mladých slečen, obsluhující hosty. Oznámily nám, že pokud jsme si nezajistili rezervaci, nemůžeme být usazeni. Už jsem si představoval, jak se cpeme z pytlíku v pangejtu, když nám jedna z číšnic vyšla vstříc a nabídla nám volný stůl za čtyřicet minut. Nabídku jsme pochopitelně velmi rádi přijali a abychom nestáli ve dveřích a nekoukali ostatním hladově do talířů, šli jsme se ještě projít.
Vydali jsme se po Jiráskově cestě ke skalnímu útvaru Bradlo. Zde byl poznat zub času zase silněji. Naštěstí v dobrém. Po holé pláni posázené mladými dřevinami nebylo ani památky. Namísto toho nás vedla pěšina mezi vzrostlými jehličnany. Pohled na krásy Orlických hor se nám naskytl až na vyhlídkovém místě. A jelikož bylo pěkně, navíc víkend, na kousku skály z kterého bylo možno hledět po okolí (i když taky omezeně) se to hemžilo lidmi. Jakmile se čas do rezervace dostatečně zkrátil, vyrazili jsme zpět. A symbolicky na místě, odkud kdysi Lukáš vyháněl zástupy běžkařů a turistů, zakousli salám a kousek chleba. Více než malá svačina to bylo gesto přípitku.
Pak už jsme nadšeně spěchali naplnit své žaludky. Slečny dodržely slovo a poslaly nás k volnému stolu. Usedli jsme a z bohaté nabídky vybrali pro sebe každý to nejlepší. Já se rozhodně nešetřil. Objednal jsem si polévku a grilovanou krkovici, ale jako první jsem nahlásil Kramářovu 13. Sice jsem se obával toho, že se mi cestou dolů budou trochu motat nožičky, ale ochutnat jsem jí musel. Když mi přinesli velký talíř horké polévky, byl jsem rád. Měl jsem hlad. Načež přede mě přistálo druhé jídlo a jen maso zabíralo půl talíře. Nic naplat, přežral jsem se.
Poslední knedlík jsem do sebe tlačil vší silou. Když nám holky odnesly talíře, Lukáš se ještě nezvedal. Naopak navrhl, že bychom hostinu mohli zakončit ještě kávou a zákuskem. Času jsme měli dost, venku bylo krásně. A já se nechal přemluvit. Naštěstí nám nášup nebyl servírován okamžitě. Servírky nestíhaly. Ale čekání nebylo jen trapným tichým vysedáváním. David rozpoutal napínavou konverzaci (již druhou tento den) o závodech, závodnících, zápolení a závoďácích F1. Toto téma nám vydrželo až k zákusku (i při něm). Nacpal jsem do sebe i čokoládový dort. To však nebylo to nejhorší. To přišlo až ve chvíli, kdy jsem se postavil u pultu za Lukáše s portmonkou v ruce a čekal, až na mě přijde řada. Ale po Lukášově úhradě na mě nic nezbylo. Jen mi na mé výčitky oznámil, že to mám jako dárek k nadcházejícím narozeninám. Zrcadlo, ve kterém bych se mohl vidět poblíž nebylo, ale zcela určitě jsem studem zčervenal.
Pak přišel čas vydat se zpět k vlaku. Slunce sice ještě zářilo, ale už se neúnavně sunulo k obzoru. Bylo nám jasné, že světla si užijeme opravdu málo. I přes to, že trasa vedla z kopce, naše kroky se nesly v daleko pomalejším tempu. Smrákání nás potkalo již na Červenovodském sedle. V tamní malé chatce poskytující občerstvení jsme zapátrali po malém památečním suvenýru. Já nenašel nic, co by mi padlo do oka, Lukáš si vybral několik turistických známek. To byla poslední civilizace na hodně dlouhou dobu.
I když se říká, že zpáteční cesta utíká vždy rychleji, v tomto případě to neplatilo. Šero se mísilo s mlhou a lehkým mžením. Já navíc na obou malíčcích tušil puchýře (tedy na nohách). Ty mi kromě nepříjemné bolesti způsobovaly kulhání. To nakonec přestalo. Na rozdíl od pálení, které se objevilo ve chvíli, kdy mi puchýře s lupnutím praskly. Ani takovéto podmínky nám však návrat nepokazily. Pochopitelně jsme si stále s úsměvem na rtech vyprávěli o minulosti a velmi často přešli i k aktuálnímu dění. Znovu se zapojoval i Dejv. Zřejmě pochopil, že lepší než tiché poslouchání důchodců je do rozhovoru tu a tam vstoupit a mít tak možnost ovlivnit jeho průběh.
Jakmile viditelnost padla na tak nízkou úroveň, že jsem se nepoznali ani podle hmatu, Lukáš zajistil naší skupinu bezpečnostním prvkem. Na mobilním telefonu rozsvítil signalizační světlo. To sehrálo klíčovou roli v případě, že k nám přijíždělo auto. Že se jedná o zařízení, v kterém má Lukáš uloženy zpáteční jízdenky a energetická kapacita zařízení neúprosně klesá, jsme neřešili. Nehodlali jsme se nechat přejet. Nakonec se před námi začala objevovat slabá světla lamp a my dorazili zpět do Jablonného.
Času do odjezdu zbývalo ještě hodně. Proto jsme se těšili do čekárny nádraží, kde se v teple posadíme na jistě pohodlné lavičky, z automatu vymodlíme kafe a budeme doufat, že neusneme a nezmeškáme vlak. Ovšem situace byla jiná. Čekárna byla kvůli zamčeným dveřím nedostupná. A zhasnuté světlo jasně značilo, že netaháme za nesprávnou kliku. Finálně tento fakt potvrdila malá cedulka s otevírací dobou. Měli jsme smůlu.
Začali jsme licitovat. David, protože seděl a byl rád, že sedí se odmítl kamkoliv přemisťovat. Lukášovi se také nikam nechtělo, ale v telefonu hledal možné alternativy. A já jsem remcal v obavách, že nám hodina čekání na peroně přinese jen chlad a možné nastuzení. Nejbližší osvěžovnou bylo Bistro. Přemluvili jsme nejmladšího, aby vstal a vyrazili jsme.
Zamčené dveře jsme nenašli. Ale vstoupili do prázdného podniku. Ani obsluha se za pultem nenacházela. Až ve chvíli, kdy jsme začali vrzat židlemi, zjevila se menší asijská žena. A ta nám sdělila, že platit se dá pouze hotově. Tím veškerý pobyt v tomto podniku skončil. Když už jsme byli na nohou, vyšlapali jsme si až na náměstí, vybrali hotovost v bankomatu a vypravili se k Medvědovi a usadili se tam. Karty brali, pivo měli a česky mluvili. Byli jsme spokojení a až do dna vyprázdnili své pohárky (včetně kávy). Nebylo čeho litovat.
I při druhém příchodu na nádraží nás čekalo překvapení. Opět zpoždění. Těch deset minut nám ale uteklo rychle a my se konečně nalodili do svého kupé (opět pro cestující s dětmi). Na jedné ze šesti sedaček posedával starší pán. A my ho podle oblečení tipovali za pomocníka toho nejvyššího. Lukáš sedícímu oznámil, že tři sedadla z celkových šesti jsou rezervovaná a i když mu tvrzení chtěl podložit důkazem, do chlapa jako když střelí. Sebral kabát, tašku a zmizel. Kupe jsme tak měli jen pro sebe.
Za okny opět nebylo nic vidět. Ale na skládacím stolku se objevil jezevec a z něj salám a chleba. Pustili jsme se do hostiny. Zbytek cesty byl až na jednu výjimečnou událost klidný. Někdy před Pardubicemi se z vedlejšího kupé ozvala zoufalá žádost o pomoc. Naběhli jsme tam a spatřili mladíka, který se snaží vzkřísit dvoumetrového chlapa sesunutého na zem. Rozpoutala se záchranná akce. K oživování nedošlo, protože chlapisko dýchalo, ale nekomunikovalo. Informovali jsme tedy průvodčího a v Pardubicích vyčkali na příjezd záchranné služby.
Celá událost měla trochu hořkosladký nádech. Chlapík se za chvilku probral, vstal a začal zmateně pochodovat po vlaku. V tom mu průvodčí sahající po prsa mohl těžko zabránit. No a když se ukázali dva saniťáci a chopili se práce, hromotluk se prostě sebral a odkráčel. Nástupištěm zazněla píšťala a vlak pokračoval na Prahu. Tentokrát už bez neplánované zastávky.
Na Hlaváku jsme se rozloučili. Každý jsme totiž jeli jiným směrem. Chtěl bych Lukášovi a samozřejmě i Dejvovi moc poděkovat za nádherný den. Zavzpomínat si takhle aktivně se člověku nepoštěstí každý den. Byl to pro mě dárek, na který nezapomenu. A pevně doufám, že si tu padesátku spolu oslavíme také. I když nevím, jestli se tam v tom věku doplazím. Lukáši, moc děkuji. A tento článek věnuji právě Tobě.
vynikající
Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.
